Jak poznáš, že žijí
tvé ruce?
Nepoznám. Vidím -
Kterak na nich sesychá bahno, hrabu-li se
v zámlkách své minulosti;
kterak se mi jizví dlaně (kolik skleněných
střepů budu ještě muset uhníst v sněhové koule?);
kterak mi v prstech trčí lebky, drtím
je mezi kameny selhání, jež trestám.
Vyrábím
si nepřátele, Agnes?
Každý z nich
úlomkem zrcadla,
tak krmíš bezedný
kovový chřtán.
To se mi líbí.
Jak poznáš, že žije
tvá kůže?
Nepoznám. Cítím -
Kterak se mi do ní zarývá každá zkurvená
čepel, co nestihla zchladnout k bodu absolutní nuly;
kterak mi jehly vpichují inkoustové vzkazy,
abych konečně vyzrál na nezadržitelně vyhasínající paměť;
kterak zakouším tvůj jediný dotek, pro
který jsem si tolikrát přišel (ale ještě nikdy si ho neodnesl).
Vypaluju si cejch, Agnes?
Provrtanou kůstkou
stehuješ svou duši,
zkrotit průrvy,
kudy ti vyhřezly tepny.
To se mi líbí.
Jak poznáš, že žije
tvé maso?
Nepoznám. Pozoruju -
Kterak mě navečer rozbolí až k hranici
rozkoše a nad ránem se rozhicuje ve svalové horečce;
kterak uzvedám úlomky skal stále hutnějších
a táhnu po vertikále, proti matce, proti gravitaci;
kterak trhám jeho struktury a ty se
zacelují vždy urputněji jakoby s prstem na výsost vztyčeným.
Ženu se příliš do výšky, Agnes?
Pod prahem vesmíru
tušíš domov,
kdo by vyčítal
drobátku, že šátrá ručkama
na hoření desce
nedělní police s pozlátky?
To se mi líbí.
Jak poznáš, že žije
tvůj mozek?
Nepoznám. Hádám -
Kterak jím tečou proudy jisker vlezlých
tak, že se mi rosí čelo, naučil jsem se zůstávat netečný;
kterak kdesi vprostřed hlavy se zrodilo to
zdání a já uhnětl řetězce slov a nestoudných souvislostí;
kterak mohu vidět začátky i konce, znát
smrt svoji, jejich a tvou, tu především (to o mně zatím nevíš).
Přepočítávám se v rovnicích existence,
Agnes?
Všechny neznámé se
přece vysypou portálem,
až na druhé straně
překlopíš krabici,
a pozbudou svých
malicherných tajemství.
To se mi líbí.
Jak poznáš, že žije
tvé srdce?
Nepoznám. Věřím -
Kterak mu vůlí vnutím další chod, až se zas
sesypou součástky a odejdou zfušované spoje;
kterak si za jedné pěkné noci zajedu prsty
pod hrudní kost, dotknu se ukrytého a zatlačím na onen bod;
kterak mi zbytečně horká krev zachladne na
předloktí, zarvu tam a stisknu chtivě, kruci!
Tys na mě věděla, že mám jalové city,
Agnes?
Já vím všechno o
živých srdcích, příteli.
Tím vypadávám ze hry.
A to se mi líbí.
