První kapitola jedné z mých nejlepších próz. Z roku 2012. Dedikována Saidému, jenž byl inspiroval hlavní postavu.
Nebe bylo kalné. Tupá mračna se
odrážela v kalužích na cestě. Těžkým vzduchem se neslo ticho zmrtvělého
města. Kdysi města. Vítr houpal strženými dráty, prohnal zbytky záclon ve
vymlácených oknech. Opuštěné domy, stokrát přeházené zařízení dřív úzkostně
udržovaných interiérů.
„Pěkné místo sis vybral, příteli,“
řekla si pro sebe otírajíc o obrubník podrážku potřísněnou koňským trusem. Kdo
by pomyslel, že se naše civilizace navrátí ke koním?
Agnes stoupala ulicí, jejíž vylámaná
dlažba vyprávěla přes dva roky starý příběh zoufalého násilí, hromadné paniky,
urputné vůle přežít. Kdo zaleze, vyhraje, platilo tenkrát. Pokud máš to štěstí,
že zalezeš dost hluboko, aby tě nevyhmátli. Bylo nabíledni, že právě urputnost
měla na svědomí nejvíc zabitých. Ten odvěký paradox. Člověk, což o to, člověk
je silný, dovede si poradit, postará se o sebe. Ale lidi – ne, lidi jsou ztraceni.
Nedají si pokoj, dokud se vzájemně neuhryžou. Hleď si svého, zařiď se pro sebe,
nikomu nevěř.
Kráčela a s každým metrem
přibývalo krámů, shnilé veteše nakupené snad kdysi do naivních barikád.
Nábytek, zbytky lešení, cihly, kusy těžkých strojů. K čemu teď by byly
stroje? Co není z masa, to nepracuje. Opuštěné vředy dříve tak sebevědomé
civilizace.
Na obzoru se mihly dva stíny. Vida, už
o ní vědí. Neubránila se úsměvu. Tak je to přece pravda, setká se s ním.
Po tolika letech. Bude na ni zírat, překvapen tím náhlým štěstím. Krev
v mladých žilách se rozproudila rychleji, tělem se rozlilo teplo, srdce se
sevřelo. Měl by to mít s větší parádou, napadlo ji, když se zadívala na
svůj odraz v zašlém skle ještě netčené výlohy. Uchopila dlažební kostku a
ranní vzduch zařinčel skřehotem sypajícího se skla.
Ještě neuvykli diplomatickým návštěvám,
sledovali ji dobrých třicet minut, aniž by se odhalili. Snad ani nechtěli
uvěřit, že by mohla být sama (!). Co na ně zkouší, že rozfláká výlohu, jejich
základna, jejich město, takže jejich výloha. Že se převlíká do šatů jak za časů
bezstarostných pubescentních večírků, že krade z obchodu rudé střevíce. Jejich
střevíce. Pozorovali toho rozmazleného vetřelce, copak naivní blondýny
nevyhynuly? Kdo si dneska může dovolit se takhle bezstarostně strojit,
v obsazené zóně! Nemohla snad předpokládat, že by tohle město zůstalo
natrvalo opuštěné. Zírali na ty rudé boty, na tu nestoudně jistou chůzi spletitými
uličkami. Nechali ji přijít až ke kostelu. Autentické barokní jednolodí
napojené na zbytky někdejšího kláštera, dříve chlouba katolické církve, kolik
to stálo vyjednávání, doprošování a organizování, peněz a peněz. Zrestaurovat
sochy, zpřístupnit kapli, opravit fasádu, pořídit velký zvon. Ani za pohnutých
událostí posledních let neztratil ze své majestátnosti, jen pískovcové
schodiště před vchodem se drolí. Hezky sis to vybral, bratře, baroko, může být
něco méně vkusné? Sám papež prý stavbu před drahnou dobou pochválil, ach,
malicherné obzory církve, nakonec Satan máchl ocasem a sežehl půl kontinentu na
uhel.
„Co jsi zač, že si dovoluješ demolovat
naše město?!“ postavil se před ni plešatý vazoun s divokým tetováním kolem
očí. Garde mu dělali dva chlapci sotva kolem dvaceti, měřili si ji drsňáckým
zrakem. Agnes zacukalo v koutcích úst. S ramenou jim splývaly černé
pláště, jaké si před Pohromou oblékali jen fanoušci historického šermu.
„Zaveď mě ke svému vůdci,“ řekla pevným
hlasem, samotnou by ji nenapadlo, že si situace vyžádá tak teatrální průběh.
Jenže tihle machři mohli za tu dobu, co se tu schovávají, uvyknout hře natolik,
že si ji zvolili za novou realitu.
„S vůdcem právě mluvíš,“ namítl blonďák
zkraje. Rozložitý pořízek k ní pokročil nebezpečně blízko. Snad aby ji
uzemnil váhovým rozdílem, který musel být trojnásobný.
„Ty hadry nejsou tvoje!“ uchopil ji za
rukáv těch pěkných červených šatů s prošívaným lemováním, stisk špinavých
prstů nakrčil lehkou látku a zcela nedvorně stáhl ženskou paži. To už si
dovolil trochu moc, zaslechl CVAK – v ten mžik strnul. Chlapci se
rozpačitě chopili svých původně snad policejních koltů. Tenká dlouhá čepel
elegantní dýky kotvila těsně před jeho zbytnělým mužstvím. Že by skutečně mohla
bodnout? Od muže by se toho nenadál, zjevně se má ještě co učit.
Přiblížila ústa k jeho uchu, těsně
jako při polibku, a zašeptala: „Saidé mě očekává, skopová hlavo!“
* * *
Z kostelní
zvonice byl královský výhled do tří stran až k obzoru a na sever
k horám. Saidé tam chodíval za těch posledních pár měsíců, co byla Stanice
provozuschopná, skoro denně. Sedával na trámech zády k největšímu zvonu.
Hodiny vydržel koukat zahnědlým oknem do krajiny. Samotu a ticho nacházel
v malé, dřevem obložené místnosti. A ano, když pocítil, že ze dna
prosakuje úzkost a pochybnosti, přišel sem a rozmlouval s těmi třemi
zvony. Dotýkal se jejich pláště, prsty stíral prach z latinských nápisů,
tak prosil o naději. Obvykle se mu jí dostalo vrchovatě, pak vylezl po
vachrlatém žebříku až nahoru na ochoz a v poryvech studeného větru
sondoval okolí, neblíží-li se snad odněkud nebezpečí.
Dnes zašel na zvonici hned zrána, sám
nevěděl, co ho vytáhlo z teplé postele. Jeho spolunocležnice se protáhla,
pak se schoulila na levý bok. Políbil její štíhlou šíji, pod peřinou ji
pohladil po kulatém bříšku, pak vstal. Když vystoupal až nahoru na ochoz,
spánek ho definitivně přešel. Od jihu se přes zmrtvělé pole šourala osamocená
postava. Sáhl po dalekohledu. Ne, nemohl se mýlit, neviděli se pár let, ale je
to Agnes.
Do Saidého vjela euforie. Měl chuť
mávat na ni a hulákat, jak by ho ale mohla vidět z takové dálky? Pak ho
náhle napadlo… chvíli ji napjatě sledoval, pochybnosti se rychle vytratily,
mířila najisto k jeho Stanici. Počkal ještě, než mu zmizela mezi troskami
nádraží, pak se pustil rychle ze schodů. Ne víc než dvě hodiny, a je tady.
Bloudit jistě nebude. Znali se dlouho, znali se dobře, sny toho druhého a tajné
plány. I když je Pohroma zastihla každého někde jinde, tahle chvíle musela
přijít. Na okamžik se mu vnutila myšlenka, že snad na ni čekal, že snad všechny
hodiny, a že jich byly stovky, co stojí Stanice, které trávil na zvonici
zíráním do krajiny, nebyly ničím jiným než čekáním na ni. Teď ale není čas se
dlouze zamýšlet. Měl tisíc chutí zburcovat celou základnu. Místo toho prolítl
chodbou a pustil se do překotné inspekce. V atriu pištěly děti, tahajíce
se o míč. Kaple už byla vytopená, pět lidí tam sedělo nad snídaní. Saidé měl
krutě dobrou náladu, všechno, co viděl, ho naplňovalo štěstím.
Vida, ani Eso není takový magor, jak se
dělá, vytírá po sobě politou podlahu a hlásí, že se užuž vydá na obchůzku. Podle
rozpisu měl vyrazit před rozedněním, ale Saidé vidí dnes všechno nekriticky.
Prochází křížovou chodbou a mnohem víc než jindy se obdivuje žebrové klenbě. To
se ti bude líbit, Agnes, nakreslíš mi celou Stanici na památku. Každý její
detail. Celé to velkolepé dílo, poslední útočiště lidství. Rok a půl, kdy na
dvacet lidí pod jeho vedením dřelo denně od úsvitu do soumraku a když ztráceli
naději, táhl je kupředu silou a zbytky své touhy po aspoň nějaké budoucnosti.
V kapse nahledal klíče a odemknul
dvířka poustevny. Seběhl po příkrých schůdcích do šera a rychle se rozhlížel na
všechny strany. Máme zásoby, že by papaláši z fešáckých protiatomových
krytů mohli závidět. Saidé osobně žádné neznal, vycházel z toho, co si
pamatoval z filmů zkouknutých ještě před Pohromou. Celý jeho nynější svět
sestával ze Stanice, v ní dvaadvacet lidí, za jejichž životy a zdraví
cítil zodpovědnost, jejího nehostinného okolí a několika nuzně obývaných
chaloupek na jižních svazích hor.
Když dvířka zase zamykal, uslyšel za
sebou lehké kroky.
„Děje se něco?“ pronesla ustaraným
hlasem jeho dívka. Pohled na ni mu přinášel další rozkoš. Oblékala se do
splývavých šedých šatů a vždycky dbala na pečlivý účes. I v pátém měsíci
se nesla vznešeně a držela se zpříma. Usmál se na ni. Vlastně třiadvacet.
* * *
Snad
si představovala svůj příchod do jeho království víc triumfální, ale možná se
Sartre nemýlil, když zdůrazňoval, jak je důležité, aby skutečnost nekopírovala
projekce, jež jí předcházely. Agnes klopýtala po ušoupané mramorové dlažbě lodi
kostela a nestačila se divit. Zdi i klenba byly překryty dlouhými pruhy tmavých
textilií, převážně černých. Oltář sám byl jimi zafáčován jak zlomená noha
v polních podmínkách. Jen málo se dovnitř dostávalo světlo okny chóru. Jen
tam, kde látka chyběla či byla zavěšena neuměle a odchlipovala se. Ráda by se
zastavila a žasla nad tím umíněným dílem, ale vazoun ji zezadu držel za krk a
v rychlém tempu ji strkal tělem dopředu. Blonďatý hoch šel napřed a
v ruce si pohrával s její dýkou. Je snad tohle zacházení daní za to,
že ji vzali dovnitř? Na okamžik se ulekla: co když tu Saidého nenajde, co když
opravdu šéfuje Stanici ten proplešlý vepř?
Odbočili doprava do křížové chodby.
Zahlédla pootevřené dveře vedoucí ke zvonici, v nich dva tři páry očí, ale
to už ji pořízek surově táhl chodbou. Levou rukou pootevřel těžké kované dveře,
na které si nevzpomínala, a natlačil ji za ně. Pustil ji, konečně, a dveře
zavřel. Ocitla se v ráji. Na místě staré farské zahrady obdivuhodně
zbudovaný rozlehlý skleník. Uprostřed seděl Saidé na kamenné obrubě a kouřil
cigaretu.
Setkání to bylo veliké. Všechno chtěl
vypovědět, všechno chtěla slyšet, na vše se vyptat. Znovu prožít ty tři roky
tak, jak je popíše. Snad že toho bylo příliš, koukali jeden na druhého a
neřekli si skoro nic. Vědění nepřichází se slovy. Je v nás. Stačí ho
nechat rozeznít. Usedla vedle něho a v každém nádechu žilo čistokrevné
štěstí.
„Na tuhle studnu,“ přerušil mlčení a
ukázal dolů za sebe, „jsem opravdu hrdý. S ní stojí a padá celá
Stanice. Voda přitéká od hor. Ale je krutě hluboká, chtělo by to nějak
vymyslet.“ Opřel se o prastarý rumpál.
Chtěla vědět, proč je to baroko za zdí
zahalené černou látkou.
„Bylo tam trochu… přemodleno,“
vysvětlil. Pak chvíli zvažoval, kam s vajglem. Vlastně bylo zakázáno ve
skleníku kouřit. Poprvé překročil své vlastní nařízení.
Vyčetl jí z očí ten obvázaný
oltář. „Nechci se už vracet k tomu, co bylo před – Tím. Nechci ani
vzpomínat. Koukám dopředu.“
Zvedla hlavu a přes tabule
z umělého skla a vrstvu nezdravých mračen se spojila s vesmírem.
„A co vidíš, když tam koukáš, Saidé?“
Teď i on vzhlédl k obloze, po níž
táhly šedé kouře.
