„Tak s čímpak jdete? Sestřičko, prosím vás, jak se zbavím tady toho, už mně to zase nejde.“
Sestřička je dvacetiletá cuchta, kterou na diskotéce omylem navlékli do bílé uniformy. (Líčení a veliké blyštivé šperky zůstaly chlubně vetknuty do kůže.) Klik, klik, „To vám vyskočil ten elektronický recept, pane doktore,“ chlácholí ho výsměšným tónem.
„Ten nechci. Nechci. Včera na školení nám jasně říkali, že to nemusíme dělat. Vypište papírový, jak jsem chtěl. A děkuju,“ vzteká se mužík mírně.
„Jak chcete,“ dívčina obrací oči v sloup, „chjo, magor,“ když už je k chjo-magorovi otočena zády.
A když klapnou dveře sesterny, „Už vás poslouchám.“
„Potřebovala bych posudek o zdravotní způsobilosti, abych se mohla ucházet o zbrojní průkaz,“ sypu ze sebe spisovně.
„Zbrojní průkaz?“ hledí na mě přes dvě dioptrie.
Kývnu.
„No a… a máte na to… formulář?“ je zjevně zaskočen.
„Ne, ten snad máte vy.“
„Aha. Sestři! (Do otevřených dveří) Máme formulář na zbrojní průkaz?“
„No ten máte taky v tom programu.“
„Ne, ne, já chci papírový.“
„Papírový nemáme. Všechno je v tom programu. Tady…“ nakloní se nad jeho klávesnicí, veliké kruhy v lalůčcích se rozhoupou, gelové nehty se zlatými srdíčky putují po tlačítkách rychle k cíli. „Aha, aha, ale já chci psát. Co když tam budu chtít něco připsat.“
„Tak to se dělá tady, ta ikonka, aha (?)“
„Aha! Vidíte.“
„Nejde to,“ slečna sestřička poprvé ustupuje aspoň intonací, hned se však vzpamatuje, „však tam nemusíte nic psát.“
Chlapíček div pěstičkou neudeří do stolu, „Já jsem tady doktor a já tam chci něco napsat!“
„Dobře, dobře,“ je to přece šéf, „tak já vám to vytisknu, a pak tam budete moct psát.“
„Ano, udělejte to. A tady tohle, co s tím mám dělat?“ Očička zkoumají obrazovku a princezna diskoték ikonku vyklikne.
„Dobře, dobře, už to chápu,“ následuje dlouhý výdech „chjo, to jsem dopad, vidíte“. Sestřička záhy formulář přinese.
A když už jsme zase sami: „Zbrojní průkaz. No, to jsme tu dlouho neměli. A jaké ty skupiny vlastně chcete?“
„Všechny.“
„Všechny? A proč?“ To bylo jeho první „a proč?“, začátek sókratovského partu.
Kdo chce zbroják, nesmí se nechat zaskočit, myslím si a poslušně sázím věty: „Skupinu A chci, abych mohla po kamarádovi dědit jeho arzenál…“
Zaujat obrací ke mně zraky, „Takže to máte v rodině,“ jeho tón zpívá, jak by právě vyluštil rébus.
„Řekněme,“ pokračuju rychle, „skupinu B, abych mohla nabývat střelivo do všech typů zbraní,“ slyším jeho rychlý povzdech, „skupinu C, abych mohla chodit s kolegyní na lov…“ až mě definitivně naserou všichni chlapi (a budu tam, kde ona). Fakt musím pokračovat?
„Aha,“ nemusím. „Víte, abych vám řekl pravdu, není to obvyklé. Chodí za mnou třeba…“ zhoupne se v křesle a zasněně vyhlédne z okna, „třeba městští strážníci, že potřebují služebně na krátké zbraně, jak oni to potřebují. A vy chcete všechny skupiny? Znovu se zaměří na mě a následuje křížový výslech nad mou zdravotní kartou, jíž mezi řečí obratně listuje. (Mluvíme rychle jak v nějakém slovním souboji.)
„Léčila jste se někdy na psychiatrii?“
„Ne.“
„Jste na něco alergická?“
„Ne.“
„Užíváte nějaké léky?“
„Hormonální antikoncepci. Jinak nic.“
„Rodové choroby?“
„Nějaké rakoviny, větev z otcovy strany.“
„Co je tady s tou krví v roce dva čtrnáct?“
„Aha. Nechala jsem si vyšetřit krev kvůli antikoncepci.“
„Proč?“
„Četla jsem to v novinách.“
„Co jste četla v novinách?“
„Že může antikoncepce způsobit mrtvici.“
„Víte, to je nesmysl, úplně zbytečně vyšetření, co vám k tomu řekl gynekolog?“
„Že je to zbytečné vyšetření, ale pro klid duše ať se nakrásně nechám vyšetřit.“
„To řekl dobře. A víte, co bych vám řekl já?“
„Že nemám číst noviny.“
„A tady vidím z Vítkovické nemocnice…“
„Operace křečových žil teď v prosinci.“
„A proč to, proboha? Kdo vám to poradil?“
„Můj cévní chirurg.“
„To snad přehnal, ne? Ve vašem věku? Kdyby vám bylo sedmdesát, tak prosím. Úplně zbytečný zákrok. Platila jste něco?“
„Šestnáct tisíc…“
„No prosím! Já to říkám pořád, doktor má být odpočatý, najezený, racionální, prostě normální, nemá jezdit v mercedesu a doporučovat nesmysly. Kupříkladu já jsem doktor a mou starostí, mou hlavní starostí je, aby tu lidi byli do devadesáti!“
Na poslední straně karty už není nic zajímavého, znovu se dívá na mě: „A od té doby něco nového?“
„Ne. Vlastně ano, nechala jsem si odstranit nějaká znamínka tady na břiše. Před týdnem.“
„Můžu se podívat?“ Zvedám tričko, na břiše tři velké bílé zálepky přes zastehované rány, „Aha, víte, to bylo teprve zbytečné,“ usedá zpátky do křesla, stárnoucí muž v zánovních džínách a šedomodrém roláku se stále nemůže smířit s faktem, že tu proti němu sedí vzdělaná žena, která chce zbroják. „Víte… neblbněte, lidi, já mám pacientky, které si nechaly za poslední rok odstranit třeba sto znamínek. Slyšíte dobře, sto!“
„A no dobrá,“ slevuju, „je mně třicet sedm let, tak za těch třicet sedm let jsem udělala tři zbytečné nerozvážnosti, pane doktore, to není zlá bilance.“
Nyní se mužík tváří velmi vážně, „Čtyři!“ poklepe na formulář na stole.
„Víte,“ pokračuje v přednášce, „já jsem tady proto, aby tu lidi byli do devadesáti, já jsem tady proto, abych vás chránil…“
To už jste říkal.
„Teď ale ne!“ jeho prst stále pevně kotví ve formuláři, „Teď jsem tady od toho, abych chránil ostatní před vámi! Proto se vás tak vyptávám. I když mi samozřejmě nemusíte odpovídat.“
„Za jaký svět bojujete, pane doktore? Za starý svět, kdy ještě věci měly smysl?“
„Ano,“ říká don quijote, „za starý smysluplný svět. Vím, že je to bláznivé.“
„Třeba takový svět nikdy neexistoval.“
Mužíkovi poklesne hlava.
Pokračuju: „Ale považte: zase kupříkladu nemám řidičák.“
Ožije, „Vy nemáte řidičák? Tak to vám někdy musím koupit kytku! Mám moc rád lidi, co nemají řidičák,“ zahledí se přes okno do ulice, „přiznám se, že sám řídím každý den z Olomouce, nejsem na to hrdý, vlastně se hluboce stydím, tak mně to vadí ta…“
„Zabetonovaná krajina?“ pomáhám mu něžně.
„Ano, přesně, zabetonovaná… Takže, určitě jste se neléčila na psychiatrii?“
„Nikdy.“
„Dobrá,“ praví jaksi rezignovaně a vpisuje do formuláře divokými klikyháky: Schopna zbrojního průkazu.
A když už je všechno v této ordinaci vyřízeno a já beru za kliku sesterny a v hlavě probírám, jestli mám v peněžence patřičné množství dvoustovek, přiletí poslední slova filosofa smutku:
„Proboha proč?“
Naposledy se na něj podívám - skromný intelektuál utopený za bílým stolem, pravdivé oči bezmocného bojovníka, který moc dobře ví, co je svět, ale nechce, nechce se s ním smířit. A přece je to tak jednoduché, tak zlé:
„Miluji muže, který se zamiloval do zbraní.“
