VLKOV - OBŘAD

               Svolila tedy ke sňatku. Ale v srdci nebylo ani stopy po hrdém uspokojení, jaké nám činívá vědomí „Toť má vůle, toť mé rozhodnutí!“ či lépe, „Řídím svůj život!“ Agnes ani neměla odvahy položit si otázku, kdo nebo co nyní řídí její život. Neměla odvahu, neboť se bála duševních stavů, jež by ji mohly pohltit, a další slzy by rozleptaly už tak dost nahlodanou hrdost stříbrného majestátu. Těšila se tedy bdělým sněním, které znají všechny ženy. A zajisté by se na celém kontinentu nenašlo ženské duše, která by nedovedla porozumět: Seděla nyní na velkoryse vystavěné židli (tu si prý před lety nechala vyrobit nebožka královnina matka, když ve stáří nekontrolovaně tloustla) a bylo tuze úsměvné sedět v té vysoce vypolstrované sesli uprostřed svatebních skvostů. A bylo příjemné rozhlížeti se z tohoto centra po všem tom třpytivém a krásném a myslet na svatbu. Ach, které děvče by jí nezávidělo!
               „Chtěla by ses vdávat, má nejmilejší?“ ptal se vévoda, stoje v zahradě tambrinického paláce, usmívaje se rozšafně, jak se usmívají lidé, již předem znají odpověď.
               „Ano, otče, moc bych chtěla. Moc a moc!“ bylo jí dvacet a celý svět byl sladký a žití v něm tolik snadné.
               „Tak? Manželství jest vážná věc,“ namítl pro jistotu, ale žádné kázání by nemohlo zakalit čistý proud radosti v dopoledním slunci vonného léta.
               „Ach, otče!“ zvolala laškovně s dívčí upřímností, „Všechny holky se rády vdávají!“
A to tenkrát ještě ani přesně nevěděla, jakého ženicha že jí kníže vyvolil. Vždyť na ženichovi ostatně až tolik nesejde. Svatba jsou šaty z navrstvené vznešenosti a látky lehké jako dech! A euforické očekávání, že přijde veliké Něco, a od zítřka už nic nebude stejné jako dříve. Svatba je záře, která tryská z hlubin dívčí touhy, svatba je událost, při které není možno nebýt zamilována. V prvé řadě do sebe! Kdo by neznal roztěkané štěstí panenských nevěst! Květiny, hedvábí, šperky, úsměvy a banální řečičky svatebčanů a přípitky a lahůdky a lehkost a roztomilé chichotání družiček. Všeho záplavy, až k přesycení plné mísy, až k zalknutí naplněné džbány, až do úmoru dlouhé zástupy dalších a dalších dávek – štěstí – pokud v něj věříš. A uvěřit ve štěstí je snadné, když se vdáváš. Jsi středobodem všeho toho slavnostního hemžení: nevěsta, nejkrásnější skvost.
               Agnes se zálibně rozhlížela světnicí. Šaty se zlatým leskem pošité perlami, saténové střevíce, několik kytic ze sušených květin, skleněná lahvička s růžovou voňavkou, plechové nádobky s líčidly, šperky. Ach, královská svatba!
               Tak! Agnes se zítra vdává, podruhé sice, ale oč slavněji: vždyť západní král snoubí svou kmotřenku. Všechny ženské budou závidět! I staré báby uroní slzy, že za celý život jedinkrát nevsunuly chodidlo do tak krásného střevíčku. A náhrdelník se bude lesknout na plném Agnesině dekoltu, to se zblázní všechny služky z paláce, za celý život si nevydělají byť na jediný opál, jichž do zlata umně zasazeno hned několik.
               A dále snivě probírala všemožné ženy, které znávala dříve, a představovala si je, jak přihlížejí její kráse a blednou vzteky. A myslela na Vlkov a celou tu sebranku z čeledníku. Hubená Bařka – duši by upsala mít v jediný moment Agnesin plný dekolt obtěžkaný královským náhrdelníkem! Malá divoška – prsty by si ukousala pro Agnesinu mléčnou pleť, majestátně vysoké čelo lemované lehkými plavými vlasy spletenými v účes podle dvorské módy! A to děcko sotva patnáctileté… ach, hloupoučké děvčátko by si zítra mohlo oči vykoukat, patříc na Agnesin pyšný postoj ve zlatých závojích a výsostně pevný krok v něžných střevíčcích tkaných z letních paprsků! Tak, holky z Vlkova, kde je jim jen konec?
      Dozajista nebyly všecky pobity, i kdyby vztek nepřátel nezanechal z pevnosti než ruiny. Dost možná, že většina někdejších Barbarových lidí přečkala útoky, jimž by sotva mohla bez vůdce čelit. Zůstat bez velitele není jen bezmoc a vzlínání bahna anarchie. Být opuštěn velitelem jest také svoboda a možný nový začátek ve službách nového pána, jemuž složena přísaha. A Agnes to již vidí před očima docela živě: Vyděšený dav klečící na mrazem prožraném nádvoří, brána dokořán. Pak vůz, kam se nakládá a nakládá – dřevo a jídlo a demižony, i ten sud s kvašeným zelím, který tolik překážel na chodbě do kuchyně. A nakládají se zbraně a výstroje, zbytky Barbarovy válečné kořisti, dokonce balíky vydělaných, zatím však nikterak opracovaných kůží, dost možná i staré prubířské náčiní vytažené po dlouhých letech ze sklepů. A drůbež se nakládá. A postarší plebejové, jimž svitla naděje. A holky se nakládají, zabalené ve všechen svůj lněný a vlněný poklad, aby nepromrzly na dlouhé cestě… do Severní Velly.
      „Chamraď jedna nevěrná!!“ žilami stříbrné dědičky se rozlévá hněv. A vidí svou pevnost v rozvalinách, vidí hořet její krovy i kmínky palisád. Jak výhružně syčí požár a vysoké plameny buší do studené oblohy. Oheň se šíří, rozpaluje staleté kameny, jež v něm pukají, i kovy tají a lijí se v pramíncích jak rtuť a písek ve zdech se přetavuje na sklo. Hoří Vlkov a nic jej neuhasí, dokud nevyhoří v prach. Nemá již tambrinická vévodkyně své útočiště vprostřed jižních lesů, tak jako nemá své rodné město, tak jako nemá svou zem. Vše hoří a hoří. Oheň si ji najde i tady v komnatě a požírá její závoje, lesk svatebních skvostů se mění v plameny, jaké tu náhle horko, jak pálí kůži jed takových představ. Dost!
     Agnes otevře dveře a křikne na komornou. Zítra se vdává, a i kdyby ženichem měl být samotný ďábel z pekel a za družičky kostlivci ze hřbitova, bude krásná! Nejkrásnější!
     Dlouze si pak zkoušela šaty, jež pro jejich délku živůtku ne a ne napasovat na svůj korzet. Nastokrát švadlena párala a přišívala vsadky, srovnávala nakadeřené lemování výstřihu a zkracovala krajkoví nesmyslně dlouhé sukně. Navečer odešla nevěsta se svou služkou do lázně, jak velí tradice, v náladě spíše rozmrzelé. Tak se to má s její svatbou: všechny ty propriety jsou zapůjčené! Několik měsíců jest třeba na ušití a přípravy takových honosností. Jak by bylo možno pořídit je na zakázku za tři dny? Šaty zapůjčila královna. Střevíce jsou po nejmladší její dceři. Nějaké ty zbytkové vymoženosti svých šatníků přenechaly velkoryse dvorní dámy. A náhrdelník – ovšem, na kontinentu není mnoho šperků tak vzácných a drahých, rodový klenot této namyšlené rodiny, na králův rozkaz jí bude zapůjčen až ráno v paláci, aby hned po obřadu byl zas zabaven. Ne že by vlastní kmotr nechtěl Agnes dopřát, spíš mu přišlo nerozumné dráždit ješitnost svých dcer. Nevěstu to neponižovalo, věřila, že bude zítra krásnější všech královských princezen, které se stejně nepřijdou podívat. Dobře jim tak!
V předsíni lázně, kde se vzduch potí výpary z kotlů a mlhy houstnou tak, že se odpočívající hosté vzájemně ani nepoznávají, bylo živo. Přece jen byla Agnes překvapena: V mohutné siluetě před zacloněným oknem poznala Barbara. Její nastávající se tu veselil s bujnou lazebnicí a jakous mladou holkou útlou tak, že bys ji kolem pasu chytil do kleští. Další dva chlapi se činili podobně, hostíce lehčí holky luxusem zpravidla dostupným jen aristokracii. Odbyla toto setkání úšklebkem, však ji Barbar dráždí schválně pro své malicherné potěšení. Nebude mu radost sytit svým vztekem.
     „Nečeká vás snad vaše družina a porada u krále?“ hodila mu studeně.
     „Pravda,“ zvedl se, oděn prozatím jen v úzké kalhoty. „Zítra je náš velký den, madam. Máte nějaké zvláštní přání?“ Jeho hlas byl náhle měkký, snad nějak upřímný, jako jemně vybroušený nůž, jenž protnul tenkou strunu napjatého klidu v jejím nitru.
     Pohlédla naň krátce očima, jež rychle vlhly slzami. A cosi teplé a hedvábné v jejím srdci se svléklo na dřeň a nastavilo se tomu noži. Samotného ďábla z pekel raději, než toto zvíře hryzající jen ze zvyku! Krátce její pozornost zaujala dívenka opodál, halící se do bílého plátna, jež i děvku vyzvedá ku vznešenosti antických bohyň. A Agnes nemůže se jí rovnat štíhlostí ani mladostí. Jedině vahou svého majestátu a silou stříbrného jmění a obdivuhodností svého moudrého vladaření. A tato moudrost – ach, jak vysokou daň si ještě vyžádá?
     Večer prošel a prošla noc. A ráno prošlo tak lehce a bez povšimnutí, jako když myšky se ochomýtnou kolem nábytku. Dvě komorné mlčky vyoblékaly nevěstu. „Stárnu,“ vytkla si Agnes patříc do zrcadla, když jí služebná zaplétala vlasy. A žádné slovo nepřišlo nazpátek, aby jí vyvrátilo přísný úsudek. Nepochybně viděla všecku krásu nablýskaných ozdob a ušlechtilost křivek svého portrétu, v tom syrovém světle však umrzají hrany lícních kostí a vrásky kol očí vystoupí a vztekem stisknuté zuby celku nepřidávají. Žádná lehkost nebyla v jejím kroku, když s průvodem stoupala ke královskému paláci. Žádný triumf krásy v této cestě.
     „Ani zvony nerozhoupali,“ podotkla pro sebe, načež smírně pokynula té hrstce zvědavců, co se s bázlivým odstupem táhla podél její svity. Tak je to tedy, kdepak slavnost, jen chladnokrevný obchod se zbožím, kterým si král nechce příliš špinit ruce.
     V audienčním sále byl zástup hustší, málem obstojný. Že se vdávala podruhé, neměla závoj ani symboly nevinnosti. (Však na tomto kšeftu s ženským masem pranic nevinného nebylo.) Vpředu ji s knězem čekal ženich, tři pištci se nemohli trefit do společné melodie (snad předčasně krapet přebrali). Pak stanula vedle ohromného muže a počala se zkrácená ceremonie. Barbar se ošíval dlouhou chvíli a čas zlomyslně zpomalil. Cítila, jak svatebčané přešlapují, snad ze strachu, aby jim nohy neprorostly do podlahy. Kdosi z leníků několikrát hlasitě zakašlal, hlavně ať už je tohle konečně za námi, sotva kněz odříkal svá požehnání, král odříkal svoje a Agnesina dlaň se odležela v obhroublé Barbarově pracce přepásaná vyšívanou obřadní stuhou, vzala důstojnost rychlý konec. Královský sluha přistoupil a odebral jí opálový náhrdelník.  A ještě než jí stará pajdavá kojná stihla připnout šňůru chabých perel, jichž bylo tak málo, že většina obvodu musela být nahrazena nitěnou krajkou, držela už nevěsta pohár, jímž novomanželé připíjejí s gratulanty. A těch se v mžiku vytvořila dlouhá řada, a tak se připíjelo, trochu mluvilo a zase připíjelo. Načež se celý svatební průvod přemýstil do hodovní síně, kde se znovu připíjelo a připíjelo. Dokud se nezačalo chlastat.
     Ta dlouhá řada svatebčanů tu však nebyla kvůli Agnes, a vlastně i Barbar jim mohl být nakrásně ukradený, přišli proto, že královské víno zde teklo proudem, a to bylo vskutku to jediné, čím se zde nešetřilo. Král odešel po poledni, nikdo z jeho příbuzných se na svatbě neukázal, leníci zůstávali jen v tom rozsahu, dokud nápoje lahodily jejich hrdlům. Z Agnesiných lidí se na hostinu nedostal nikdo, neboť zde neměla šlechticů hodných té výsady. Vévodkyně jich neželela, ptala se toliko po Isidorovi, ten však byl poslán pryč už včera. Navečer zbyla u stolu jen opilá sebranka z družiny jejího muže.
Nastokrát už chtěla vstát a rázně odejít, vždy jí jakás zemdlenost v odhodlání oslabila. Snad se tím rituálem odevzdala? V podobné apatii stanula o svatební noci v ložnici se svým novým manželem. Bylo dávno po půlnoci a prkenná podlaha mu nesmyslně vrzala pod nohama, když přecházel z kouta do kouta, okázale netrpělivý, zatímco se nevěsta líně svlékala z krajek.
     „Co že tu špacírujete jak lev v kleci?“ zmohla se konečně.
     „Špacíruju?“ rychle sjel očima její bledost, „Zachtělo se mi. Tak špacíruju.“
     „Inu,“ otočila se ledabyle ke svícnu, kde plálo patero tučných voskovic, „můžete nyní vyšpacírovat tam za ten práh a zavřít za sebou z druhé strany.“
     Po těch slovech se zastavil. Otevřel dveře dokořán, jak by vpouštěl neviditelné vrahy, ve tmě se zalesknul práh, o němž nyní byla řeč.
     Ohlédla se za zvukem, zda Barbar vážně odchází a sama v sobě nedovedla posoudit, jestli by se jí ulevilo, kdyby vážně zmizel a nechal ji nocovat samotnou.
     Pak stačil jen mžik, jaký stačí predátorům, když skočí po kořisti: Muž popadl ženské tělo jistým nacvičeným nelítostným chvatem a smýkl jím ku podlaze. Než se Agnes nadála, klečela násilím sehnuta před rámem zárubní, z vyděšeného hrdla nevyšlo ani zaúpění. Zato její choť měl náhle slov a slov, která cedil skrze zuby.
     „To je práh naší ložnice, jestli to nevíte, drahá vévodkyně! A teď si dobře zapamatuj: Jediný, říkám jediný muž, který kdy tento práh překročí, budu já – tvůj manžel, rozumíš?!!
     Vévodkyní zalomcoval vztek. S chutí by ho kousla do předloktí, ale není radno dráždit tygra, když nám cení tesáky hned u ucha. Prokousl by jí bílý krk? Snad má řezáky již tak zvířecky narostlé, že by to mohlo takto být: beze spěchu a bez emocí přiblížil by hlavu k pravé tepně a krátce začenichal. Pak pysky odhalí mohutný chrup, ten se rozevře a celou šíří zahryzne se do ženské šíje. Ona se ani nehne, už se nepokouší ani nadechnout, proud horké krve teče po krajkách, zatéká pod hranu korzetu… jaká to zima náhle, jaká slabost. Snad by takto umřít bylo lepší, umřít čistě, k čemu jinak mají tito muži tak obludné chřtány?
     Jenže hra ještě neskončila. Agnes se narodila pro vysokou politiku. A právě se začalo další dějství… Nemysli si, ty parchante, že mě budeš ponižovat beztrestně! Vzal sis mou ruku, vezmeš celé tělo, tomu nezabrání ani chórum tambrinických bohů. Máš to mít, pse. Urvi maso, cos chytil do zubů, cos ukrad na stříbrné hostině. Urvi a mysli si, žes vyhrál.
     A když již dohořívaly voskovice a jejich lůj tál měkce do ranního šera, spala Agnes klidně a spokojeně, vláčné a příjemně znavené odpočívalo její tělo. Zato Barbar bděl. Bděl a pozoroval prameny plavých vlasů spočívajících na přikrývce, v bledém zimním úsvitu šerých a nějak neuvěřitelně skutečných. Vzduch od večera zchladl velmi, svíral mu obnažená ramena, ale nedbal toho. Fascinován sledoval spící. Je vážně možné, že se to stalo? Že se v noci usmířili, jako se v děsném odvěkém zápase nakonec usmiřují protipolné síly, někde na konci věků, a v jejich něžném objetí se skončí svět? Je možné, že z tohoto konečného splynutí byl zaset nový počátek, následník. Barbarův aristokratický syn, anděl Míru, jenž zpřetrhá roucho Nenávisti, jehož se Ona nechce vzdát, a plášť Pýchy, který si On pečlivě tká po celý svůj dosavadní život? Vyhlédl oknem do blednoucího oparu a popadla ho krátká nostalgie za všemi nocemi, co jich v mládí strávil v lůžku milenek. Tolik se naproklínal té blednoucí oblohy, tolik se nechce z měkkého tepla do studeného bahna tam venku!
Skončila se naše válka, Agnes? Odpověz, že ano. A já slíbím, daruju ti… já se vzdám těch děvek. Jsem už unavený, věčně vyplavovat onen přetlak vzruchů, vedlejší produkty vzteku, další a další kratochvíle obětované modle Zbytečnosti. Řekni, že ten boj je už za námi. Že není vítězů ani poražených. Ve jménu Harmonie mezi mužem a jeho ženou, ve kterou se stále zdráhám uvěřit, ale která nutně nějak musí existovat v řádu Světa. Tak jako jsem ji cítil dnešní noci, radost mi prostoupila tělem, cítím osvobozující úlevu a chci ji už pořád! Tvoje tělo odpočívá klidně, žádné zlomyslné křeče hněvu, co ti včera cukaly ve tváři. Řekni, že začínáme nový život, a já ti slíbím, že naše spojenectví dobude celý starý kontinent. Na nejvyšší trůn tě posadím, císařovnu celého světa, zlato bude slušet tvé kráse. A náš syn…
     Kdyby Barbar uměl plakat, patrně by se nyní neudržel.
     Pak nastoupilo do ložnice denní světlo a vévodkyně procitla. Mírně a pomalu otevřela oči a sotva zpozoroval její první úsměv, hned věděl:
     Kdepak. Není míru mezi námi, není spočinutí pro dva rozené válečníky. Možná by to jiný nepostřehl. Ale to bych tě já nesměl znát tak dobře!
     Když stála zabalena do přikrývky před oknem a hleděla z něj do prázdné budoucnosti (jak si zvykla dělávat každé ráno v těchto zimních měsících, jež dávají popřát jedině vyčkávání) prohlížel si její siluetu a den za dnem mu vytanuly ty stejné otázky. Co dělám špatně? Mé úmysly jsou přece čisté. A nedovedl najít odpověď, neboť není možné být pyšným mužem a nalézt příčinu. Není možné být mužem a vědět: Chlape, nebude míru, dokud myslíš, že je žena tvoje.
     Pomalu plynul zimní čas a jejich soužití nedávalo na první pohled smysl. Sám se tomu opakovaně divil. V noci se vřele a samozřejmě dotýkali druhého, se stejnou samozřejmostí spolu přes den nedokázali mluvit. Sotva o něj pohledem zavadila. Kdykoli s ní začal hovor, odměřovala mu se studenou úsečností, až si odvykl obtěžovat se osobně a posílal jí vzkazy po její komorné. A přece se nakonec, jak by jakýms podivným zákonem bylo dáno, sešli v soukromí jediné místnosti a mluvilo se skrze těla. Jakoby ten prokletý práh ložnice odděloval dva vesmíry s odlišnými přírodními zákony. Nad ránem spala, on býval uvolněný a zároveň ho pokoušela další vlna úzkosti. Po celý zbytek zimy to vydržel. Protože věřil. V následníka, jemuž se již podařilo otevřít brány.
     Asi měsíc po svatbě, po obřadech, jichž ten den odžila hned několik a jimiž se začalo další dějství jejího boje o novou Tambriniku, začala Agnes navštěvovat vědmu. „Další ohyzdná bába,“ vyjádřil se Barbar, když se sám sebe ptal, má-li tím být nějak znepokojen. Vévodkyně obvykle přijímala své poddané v malém audienčním pokojíku naproti úzkému schodišti; tak si vymínila, že její návštěvy musí vystoupat po schodech, aby pocítily význam majestátu osoby, k níž přicházejí.  Přešla i fakt, že obstarožní dubové stupně řádně vrzaly a vůbec byl tento prostor úzký a tmavý tak, že museli delegáti stoupat v řádce za sebou, bedlivě se přidržujíce stěn, jak do nějakého tajného doupěte spiklenců. Za vědmou však docházela stříbrná dědička osobně, tiše a jakoby mimoděk, bez doprovodu. Cílem těchto cest byl dřevěný brloh vmáčknutý do ostrého úhlu městských hradeb. Dělají snad muži chybu, když nepřikládají ženskému srocování význam?  Je pravda, že u té prastaré jedubáby, již viděl zblízka jen jednou a jejíž uhrančivý pohled na sobě cítil snad týden, pobývaly ještě další tři čarodějnice i s nepřehlednou kupou ratolestí, ale jaké politické riziko by tak mohlo asi povstat z takového hnízdiště? A jeho choť se obléká v šedý vlněný plášť a komorná jí dává znamení tak, aby manžel neviděl.
     „Co s ní furt máte, že jdete zas?“ škádlíval ji.
     „Věštíme Tambrinice dobré časy,“ odvětila mu jednou. Jindy ho ponechávala bez odpovědi.
     Zima se vskutku vlekla, nebylo moc co dělat. Na jaro naplánoval renovační práce a brzké přesídlení do státu, který vyženil. Jedna menší invaze však je na pořadu, ještě než sleze sníh, je třeba posunout severní hranici do původních končin, k Vellskému toku. První teplé paprsky zahřejí novou Tambriniku již cele kontrolovanou a systematicky čištěnou od potulné verbeže. Všichni bojeschopní muži vstoupí do jeho služeb a splní vlasteneckou povinnost. Deset tisíc vojáků, jež si od bratra vymínil jako svatební dar, už se odpočítalo a první zálohy jsou vyplaceny. Návdavkem jedno malé překvapení pro nevěstu. Zaslouží-li si vůbec nějaké. Agnes se málo zajímá o jeho plány, pravda, čekal od ní více. Kam se poděla její politická horečka, v níž vyčkávala nejnovějších zpráv, ten roztomilý vztek, když se přeli o logistiku první invaze a o stěhování dvoru? Svatební noc ji změnila. Ale jinak, než by si přál. Je před ním zamlklá. A den ze dne mrzutější. Nedovedl ani zcela pojmenovat, co jeho žena dělá celé dny. Znal pouze průběh nocí, a to byla úplně jiná Agnes, vábná a lidská, byla jen ženou, jak by nikdy nikým jiným ani být nedovedla. Jak plynuly týdny, nemohl se zbavit dojmu, že někde na té tajuplné hranici mezi jejími novými osobnostmi je zakopaný záhadný pes. Ale jaký a kde přesně, toho se nemohl dovtípit. Dal prověřit ten babinec u hradeb, dal sledovat její kroky, nedozvěděl se nic zvláštního. Žádná tajná dostaveníčka s cizím mužem, žádné paralelní vyjednávání s cizinci, žádná alternativní dohoda s králem. Občas uvažoval, že by s ní probral nějaký svůj vojenský nápad, dal ji zavolat, ale sotva se dostavila a on uviděl její obličej, rázem ho přešla chuť. A nakonec… třeba je zde nějaké jiné, mnohem jednodušší vysvětlení. A když na to pomyslel, upokojil se a v noci byl k ní obzvláště ohleduplný.
     Pak dostal zprávu, že se navrací Isidorova skupina. Vida, z někdejšího soka je nyní švagr. Stejně si ho pohlídá.  Ale snad aspoň jemu se podaří sestru rozveselit.
     Ovšem když pak v konci týdne mladík skutečně přišel a podal hlášení, napadlo Barbara, aby veselí nebylo nakonec příliš. Vévodkyně si umínila, že bude bratr přivítán, jak se na aristokrata sluší. Co se mohlo obejít jen s větší večeří, bylo shledáno jako příležitost k nákladné hostině. Objednávky putovaly až do královského paláce, hostů posbírala z tambrinických uprchlíků na padesát. Tabule musela být prostřena v hodovní síni až na radnici. Na tucet hus bylo zaříznuto, cožpak se zbláznila? Tolik činorodosti pro jednu běžnou rodinnou událost? Neměla zde více blízkých příbuzných, to manžel musel uznat. A každá příležitost předvést se v někdejším lesku svého zruinovaného jmění je pro ni vítaným zpestřením zdlouhavého a ponižujícího exilu. To všechno by se ještě dalo chápat a podpořit. Jenže Barbar znal až moc dobře pravý důvod této okázalé rozmařilosti.
      Věděl předem, s čím se večer zasedne ke stolu. „Nejseš jako my,“ zášť v Isidorových očích mluvila jasně, „vetřel ses do stříbrného rodu, aniž tě kdo pozval. Otázka času, než obdržíš, čeho jsi hoden.“ Přesně ta stejná zášť, ono namyšlené, vzteklé pohrdání, které plálo z očí i Agnes. Snad si chlapec vážně myslí, že mu ramenatý vetřelec ukradl klíč ke štěstí? Cožpak ho vražda posledního vévody nepohnula ani k malému zamyšlení? Takových zbytečných úvah mohl si Barbar zaplétat po libosti, strach obdrží malou roli, hraje-li se o stříbrný stolec.
     Protože tušil, že se na hostině objeví nepříjemnosti, přišel tam za svou stranu svatební smlouvy sám, toliko s jediným svým druhem, kterého ve jménu starých válečnických časů přejmenoval na Chesmicka. Statný chlapík pocházel ze Zurag-narských lovišť, a jak ho velitel oslovuje, mu bylo srdečně jedno. Po cestě byl však nepříjemně hovorný.
      „Asi tomu nějak nerozumím, pane. Hostina málem státního významu a ty tam jdeš, jak by jen do počtu. Měli by ti skládat pocty a dary k nohám a tak, jsi přece jejich vládcem, jsi nejvyšší, málem bůh. Máš mít takové ty vyšívané hadry a manželku po boku a celou družinu. A zatím jdeš s obyčejným chlapem, jak bys nic neznamenal. To já bych… Na tvém místě… já bych jim ukázal, ukázal hned zkraje -“
     „Máš o tambrinickém majestátu příliš divoké představy, příteli,“ přerušil ho Barbar tiše, „na vyšívanou nádheru a poklonkování bude čas, až vystavím nový stříbrný palác v sídelním městě.“
      No snad aspoň velitelé tvé armády by měli přijít s sebou, ne? Nemají tyhlety večeře lepších lidí nějaké ty ceremoniální předpisy?“
       „Ceremoniální předpisy,“ vida, na to by sám ani nepřipadl. „Tak na rovinu, Chesmicku: řekněme, řekněme, že tato, ehm, večeře… tak trochu smrdí podrazem. Jestli to praskne, nemusí každej vědět. Poslal jsem dva skauty zadem. Dávej pozor, co do sebe leješ. A vyhni se každému podezřelému ostří.
Chlapík protáhl obličej a bleskově se rozhlédl na všecky strany. „Čekáš atentát?! Od vlastních poddaných? Od vévodkyně?“
     Barbarovi se rozproudila krev menším vztekem. „Moc mluvíš, chlape.“
     Ještě než vešli první branou, stáhl rukavice a mimoděk si prohlédl svoje velké ruce. Jasně, ty ho zatím nikdy nezklamaly. Dnes večer zrovna tak, bude vojákem v kruhu nepřátel. Ve věnci zmijí, který upletla stříbrná dědička. Nebude od věci promluvit si s ní ještě před prvním chodem.
 

GROZAR II - ŘÁD VĚCÍ

IV. díl novely (I. díl: PAK-NAKOR, II. díl: AKADEMIE, III. díl: REKTOR)

 

               Nevelká ošetřovna se topila v ranním světle, jež sem vnikalo jediným sklepním oknem. Proti tomuto oknu seděl Grozar na židli, rozkročen opíral lokty o opěrák, dlouze a trpělivě odpovídaje na všetečné otázky školního ranhojiče. Oslovoval ho uctivě „doctus“, ačkoli ošetřovatel žádný takový titul neměl, jen profesní únavu, rozsekaných zad tu ošetřil snad stovky. A to nastoupil teprve někdy před třemi lety. Pocházel také z ostrovní říše, jak by mohly napovídat černé vlasy a nápadně opálený obličej, systém na vojenské škole ho fascinoval a ne zcela mu rozuměl. Hlavně nechápal – proč má ordinaci věčně narvanou bělovlasými vojáky, když není žádná válka. A dnes ráno znova porce! Sešíval a sešíval jak pilný švec.

                Jestli by se na včerejší večer našel nějaký přiléhavý přívlastek, tak nejlépe: fialový. Zhruba takové mžitky měla před očima pětice mužů, jež tu teď seděla sklesle podél stěn a jimž bylo dáno vypít svůj pohár, jak byl přikázal rektorát. Dále sedm spolubydlících ze tři sta trojky, kteří to schytali za nanicovatý demižonek kvašeného moštu, narychlo pitomě přikopnutý pod postel. Fialovými barvami teď hrála i jejich záda, prorektor jim nechal vysázet deset ran za porušení řádu, nadto ještě dalších patnáct za hloupost.

                „Levé rameno máš pořádně rozšklebené, chlape,“ konstatuje felčar zkušeně, „ta rána je stará týden? Krvácí jak čerstvě naporcované hovězí.“

                „Skoro měsíc. Může v tom být nějaký inhibitor?“ Grozar ledabyle civí do okna, vedoucího na cvičiště. Už je slyšet, jak se adepti řadí.

                „Ty vaše fígle v životě nepochopím,“ vzdychá černovlasý elf, „jste snad národ masochistů. Žádná anestetika, žádné opiáty… a furt se dřete z kůže.“

                „Bolest tě učí,“ medituje pacient, „bolest je… katarze.“

                „Hm. Spíš bych řek, že to prostě neumíte líp. Ale mě se tady nikdo na radu neptá, ta věčná arogance, do sklepa mě tu zavírají a věčně mi tu někdo musí dávat najevo, že jsem pro vás něco míň.“

                Grozar jen vytočil hlavu, aby líp slyšel. „Ošetřovna patří do suterénu odjakživa.“

                „Tihle tu byli předevčírem,“ pokračuje v lamentaci a ukazuje nůžkami za sebe, „dneska jsou tu zas. Dávám je snad dohromady proto, aby bylo do čeho mlátit. Dej sem prst, sem. Občas si říkám, kdo z nás to tady zabalí dřív, ještě tuhle podrž tu gázu, no, jednou se seberu a vrátím se na ostrovy, sviť pořádně, hergot! A vám, mládenci, radím vřele totéž: vraťte se domů.“

                Ranhojičův asistent má sotva patnáct let a lhostejný obličej, pro odrostlejší sirotky tolik typický. Od příchodu do služby nepromluvil, tak je vychovávají. Stojí, drží lampu a vydatně zívá. Hlasitě, jak by zívání bylo jedinou jeho vezdejší radostí, jedinou pointou, do níž má cenu vkládat aspoň nějakou energii. Jinak od pohledu čistokrevný exemplář bílé rasy: vysoká postava, prozatím ještě šlachovitá a především pružná, široká ramena a silná čelist. Vysoké čelo a rovné bílé kadeře, do nichž snad nymfy zrozené z letních vánků dýchly blankytem. Marně bys však hledal zalíbení v hochovi tak bezkrevně netečném. Slouží-li právě na ošetřovně, ve zbrojnici nebo v kapli… je mu podle všeho jedno. Zde ve sklepě se sirotci střídají, aby uvykli na krev a lecčemu užitečnému se v řemesle felčařském přiučili. Ne že by jevili nějaký valný zájem, ale docházejí podle rozpisu a dělají, co se jim uloží, pomalu a ledabyle. A zásadně mlčky. Felčar by se jich rád zbavil a pořídil si pomocníka jiného, aspoň trochu motivovaného, jenže… Jest vůlí samotného rektora, aby zde pečoval o vzdělání těch protekčních smradů, a tak je toleruje, skousne jejich zívání, donebevolající nezájem i otravné mlčení, protože jít proti rektorově vůli… jest nemyslitelné.

                „Jseš normální srab,“ sykne Grozar při odchodu, sotva se podepíše (!) do Knihy úrazů a ošetření, hodí pero černovlasému na stůl, až odstříkne inkoust. Poslední pohled na frontu nebožáků u stěny, pak ještě na patnáctiletého pomocníka, jenž zůstal strnule zaseknutý u židle. S tou lampou v ruce, v bílé tunice a tom ranním světle nikoli nepodobný skříni na léčiva.

                Kniha úrazů a ošetření! Jak příšerný nezvyk, každá blbost se zapisuje, vykazuje, periodicky vyhodnocuje… I o tom včerejším nasekaném dříví musel vypsat jakés lejstro, děs. Takový opruz za jeho adeptských let snad nebyl, nebo si jen nevzpomíná? Možná, že jako eliandar jen s byrokracií nepřišel do styku. A možná, že právě obnovené adeptství ho připitomělého papírování zbaví. Postavil se do studeného stínu lysajícím břečťanem porostlého loubí a zamyšleně koukal na cvičiště. Líbil se mu nácvik čelního útoku nožem, trénink ve dvojicích. Stál, pravou rukou si pod košilí prohmatával čerstvé stehy a civěl na cvičiště. Vydržel tam až do oběda.

* * *

                „Tedy je z tebe zase adept, slyšel jsem,“ rozpovídal se druhý mistr, sotva mu pomohli z vozu. Károvaná deka sklouzla z ramen, mladší elf ji zachytil jen napůl, jeden její cíp stihl nasát špinavou vodu z kaluže. Přesto se pokusil znovu do ní starce zabalit, ať neprochladne. „Ale jděte s tím někam,“ odmítl kmet přijmout zpátky ten hřejivý hadr, nestoudná upomínka, že dříve tuhé a spolehlivé tělo mu prostě stárne. Smutnou a překotnou rychlostí, naposledy, co tu byli, přijel přece na koni, dnes ráno na voze, jak nějaká kláda bez vlastní vůle.

                „Tak jest, mistře,“ zasalutoval Grozar v pozoru, mysle, že hosty pobaví. Všech pět mužů mu opětovalo gesto velmi vážně. Dílem proto, že stará generace držela ještě Temnou armádu (jejíž slávu však nyní dlužno paběrkovat) v úctě, dílem pro závažnost své mise samotné. Nový prorektor odsloužil ve funkci měsíc, ideální důvod pro další šťáru. Delegace z minulého týdne prošla účty, ta dnešní má za úkol zkontrolovat inventář. Bývalo snad kdysi důstojným zvykem ponechat funkcionáři alespoň sto dní na zadaptování, bez kontrol a požadavků; leč teď je jiná doba. Staré mince neplatí.

                „Sdílíš s bratry světnici?“ Sa-Ul nedovedl skrýt svou zvědavost, jakmile vykročili, ba ani se o to nesnažil. Grozarův příběh ho nesmírně zajímal, byl pro něj krásným důkazem – úpadku. Fascinujícím, skandálním příkladem, jak zhoubně a zevrubně dovede hlodat červ „nové mírové politiky“ Zurag-Naru.

„Ne. Zůstal mi ten kutloch u pedela.“

„Tak to jseš hovno adept. Přijdeš o to nejlepší. Vzpomínám, jak jsme se dělili… o průšvihy, o odměny, o úkoly, nakonec i o holky, he. Zábava, sem tam kolize, sdílení. Jo, sdílení. Solidarita s temnými bratry – je nezbytné bydlet pospolu, nemám pravdu, mistře?“

„Naprosto,“ potvrdil stařec, poslouchaje jen na půl ucha, a přidal do kroku, protože už se viděl u prostřeného stolu v pohodlné sesli. Zmáhá ho takováto cesta, mrzí se na oblevou rozbahněný terén i na svoji narůstající touhu po pohodlí.

„Abych bydlel s eliandary, na to mi přebývá věk a schází nadšení. A pak… aspoň mám pedela a jeho lidi denně na očích.“

„Čím si zasluhují tolik pozornosti?“ pokračuje Sa-Ul konverzačně.

„Nečistá krev. Každá nečistá krev je podezřelá a priori,“ konstatuje dotázaný samozřejmým, nekompromisním tónem. A sám pro sebe si dodává kratičkou úvahu o tom, jak náš krátkozraký pedel hledí, aby viděl do věcí, do nichž mu nic není. Když strnule stojí na fleku a hledí na tebe přes půl areálu, nabýváš jistotu, že vidí, sakra, mnohem dál (a hlouběji), než bys potřeboval.

„Aha,“ ironizuje další delegát, úředníček vážné tváře, „vskutku přiléhavé na místo, jako je tahle Akademie. Čistokrevných je tu kolik – polovina? Nejvýše, polovina nejvýše! Nejsi, příteli, kapku naivní?“

Ze tří hrdel vyjde krátké temné zaklení.

„Ještě hůř, než myslíš, bratře. Ještě hůř, než myslíš,“ odpovídá přestárlý adept s podbarveným tónem plným vzteku, „co myslíš, že ta naše vyškolená čistá krev po absolutoriu dělá? Ještě pořád produkujem poctivou stovku bělovlasých bojovníků ročně. Co bys řek – kde je jim konec?“

„Posilují Temnou armádu, přirozeně,“ uhadoval Grozar neinformovaně při svém někdejším rozhovoru s novopečeným prorektorem, když mu byla právě tato otázka položena. Pobýval tak dlouho v cizině, neznalý zdejších poměrů, ach, jak by mohl vědět?

„Pchá! Temná armáda má už pár let stop-stav! Vyšla by příliš draho. Prý příliš draho! Řežeme si pod sebou větev, svýma vlastníma rukama si ji podřezáváme. Absolventi  by se nakrásně uplatnili v lecjakých ozbrojených sborech, u stráže, v milici, jako instruktoři, i správa potřebuje ochranné oddíly, Akademie by část taky uživila, nábor trestuhodně vázne… Ale oni? Do cizích armád se prodávají, tak je to! Do Velly, na východ! Za špinavý žold, ksakru, za mrzký peníz se tam zaprodají a nic jim nevadí, že jim poroučejí lidští velitelé, nic je netrápí, že vlastní národ jim bude přikázáno porobit! Západní král prý dobře platí tambrinickým stříbrem a zvlášť teď po té jejich válce… Mohla to být i naše válka, a vítězná válka to pro nás mohla být, ale copak slyší vrchnost, copak slyší „mírová vláda“, copak slyší naši moudří bohové?! Patriarcha ne a neuhne a bohové se nám už jenom smějí.  Několik jednotek našich nejlepších bojovníků tam zurag-narská vláda poslala na smrt, a co jsme z toho získali?!!“

Je to pravda a všichni to vědí. Elitní temní bojovníci posilují řady nepřátel. Nový tambrinický vévoda staví armádu a stříbrem nešetří. Divíš se těm klukům, že chtějí být u toho, až dojde k boji? Až je pohltí horečka útoku, k němuž přece byli vyškoleni, až pod vládou ostříleného válečníka převálcují Severní Vellu. A k tomu dojde co nevidět. Právě v tom je tragédie temného národa: žádný už se nediví. Kolaborantů je tolik, že dávno ustaly soudy, jež by žoldáky odsuzovaly pro vlastizradu. Co bývalo ještě před dvaceti lety nemyslitelné, je dnes standard. Co bude, až padne Severní Vella? Až bude její Černý král rozšavlován na marné kousky? Tambrinika s podporou svého Západu postoupí dál na sever, na Zurag-Nar. A Temná armáda má stop-stav, aby nevyšla příliš draho!

Je snad Patriarcha blázen, že ignoruje zjevné nebezpečí (anebo mu snad rovnou zametá cestu)? Či jsme blázni my, že jeho politice nedovedeme rozumět? Nedovedeme a nechceme. My, kteří pamatuje odešlou slávu Temného impéria, ty časy, kdy ještě vládl věcem racionální řád.

Skupina došla k rektorátu a Grozar se s ní pro zbytek dne rozžehnal. Nemá nejmenší zájem sledovat, jak se Udi potí, jak nervózně vysvětluje, že netuší, kterak mohou ve zbrojnici chybět tři tucty cvičných luků a pár stovek nových šípů, když objednávku už Akademie zaplatila a podle záznamů taky převzala. Ostatně není těžké představit si ho, jak hledí do země, jsa peskován správním úředníkem (povýšeným chlapíkem nevalných tělesných kvalit), že ve své zodpovědné funkci selhává a že se má stydět. A není to vůbec příjemná představa, jak káranému vaří krev v přesvědčení, že se mu za to eliandaři vysmějí, ale to se plete. Úřední selhání jsou eliandarům srdečně ukradená, jediné, na čem jim u prorektora sejde, jsou nálady, v jejichž důsledku slyšet svistot biče.

Zimní slunce pookřálé první předčasnou oblevou ho vytáhlo za hradby do nejbližšího lesa. Tak už ani ten les není, co býval, skupina prořídlého stromoví, prokládaného malými pasekami, kde tlejí mokré větve ve sladkém dopoledním světle. Za jednou takovou tlející hromadou se Grozar narychlo ukryl, neboť narazil na nečekané procesí. Křehká víla se tu procházela provázena svými skřítky, či lépe: rektor Akademie venčí své sirotky, a to dnes, právě teď, když má celý rektorát napilno a všichni jeho zástupci se škvaří ve vlastní šťávě.

Ani ona ani chlapci jej nezpozorovali, tak se mu naskytl pohodlný výhled: bezstarostným krokem vyšla do mýtiny skupinka, jejímž jádrem byla ztepilá elfka se dvěma malými dětmi po stranách, které se jí držely za ruku. Tři starší pak kráčeli s nimi, žádný se nezpožďoval, mlčky a zlehka a s takovým požehnaným klidem, snad takhle nějak má vypadat štěstí. A laskavé slunce jim prozářilo bílé kadeře a silueta jejích šatů plála šarlatovou červení, a vlastně byla překrásná vprostřed těch dětí! Jak nesnesitelně nepatřičná mu přišla ve funkci rektora, a jak kouzelně něžná nyní, když se shýbá k nejmenšímu a když ho zvedá v náruči. Taková samozřejmost, takový příjemný poklid. Grozar civěl na ten zvláštní, rozmilý výjev, na tu ztělesněnou mateřskost, neschopen si o tom cokoli myslet. I ten vyčouhlý nýmand z ošetřovny vypadá najednou nějak méně pitomě, teď stojí natočen k pozorovateli bokem a obličej má překvapivě: živý.

Tu ho z idyly vytrhne lehký dusot a praskání odumřelého porostu: zpoza stromů vyběhne šesté dítě, ten zatracený malý parchant, jehož onehdy málem setnul na špalku. Huláká a žene se na mýtinu za svými, zdálky na ně rozradostněně mává něčím větším – není to větev – Grozarovi vyletí krevní tlak, snad ne – a přece! Ten desetiletý smrad zas vyslídil jeho tajemství. Teď si kovovou hračkou razí cestu k bratříčkům a chůvě a vítězoslavně výská a celé procesí se po něm otáčí a elfka přidřepne a otevírá mu náruč… Však úsměv jim všem zatuhne v ten moment, kdy se za hromadou starých větví vztyčí postava a do mýtiny nakráčí naštvaný elf.

Jak kdybys zaklapnul knihu: tatam je všechna teplá mateřská něha, zmizely úsměvy, vyvanul prosluněný klid. Šest zlých vlčat cení zuby a ledová ženština ho krájí pohledem. Podivné, jediným máchnutím by je mohl srovnat, kdyby na to přišlo, však jakási nejistota ho zadržela a zůstal proti nim stát na pět kroků vzdálen.

„Zbytečně velká zbraň do dětské ruky,“ ukázal na svůj zatajovaný majetek. Žena sjela svýma zelenýma očima, kam ukázal, pak ho jimi znovu probodla.

„Bez evidenčního čísla na Akademii nemají co dělat. Jsou vaše?“

Otázka ho vpravdě zaskočila, tak evidenční číslo, hernajs. Co by moh vyfasovat za nelegální přechovávání střední útočné zbraně třídy A? Že by nějaký obligátní výprask?

Hleděli na sebe s čistou a chladnou nenávistí. Cítil se proti ní silný: je to jenom ženská. Cítila se proti němu silná: ze všech myslitelných pozic v celém Zurag-Naru mu patří za nejnižší. Copak tenhle přivandrovalec, trpěný jako tolik jiných parazitů! Copak tahle protekční coura, která si myslí, že se může rovnat mužům!

„Ať se vám to malé vlče nepořeže, honorabilis,“ utrousil syrově a otočil se k odchodu. Však ty víš, co mi můžeš.

„Eliandare,“ oslovila ho nečekaně přívětivě,“ když nectíte její pravidla, jak vám může být Akademie domovem?“

„Krvácí ti rameno, chlape,“ přihodil nejvyšší ze sirotků.

Oslovený dělal, že neslyší, a ještě prodloužil krok, aby už byl pryč.

„Krev, krev!!“ volaly za ním děti.

Starejte se o svoje, bastardi, cedil Grozar polohlasem mezi stisknutými zuby. „V jednom máš ale pravdu, holka,“ říkal si už na cestě k hradbám, „nectím pravidla Akademie a stále míň ji považuju za svůj domov.“

V bráně taktak uskočil dvěma vozům, naloženým dvoubarevnými elfy otrávených obličejů. To si rodiče odváželi své syny. Takových studentíků, kteří úředně požádali o zrušení  slavnostního slibu armádě (ještě stále patřila škola pod její judikaturu, byť už jen formálně) čekalo v pořadníku několik desítek. Správní komise, která přijela ráno, přivezla propouštěcí list pro prvních pět. Vlna odchodů se teprve zvedne, je sotva konec semestru. Správní řízení trvá týdny, ba měsíce, až zhýčkaným hochům dojde trpělivost, dočkáme se dezertérů. Nad tím se lze tak akorát trpně usmát. Za jeho časů, před dvaceti lety, bývalo studium na Akademii výsadou, ach, jak jim vrstevníci záviděli! Musels mít dispozice, musels mít nadšení a doporučení a čistou krev a vůbec! Nebylo větší prestiže pro mladého elfa v Temné říši, než dostat se k zurag-narským bojovým jednotkám, a cesta tam vedla pouze a jenom přes absolutorium Akademie. To tenkrát rozhodně nebývalo, že by se maminky rozčilovaly, jak jejich chlapeček dostává příliš do těla… No ovšem! Však to ani nebylo možné, protožes nevěděl, která žena tě porodila. A k čemu by ti taková informace vůbec byla? Školné platila říše. Škola byl domov, temní bratři vpravdě tvými bratry, tam jsi patřil, a to zcela správně. A že by si pamatoval nějakého dezertéra… no, jistě. Jednoho určitě, bohužel.

„Dávno není, čím bývala, ale na srdci mi přece leží,“ formuloval si pro sebe, když patřil na sluncem zalitou strážní věž a otevřenou bránu školní kaple, pocítiv, že tato slova koření v jeho nejhlubším smyslu pro důstojnost, „a vidím pro ni jen dvě cesty: Buď dostane zgruntu nový řád (a znovu vykvete), anebo ji pomůžu srovnat se zemí!“

GROZAR II - REKTOR

III. díl novely (I. díl: PAK-NAKOR, II. díl: AKADEMIE)

               

                 Prorektor vyváděl psí kusy, aby ho zadržel. Vyhrožoval. Taky prosil. Varoval. Ale Grozarova zvědavost tím vším jen narůstala. Stejně by na to jednou přišlo – tak o co jde?

                „O co jde??!“ prorektor skoro řve, „No tak běž a podívej se! A já chtěl chránit zrovna tebe, zrovna tebe…“

                „Chceš mi něco říct, Udi,“ uhadoval protějšek s očima široce rozevřenýma.

                „Ani nevíš,“ klesla prorektorova hlava spolu s rameny, „byl jsi tehdy jako můj starší bratr. A když jsi potom odešel,“ užil ten nejjemnější eufemismus, „zůstal jsem sám. Úplně sám.“

                Grozar zpozorněl. O co, sakra, jde? A znovunalezený mladší bratr, muž dávno dospělý a v plné síle, nechce přestat s těmi pošetilými intimnostmi.

                „Expanze Temné říše, bojové koleje, temná armáda, pak mírová politika nové vlády… Nejprve povinnost, potom ty… jsem unavený, bratře, jsem už unavený! Nejvyšší dění jsem přestal sledovat hned tehdy, kdy mě poprvé nakrmili těmi „moudrostmi“. Že to prý právě my jsme ta ztracená generace, s níž se experimentovalo… že jsme neznali své rodiče a měli jsme sloužit celku s láskou, jakou mravencům dává jejich mraveniště…“

                „Jsi prorektor Zurag-narských kolejí, jsi ve službě!“ to se tu snad už všichni zbláznili?

                „Máš pravdu, dost nářků,“ snaží se Udi ze všech sil pochlapit, ačkoli má snad na krajíčku. „Ty jsi byl vždycky tak silný. Proto jsem tě obdivoval, proto jsem tě potřeboval… Jsem rád, že jsi zpátky,“ a pohlédl na Grozara pohledem tak upřímně dětským, že to v osloveném nemohlo nevyvolat nechuť.

                „Když jsi rád, můžeš pro mě něco udělat,“ řekl tvrdě.

                „A to?“ elf trnul.

                „Chci zpátky mezi eliandary. Tenkrát jsem školu nedokončil. Moh bych to zkusit znova.“

                „Ale ty…“

                „Ale! Prorektor to může zařídit, že!“

                Oslovený se zprvu nezmohl na odpor. Jen zbledl, vyskočil z křesla a chvíli přecházel tam a sem podél nejdelší zdi. Jaká pošetilost svěřovat se zrádci, kterého neviděl dvacet let.

                „Víš ty vůbec, co po mně chceš?!!“ zastavil se před Grozarem a zvedl k němu zachmuřený obličej, „to nestačí, že mě natáhli na tenhle skřipec?!“ a ukázal šikmo ke stolu.

                „Co činíš ty svému národu, bude ti vracet s úrokem.“

                Prorektor se hlasitě nadechl a znovu rozpochodoval, až se náhle zastavil u okna a pohlédl skrze lhostejné sklo dolů na cvičiště.

                „Narážíš na ty dva břídily – ti si svůj trest zasloužili. A když vidím, že se tu procházíš nadále ozbrojen, měl bych je dát zpráskat znovu…“ pravil kysele. Pak se otočil do místnosti, „po těch nekonečných letech tady už věřím jenom na ten bič, příteli,“ zadíval se na bratra přiznávaje nejniternější filosofii, „nenávidím to tady, Grozare, nenávidím! A když teče krev, podle mého rozkazu – pak aspoň trochu cítím… že jsem naživu.“ Znovu vpadl do hlubokého křesla, jakoby vysílen, jakoby vysát neviditelnými predátory.

                Grozar se otočil k odchodu.

                „Nechoď tam, prosím tě…“ zaslechl ještě sténání unaveného funkcionáře, když za sebou zavíral dveře.

-------------------------------------------------

                Hned první jeho kroky zamířily k rektorově pracovně. Jak jinak? Hlídají ho opravdu skvěle. Přede dveřmi se rozvaluje dvoučlenná stráž, dvě ceremoniální kopí opřená o zeď. Jak se přiblížil, vyvalili oči. Tenhle šlendrián, to je k vzteku, adepti asi závěrečného ročníku, ti už by mohli mít trochu smyslu pro povinnost – s takovou tu armádu můžem rovnou rozpustit!

                Ani nezpomalil, překročil jednu nohu, vzal za kliku a prošel dovnitř. Oba mladíci zprudka vyskočili, však jediné, co stihli: jeden za ním zvolal „Stát!“ a druhý jenom „s-“. A to má být vycvičená elfí elitka! Přibouchl jim před nosem, když za sebou svižně zavřel. Nakročil pro jistotu bokem – to kdyby za ním vtrhli, ale nic takového se nestalo. Zato tím, co spatřil před sebou, byl v mžiku paralyzován.

                Nevelká průchozí místnost zaskládaná těžkopádným nábytkem z tmavého ořechu tonula v mléčné mlze tvořené rozvířeným prachem v záplavě slunečního světla, jež sem pronikalo jediným vysokým oknem, proloženým kdysi snad skvostnou vitráží z matovaného skla. A u toho okna stála žena. Subtilní elfka ve vínově červených lněných šatech, jíž studené světlo laskalo už tak skoro bílou pleť. Trochu nesvá z nenadálé návštěvy sepjala prázdné ruce a natočila k němu tázavě svou tvrdou tvář.

                Nemoha uvěřit vlastním očím, Grozar pomalu pustil kliku a jako ve snách popošel k ní o tři kroky, aby si to zjevení prohlédl zblízka. A s každým tím krokem se na něj dívala víc dotčeně, a to ani nemusel vztáhnout ruce. Pravda, že by si i sáhl na ten zázrak, jímž snad kdosi zkouší jeho smysl pro nepříliš vkusný humor.

                „No to mě podrž,“ procedil místo pozdravu. V odpověď zle zasvítily její žlutozelené oči a obličej jí ledověl zlostí stisknutými zuby.

                „Co, ksakru, dělá ženská na zurag-narské bojové škole?“ vypustil pomalu, s přiškrceným výdechem; a to ještě nevěděl, jak dlouze bude muset na tuto fundamentální otázku hledat odpověď.

                Kočičí oči se otevřely dokořán a hleděly naň s podivnou nepřátelskou trpělivostí.

                Ne, na tu myšlenku bylo nemožné uvyknout, čeho je moc, toho je příliš, ještě je Akademie jeho domovem… a v Grozarovi se vypjala první vlna spravedlivého hněvu. „Tak hlava věhlasné instituce si sem přivede sekretářku,“ uvažuje nahlas měře si ji jako exotickou kořist, „a já si říkal, jakých zvráceností se tu můžu dočkat.“ Přistoupil k ní docela blízko a překvapení zvolna vystřídalo pohrdání. „Račte mě ohlásit, dámo, třetí pedelův poskok, jistý Grozar ze Zurag-naru, žádá ctěného rektora o audienci.“

                Kupodivu neucouvla ani poslušně nesklopila zrak, jen na něj dál studeně hledí, jak by mu nerozuměla.

                „Mám se snad uvést sám?!“ ilustračně hodil očima ke dveřím za jejími zády. ,Na tebe začínám být zvědavý, chlape,´ otevírá v hlavě dialog s tím tajemným funkcionářem, dosazeným prý snad samotným Patriarchou, ukrytým v posledním koutě prastaré budovy rektorátu, ,i kdybys tam měl být zamčený, jeden válečník dá s tebou vážnou řeč, a to ještě dneska!´

                „Tak bude to?!“ přisadil na důrazu a zakoulel očima. Konečně poslechla. Sklonila hlavu, do prstů uchopila záhyby své sukně a lehce proklouzla kolem něj. Zdvořile přitom uhnul, žel – jaký údiv – nezamířila k těm dveřím, jak čekal, nýbrž stanula u protilehlé zdi a filcovou paličkou udeřila do visutého gongu takovou silou, že zalehlo v uších i poslednímu hlodavci ve sklepě. Grozarovi se div neprotočily panenky; do pěti sekund tu byl prorektor a s ním ti dva strážní, jejichž službu je zbytečno komentovat, a v závěsu tři eliandaři, jež prvně potkal na chodbě. Kdo všechno ještě přiběhne, možno jen hádat, třeba celý areál, třeba i mrtvoly ze zásvětí.

                Přispěchavší shromáždění se rychle rozprostřelo do řady podél západní zdi. Ne snad přímo po vojensku, ale rozhodně hbitě a poslušně. Grozar jen zíral, sedm postav si ho teď měřilo a v každém obličeji četl všelijak podbarvený nepokoj.

                „Prorektore,“ promluvila konečně a oslovený ustrnul v neradostném očekávání, „odveďte si tohoto – muže,“ (vážně vložila před objekt kratičkou pauzu?) poručila, „rektor dnes nepřijímá.“ Slova se jí vylupovala z úst jak dlažební kostky z koženého měchu a ve vzduchu nebylo necítit jistou trapnost. Udi si neodpustil úšklebek na téma „proč si mě tak podávají, u všech čertů, co já jsem komu udělal“.  Oba mladí gardisté synchronně vykročili vpřed, dál už se na to vyděděnec dívat nechtěl, poslušně k nim došel a postavil se mezi ně. A nebylo mu necítit jistou nepatřičnost, že se tu přední temní bojovníci řadují, jak ženská káže.

                „A padesát ran bičem rozdělte mezi všechny tři,“ pokračovala, „pokud je nechcete nechat vysázet sobě, prorektore. Rozuměl jste?“

A prorektor submisivně sklonil hlavu, „Ano, honorabilis.“ Grozar se po něm udiveně podíval a žilami se mu rozlila podivná obojaká horkost, která tělo nabuzovala a paralyzovala zároveň. Co se tady, sakra, děje!? Co to tam v té pracovně za nezvykle nedobytnými dveřmi sedí za zvíře, že se tu z jeho konkubíny můžou všichni posrat?! Měl sto chutí zařvat, ale ona všeobecná rozpačitost, jíž to tu smrdělo, ho přiměla mlčet. Elfka je lehkým gestem pravé ruky propustila a celá vážná řada se hnula k východu.

„Prorektore,“ pozoruhodné, jak se některá slova pronesená sotva polohlasem dovedou zaříznout do mozku, „a dalších padesát ran mezi ty, kteří ho měli odzbrojit.“

Všech sedm mužů prošlo tiše chodbou, ejhle, jak hojně zalidněnou, skupiny eliandarů, služba ze sekretariátu, několik dalších funkcionářů, ti všichni přiběhli na ten jediný kovový povel; teď se rozestupovali, aby malý průvod mohl projít a kromě Grozara, jemuž hlava nebyla s to zpracovat tolik nečekaných podnětů, hleděli každý do země a tvářili se do jednoho účastně. Vzduch ztekutěl čistokrevným ponížením.

A těch sedm zbitých vlků šlo a šlo, až prošlo celým rektorátem do přízemí. Teprve v loubí při kraji seschlého trávníku se zastavili a mlčky na sebe vzájemně hleděli, dokonale zapomenuvše na všecku hierarchii a veškeré tenze, co mezi sebou kdy měli. Pro tu chvíli neexistoval čas a hranice mezi já a ty se rozpustila.  V sedmi kusech tu úpělo samo mužství a byla to krutá bolest, až hmatatelná, nejvíc v místech, o nichž se nemluví.

„Tak co ještě nevím?“ obrátil se Grozar na bratra, když se konečně vzpamatoval. Snad že přibyl teprve před třemi týdny, byl asi jediný, kdo ještě nekápnul na to, co zde bylo veřejným tajemstvím. A odpověď nepřicházela. Odevzdal své zbraně kadetovi s kulatým ksichtíkem, mladík je přijal nejistě.

„Udi?“

„Jdi mi z očí!“ hodil bratr úsečně a zlostná mrzutost ho znovu vtěsnala do role krutovládce, již si byl pro svou novou funkci předsevzal. Za pár vteřin už z něj byla slyšet jen povinnost, která rozkazuje a trestá.

A Grozarovi v hlavě odpověděla prorocká moudrost Druhého mistra: „Ještě hůř, můj chlapče, než myslíš. Ještě hůř.“

GROZAR II - AKADEMIE

II. díl novely (I. Díl: PAK-NAKOR)

                „Tak tedy přece.“ Když procházel bránou, nezdržel se dojetí. Ta stejná kroucená mříž, ta nádherná rozpraskaná dlažba – snad se tu čas zastavil? Rozsáhlý komplex budov byl ze dvou třetin prázdný. Akademie se měla co ohánět, aby splašila uchazeče. A že jich bylo zoufale málo, krmila se kdečím dalším.

                Chtěl se rovnou hlásit u pedela, ale prorektorovi se vyhnout nemohl. Optal se malé skupinky mladíků ve svátečních šatech. Zírali, jak by byl porušil nějakou klášterní přísahu, pak jeden ukázal prstem do dlouhé šeré chodby. Na jejím konci procházel se vážný prorektor zamyšleně předkloněn, maje ruce za zády. Čelo svraštěné usilovným přemýšlením, zjevně nevyspalý. Grozar v něm už zdálky poznal dávného spolužáka, jen na jméno se nemohl rozpomenout.  Teprve, když mu stanul na krok za zády, elf se prudce otočil, v úleku rozhodiv rukama. Inu, roky pohodlí udělají svoje. Bojové reflexy se vytratí, břicho zakulatí.

                „Ale?!“ vypustil funkcionář, než se konečně opanoval, „sama slavná sketa osobně!“

                Oba se vypnuli v páteři a povysunuli spodní čelist, stojíce pořád na dosah od sebe.

                „Teď se podřídíš,“ nařizoval si Grozar soustředěně, „tady má každá blecha moc tě nakopat do prdele!“ Udělal krok vzad a poslušně se uklonil. Pak vyštrachal z tlumoku jmenovací dekret a podal ho přísně vyhlížejícímu elfovi.

                Prorektor lejstro přečetl, sroloval a vrátil.

                „Ať si tě sekretář zaprotokoluje. Pedela najdeš v dílně,“ pronášel bezbarvým hlasem měře si Grozara nedůvěřivýma očima.

                Ten se beze slov poděkoval a záhy sebou prudce škubl. To když mu prorektorova dlaň přistála na sešitém rameni. V posledním okamžiku se ovládl. Naštěstí.

                „Za starých dobrých časů, jak je pamatuju, jsme zrádce, jako jsi ty, věšeli na stromy!“

                Grozar přece jen uchopil cizí ruku a sundal si ji z ramene. „Za starých časů, jak je pamatuju já, se zrádci věšeli sami.“

                -------------------------------------------------------

                Na dvorku při proviantním skladu sekal dřevo pedel, vetchý chlápek prostého vzezření. Příchozí k němu zamířil, tu mu zastavila cestu dvojice adeptů. Patrně si ho měli ohlídat hned v bráně, kdyby nezaspali, takhle byli rádi, že jej chytli ještě zavčasu. V chvatu přeskočili úvodní část s pozdravy a urážkami a šli rovnou k věci.

                „Heleď, tady nemůžeš nosit zbraně. V prostorách Akademie je to zakázané!“

                Grozar si je prohlížel, tak proto je tu z něj každý tak vyplašený.

                „Odkdy?“ Nenosíval u sebe jako adept celou sadu ostří? Stejně jako všichni.

                „Odjakživa!“

                „Takové jakživo nepamatuju,“ odevzdal jim jedinou dýku, co měl za pasem, zkoušeje hrát s nimi prastarou zábavnou hru.

                Chvíli na sebe koukali. „Si děláš prdel?!“

                Domove, sladký domove, drsňáci, jací jsme taky bývali, Grozar se usmál a bavil by se jistě skvěle, kdyby mu nebylo líto každého kousku, jehož se musel vzdát. Patrně navždycky, jak odhadoval. Čest kolejí odezněla se ctí armády.

                Tedy poklekl, vyhrnul pravou nohavici, pod niž ukryl do pouzdra svůj nejostřejší nůž. Tu ho jeden z elfů popadl za levé rameno (!) – Grozar zaúpěl a tiše zaklel, proč mu každej magor musí makat zrovna do té nejpitomější rány, která se tak zdlouhavě a bolestivě hojí! Hlídka využila té slabosti, žduchli do něj a povalili ho. Přemožen jejich důsledností, začal se hlasitě smát.  Smál se tím upřímněji, čím poctivěji ho prohledávali. Neuvyklý na cizí doteky, přišly mu legrační. „Jsem doma, bratři!“

                S kopancem do prsního svalu, který zřejmě pochroumal šití, ho smích přešel. Ukořistili ještě dvě tenké dýky, takže všecko, co měl na těle. Dost bláznivin! Svižně se jim odkulil z dosahu a zvedl se na nohy.

                Ten vlevo naházel kořist do kožené torny a potáhl nosem: „Prorektor čeká, takže jdem.“

                „To jděte, já už s ním mluvil,“ vyklepával Grozar klidně ze svršků suchou trávu.

                Koukli po sobě, hm, to zavání průšvihem. Vyhrnul si levý rukáv a vykázal se kódem na předloktí, vepsaným akorát mezi dvě dlouhé jizvy. Nejenže zavání, to průšvih je.

                „Uvidíme se pozdějc,“ zachytil ještě, když je míjel, nadávku přeslechl. Sebral ze země tlumok, opatrně si ho přehodil přes rameno a vyrazil za pedelem, jenž pro svou krátkozrakost přišel o celé představení a systematicky dál odsekával rovnoměrné špalky. Mládenci odešli, patrně podat hlášení.

                Eh, eliandaři už nejsou, co bývali, pomyslel si Grozar, představuje si, co tak můžou nafasovat za to, že nechali courat ozbrojený živel bez dozoru, a s citem stiskl popruh tlumoku, v němž nesl do hader zabalený ještě jeden větší nůž a hlavně: své zamilované spáry!

                ---------------------------------------------------------

                Pedel i jeho dva pomocníci jsou míšenci.  Co, ksakru, dělají ty zrůdy na Zurag-narské bojové škole!? Věděl, že zde nenalezne než úpadek, ale až takový?

                „Ještě hůř, můj hochu, ještě hůř, než myslíš,“ vysvětluje Druhý mistr a celá horní polovina těla se mu mírně kymácí, dopředu dozadu, jak by odměřoval čas, „naše válečná hrdost zmírá, zmírá. Slyším ji naříkat. Nová vláda je snad moudrá, ale jejich moudrost jako by přišla ze světa lidí. Hmmmmm…“ a tichounce brouká jakous kolébavou melodii. Jako když uspávají nemluvně. Sám pro sebe zavřel oči.

                Sa-Ul, jenž také přijel s delegací, konečně vytahuje flašku a když si přihne, Mistr zvedne právě pravé oko. No jo, alkohol je tu taky zakázaný. Dokonce i „násilí mezi adepty nad rámec výuky“. Zato návštěvy matinek povoleny! Fakt že se říše navrátila k rodinnému modelu (!), to je k zblití.

                „Byl jsem i v hlavním městě, abych to Patriarchovi osobně vysvětlil,“ pokračuje Mistr zničehonic, „nepustili mě dovnitř. A že jsem starý blázen,“ roztomilým gestem pravé ruky si řekl taky o hlt. „jsem! Ale v jednom mám ještě křišťálově jasno: tendlencten požehnaný diplomatický smír náš národ zabíjí!“

                Tak koluje flaška v trojici, která se sešla v „Doupěti“, jak se kdysi dávno přezdívalo prostoru pod posledním arkýřem v nejodlehlejší z budov.

                „Proč tu vlastně zakázali chlast?“ pokládá Sa-Ul melancholicky řečnickou otázku. Od doby, co Grozar prošel zkouškou krve, našel k němu leccos z dávných bratrských sympatií. Snad ho už taky pohlcuje ten podivný instinkt stmelit se navzdory dnešnímu všeobecnému zvrácenému stavu.

                „Za vašich časů nebyla zakázaná žádná z věcí podružných,“ vzpomíná Mistr s očima do sebe obrácenýma, „tím jsme vás učili, že v blbostech jako flaška není hodnota,“ znovu si zhluboka přihnul, „řád hovořil jen o tom, na čem skutečně záleží. Tohle jsou divné nápady. Na druhé koleji na tři sta trojce si chlapci nechávají kvasit mošt.“

                Bratři se po sobě udiveně podívali. Mistr pokračuje: „Všiml jsem si toho při příjezdu, visí tam z okna demižon. Úpadek nás požírá. A Akademie bude první, koho sežere docela. Krvácí ti rameno, Grozare,“ dořekl šeptem starý muž, jenž se málo rozhlíží kolem sebe, zato mu nic neunikne.

                Kruci, poslední čistá košile. A prádlo chodí jednou za týden.

                „To je díra jak do prdele, příteli,“ vyhodnotil Sa-Ul, když ji Grozar svlékl, stehy daleko od sebe a veskrze neřádně utažené. Ale sešívej si sám zadní hlavu deltového svalu, když si tam nevidíš. Tento měsíc už třetí pokus. Už proto nosívá teď šicí nádobíčko v plechové krabičce stále při sobě.

                „A jak vaše mise?“ ptá se aplikuje alkoholové anestetikum vnitřním užitím.

                „Nic moc,“ rozkládá Mistr zvolna, nahřívaje jehlu nad svící, „kryjou se navzájem. Ale prorektor to má sečtené. Rozkradli mu pod rukama třetinu proviantu. To nevypapíruje, i kdyby se na hlavu stavěl.“

                „Je to tu samá krysa,“ potvrzuje třetí pedelova pomocná ruka, jenže: co by správně mělo být s proviantem pro tři tisíce eliandarů, když jich je setrvale jen tisíc? Prodat normálně majetek Akademie je nezákonné. Žebrat o větší dotace nedůstojné. Naplnit školu dalšími adepty zhola nemožné. Buď by museli zrušit přijímač nebo školu otevřít i dalším rasám.  A Grozar si už živě představuje, jak po hlavním nádvoří korzují lidé a orkové z jihovýchodu a přehlídka „jinojazyčných elfů“, jak se teď moderně říká, hotová antropologická zahrada.

                „Větší personální čistku si nemůžem dovolit,“ vysvětluje Sa-Ul, „rektor je nedotknutelný, tak to schytá jeho zástupce. Však on už bude vědět za co. Na jeho místo povýší děkan největší fakulty a ten tam vydrží zas do příští šťáry. Curiculum vitae,“ zakončí a pozoruje, jak přesně a umně Mistr pracuje, přestože se mu ruce znatelně třesou.

                „Děkan je sadistická svině,“ sykne Grozar bolestí.

                „Sadistická svině?“ směje se delegát, „eh, bratře, a kdo z naší generace temných vojáků jí není?“

                Tady jde o něco jiného, Grozar chrstne zbytek chlastu do navrstvené gázy a omývá snad už pošesté sešité rameno. Ještě tentýž večer v den svého příchodu potkal znovu ten svůj milý dvojčlenný uvítací výbor. Mládenci mířili do kaple, zaostávajíce daleko za ostatními, podpírajíce jeden druhého, pomalu a těžce se vlekli. Když ho spatřili, hodili po něm nenávistnýma očima. Děkan je dal zpráskat jak psy.

                Mistr i Sa-Ul jen pokrčili rameny. Grozar při vzpomínce hořce stiskl zuby. Bývali si s nynějším děkanem hodně blízcí. Je to dávno. Tak dávno, že to už není pravda.

                Ale že při výchově eliandarů se bolestí neplýtvá, to by sakra vědět mohl!

-------------------------------------------------------

                Nad ránem inspekce dokončila své dílo. Sesazeného prorektora zatkli a odváželi s sebou. To byla ještě tma. Tiché ceremonii přihlížela jen hrstka funkcionářů, správa Akademie a pedel, který si přivstal. Žádné emoce, žádný rozruch, jak by měli takových scén nacvičených do zásoby.

                Grozar se podívat nešel, hleděl si dodávky dřeva z pily, kterou bylo třeba vyskládat, utřídit, naštípat a uskladnit. A  že se i tady šetřilo, byl to samý odpad. Vybíral si nejmasivnější polena, aby v jejich tíze ztopil vztek. Spáry, jež sem byl tak jednoduše, přitom účinně propašoval, během včerejška zmizely. Kterej ďas je vyčenichal pod hromadou odštěpků vzadu v sušárně? Celý týden se bavil tím, že střídal skrýše, tentokrát patrně přestřelil. Posedla ho temná, táhlá zlost, zarputile se teď snažil unavit, jinak by tu taky mohl někomu urvat hlavu! Obličej mu už skoro tuhl v křeči, jak se mimoděk šklebil, a v hlavě vaří úvahy stále divočejší, kam, ke komu je jít hledat. Trhal větve z pokrouceného kmene, kterého na pile nezbavili kůry, představuje si, kterak svými prsty drtí zápěstí, čelisti a krky všech podezřelých. A že jich byla celá řádka. Jen ať mu v zájmu vlastního bezpečí teď nikdo neleze do cesty! To by se taky nemusel udržet!

                Jak na potvoru: sotva se stopa slunečního kotouče vyškrábala nad hradby, přiběhl sem sirotek. Chlapec sotva dvanáctiletý.

                „Sirotci“ se říkalo bezprizorním dětem. Opuštěná ptáčata či váleční pohrobkové, správa říše je posílala do blízkých institucí. Na Akademii bylo teď takových vlčat pět. Žili v malém internátu a čekali, až dospějí a nastoupí dráhu adeptů. Chráněnci samotného rektora, banda rozívených rozmazlenců, na které se z nějakých složitých rituálních důvodů nesmělo sáhnout.

                I tenhle klouček si byl svých jistot vědom a doskotačil až k velkému špalku, z něhož trčela těžká stará sekyra.

                Grozarovi naběhly spánkové svaly. „Co tu chceš!?“ procedil.

                Klučina lomcoval topůrkem, co měl sil. „Tak prostě…“ Cele zaujat svou nehybnou soupeřkou, vyskočil na špalek a systematicky topůrko okopával. Jaká radost, že se začalo viklat, určitě už brzo povolí!

                „Ty mě srát nebudeš, parchante!“ Dvěma skoky byl u něj, pravou rukou vyrval sekyru, levou popadl štěně pod bradou a zdvihl do výšky. To jen na okamžik, hnedle leželo tělíčko na špalku jak kohoutek na porážku. Jeden nápřah – dítě ječí – teď!

                Ostří už zase odpočívá v dřevě jak před chvílí.

                „Kde jsou moje spáry, parchante!!?“

                „Vím! Já vím!!“ kňourá kluk.

                „Sebrals je?!!“

                „Nééé, ale viděl, vím kde,“ hlásek stoupá o dvě oktávy, „a pro- pro- prorektor tě chce vidět…“ elf ho propustil ze sevření, „-pane…“ vydechne hrdélko k smrti vyděšené. Jediný pohled na dřevorubce – a už si nedovolí ani jeden vzlyk.

                Vida, jaký ofrklý malý posel. Bleskem se vzpamatoval, a zas to s ním šije, když vede svého bělovlasého kata do sušárny.  Vzadu vloupá hubenou ručku pod hromadu odštěpků – a hle – kroucené kovové ostří je na světě. Mužskými žilami se rozlije úleva, jen to nedat na sobě znát.

                „Jen jsem si je na chvilku půjčil,“ vysvětluje neviňátko, „a zas rychle vrátil, nejsem zloděj,“ tváří se tak vemlouvavě, že bys mu dal stříbrňák.

                „Takže nový prorektor,“ zasazuje si majitel své spáry za pás, všecky předpisy mi můžou… a kdo mi jimi zamává před ksichtem, toho zbiju (!). Poslední pohled na tu malou sviňuchu a radši se má k odchodu, než se stane neštěstí.

                „Neboj, já na tebe neřeknu, žes mě chtěl zabít, slibuju!“ volá za ním chlapec.

                Jestli ten se dožije zápisu, to bude zázrak!

-----------------------------------------------------------

                Protáhl se zadem kolem velkého cvičiště, kde si na dvě stě noviců sahalo na dno sil. Nebýt té audience, vydržel by je pozorovat celé dopoledne. Jsou chvíle, kdy zapomeneš, že žiješ a že jsi smrtelný. Sám si pamatoval, jak hned na prvním cvičení, co sem přišel, ryl nosem v té škváře a srdce div nevyskočilo z těla, podivně nadšený a šťastný.  Sladký, dávný čas. Jak tam zasněně stál, otočil se na něj instruktor. Elf havraních vlasů a cizokrajné tváře. Loňský zaoceánským import. Dávný, ztracený čas.

                Zadním vchodem se vkradl do budovy rektorátu, opatrně a neslyšně bral schody po třech, ta děsná chuť být znovu jedním z nich.

                „Hej, ty, vyděděnče, co se tam plazíš po zdi? Pojď sem, ti řikám!“ hnedle za rohem ustala pětice eliandarů ve vášnivém hovoru. Se třemi z nich už měl tu čest. Ten s nejkulatější hlavou má ohromný talent lézt na nervy. Snad už proto, že člověku vždycky takhle bohorovně zastoupí cestu a pitomě na něj ukáže prstem.

                „Máme tu s bratry takový spor o východních provinciích. Ale ty bys nám to moh vyjasnit, pobýval jsi přece dlouho na východě, ne…“ Ten, co první spatři Grozarova záda, se zatvářil závažně a dal ostatním předpisové znamení. Jak na povel zajeli všichni rukama pod tuniky – a prej že je zakázané nosit tady zbraně.

                „A co chce vědět budoucí elita národa?“

                Na konci chodby se náhle otevřely dveře a pět vlků automaticky couvlo o dva kroky. Čerstvý prorektor vykoukl a zase zašel, zanechav dveře příchozímu dokořán otevřené.

                Grozar ještě spěšně hmátne levou rukou a přidrží límec pod kulatou bradou: „Toho demižonu se zbavte ještě před západem slunce, chystá se šťára,“ vkládá rychle pološeptem slova do elfova mladého obličeje jak do starožitné schránky.

                „Zeptáte se někdy jindy,“ hodil jim nahlas na pozdrav a už následuje hostitele do jeho pracovny.

                Bývalý děkan, kterého právě narychlo povýšili, se tvářil, jak by mu byla svěřena příprava vlastního pohřbu. Seděl za bytelným stolem nad haldou papírů a držel se za hlavu.

                „Tak tady to vidíš, příteli, celá sláva Zurag-narských kolejí,“ hrábl loktem do listin, a ty se poslušně rozlezly po celé desce.

                „Mám ti nějak pomoct,“ hádal host studeně.

                „Jo, jo, jo,“ vzdychl funkcionář, pak mimoděk sepjal ruce, „zatop mi, tady eliandaři služby nedrží. Prosím tě,“ a pohlédl vskutku tak, jak by upřímně prosil, „udělej to sám, hlavně mi sem neposílej žádnou nečistou krev…“

                „Co budem pálit?“

                „Nejradši bych spálil celý archiv,“ přehlíží prorektor vysokou knihovnu napěchovanou nesešitými kodexy, „nic! Chci se normálně ohřát. Poslední dobou je mi pořád taková zima…“

                „Přece tě povýšili,“ namítá dávný přítel nad čilými plameny.

                „Děkuju pěkně a rádo se stalo!“ odsekne elf, „ale když už – služba je služba. Ještě této noci tu převrátím každičký slamník, to mi věř, třeba i samotnému rektorovi!“ zdvihl zároveň hlas a silný ukazováček.

                „Vida, rektora jsem ještě nezahlíd, co jsem tady. Byl vůbec při tvé inanguraci?“

                „Žádná inangurace mě nepotkala, bratře,“ klesl prorektor do rozložitého křesla, „a i kdyby na mě správa vynaložila těch pár řečí a kytek… rektor by se tam pravděpodobně neukázal – “ zvedl oči ke stropu, z nějž visely zašedlé cáry odprýskaného vápenného intonacca, „rektor je totiž – neviditelný…“ zakončil záhadně jak staří ovínění písmáci.

                Grozar nezadržel tichý smích. Takhle bezstarostný, jak je tady doma, nebyl už dávno, je dalek všech tíživých trablů, jichž mají akademici plnou hlavu, nerozumí a nechce rozumět jejich pošetilým břemenům. „Takže je zavřený ve své pracovně!“

                „Je. Ale ty tam nejdeš!!“ pohlédli na sebe docela vážně, „věř mi, bratře, nechceš ho poznat!“