Eolla Agnes,
nastokrát jsem
si sliboval, že Ti napíšu hned po svém příjezdu do Asie, jen co se trošku
rozkoukám, a hleďme, za celé tři měsíce jsem se k tomu nedostal. Ne že
bych neměl čas. Nebo že by nebylo o čem. Možná toho bylo až příliš, co by stálo
(kdyby jen za zmínku, pche) za vypsání. Ale dost výmluv, píšu Ti teď a mám na
to omezený čas. Asi hodinu, tipuju, tak uvidíme, co stihnu.
Tak, sedím na
miniaturní židli z bambusových stvolů, což je, kurva, příjemné asi stejně
jako procedura, na kterou tu takhle čekám. Přiznám se, nakrásně otevřeně, že
bych teď byl kdekoli jinde radši. V Kanadě, v jižní Evropě, ve
zkurveném Bulharsku nebo klidně doma v Opavě (ale to už si maluju moc
růžovýma barvama, protože stesk po domově jsem si zakázal). Abych Ti trochu
popsal lokaci: místnost rozlohou asi stejně velká jako Tvůj byt, ale není tu
snad nic, co by se Tvému bydlení podobalo. Strop je nízký. Všechno je obložené
dřevem nebo bambusovým roštím, v němž se s oblibou schovává hmyz.
Nelíbilo by se Ti tu. Zrovna tamhle u zdi leží zdechlý pavouk, pořádně velký a
pořádně vysušený. Hmyz je snad to jediné, co zde mají větší než my, jinak je tu
všechno pomenší, s dvoumetrovým Evropanem se tady naprosto nepočítá. A ten
stolík pod mým zadkem, který se minutu za minutou snaží vytlačit mi do těla
hlubší a hlubší rýhy, je snad největší nábytek, co jsem našel. Asi se na něj
vykašlu a přesunu se na podlahu, protože s koleny pod bradou tu trčím už
desítky minut, cítím, jak mi tuhnou klouby (zvlášť to nešťastné levé koleno) a
rád bych šel zpříma, až si pro mě přijdou.
Hned je to
lepší. Zem je plná snad stoletého prachu, protože ač skoro v jednom kuse
něco zametáme, vytírat jsem tady nikdy nikoho neviděl, asi sem vynález typu mop
ještě nedorazil. Jako tolik jiných věcí. Zakonzervovaný středověk (kdyby sem
měli přístup turisti, jako že nemají, neodtrhli by prsty od spouští mobilů a
foťáků). A možná proto jsou všechny naše hadry šedé (?), oblečení, v němž
chodím do učebny, na seance, do tělocvičny, do města, do postele… Jedinou
výjimkou je kimono na trénink techniky, to musí být tradičně bílé, protože bílá
je smrt, v jejímž stínu se boj odehrává.
Tradice je tady úplně nejvíc. Nejvyšší hodnota, na níž si škola výsostně
zakládá.
Sedíme tu dva.
Kromě mě ještě jeden… typický Asiat, řek bych, jmenuje se Hong nebo Kung, teď
nevím, přijde mi, že se všichni Thajci jmenujou stejně. (Ale v jednom jsem
se v tomhle jejich systému jmen našel: Jsem Saidé. Samozřejmě a
neoddiskutovatelně. Nikoho by nenapadlo oslovovat tu člověka jménem, co má
v občance, takový národní zvyk, který se mi líbí.) Takže já a ten druhý: Epizodní
stručný konflikt nás dostal dohromady, jedna trochu zbytečná rvačka, ale co už
– znáš mě, nevyhýbám se boji. A už dlouho jsem tušil, že tu někomu asi dám po
hubě, podrobnosti smlčím. Když zvednu oči od papíru (ano, tipuješ správně,
nemáme přístup k elektronice, internetím z kavárny, když se dostanu
do města, což je asi 2x do měsíce), vidím přímo na něho. Snaží se meditovat,
ale vypadá krajně vynervovaně, takže z duševního klidu nebude asi nic.
Tak už
přicházejí. Mistr se dvěma pomocníky, to jsou takoví věční spolužáci všech
adeptů, protože ve škole bydlí už od dětství, věčně mladí, věčně nezajímaví a
dokonale postradatelní, ale na špinavou práci esa. Nejprve si berou do parády
mého kolegu, tak to můžu ještě v klidu sedět a psát. Ten menší se na mě
významně dívá, máme nějaké nevyřízené účty, které za chvíli zřejmě s radostí vyrovná.
Vůbec jsem tu populární… Kdyby se do řady postavili všichni mí zdejší oponenti,
co mají, ehm, důvod si do mě bouchnout, až budu vězet támhle v těch
provazech… byla by to slušná frontička. Ale netřeba se bát – výprasky tu
vyplácí vždycky jen ten jeden stejný chlápek s černým páskem přes boky
a s krátkou bojovou holí v ruce.
Co tu dělám?
Teď na mě civí Hong, zápěstí mu přitáhli k tenkým pilířům vysoko až
u poddimenzovaného stropu. Stačí mu trochu vytočit hlavu, aby mi dal
najevo, že je tahle roztomilá exekuce moje vina. Co já tu, kurva, dělám?! No.
Přijel jsem se učit, od toho školy jsou, ne? Jeden z podtypů
krabongu, toužil jsem se naučit technikám boje s dlouhým nožem… To by se
mi do běžného života hodilo nejvíc. A ejhle, místo větší mačety jsem
skončil s dřevěnou tyčí. A teď nemyslím tu, kterou mi za chvíli zmalujou
záda.
No, už mu to
začlo, nekoukám se tam a zvuky ignoruju. Kde jsem to skončil… Ne že bych měl
něco proti tyčím. Bavil jsem se, když prolézali celý barák, aby mi našli bo
odpovídající délky. A našli, vyfasoval jsem obě dvoumetrové hole, které tu
měli, ale nikdy nepoužili. Čekaly na mě, prý dvacet let. A mám je raději než jo
nebo ty kratší, protože mi umožňují využít svého na zdejší poměry nebývalého
vzrůstu jako výhody. Jenže co s tím u nás? Že bych se procházel po
Masarykáči s bojovou tyčí, až spolu půjdem na kafe? A ještě jeden detail
bych mohl zmínit pro zajímavost: na japonské názvy jsou tu alergičtí, takže
když říkám jo, bo, hanbo nebo tessen, dojo nebo kimono… tak to si taky říkám o
nakládačku, ehm.
Chudák funí
jak tlusťoch ve fitku, ale to není jen vydýchávání bolesti, jde o jakýs asijský
dechový trik na její ztišení. Kurva, chtěl jsem se ho taky naučit, už to asi
nestihnu. Sakra škoda, hodil by se… třeba zrovna dneska. Sere mě to tady, fakt
že jo!
Co já tu, u
všech svatých kurev, dělám?!! Celé tělo mi dávno hraje všema barvama, nejvíc
obě holeně, ale přímo výprask jsem zatím neobdržel. Taková jejich
psychologicko-výchovná metoda, pěkně k zblití. Ti dva psi, co se pokousali
(a rvačky jsou tu zakázané prioritně), se spolu podělí o jeden trest, který se
rozpočítá napůl, pak se vsadí do jedné společné cely (něco na způsob marodky,
ale těžko popsat)… Protože rekonvalescence po takovéto materiální kratochvíli
bude sakra dlouhá a náročná, potřebuješ někoho druhého, nechce se mi
vysvětlovat, domyslíš si sama. Ve výsledku se z nepřátel snad mají stát
kámoši nebo parťáci nebo (milenci teda doufám ne, ech) tak něco, prostě
prevence, aby se zas někdy nepoklovali znova. Je to ponižující a hysterická
metoda, která funguje. Jenom nevím, jestli i na mě. To ukáže následující týden.
Jistá naděje snad je, Hong je tu jeden z mála, kdo umí anglicky. Že bych
já mohl konverzovat thajsky… ehe, leda že bych se ho donekonečna ptal, kudy se
jde na nádraží.
No, zdá se, že
má dost. Mistr ostatně taky vypadá unaveně (to bych ale nesměl vědět, že tento
pohublý stařík má síly za tři čerty). Jsem na řadě, ale ještě chvíli prodleva,
takže toho využiju, ovšem otočím list.
Blíží se moje
narozeniny, a pokud pro mě máš dárek, a já tuším, že máš, nečekej na můj návrat
z Asie. Budu doma dřív, než se naděješ. Uděláme to takhle: Přivez mi ho do
Opavy. Na místo, které má pro mě zvláštní význam. Podrobnosti upřesním mailem.
Zatím, má plavovlasá
přítelkyně (dodal bych: modli se za mě, kdyby to nevyznělo příliš troufale,
navíc tuším, že právě spíš, tak aspoň mi věnuj jedno snové vlákno),
Saidé, kterému právě kynou
trapným gestem… musím jít.
P. S.: คิดถึงคุณ ครับ
