Horský domek
Stezičkou
horskou
do výše
stoupám.
Kde je jí
konec?
Pramínek
hrká
rozvernou
píseň.
V listoví
vítr.
Štěkají
horští psi.
Světýlko
v domku
mezi sosnami
svítí
za mlhou
podzimních mraků.
(Lü Lun)
Po sklonu nebes
Po sklonu
nebes váhavým krokem
podzim se
blíží.
Po dvorcích
lidí měsíce stíny
ostře se
plíží.
Panáček
z luny tancuje chvíli
po hládi
vodní;
panenka
z luny klaní se čile
jak dáma
dvorní.
Zářivá
chvíle, proč tebou hořkne
rudé mé
srdce,
proč,
chvíle, sčítáš prořidlé vlasy
na bílé
lebce?
Neměl bys
svítit, měsíci bílý,
na štíty,
kopí,
neměl bys
hladit vojáků stany,
mor naší
doby.
(Tu Fu)
Chmýří bodláku
Hluboko
v zemi
zapustil
kořeny
bodlák.
Rozkvetl –
ve větru
víří,
tisíc mil
do dálky
letí
bodláku
chmýří.
Pod chladným
nebem
na zemi
spadne
pokorně,
krotce.
Nikdy už,
nikdy se nevrátí
ku rodné
stopce.
Mám tři
bratry,
na kost jsou
hubení.
Já, starý
tulák,
tiše a beze
slov
myslím teď
na domov.
Zda se kdy
setkáme?
Tři roky
nezřel jsem
uličku
chudou
před svými
vraty.
Třikrát už
beze mne
na nízkých
plotech
dokvetly
bezové laty.
Do dálky
hledím
(prostore,
živote!),
pustý je život,
pusté jsou dálky:
chladné jen
ohně
na kopcích
planou –
signály
války.
Pod pláštěm
noci
válečné vozy
drčí a
cinkají zbraně.
Myslíš si
maně,
jak brzy už,
brzy
dorazíš ke
srázu života.
Rok – dva –
tři – čtyři?
Úděl tvůj
býti tulákem
jako to
bodláku chmýří.
(Tu Fu)
