Dárce
umřel sedě v židli, hlavou na klávesnici. Sotva si to dovedeš představit:
zatuhlé krční svalstvo a vystydlá mícha pod pronujícím obratlem: ani za nic
jsem ho nemohl nahodit. Hlava už dobrá, ale od krku dolů jen takové náznaky
citu, krev dávno proudila, oběh nikde nepřerušený, a spojení mozek-svaly pořád
jak při celozávodní stávce.
Bolesti
a zima. Snažil jsem se tělo rozhoupat, až jsem konečně spadl na koberec a
kolečka kancelářské židle mi přemasírovala záda. Dostat se zpod stolu zabralo
snad půl dne, a to se prosím nejedná o žádnou kládu, mám tělíčko
sedmnáctiletého klučiny s rachitickým hrudníkem, brejličkami jak dva
popelníky a chorobnou závislostí na kofeinu, soudě podle množství lahví od
coca-coly light, nadto je koš pod stolem přímo narvaný plechovkami od všelijakejch
těch divnobarevnejch energetickejch nápojů. Tedy já nevím, co tu mládež dnes ve
škole učí. Tento hošík, vřelé díky za tak vytříbený dar, zemřel u počítače.
Zřejmě krapet přepálil při hraní on-line her. Magor. Pro tuto PC-generaci, či
jak je správně nazvat, nemám a nechci mít pochopení. „To za nás nebylo,“ chce
se mi říct, ať už tím „my“ myslím kohokoli z dřívějších hostitelů.
A ještě
jeden bonus nemohu nevzpomenout:
Přišel
jsem na to skoro náhodou. Naštěstí. Už jsem zmínil, že „rozchodit“ (pro začátek
aspoň základně ovládnout, na nějakou vážnou chůzi stěží pomyslet) toto nové
tělo mi trvalo řadu hodin. Oči jsem otevřel ještě za tmy. K poledni se mi
svalstvo začalo nějak třást. Malátnost, bolesti, ona celková „podebranost“ mi
nepřišla nápadná. Ale proč se třepu, jak bych měl solit housky? Nebylo to
zimou. Pustil jsem se do poctivé šťáry, třeba najdu nějaké vysvětlení,
prohledám-li pokoj.
„A
rychtyk!“ Čert mi byl dlužen takový prezent! V horním šupleti pod
počítačem tucet jednorázových inzulinek, dávkovač i tester. Na nočním stolku
takové to píchací pero (konečně mi došlo, co že je to za záhadný předmět).
Vida, jaký humor je na mně páchán, říkám si, kvůli jednomu vpichu do svalu jsem
musel sejít ze světa, teď se budu píchat do břicha xkrát za den, abych moh
fungovat.
S hlasitým
zaklením jsem si vyhrnul tričko a vpravil dávku, pomohla rychle. S každou
minutou se mi tělo uvěřitelněji navracelo do života. „No, na inzulínu jsem
vskutku nikdá nefrčel, to bych si pamatoval.“ Potácel jsem se po místnosti a náhle
mě napadlo… Celý jsem se svlékl a v zrcadle na dveřích skříně naproti jsem
přes brýle (umírající je šetrně odložil vedle klávesnice, než odpadl, všechna
čest) uviděl celé své dědictví doslova v plné nahotě. Hubený náctiletý
diabetik s bílou kůží a zrzavým porostem, brutálně krátkozraký, ramínka
jak dětský věšák. Nechyběla ani aknózní pleť. Přišoural jsem se k zrcadlu,
abych si ji prohlíd zblízka – a tam jsem dostal záchvat smíchu. Tak parádní
předkus nemají ani koně!
A bylo
ohromně příjemné se smát a vůbec se mi nechtělo se zastavit, dokud stačil dech.
Slyšel jsem, jak hýkám, a to bylo směšné ještě víc. Smál jsem se upřímně a
zplna, až jsem se předkláněl opřený o komodu, třásla se mi kolínka, klouby
vystouplé jak uzly na biči, smál jsem se Osudu, smál jsem se Stvořiteli,
záměru, smyslu; jak by se zároveň se mnou smály samotné základy mé mise.
Pak už
jsem jenom hýkal, popadal dech a začal se shánět po koupelně, páč se mi dost
chtělo na záchod, a nerad bych opět naplnil láhev od coca-coly. No a hadry, co
jsem sundal ze spodní poloviny těla, byly všecky zralé na likvidaci. Jak říkám:
závidím těm oživlým ve filmech. Žádné z mých Procitnutí není podobně čisté
a bezproblémové.
„Ten
chlapec si vůbec nežil špatně,“ napadá mě, když konečně ležím v posteli a
prohlížím si místnost. Vlastní pokoj, mile zařízený, k němu samostatná
koupelna (!), překrásně pohodlná matrace, květinkované povlečení z nějaké
fajnové látky, ještě vonící po aviváži. Veliké hodiny na zdi, tak ohleduplné,
že netikají, jen plynou, ukazují čtyři a mně je teď už vlastně skvěle.
Osprchoval jsem se, oblík do čistého pyžama ze skříně, napil se coly a uložil
do peřin. Dokonce jsem si dopřál jedno pohlavní ukojení a nyní si ležím slastně
a prociťuji život, který mladé tělo přátelsky a bez skrupulí znovu přijalo za
svůj. Baví mě se vleže pomalu protahovat, na jednu stranu, na druhou stranu,
baví mě i ten pocit hladu, víš, je báječné být živý, za pár dní přejde i ta
bolest za krkem. A jídlo pro mě bude taky vbrzku připraveno (nepochybně něco,
co mi děsně chutná), protože slyším klíč v zámku vchodových dveří.
Tak co,
Jamie… je nám sedmnáct, uvažuju (vím, jak se teď oficiálně jmenuju, nastudoval
jsem si celou peněženku), to by se mohla vracet z práce naše matka. A už
ji slyším klepat na dveře a starostlivý hlásek, co je se mnou, že jsem už doma.
„Mom, I
am sick,“ kňourám tím nejvtíravějším tónem a přistihnu se, že doufám v tu
nejušlápnutější puťku, pro niž je jediný synek vlastním smyslem života.
„May I
enter?“ žádá zdvořile, když zkouší kliku. Mám zamčeno. Cestou ke dveřím se
zkontroluju v zrcadle: Fakt vypadám přepadle, asi jako bych byl nedávno
mrtvej.
„Sakra trefa!“ napadá mě, jakmile
už jsem zase šťastně v posteli. Mamča mi smaží přírodní řízeček, voní až
sem. Na stolku chladne čaj s citrónem, přes přikrývku ještě jedna
prošívaná deka, ať mám teplíčko. Z aparatury zní tiše reggae, prohlížím si
obrázkovou knížku se zvířaty, co mi dala. (K tomu poctivě studuju návod na
testování cukru v krvi, chci mít svou chorobu pod kontrolou.) Při pohledu
na malované gibbony v knížce si maně pod peřinou prohmatávám paže. Zvolna
uvažuju, kolik práce by zabralo udělat s tím něco kloudného, a
v myšlenkách už se vidím, jak zvedám tu činku, co na mě kouká zpod komody.
Těší mě hladit si tělo, ač je to takový výsměšný polotovar, a mám děsnou chuť
být hodným chlapcem a nechat se hýčkat máminou péčí. Už ve mně zraje
rozhodnutí. Mnu si ztuhlý, stále polomrtvý krk a nemám vůbec chuť vracet se
k zabíjení. Zůstanu pěkně v postýlce nejmíň týden!
Ani nevzpomínám, kdy jsem si
naposled dopřál takovouhle dovolenou. Maně si představuju, jak bych se na věc
díval být svým vlastním stvořitelem. A úvahy mě vrhají do filosofických tůní:
mohl bych jím být? Těžko. Cítím se jako zaúkolovaný pěšák, co dostal nové tělo,
novou příležitost. Šestý den se poflakuju v posteli a vymlouvám se na
mapování záludné situace, místo abych poctivě vyrazil do terénu, jak bych od
sebe čekal. Příprava. Jo, s kapkou nadsázky je to ode mě systematická
příprava.
Vážím nějakejch šedesát kilo,
pokud jsem zvlád přepočet těch jejich americkejch jednotek, v šedé ulici
razím jak sluníčko v trní, na vybíjení Provinilých chabá výbava. „Musí
v tom bejt nějaký jiný fígl,“ řekl jsem si, víceméně jsem se přinutil
uvěřit účelu této inkarnace, abych si moh poležet v měkkoučkých peřinách a
nechat se obskakovat. A má-li v tom bejt fígl, musím si taktéž počínat
fikaně! Velkolepá myšlenka. Přizpůsobil jsem jí všecko.
Tak třeba svůj denní program:
hodně spím a dosyta jím (máminy čokoládový muffiny vysloveně miluju, včera mi
jich napekla zas plný plech celá šťastná, jak mi chutná, a na zítra jsem si
navymýšlel pečenou kachnu s jablky!), studuju svoji knihovnu – tam, tuším,
leží pravý poklad: hoch má hromadu knížek o zbraních a vojenství, čím víc tím
listuju, tím víc se rozpomínám. Jo, tahle hlavička je jiný kafe než ten
potetovanej debil předtím, Napojení se mi daří nesrovnatelně líp, mám přístup
k lecjakým možnostem dříve netušeným. Například ovládám skvěle angličtinu
(načase, řeklo by se, eh) a umím to s počítačema. „Jdu asi s dobou,“
napadlo mě dneska ráno, když jsem se zas prohlíd polonahej v zrcadle,
abych posoudil, má-li moje intenzivní posilování s činkami a vlastní vahou
nějaký zaznamenatelný výsledek. Eh, nemá, krom detailu, že jsem z toho
nebývale utahanej. Kruci, moh bych si přivydělávat vylepšováním těl. Ty mi
odevzdáš svoji mrtvolu, já ji dostanu do formy. Zbývá jen pořešit, jak si ji
pak převezmeš nazpátek. „Jdu s dobou,“ řek jsem si u zrcadla a usedl
zpátky k on-line hře. Nebaví mě ani zmála, ale sonduju mezi kámošema z
„grupy“. Anebo prostě jen zabíjím čas, než se zas vrátím mezi cejchy.
Za ten týden jsem vyspanej. Nebo
možná i přespanej. A nacpanej. Je mi skvěle! Tu a tam trénuju chvaty…
S nožem, dýkou (ve skříni jsem jich našel celou sbírku),
s inzulínkou. Přejdu-li na tyhle blbinky, bude ze mě originální zabiják.
Klienta 1. vyděsím, 2. chytnu za paži, 3. píchnu mu do žíly vzduch. Pak počkám,
jestli to zabere. Třeba nezabere, třeba to funguje jen ve filmech, pojistím ho
nožem. Po večerech se kradu z domu, když mamka spí, chodím městem
v mikině s přetaženou kapucí a nechce se mi do žádných operací. Je
podzim, v noci padá teplota skorem k nule, ujdu dvě ulice, a zas
hledím dostat se co nejrychleji do své bezkonkurenčně pohodlné postele. Občas
myslím na „Jádro“, kterak se rozrůstá, kterak sbírá síly proti mně, a je mi to
asi jedno. Vybrals mi chabé, neduživé a zhýčkané tělo, tak co ode mě čekáš?
Sedmého dne mi veget skončil.
Však jsem si moh myslet, že taková chvíle přijde. Nějak, v podobě někoho…
Sedmého dne po obědě (lebedil jsem si právě v posteli nad knihou o
japonských bojových uměních a trávil tři domácí burgery) za mnou přišla slečna
Hermannová! Smál bych se, kdyby se mi nechtělo řvát a vzteky lámat kosti
zpráchnivělých.
Vpravdě: spíš jsem se obával, že
se náhle objeví nasranej fotr, jemuž vděčím za tuhle hromádku nedovyvinutýho
masíčka; náhle mi stane v pokoji ohromnej jak zasloužilej bizon, aby mi
konečně zvedl mandle! To se však nestalo, maj tyhle americký rodiny krapet
jinou tektoniku, než si já, pamětník starejch evropskejch poměrů, představuju.
Nakonec ale přece něco muselo přijít. Co mě konečně vykope z postele. Asi
se už na mě nedalo koukat, co?
Přišla ona (a přišla sama):
slečna Agnes Hermannová, moje učitelka němčiny (Chodím na němčinu?? Jo, to se
vlastně hodí.) mě ze samé starostlivosti přišla navštívit!
Ach, Jamie, ty kluku rezatá,
studujem ňákou hyper-super školu, se fotr zřejmě pěkně prohejbá pod tíhou
výživnýho, aby to všecko zacáloval. Pátrám v matčině sádelnatém obličeji,
když mi to mezi dveřmi oznamuje, je překvapena jen málo. A ještě něco jí čtu v ksichtíku:
Konečně je tady, nějaká změna, nějaký hybatel děje, nějaká naděje. Snad
vyslyšels poctivé modlitby bezradné, opuštěné matinky umíněného spratka a
poslals jí na pomoc anděla.
Jak jsem zvyklej nebejt nikdá zaskočenej,
tentokrát jsem nedovedl ovládnout mladou krev, aby se mi nenahrnula do hlavy.
Zrudly mi tváře… k těm mejm rezatejm pačesům… musel jsem vypadat jak
lampička v bordelu, kruci. Vyletět zpod peřiny, když vešla, bylo všecko,
co jsem na úvod stihl.
„Jak se máme, Jamie? Už celý
týden nám moc chybíš…“ uvede se s odporně spisovným školským přízvukem, přicupitá,
naklání se ke mně jak k chundelatému kotěti a v koutcích úst jí hraje
pobavený úsměv. Sedím před ní na matraci ve froté pyžamu s tenkejma nohama
natlačenejma k sobě, potí se mi dlaně a připadám si jak poslední debil.
Mám chuť ji hryznout do brady. Jen počkej, mrcho, já ti dám leukémii!!
„Mami, skákneš pro čokoládovou
zmrzlinu,“ pouštím se do opanování situace, aniž bych spustil zrak z dekoltu,
co se koketně nabízí, a poroučím té dobrotivé dámě ve dveřích submisivním
hláskem. Obě se po sobě užasle podívají. Fakt jsem to řek?
„Prosím…“ protahuju tón nestoudně
vysoko. Jo, ksakru, myslím to vážně, že máš vodprejsknout, mám tu práci.
Důležitou práci.
Ze samého překvapení zavřela
otevřenou pusu a uposlechla, hodná mamča, synek zavelí, a maminka popadne
peněženku, a už si to fičí výtahem dolů k těm Vietnamcům či kýhočerta komu
ten krám na rohu patří. To má za to, že uvádí ženský v krátký sukni
k chlapovi v nedbalkách. To bych neudělal ani sedmiletýmu klukovi.
Lidi už nevěděj, co se sluší.
„Jak jste mě, kurva, našli?!!“
popad jsem blondýnu za ramena a třísknul jí temenem o skříň, až jí vyletěly
sponky z účesu.
„To bys rád věděl!“ zasyčela.
„Snad zapomínáš, holka,
s kým si zahráváš? Sereš mě, sereš,“ tak dělám kázání, zatímco jí jednu
ruku vytahuju přes záda k šíji a druhou, drže ji za ten rozvrkočenej
drdol, mávám ženským tělem přes půl pokoje. Dá to ňákou fušku, však nejsem
skorem o nic těžší než ona.
„Sereš, sereš, sereš,“ cedím skrz
předkus v odpověď jejímu nářku, do toho se mi svezou brýle a blbě
plandají. Dva prstíčky, tři prstíčky, však mi to ještě ráda povíš!
Vtom na chodbě zachrastí kov.
Ježkovyzraky! Oba trneme, a fakt: klíč v zámku! A to jsme si mysleli, že
nám bude popřáno víc než nějaký tři minuty.
„Máma jde!“ fakt jsem to řek?? V šoku
od sebe odskočíme, jsem normálně vyjukanej jak náctiletej klučina
v trapným pyžamu. Má soupeřka je zjevně cvičenější, v mžiku si
urychtuje svršky, a už si před zrcadlem stáčí vlasy, do toho mě sebejistě
poučuje tichým vzteklým tónem:
„Už na mě nešahej,“ zírám na ty
její rychlý, zkušený pohyby, „nikdy, rozumíš? A já ti můžu slíbit…“ A od
momentu, kdy už jsme v pokoji zas všichni tři, opět tím děsným školním
tónem: „Že ti tu tvoji milující matinku nezabijeme.“
Ještě že mamča nerozumí německy
ani šajze. Ve sladké naivitě nabízí kávu, slečna Hermannová si nedá, děkuje, je
už na odchodu, má ještě jiného churavého žáka, jmenuje se Helmut, je to miláček
a bydlí nedaleko. Ve dveřích mi na rozloučenou přihodí:
„Měl jsi přijít před pěti dny,
Nesmrtelný. Dostal bys to, co tak chceš. Ale ty se raději vrátíš do postýlky,
že?“
Po zbytek dne ze mě nevypadlo
žádné slovo, než že jsem Jamieho mámě odpověděl jednou „ano“ a dvakrát „ne“.
Zavřel jsem se do pokoje, otestoval cukr, píchnul dávku, a teď už jen pochoduju
po koberci od okna ke dveřím a zas zpátky, tam, zpátky, tam, zpátky, a zřejmě
si ochodím plosky na krev, protože to dělám už čtyři hodiny a moc bych za to
nedal, že prochodím celou noc. Nadto jsem se nabod na vlásenku, co zůstala na
podlaze, hergot. Nejde, nejde mi na
rozum několik věcí. A hlavně jsem nasraný. A když jsem nasraný, bývám
vyhecovaný. Jenže tentokrát navíc bezradný.
„Co po mně všichni ksakru
chcete?! Je mi jen sedmnáct.“
