Dnes si s Agnes promluvíme o kráse. Ale definicí
výjimečně nezačneme. Takže otázka: Připadáš si krásná, Agnes?
(Smích) No, ano. Vlastně ano. Dokonce mi přijde, že jsem v současnosti
krásnější, než kdy dřív ve svém životě.
Díváš se často do zrcadla?
Pořád! Kdekoli na nějaké narazím, zastavím se před ním. A nejen
zrcadla – vyhlížím se snad v každičké lesklé ploše na ulici. Už proto je
mi město milejší venkova (smích).
To je marnivost.
Určitě ne. Alespoň ne nezdravě velká. Krása byla vždycky největší
ctností žen. Ošklivá dívka, to je podobná tragédie jako zbabělý chlap.
Řada žen by s tebou nesouhlasila.
A které ženy myslíš? Ty, které jsou nehezké od přírody? Tak těch
je vskutku naprosté minimum. Anebo ony dámy po čtyřicítce, jež na svou krásu
rezignovaly? Těmi je Ostrava doslova zamořená.
Odsuzuješ je snad?
Cítím k nim laskavé pohrdání. Rezignovat na svou krásu
je pro ženu smrt za živa. Nebo aspoň takový mrtvolný spánek, taková přestávka v životě.
A kdo vlastně rozhodne, co je krásné a co ne?
Nevím, že by se ve společnosti odehrávaly často polemiky o
tom, co je krásné. A rozhodně nejde o to rozhodnout, jde čistě o to krásu
rozpoznat. Jsme zase u umění, jde o přítomnost vkusu diváka. Nelze se řídit
technickými parametry jako u stroje: počet centimetrů tam či onde.
A ty jsi ten divák s vkusem, tak?
Samozřejmě. Bez stylizace. Zvlášť u lidí poznám krásné vždy,
bezpečně a snadno.
Tak můžeš srovnat své mínění s oficiálním ideálem
ženské krásy.
A to má být jako co?
Ty víš: 180 cm výška, 90-60-90. Velké oči, mladistvý vzhled,
dlouhé štíhlé nohy – směješ se?
Už zbývá jen dodat hnědavý nátěr a lesk na rty. No jo, znám
fotky holčinek z módních časáků. Jen mě nenapadlo, že budeme v tomhle
rozhovoru ztrácet čas s kýčem.
To už snad přeháníš, sebe vychvaluješ a to, na čem se shodne
většina, je podle tebe mimo…
Zajímalo by mě, jak o tom ta většina hlasuje. No, nic. Máš pravdu
v tom, že jsme obecně hodně směrováni tím, co „by mělo být“ a ano, jsme
zaplaveni vzory. Ekonom Sedláček (četla jsem od něj nedávno esej) jim říká „novodobí
bozi a bohyně“ a zdůrazňuje jejich nedosažitelnost. Ale směju se tomu ideálu
upřímně, to ano.
To snad vysvětlíš blíž…
Předně: ve většině případů se jedná o tzv. umělohmotnou
krásu – to je můj osobní termín. Jde o výsledek práce celého týmu „výrobců
ženské krásy“, začasté trapně vyretušovaný a hlavně: v těch dívkách (či
lépe v tom, co z nich na fotce zbylo) je citelný chlad. Nejsou to
obvykle krásky, spíš krasotinky. Vezmu třeba stostránkový módní časák a nůžky,
že si vystřihnu nějaký obrázek do své sbírky inspirací – Je zázrak, když v celém
časáku najdu jediný, co by stál za těch 20 vteřin námahy.
To ještě neznamená, že to nejsi ty, kdo se plete.
Tak jinak. Řekni mi, co vlastně frčí. Jaká ženská těla? Věk do
25 asi, že. Mrňavé zadečky, dlouhé tenké nožky, uzoučká kolínka. Prsa se trochu
různí, asi záleží, který tým odborníků zrovna „zasáhne do dění“. Dlouhé rozpuštěné
vlasy.
Narážíš na vychrtliny a chlapecké postavy?
Ne, chci říct, že to nejsou ženská těla, ale těla holčiček. Že
se k tomu vážou požadavky na výšku a viditelnost prsou, mi už připadá jako
bizarní dodatek. Ani kult svalnatých, vysportovaných dívek mi nepřijde zrovna –
ehm, lidsky autentický.
A co je „lidsky autentické“ pojetí ženské krásy?
No, asi měl pravdu ten doktor (jméno už nevím), jenž onehdy
v kterýchsi novinách vysvětloval, že u mužů jde primárně o sílu paží a u
žen o „dostatečně“ velká prsa a široké boky. Silné paže mužů symbolizují
bohatství, pochopíme, uvážíme-li životní podmínky paleolitického člověka.
No ano, to je přece v kurzu pořád.
Podle toho, co se dnes vydává za „sílu svalů“. Lidé s příkladně
objemnými a nadto vyrýsovanými svaly vypadají jako… jako reklama na fitko.
Myslím, že fitness generuje určitý typ postavy, který, pokud ho klient dotáhne
do dostatečné zjevnosti, signalizuje: „Hele, já mám tělo nahoněné ve fitku.“
Přijde mi to legrační. Když se s takovým chlapem setkám, netaju erotickou
touhou. Spíš mě okamžitě napadne: „Chlape, ty máš asi v hlavě nastláno,
ne? Jsi posedlý sám sebou, dáme-li spolu rozhovor, 70% z něho budeš chtít
zaplnit rozkládáním o svým cvičebních metodách a dietách. Dík, to se mi
absolvovat nechce.“
A před jakými mužskými těly „taješ touhou“?
(Smích) ne, nemluvme o atraktivitě mužů, budu se červenat.
A zrovna ano. Které muže bys dala za vzor krásy?
Ne, prosím ne (smích)! No ale znám takové případy. Znám je
osobně. Vždycky mě bodne, když přede mnou svléknou tričko, je to jak zásah
elektřinou a myslím pak na to ještě řadu dní.
Můžem aspoň mluvit o všeobecně předkládaných idolech.
Mužská krása, hm. Mužům sluší, když působí dojmem převahy. Výška
postavy, silná čelist, šíře ramen, atletická postava. To ale neznamená, že
každý svalnáč je krásný. Hm: Vážně váhám. Asi je nezbytná kvalita osobnosti,
soulad těla a nitra. Povrchní vzhlednost je jak kulisy v divadle.
Neautentická. S tím se spokojí jen ten, kdo je sám povrchní. Takových lidí
je nepochybně mnoho, ale sdílet s nimi jejich vidění světa netoužím. Mám
ráda ponor. Dojem převahy vychází z povahy mužovy integrity, přítomnosti,
postoje, pevného těla, taky pevného pohledu.
Ha ha ha, odbíháš od tématu.
Vůbec ne! Jsem přesvědčena, že soulad vnitřního a vnějšího
je podmínka. Tím základem je u mužů síla a u žen, řekla bych, že „lidské teplo“.
A obojí vyvěrá z hlubin, jež nás přesahují. Stejně tak je ale důležitý
vkus, aby se jedinec nezabalil do trapností a svou krásu doslova nezabil. No a
působit zdravě a sebejistě – to už je minimálně polovina úspěchu sama o sobě.
Blížíme se ke konci rozhovoru, tedy, Agnes, přihoď nám
definici krásy.
(Smích) Jednota v rozmanitosti!
Eh, tak dějiny estetiky je to poslední, co by čtenáře
zajímalo. Ale nevyvrátil tuto definici už Plotínos ve třetím století?
Asi jo. Ale u člověka půjde o soulad vždycky, to mi nikdo
nevymluví. Jsem ochotna přihodit ještě archetypální citlivost, resp.
recipienční nastavení člověka–vnímatele.
No, vidím, že pro dnešek raději skončíme. Běž se krášlit,
ženu zdobí mládí, pak musí nastoupit kouzla.
