Chlapy moc nebaví poslouchat
vyprávěnky o úklidu. Což teprve o velkém, generálním a super-poctivě
provedeném. Snad bys na měl byl hrdý, kdybys mě viděl. Protože máš rád
akceschopnost. Takovou tu rozhodnout, účinnou, odhodlanou. A máš taky rád, když
vezmu „věc do rukou“, abych se vyjádřila decentně. Na tomhle úklidu nebylo
decentního vůbec nic. Ale proč zdržuju… jak říkám: vy chlapi o úklidech
nechcete nic slyšet. Počítáte jen výsledky. A ty moje tě mohly úžasně ohromit,
kdybys měl srovnání se stavem nějakých pět hodin před svým příjezdem. Minimálně
stejně jako ty dva borce.
Dělala jsem vlastně jen to, cos mě naučil. Trochu nadstandardní fantazie už je vlastní iniciativa. Líbilo se mi představovat si, že mě zkoušíš. Taková malá maturita: vaporizovat celý ten svinčík do Saidého příchodu. Taková prima adrenalinová výzva: tak, Agnes, jak s tím vším bordelem teď naložíš, abys to všechno stihla? Podívej: dva opilí alfa-samci povalující se v chládku košatého javoru, flašky a provizorní popelníky po verandě, zbytky a střepy, rozlitý sirup na betonu, mastná oka po pečené rybě, půl tuny odpadků. A ten smrad z laboratoře. Zválené, zbahněné ručníky v nadpočetném množství, rozházené terče a dva tucty šipek v kůře všech vůkolních stromů. Ještě ta jejich mašina, to ani nevíš, že jsem loni dělala řidičák na velkou motorku; zpravidla se ti chlubím jen dokončenými úkoly. Jeden by nevěřil, co se dá všecko rozkramařit a zasvinit za pouhé tři dny!
No tak uznej, že výsledek byl dokonalý!
Neuznáš. Protože vy chlapi nevidíte ani ty výsledky. Vy si nevšimnete vypraných ručníků, nadto i vysušených a sklizených do polic. Nepoznáte vycíděnou betonovou rampu i s vyčištěnou skvrnou od lepkavého sirupu. Vymetenou „kapli“, přeměněnou zpátky na dodžo. Zahlazené rány v kůrách stromů. Zaklidněnou hladinu jezera. Vy nepoznáte, co dalo práce vměstnat všecky odpadky, kam patří. Jakého násilí bylo k tomu potřeba. Jak ohromná, odhodlaná musela být síla, která je sklidila, ba pohřbila, aby již více nepřekážely v našem světě, v tom našem milém domě u jezera.
Co ale nikdy neopomenete: upozornit na věci trapně zjevné, trpěné jen pro svou nevyhnutelnost, zbytkové, vlastně nic než detaily:
„Ten smrad je příšerný, Agnes.“
Pozdní odpoledne vrhá žluté lesky do našeho letního sídla. Zaparkovals sotva deset kroků za závorou. Ještě jsi ani neschoval klíčky do kapsy, a už mě musíš buzerovat.
„Kouř je vidět až za kopec, děvče,“ hlásíš tónem nekompromisního hodnotitele.
Stojím na rampě, celá utahaná, zbídačená, ale vlastně celkem spokojená, protože vím, že práce se povedla. Velká je Smrt a my jsme její radostný hlas.
Pomalu a důležitě zvedáš hlavu k proužku šedi vycházejícímu z komína. Pak se rozhlížíš kolem. Já rozumím, hledáš otisky pneumatik. Víš, myslela jsem na všechno. Z té zválené trávy nevyčteš vůbec nic konkrétního.
„Jsi sama?“
„Celé tři dny jsem sama, čekals snad něco jiného?“
Oběma nám letí hlavou, jak dlouho ještě bude hořet onen svinčík napěchovaný do žároviště za velikými kovovými vraty. Asi myslíš na to, jestli jsem pomýšlela i na zazdění. Což o to, materiálu se válelo v hasičárně víc než dost. Jen jestli to umím s maltou.
„Co se tváříš tak přísně, příteli? Já tedy myslím, že jsem obstála, hm? Ten kouř nehraje roli, nikdo se sem kvůli němu nepožene.“
Stojíme naproti sobě bez hnutí. Hledím ti do tváře, pozoruju, jak zkoumavě jezdíš očima doprava, doleva. Co hledáš? Koho hledáš? Později se ti stočí hlava k vodní hladině. Snad to místo pod křovím ti přijde nějak podezřelé?
Nakonec se usměješ. A s dokonale přátelskou přímostí mě obejmeš. Cítím se upracovaná a je mi skvěle. Jsme to zase my, nejlepší příteli.
„Tak v tom nejsem sám, jak vidím,“ šeptáš mi nad uchem, „i Agnes dovede zpackat oběd. Ta spálená ryba páchne děsně.“
