Masters of Rock 2016

Na metalový festival jsem chtěla už před lety. Až letos jsem se dočkala. Příští rok chci zase. Snad budu v lepším rozmaru a více kreslit. Pro začátek jsem zachytila jen málo výjevů. Jen z bílého stanu v kempu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

Nenechte se mýlit, dědula nahoře je fanoušek z koncertu v Ostravě z podzimu 2015. Ale proč by nemohl být také návštěvníkem festivalů?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tady jsou kresby z bílého stanu: posedávající, popíjející postavy. Ostatně nejsnadněji se kreslí pestrovlasé slečny zahleděné do displeje.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Docela určitě je nejvydařenější kresbou z celého festivalu tato kompozice vpravo. Myslím, že se mi podařilo zachytit atmosféru pohybu a jistého šustotu, provozu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nakonec ještě jedna mladá dívka z koncertu v Ostravě v říjnu tohoto roku. Kresba se mi líbí, však mnohem lepší by bylo, kdybych ji byla zachytila podobnější: mladší a tučnější, asi třináctiletou.

K mé knize

Má první tištěná kniha vyšla letos samonákladem v deseti unikátních variantách. Čtenáři blogu se s ní nesetkají, každý exemplář je dedikován a následně odevzdán někomu z mých přátel a blízkých. Jedná se o deset výborů z mé desetileté tvorby, neb je to právě deset let, co jsem začala vážně psát. Zde publikuji ilustrace, jež jsem pro tyto účely pořídila technikou monotypu v naší školní dílně. Mám z nich radost. Ohromnou. Uvažuji: když mi bylo patnáct a ucházela jsem se o studium na výtvarné škole - snila jsem snad právě o tomto, o takovýchto obrázcích, přesně tak podmanivě temných a atmosféricky výstižných.

 

V pořadí próz: Vyvolení, Sen S., Melancholy, Případ Isidora Bojkoviče, Immortal, Internát, Squat, Vnitřní záležitost, Sklep, Úděl, Rock Shop Master, Inhume, Grozar, Pak-Nakor, Vlkov, Jen na pár questů.

 

SKLEP - prequel

Tato stará próza (2007) jest extenzí jednoho mého dávného snu - tedy snu sněného nezáměrně během spánku. Ač se v ní mnoho mluví, dosti málo se děje, jak si laskavý čtenář snadno všimne. Pro zájemce pak pokračování (z roku 2012) zde: https://adora-visitator.blogspot.cz/2013/12/sklep.html

Agnes měla na sobě krátkou černou sukni a slušivé bílé tričko, které zvýrazňovalo ňadra, snad se to pro tentokrát moc nehodí; tenké punčochy se stále neelegantně shrnovaly u kotníků nad vrchní páskou pohodlných sandálů. Na chodníku se zastavila. Sychravý šedivý den, tohle je ten dům. Starý barák z první republiky, černější než ty ostatní. Přes rameno malou černou tašku, jako fotomodelka, jediný příjemný pocit, jsou-li tam výhradně muži, a dá se to předpokládat, zapůsobí. Vyložit si to můžou libovolně, Agnes na tom už stejně nesejde, takových dívčích obav se vzdala dávno. Dej bůh, ať je to zapomenutá špinavá díra a primitivní osazenstvo, obyčejní jednoduší chlapi, které nenapadne se příliš vyptávat. Přihrnula si okraj kabátku, který koupila za poslední peníze. Ještě nádech, Agnes, zlehka, s jistotou, to místo čeká na tebe a ty si pro něj dojdeš.

Vzala za kliku dveří s prosklenou výplní, přes niž jen prosvítá světlo dovnitř a tma ven, stará zažloutlá vývěska s otevírací dobou, teď ji nebude studovat, otevřela, dveře vrzly. Všechno, nač jen pomyslíš, Agnes, zapomenutá díra a primitivní osazenstvo, obyčejní chlapi, všechno dřevěné a čisté, zavřeš za sebou, nový život, kočko, nikdo tě tu nenajde. Štamgasti ztichli a otočili hlavy, královna v jejich hospodě, seděli kolem dřevěných stolů, čtveřice, trojice a dva vzadu, a to je do oběda ještě daleko. Agnes nasadila společenský úsměv, ještě chvíli a oči jim vypadnou, naposledy je přelétla pohledem, žádný se neušklíbl, je tu přítmí a teplo a je to nejkrásnější místo na světě.

Nalevo stál barový pult a za ním hostinský u pípy, chlap jako z večerníčku, mohutný s kulatou hlavou, je dobře, že je tlustý, tlustí lidé bývají hodní, měl velkou bílou zástěru, byl proplešlý, ještě dobrotivé oči a ona před ním třeba padne na kolena, udělám cokoli, jen mě, dobrý muži, neposílej zpátky. Přistoupila blíž, nervozita z ní opadala, ale výčepní na ni upřel pohled, který zajel hluboko. Není to večerníček, Agnes, jeho oči byly velmi přísné a studené, jako by se k němu nepřišla ucházet o zaměstnání, spíš jako by za ním šla pro trest za všechny své minulé viny.

„Přejete si?“ odměřený, trochu podezíravý tón, pohled mu sklouzl na její dekolt, aby se jí pak zadíval do očí dvakrát přísněji než předtím. Mohlo ji napadnout, že se to tričko nehodí.

„Přišla jsem se ucházet o to místo servírky,“ teď to poděláš, a tvé naděje jsou pryč. Dej bůh, ať neřekne, že o žádném místě nic neví.

„Jste vyučená v oboru?“ co na to říct?

„Ne, to ne,“ dramatická pauza, ale výčepní ji asi nepochopil.

„Máte nějakou praxi?“

„Ne v tomto oboru...“

„A co jste teda dělala předtím?“ teď už jen koukala do stolu, cítila, že jí poklesla ramena.

„Tak různě.“

„Aha,“ jal se umývat dva krígly na znamení, že pohovor je skončen.

„Prosím vás, budu se snažit, budete spokojený...“

„Běžte se snažit někam jinam, slečno,“ jak dlouho ji nechá se před ním ponižovat?

„Prosím, pane hostinský, nemám kam jinam jít,“ naposledy k němu zvedla psí oči, narazila však na zeď. Snad ještě slzy, ale mají zde smysl?

Co nezapůsobilo na výčepního, zaujalo v obecenstvu: „No tak, Josef, zkus tu slečnu, když tak pěkně prosí. My budem taky hodný,“ smích a mručivé komentáře.

„Poslyšte, slečno, jestli nemáte kde spát, tak u mě se ještě místo najde...“

„Nevzpomínám si, že by se tě někdo na něco ptal!“ zaburácel hospodského hlas. Snad je to bývalý voják, co si otevřel putyku, chlapi už k tomu neprohodili ani slovo, Agnes se sevřelo srdce.

„Pojďte za mnou dozadu,“ řekl už docela soukromě.

Odhrnul závěs a pustil ji před sebe. Byla tam nevelká kuchyň, ale spíš jako z bytu než z provozovny společného stravování, béžové obkladačky, linka, vprostřed prázdný stůl bez židlí, u zdi válenda, velká spíž, okno, vše staré a dokonale čisté. Sednout nebylo v podstatě kam, ani to po ní nikdo nechtěl. Postavil se jí naproti, východ měl za zády, váhu rozložil na obě nohy, založil ruce, vzezření jak z dokumentů o vězeňství.

„Co seš zač, feťačka?“

Chtěla říct jednoznačné ne, ale uvízlo jí v hrtanu, ještěže zakroutila hlavou.

„Šlapka?“

Žádné nečekané otázky: „Je to pryč.“

„Kdo tě sem kurva poslal?“

Takovým lidem to musíš vracet: „Váš synovec.“

„Můj synovec ti řek, že já tě zaměstnám?“

„Říkal, že jste zlatej člověk, ale musím vás poslechnout na slovo...“

„Hovno! Svýho synovce jsem neviděl od doby, co chodil do školky, takže – radši mlč.“

Chvíli bylo ticho, vzájemně si prohlíželi zorničky.

„Jak se jmenuješ?“

„Agnes.“

„A dál?“

„Je mi dvacet pět let.“

„Ptal jsem se na příjmení!“

„Je mi dvacet pět let, pane hostinský,“ oči zaryla do dlaždiček.

Zase ticho, jednou rukou se opřel o linku, druhou ukázal na dveře od spíže.

„Tam je kýbl a hadry a ty chemické capiny, vem to a běž umýt záchod, nebo se ztrať z mé hospody.

Agnes zakývala. Nechtěla dávat své štěstí příliš najevo, postačí laskavý úsměv rozmilé děvečky, šla do spíže pro ty věci, sundala si punčochy, její šéf si jí už nevšímal, jistil její pozici v lokále. Když skončila s toaletami, myla ještě okno, neuslyšela jedinou nevhodnou poznámku, bylo to nejlepší místo na světě.

Pak dostala oběd. Hostinský vařil v kuchyni pro sebe, hostům nabízel jen čínskou polívku a obložené pečivo ohřáté v mikrovlnce, Agnes přinesl karbanátky, několikrát ohřívané, musel jich mít doma na týden, buď se s manželkou nepohodli, nebo žije sám. To druhé se zdá pravděpodobnější. Štamgasti se přes poledne vytratili, dívka seděla na dřevěné lavici, hostinský na židli naproti. Dávala si záležet, aby stolovala coby pravá dáma, cítila, že takhle se mu bude líbit. Znala ho pár hodin, ale dost na to, aby věděla, že se mu pouliční lůza hnusí. Nevypadal zamyšleně, uprostřed jídla však odložil příbor.

„Aby bylo jasno, tahle hospoda mi patří a já mám jen jednoho zaměstnance. A ten chodí pátek – sobota – neděle a maká tu celý den,“ pohlédli na sebe, „a tak to i zůstane. Kdyby se tě kdokoli ptal, tak jsi brigádnice na dohodu, je to jasné?“

„Ano.“

„Jseš pomocná síla, takže tu budeš, když je třeba, zatím nevím nic určitě, každopádně po večerech ke konci týdne je tu frmol –“

 „Můžete se na mě spolehnout.“

Odsunul talíř a opřel se lokty o stůl.

„Něcos provedla, Agnes?“

„Nechala jsem – dovolila jsem – aby jiní prováděli mně.“

„Ať už tě sem poslal kdokoli, zřejmě věděl, proč to dělá. Jestli se potřebuješ – schovat,“ zakývala, „musíš zaplatit, protože já nejsem charita. Do tvejch problémů mně nic není, ale to ti říkám: jestli mi sem zatáhneš nějaký svinstvo – a je fuk, v jaké podobě – nejenže odsaď poletíš, poletíš v kusech, je to jasný?“

„Nikdo sem za mnou nepřijde a nic nepřinesu, mám jen jeden batoh a v něm všechny své věci. Budu tu pořád, když mi to dovolíte, protože nemám – protože nechci být jinde. Po nějaký čas.“ Sledovala, jak před ní tuhnou karbanátky. „Vemte si všechno, co si na mně chcete vzít, protože já už nemám z čeho dávat.“ To poslední jakoby neslyšel.

„Žádný chlastání v práci a s hosty budeš mít jen profesionální vztahy, rozumíš doufám, jak to myslím?“

„Naprosto.“

„Dostaneš ode mě týdně dvě kila, denně stravu, spát můžeš tu na té válendě, protože domů si případy, jako jsi ty, ze zásady nevodím, jasný?“

Nebyla v pozici, kdy může vyjednávat.

Ještě totéž odpoledne se nastěhovala do hospody. A zřejmě nebyla první, kdo se tam kdy musel uchýlit, na toaletách byla za zamčenými dveřmi sprcha, do kuchyňské linky se neodkládalo jen nádobí. Agnes se zabydlela rychle, klíče ale nedostala. Hostinský bydlel v témže domě, v pátém patře, tvrdil, že už celou věčnost. Byl sám, co ho před dvanácti lety opustila manželka, většinu času trávil ve své hospodě, pro kterou žil. O své minulosti skoro nemluvil, Agnes nevyzvídala, nerada by, aby třeba začal pro změnu vyzvídat on. Putyka se jí nestala jen útočištěm, byl to nový domov. Dřevem obložený lokál působil útulně, děvče nebylo nikdy příliš pořádné, šéf si ale na důslednou čistotu potrpěl. Zaučil ji i za barem, mohla obsluhovat hosty, nechal ji kasírovat, na čepování ale podle jeho názoru nemá nadání. Spropitné odevzdávala, aspoň tak nezuřil, když se spletla při sčítání.

Brzy znala všechny hosty nazpaměť, chodili sem jen chlapi z baráku a nejbližších domů, občas někoho s sebou přivedli, tři nebo čtyři zde vysedávali skoro furt. Říkali jí jménem a věčně ji zvali na skleničku. Normální populace, nebyli všichni příjemní, někteří by si i leccos dovolili, jenže se jim nechtělo riskovat, že by jim její šéf svou hospodu zapověděl. Skutečně býval voják, než ve čtyřiceti odešel do výslužby.

Přišel za ní šestý den. Agnes nejprve doufala, že nepřijde vůbec, zneužívat bezbrannou dámu si dovolí jen bídák. Ale copak se v tomto světě ještě hraje na dámy? Za přimhouřených očí byla jeho ohleduplnost nadstandardní. Dny zůstávaly tou dobou stále sychravé, hostinský byl tučný vepř, ovšem normální muž, neměl žádné zvláštní způsoby, snad se jen trochu víc potil. Jeho povaha se nehodila k tomu dobrotivému vzezření. Opakovala si, že nechce a nebude nic pociťovat, odevzdá mu tělo, beze smyslů, bez emocí – nikdy však nedokázala svému předsevzetí dostát a skoro se rozplakala, když ji napadlo, že na tomhle místě je nejkrásnější, že je všechno a všichni naprosto normální.

Protože když v tom žiješ, tak ti to normální přijde.

Uplynulo ještě několik dní, Agnes se vžila do role vrchní servírky, neměla sice pod sebou nikoho, ale její slovo, snad i pouhá její přítomnost, měly u šéfa váhu. Nejraději by to tak měla už pořád, veselá hospodská nálada ji pohltila. Byla jeho milenkou, ale tykat si nikdy nebudou, nikdy ji nepozve k sobě do bytu, jakoby tady byla skutečně zaměstnaná, nic není něžnější než profesionální vztahy.

V pátek ráno vždycky nastupoval Michal. Hubený zrzavý syneček ne o moc starší než Agnes, dlouze se na ni usmíval, než ho zaměstnavatel obvykle zpražil pohledem, pak dělal ksichty, tak, aby to viděla jen ona a hosti. Někdy se s ním dala do řeči, imponovalo jí, jak je za všech okolností v pohodě, mít někoho takového doma, život přijde snesitelnější. O své minulosti však zásadně nemluvil; nepodezírala by ho, kdyby v něm nepoznávala sebe, Michal byl pořádný looser a svou pohodou zakrýval všechno, co se v sobě snažil ze všech sil utopit. Měl pracovní smlouvu na dobu neurčitou, peníze ale nedostával přímo. Zaměstnavatel mu dával kapesné, platil za něj nájem, zajišťoval stravu, hotový poručník pro přezletilé. Kluk se tím netajil, Agnes se zdálo, že „v něčem jede“. Nechtěla vědět v čem, taková zvědavost z ní opadala už před lety. Naprosto si nepřála poslouchat, jak někdo trpěl.

Loosera poznáš, je nápadný tím, že neplánuje. Vidí dva tři dny dopředu, co bude za týden, ho nezajímá, co bude za rok, bojí se pomyslet. Důvěru v život čerpá z každodennosti, kterou se sytí. Začneš-li, Agnes, plánovat budoucí dny či týdny...

Bylo čtvrteční poledne, žádný host, šéfa už třetí den držela blbá nálada, venku šedivé nebe a lezavá zima. Ráno ho dívka chvíli hladila po tváři, vrněl jako kocour, říkal, že to naposledy pamatuje od své babičky. Smála se a tvrdila, že s hostinským z večerníčku se ani nic jiného dělat nedá. Usmál se a pleskl ji po zadečku, už jsou to roky, co s někým hrávala takové hry. Přišlo jí ale divné, že by byl někdo po léta ženatý, aniž by byl od manželky hlazen po hlavě. Agnes hladívala i Michala, třeba by ho i líbala, kdyby mu to udělalo radost, ale slíbila šéfovi jen profesionální vztahy.

Vrzly dveře a vešel muž, proti světlu se těžko hádá. Neprohlížela si hosty dřív, dokud nevstoupili dál do místnosti, tenhle však už podle obrysu nepatřil k místnímu osazenstvu. Výčepní div neupustil talíř.

„Jak jde život, Josefe?“

„A kruci, Grozare!“

Hleďme, jak srdečné přivítání, to by do šéfa neřekla, objal hosta jak marnotratného syna. Je krásné, že jsou takoví přátelé, vyslala k nim jeden z nejsladších úsměvů.

„Říkal jsem si, jestli mě nevykopneš.“

„A měl bych? Jak je to dlouho?“

„Přes tři měsíce.“

„No tak!“

Tento příchozí byl tak v Michalově věku, dávno nestříhané vlasy, ostré rysy, v očích cosi vyžilého a prohnaného zároveň, úsměv jí zatuhl, znala tenhle typ moc dobře. Josef snad ani jiné lidi než loosery nepřitahuje. Představil je jako výjimečného hosta a krásku na výpomoc a štěstí v pohnutém hlase bývalého výsadkáře znělo opravdově. Host dívku pozdravil sebejistým úsměvem, kývnutím, pak na ni upřel pohled, který pálí. Nebylo to, jako když na ni dělali ksichty běžní chlapi, co chtěli, aby si jich všimla, šlo o hru, kdo dřív uhne, prohrál. Prohrála Agnes. Snad byly ty oči trochu moc oslnivé. Že by se v úsudku spletla? Ach, kéž by! Dej bůh, ať je to konečně normální zdravý pózér, co při vší černočerné temnotě někde bydlí a denně vstává do práce, splétá průměrné plány a po nocích čučí do obrazovky. Však to, jak byl oblečen, nevěstilo nic dobrého.

Žádný ochránce průměrnosti. Dlouhý, kdysi snad černý kabát pověsil na věšák, ostatní oblečení bylo rovněž černé, tričko s logem metalové kapely, na krku levný obrácený kříž, přes levé zápěstí černá páska. Ach, proč, proč musí každý chlap, který se jí líbí, proč musí i tenhle být takový? Pohled na něho ji unavoval. No, už jí nebylo patnáct, aby se nad ním rozplývala. Mohla by mu dát ještě šanci, třeba je to jen hudební fanoušek. Zrak jí ulpěl na širokém vrstveném obvazu, jenž halil dobrou polovinu levého předloktí. Věru dekadentní ozdoba.

Muži se sesedli, přinesla oběd, pivo, přisedla k nim, ačkoli se očividně nechtěli nechat přerušit v hovoru. Využila jídelního ticha.

„No a co ty vlastně děláš, kde pracuješ?“

Oba na ni pohlédli trochu udiveně.

„No, tak porůznu, teď zrovna nic nemám...“

„A co je tvůj obor?“

Místo odpovědi se zadíval na hostitele.

„Buď tak hodná a nech ho najíst.“

Nebylo třeba ptát se dál, jedla, dívala se mu na zápěstí. Člověk je krásný, ty jsi člověk, a co z toho. Snad kdyby se ta těla dala vyměnit. Po obědě se sám přiznal, že neví ani, jak dlouho se u Josefa zdrží.

Grozar se snažil působit nezávisle, ale Agnes pocítila lehký konkurenční boj o šéfovu přízeň. Exaltovaně spolu ti dva rozmlouvali, dokud se nezačali trousit odpolední hosté a hostitel nezaujal své místo za barem. Roznášela pití ve své krátké černé sukni a malé zástěrce, úhlednou bílou halenku, ještěže se polyester nemačká, zapnutou jen na tři prostřední knoflíky, každý máme své zbraně. Metalista kouřil, popíjel, nasával mír tohoto požehnaného místa, dívka cítila jeho pohled v celém těle. Přišlo jí, že jsou všechny její pohyby příliš nápadné, snažila se o eleganci, její úsměvy aby byly vznešené, všimla si, že se k oběma důležitým mužům natáčí dost často bokem, ze všech sil se pokoušela o uvolněnost a přirozenou lehkost, ale šponovala se jak ochotnická baletka. Pomalu se smrákalo, Agnes rozsvítila lampy nad stoly, vstřícně se k výjimečnému hostu naklonila, když mu nesla pivo, pohlédl jí do výstřihu, pak do očí. Tohle není rande, Agnes, díval se věcně, bez úsměvu, svůj zájem však skrýt nedokázal. Ne před někým, kdo je zvyklý pozorovat a kdo ví, čeho si má všímat.

Klíčový okamžik se odehrál kolem sedmé. Zahlédla jeho levou dlaň. Měl na ní několik řezných ran, které ještě před nedávnem jistě vydatně krvácely. Viděla něco, co nemělo být viděno, těžko věřit, ale dlaň se před lidmi skrývá lépe než jiná místa, sevřelo se jí hrdlo, host si ničeho nevšiml. Tak co na sebe ještě prozradíš?

Hostinský zavřel už v devět, čtyři zbylí návštěvníci neřekli ani půl slova a vyklidili prostor. Muži se s Agnes stručně rozloučili, pak ji nechali samotnou, šéf zamkl a odvedl si Grozara, který měl přes rameno velký tlumok, k sobě do bytu v pátém patře. Uvařila si čokoládu a potmě naslouchala zvukům, jakoby snad chtěla rozpoznat, co zrovna dělají. Představovala si to v detailech, i když tam nikdy nebyla, jak to tam má Josef zařízené, jak jsou tam koberce, jak se oba zouvají, host odkládá zavazadlo, jak rozsvěcují a znovu zhasínají, jak sedí v kuchyni u stolu, a pak znova, jak vcházejí do bytu a šlapou po zeleném koberci. Nedovedla si představovat souvisle, ale cítila vstřícnou atmosféru. Zítra přijde v devět Michal, venku prší, uložila se ke spánku brzo, chtěla si ještě hodně představovat, ale záhy usnula.

Bude to příjemný den, Agnes se rozhodla, že rozhodně bude. Udělá si volno, utratí svých pět stovek, večer se lokál naplní hosty, bylo by pěkné chodit mezi nimi v nových šatech. Až přijde Josef, ještě jí trochu přispěje, není toho moc, do čeho by mělo smysl investovat.

„Šéf vzkazuje, že máš připravit oběd, přijdou v jednu, šli do města nebo kam,“ Michal byl věcnější než jindy, zkoumal kolegyni, jak se zatváří.

„Kdo přijde v jednu na oběd?“

„No oni dva. Všimla sis snad, že přijel Grozar,“ myslím, že sis všimla moc dobře.

„Ty ho znáš?“ dívka by šla něco uklízet, než tam jen tak stát, kdyby ale bylo co.

„Jasně že ho znám, Josefův kámoš. Já jsem tu tři roky, a on sem jezdil už předtím, ale nikdy se moc dlouho neohřeje,“ Michal už byl převlečený, otvíral.

„Říkal, že pár dní určitě.“

„Říkal, jo? Tentokrát mu dávám týden. Ne, to je moc, tak pět dní.“

Prvním hostem byl předmět rozhovoru sám. Pozdravil a požádal o kafe. Děvče chvíli uvažovalo, má-li ho pak zkasírovat, Michal naznačil, že ne. Grozar neusedl, pokračoval v cestě na toalety.

Oba ho sledovali, „Proč se zdrží jen pět dní?“

„Co by, vždycky se pohádají, Josef ho kopne do prdele a dá mu pár měsíců záraz, pak s ním tři dny není řeč. No, a když se viník za nějakou dobu zas objeví, může se z toho šéf posrat, to sis asi všimla,“ stáli u sebe a mluvili polohlasem. „Proč, líbí se ti?“

Už od školky by ráda věděla, co se má na takovou otázku správně odpovědět.

„Mně se líbí plno lidí.“

„A já?“

„Ty,“ usmála se něžně a vztáhla k Michalovi ruku, aby ho pohladila, „ty jsi moje chundelaté štěňátko.“

Podvolil se jí, ovšem netvářil se, jak očekávala. Hleděl ke dveřím, jak by rentgenovým zrakem hosta sledoval. „Všechny baby jsou z něho posrané. Urostlý, hluboké oči, duši upsal Satanovi...“

To ji pobavilo, „Co? To myslíš proto, že má ten obrácený kříž?“

Odpovědí jí byl vážný tón, „On se s tím, Agnes, netají. A já ti něco řeknu, já tomu věřím.“

„A jak se to pozná, že se někdo upsal?“ mluvili už zase hlasitě.

„Mně stačí se na něho podívat.“

„No a co vidíš, když se na něho po-“

Grozar vešel zpátky do místnosti, okamžitě ztichli, musel leccos slyšet, trapas.

Ještě něco je třeba vyjasnit. Naklonila se ke kolegovi docela blízko: „Já nejsem posraná.“

„Až za ušima,“ přihodil chlapec poslední slovo a hleděl si svého.

Agnes zaujala místo na židli naproti rannímu hostu. Žádná pouliční coura, nýbrž vychovaná slečna. „Omlouvám se, nepomlouvám hosty. Moc tě neznám, jsem zvědavá.“

Znovu hra, kdo uhne. „A dozvěděla ses?“

„Nic moc,“ úsměv, v zádech cítila Michalovy zraky, určitě kouká, jak tam spolu cukrujou.

„Taky jsem se na tebe vyptával.“

„A dozvěděl ses?“

Mírně zakýval. Uhnula první, vstala, aby přinesla kávu. Uhladila si sukni, když si znova sedala. Nabídnul jí cigaretu, ona nekouří, on ano.

„Pohádali jste se s Josefem?“

Zavrtěl hlavou přes kouřovou clonu.

„Podej mi ruku,“ ukázala, kterou myslí.

„Proč?“ Adolescentní hry. Zapírat se mu nevyplatí, dívka nemá podezření, je si jistá. Naklonila se až k němu.

„Tu pásku nenosíš na ozdobu.“

Neříká na to nic, kouří, kouká, očekává další slova.

„Vsadím se, že máš pořezané celé tělo. A nosíš vyhrnuté rukávy, abys byl nenápadný.“ Tlouklo jí srdce, cítila, jak on klidně oddechuje. Vstala a zasunula židli.

„Agnes!“ Skutečně má nezvykle hluboký pohled. „Před čím se tu schováváš?“

„Já že se schovávám?“

„Když si někoho vezme Josef na starosti, v ideálním případě se ten někdo skrývá před zákonem. V horším případě před něčím nezákonným.“

„A v nejhorším?“

„Sám před sebou.“

Potáhl z cigarety, byla už vstřícnější, „Jak se může někdo schovávat sám před sebou?“

„Nechtěj to někdy zažít.“

„A tys to zažil?“ Proč by se jí měl svěřovat?

Vytočil tělo a opřel se zboku loktem o stůl, zaujal ji ten obrácený kříž. Ledabyle ukázal na dveře za jejími zády. „Víš, co je tam za těma dveřma?“

Ohlédla se, kam ukazoval. „Jistě. Tam je sklep.“

„A co je v tom sklepě?“

„Co by, chlast. Taky utopenci, všechno, co se nevejde do ledničky.“

„Jsou tam ještě jedny dveře, Agnes.“

Ještě jedny? To by před nimi musela stát skříň nebo regál, jinak by si jich asi byla všimla.

No a co je za něma? Zkoumala jeho obličej, netahá ji za nos?

Do hospody vešel sám majitel, unaveně funěl a rozmrzelost mu lezla až z uší, po stručném úvodu zmizel za závěsem v kuchyni.

Agnes tím směrem kývla hlavou. „Řekneš mi to sám, nebo se mám zeptat jeho?“

Grozar odložil hrnek, jeho trpělivý klid se rázem vytratil. „Když se zeptáš jeho, bude zuřit, že jsem ti to řek. Vykopne mě a potrvá půl roku, než se sem budu moct vrátit.“

„V tom případě, poslouchám.“

„Neřeknu ti k tomu nic. Přísahal jsem a pohřbil to v sobě.“

Hraje divadlo. Bude se dobře bavit, až Agnes půjde pro klíče, aby prozkoumala stěny ve sklepě. Ale ať. Jsou věci, které je třeba vědět jistě. A pokud možno ihned!

Lehce, volným krokem k baru…, nahoře se snad čas úplně zastavil, tři muži přestali existovat a ona už schází do sklepa, opatrně z kamenných schodů, rozsvítila slabou žárovku, regálů tam stálo několik. Podezřelý byl ten vzadu. Když přišla blíž, viděla, že to jsou tři nebo čtyři regály nalepené na sebe. Trvalo věčnost, než sundala všechny krámy z police v úrovni svých očí. Trochu víc rozumu, Agnes, na těchhle regálech bylo i vzadu málo prachu. Až na konec světlo žárovky nedosáhlo, nedosáhla tam ani dívčí ruka. Baterka asi nebude, chtělo by to zapalovač. Něco jí říkalo, ať se otočí. Nad schody stál sám šéf. Pokynul jí, aby šla ven. To, jak se tvářil, ji ujistilo, že nešmátrala zbytečně, že tam ty dveře skutečně jsou! Vida, tajné dveře. Tajné dveře vzadu ve sklepě!

Zamykala za sebou, v lokále žádný host. Hostinský si to šel vyřídit s Grozarem, vzduch zhoustl adrenalinem, mladík se zvedl. Jak dva kohouti.

„Zřejmě ti rychle otrnulo, ty zasranej zmrde,“ napřáhl ruku, udeřit se mu nepodařilo, protivník ji zachytil a sevřel. Koukali teď na sebe docela zblízka. Stokrát bude litovat, že jí něco vůbec říkal, neobstála v jeho zkoušce. Rychle zasáhnout, ještě než stihne šéf zařvat „vypadni“, pak už by bylo pozdě. Agnes přiskočila a uchopila hospodského za volnou ruku. Prudce k ní otočil hlavu.

„Pusťte ho, pane šéf, ještě není důvod.“

Cokoli si přeješ, muži od sebe odstoupili, servírka si Josefa odvedla k baru, ztěžka dosedl na židli, všichni hleděli do země. Jediný, kdo se výborně bavil, byl Michal. Tvářil se netečně, ale taky leccos ví, ještě si ho děvče vyzpovídá. Klekla si před šéfa na podlahu, znovu ho vzala za ruku, za onu ohromnou pazouru, jíž by mohl drtit kamení. „Vy jste zlatý člověk, lidi sem za vámi chodí, když jsou úplně na dně, a vy jim pomáháte,“ zvedl k ní oči, „jste svatý muž.“ Skoro šeptala.

„Myslíš?“

Sevřela ho ještě druhou rukou, něžně zakývala. Usmál se zkřiva, jinak to v onom tučném obličeji ani nebylo možné, zkontroloval provinilce a znovu se věnoval své svěřenkyni.

„Jsou jen dvě věci, pro které žiju, holka. Tahle hospoda – chodí sem ti samí hosti. Tu a tam takoví ztracenci jako ty, nebo tenhle tady,“ ukázal palcem na svého jediného zaměstnance, „čas od času mám ale vzácnou návštěvu.“

„Grozara?“

„To je výjimečná návštěva. Vzácná návštěva se tu objeví jen párkrát do roka, což je o dost víc, než bych rád. Jsou to těžký případy, děvče. Chlapi, co nevydrží sami se sebou. Nezajímá mě, co provedli, nechci vědět, co je vyžírá,“ na chvíli se odmlčel, „každopádně,“ ukázal prstem ke sklepu, „jednou za čas zavřu krám a zalezu si s takovým případem tam za ty dveře vzadu ve sklepě, ne sám, mám ještě pár lidí, co si to nenechají ujít. A za pár dní s ním vylezeme ven.“

„A to jim pomůže?“

„To si piš,“ zaznělo přes celý lokál, Josef hodil tím směrem jedno umlčující gesto.

„Můj sklep je poslední inštance, když selžu já, je za pár dní po něm.“

„A co tam s ním děláte?“

Muž pokýval hlavou, „Hnusné věci, Agnes, ale někomu, kdo je tak hluboko ve sračkách, už to nemůže ublížit.

„Možná bys jí to měl říct, Josefe.“

Oslovený prudce vstal: „Ještě slovo a letíš odsaď!!“

Grozar pozvedl pravou dlaň na znamení, že se podvoluje.

„Všechno, co od tebe chci, je, abys po tom nepátrala. Mám pádný důvody, takže mi teď slib, že nebudeš na nikom vyzvídat.“ Stáli naproti sobě, dívka mu to slíbila, napadlo ji, že ona by mohla být třetí věc, na které mu záleží.

Ještě jedna důležitost: „A zrovna takovou vzácnou návštěvu tu budu mít už příští týden. Domluvil jsem to na čtvrtek.“

Děvče se nadechlo, aby ho ujistilo, že nehodlá překážet: „Takže...“

„Takže ve středu odjedeš na dovolenou. Nejpozději do pondělka mi řekneš, kam bys chtěla, jestli na hory nebo do nějakého města nebo kam. Vrátíš se nejdřív další čtvrtek osmnáctého, tak si to v klidu rozmysli.“

„A Michal?“

„O toho se ty nestarej,“ zase už znal jen věcný tón.

Dovolená. To je nohem lepší než desatery nové šaty, ale stejně šla ještě téže dopoledne nakupovat, dostala dvě tisícovky, lítala po městě jak splašená, aby se moc nezdržela. A taky proto, že kolem náměstí to byla nebezpečná zóna, mohla potkat někoho z bývalých známých, což by naprosto nemuselo dobře dopadnout. Koupila si i letní šaty, ačkoli po létě už bylo dávno veta, i sportovní kalhoty a tričko a černé polobotky, konečně vyhodí ty nechutné rudé střevíce, ve kterých prošlapala v minulých letech tou nejodpornější špínou. Ještě prádlo, pár věcí z drogérie, potřebovala by tak pětkrát víc peněz, aby se vybavila.

Zpátky byla ještě dřív, než se plně rozpršelo, k obědu byly karbanátky, Michal nasazoval ksichty jako o závod. S odpoledními hodinami přibývalo hostů, Agnes mezi nimi procházela v modrých šatech. Nebyl důvod se příliš kontrolovat, Grozar se vytratil hned po obědě. Nevadí, za pár dní ho stejně bude mít plné zuby, to jen to, co je nové, má takovou přitažlivost. Přesto se vždycky ráda otočila, jakmile vrzly dveře, ale přicházeli jen místní. Když se takhle ohlédla už podvacáté, zarazily ji Michalovy oči. Vidí do ní jak do hubené husy.

Grozar se vrátil před půlnocí, dokonale promáčený, přišel si k Josefovi pro klíče od bytu, než na sebe stačila upozornit, zmizel za dveřmi.

„A ty mi tvrď, že nejsi posraná,“ jednoduše si to Michal nemohl odpustit, Agnes měla takové tušení, že napětí v příštích dnech ještě stoupne.

Spala, když za ní ráno přišel Josef do kuchyně. Snad teď nebude chtít... Nebude.

„Už ses rozhodla, kam pojedeš?“

Dlaní se snažila trochu zkulturnit vlasy, „Myslím, že bych chtěla do Prahy.“

„Dobře. Odjedete s Grozarem ještě dneska dopoledne, bylo by dobré se pomalu sbalit.“

Nevěděla, na co se zeptat dřív, nakonec usoudila, že bude nejlepší neptat se na nic.

„Dobře, už vstávám.“

Provizorně se oblékla a zamířila na toalety, odhrnula závěs, oči ještě trochu slepené, -a zase ho rychle zahrnula, v lokále sedělo nad pivem pět cizích chlapů. Převlékla se do své pracovní halenky a černé sukně, bylo třeba vzít si i punčochy a poctivě zapnout sandále, ať vidí, že má úroveň.

Moc to nepomohlo, tihle padesátníci byli naprosto jiná kategorie, stačilo pár okamžiků, hned jí bylo jasné, co si o ní myslí. Odpověděli na pozdrav, jinak nic. Prošla, to, jak se dívali, jí nebylo příjemné.

Když vycházela, čekal tam na ni i ten černočerný metalista. Připadalo jí to podezřelé, takový spěch, napadlo ji, jestli se vůbec bude mít kam vrátit, jestli se jí šéf nechce zbavit. Nechce. Když se balila, udílel jí otcovským tónem užitečné rady, jak se má chovat, na co si dávat pozor, snad si myslel, že jí je patnáct, Agnes přišel roztomilý.

„Když přijedete příští sobotu, bude tu už po všem, trochu jsme to museli urychlit. Ale zas s tím budeme rychleji hotovi,“ mluvil spíš pro sebe, „dal jsem mu patnáct tisíc, tak se ubytujte v hotelu jako slušní lidi...“

Zavázala batoh.

„Telefon bude vypojený, tak sem nevolejte a... A kdyby se něco stalo, tak tady je adresa mého bratrance, postará se o vás, ale myslím, že jeden týden to snad přežijete, ne?“

Agnes vzala kartičku a vsunula ji do kapsy kabátku, pohlédli na sebe.

„Je to dobrej kluk, děvče. Je na něho spoleh,“ zahleděl se na béžové obklady, „i když na to nevypadá. Znám ho řádku let.“

Ráda by věřila, ale tak úplně nemohla, její dřívější zkušenosti jí v tom bránily, na druhou stranu, její dřívější zkušenosti se netýkaly nikoho z téhle hospody.

Grozar přehodil tlumok přes rameno a otevřel jí dveře. Naposledy ho hospodský zadržel.

„Dávej mi na ni pozor, jestli se jí něco stane...!“

„Jestli se jí něco stane,“ sundal mladík ruku ze své paže, „sám se rozřežu na kousky, abych ti ušetřil práci.“

Šéf se za nimi díval, Agnes mu zamávala, čas jakoby ztekutěl v tom okamžiku důvěrnosti, již si mylně vyložila jako lásku, nebo aspoň vzájemnou úctu.

Do Prahy jezdily vlaky každou hodinu, přišli akorát. Napadlo ji, že si mohla vymyslet lepší místo, toužila spíš po klidu než ruchu velkoměsta. Taky si nebyla zcela jistá, jak si Grozar představuje ono „dávej na ni pozor“, ovšem bylo zřejmé, že „splň jí všechna přání“ to nebude.

„Josef tě má rád,“ pronesla, když už seděli v kupé naproti sobě.

„Tebe taky,“ zase hra, kdo uhne.

„Zasloužíme si to?“

Pokrčil lehce rameny.

Chvíli si ho prohlížela, když se díval z okna, napadlo ji, jestli budou postele v hotelu u sebe, nebo podél protilehlých zdí. Lepší by asi bylo, kdyby ho měla blízko, ale ne příliš. Ona je dáma, budou-li postele u sebe, samozřejmě si on ustele na zemi. Anebo by mohli mít pokoj každý pro sebe, ale to by vyšlo trochu draho. Pak ji polilo horko, když ji napadlo, že dost možná ji doprovodí ke dveřím pokoje a pak vyrazí do ulic, aby sám strávil divokou noc.

Zamyslela se, jestli někdy spala v hotelu, sama ubytovaná, jako turista, ne jako doprovod někoho jiného, nejspíš ne, ne v té minulosti, kterou si zřetelně pamatuje. V recepci chtěli její občanku, nepozastavila se nad tím, že její, ne jeho, zaujal ji velký lustr, tmavý koberec, prohlížela si, jak působí její boty v tomto prostředí, napadlo ji, že má chuť jít co nejdříve do sprchy. Doprovodil ji do pokoje, batoh jí položil k posteli, pak se teprve zarazila.

„Ty tady nebudeš se mnou?“

„Ne.“

„Proč ne?“ ptá se tak naivně, za poslední měsíc snad až nezdravě omládla.

Chvíli se na ni díval, jako by přemýšlel, co odpovědět.

„Až budeš chtít někam jít,“ rozhlédl se po koberci, „pak půjdu s tebou. Tady mě nepotřebuješ.“

Přehodil si tlumok na druhé rameno, klíče položil na stolek, otočil se k odchodu. Dodal ještě, že na ni bude čekat za tři hodiny v recepci, pak se už ale nehodlal zdržovat a vyšel ze dveří.

Něco říct, rychle, něco, co ho zadrží. Jenže riziko trapnosti je velké. Neřekla nic.

Osprchovala se, pak ulehla na jednu ze dvou postelí, obě stály u zdí, naproti sobě. Jen na chvíli, ještě dvě a půl hodiny, pak půjdou někam na jídlo, zavřela na chvíli oči.

Když je znovu otevřela, byla už tma. Prudce se postavila, ještě trochu rozespalá, spěšně si upravila vlasy, pak seběhla po schodech, ale nikdo tam na ni nečekal. V recepci dostala vzkaz, že v hospodě naproti jsou zaplacená menu i s donáškou, k tomu obdržela tři obložené housky a minerálku, žádné peníze. Jakoby si ji chtěl pojistit. Bez peněz se utíká těžko.

Vyšla na ulici, že se projde, bylo chladno, pod mrakem, klidná ulička, mnoho stromů, pouliční svítilny vrhaly jasně oranžové světlo. Ušla jen pár desítek metrů, pak dlouho hladila tlustého bílého kocoura, to bylo příjemné, kocour se lísal, zvedal ocas, předl. Všimla si, jak mu v kožichu přeběhla blecha. Chvíli se soustředila, běhalo jich tam víc, ráda by nějakou chytila, ale kocourovi se lov na blechy nezamlouval, a odešel. Nevrátila by se k životu na ulici ani za nic.

Druhý den pršelo. Ráno, v poledne i po obědě. Čekala po snídani v recepci, ale nikdo pro ni nepřišel. Nerada by přiznala zklamání, zůstala v pokoji a dívala se na televizi. Třetí den ráno zasedla k psaní dopisu, ovšem neporadila si ani s oslovením. Vzala si svou černou tašku, polobotky a kabátek za poslední peníze, bude lepší postupovat po vlastní ose.

„Kam jdete?“

Agnes se otočila ve dveřích po hlase. Co má co recepčního zajímat, kam jde? Chvíli stála, může-li to ten kluk myslet vážně?

„Tak. Po obchodech,“ přívětivě se na něho usmála.

„Nakupovat, hm. Bez peněz?“ Recepční se koukl po své kolegyni.

„Aha,“ zbytečně plýtvat slovy, vzala za kliku, aby vykročila do šedé ulice.

„Počkat!“ zvolali oba zaměstnanci současně, „Asi jsem to neřek dost jasně: zůstaneš v hotelu a nevyjdeš na krok! Nemůžem tě pustit ven.“ Jak si dovoluje, floutek jeden kravaťácká.

Dívce došla trpělivost, „Ať si nasere,“ ať si naserou všichni tři. Rychle otevřela a vyběhla na chodník, protože vzorný personál vyrazil za ní. Vzala to ulicí nahoru, ženská na podpatcích se zmohla jen na křik, ale kluk v obleku měl dost sil na to, aby hravě doběhl neposlušnou servírku. Chytil ji trochu nešikovně za ucho kabelky, Agnes okamžitě pustila tašku a prchala, jakoby ji chtěli sežrat. Chytil ji ještě jednou, za ramena, prudce se otočila a po vlčím způsobu ho silně kousla do zápěstí. Sykl a pustil ji, ať si utíká. Stejně se vrátí.

Byla to dlouhá procházka, Agnes se vydala pěšky na Barrandov. Tři hodiny chůze v zánovních botách, bez zavazadla, jen s chabou nadějí, že si adresu Josefova bratrance pamatuje včetně dlouhého orientačního čísla.

Ošklivé sídliště, dva muži venčili psy, odrbaná lavička před vchodem. Šesté patro, ale nedostala se ani za vchodové dveře, protože „nejsou doma“, jak jí dobrotivě vmetla kudrnatá baba vyložená v okně. Dívka usedla na betonovou zídku o tři vchody dále a rozhlížela se po horních patrech. Tolik oken, tolik bytů. Znovu se schovat. V některém z nich, kdyby to tak bylo možné.

Nastoupila do prvního rychlíku. Zpátky k Josefovi. Na všem ostatním jen málo záleží. Na dokladech, na všech hadrech, kosmetice. Je to jako předtím, když přišla prvně za Josefem, ne, je to horší – tentokrát nemá ani tu tašku přes rameno. Průvodčí ji dvakrát minul, když postávala v malé špinavé místnůstce. Starý trik, stačí se nezamykat.