VE FRONTĚ U POKLADNY V SUPERMARKETU
ONA: Chtěla
jsem se tě ještě něco zeptat. (Očima
bloudí po pultíku s drobným zbožím.)
ON: Jestli
vím, proč jsou tady ty věci?
ONA: Ne. Něco
jiného. Ty opravdu víš, znáš svoji smrtelnost? Nežiješ v iluzi nesmrtelnosti?
ON: Ano.
Spíš se vždycky divím, že jiní lidi to tak nemají. Někdy od třinácti let, co se
objevil Saidé.
ONA: A dovedeš
se dostat do toho stavu, vědět to třeba i zrovna teď?
ON: Jo.
ONA: A máš
to tak i s jinými lidmi? Cítíš jejich smrtelnost?
ON: Jo, asi
u těch, kteří jsou blízko u mě. (Maně se
rozhlédne kolem sebe.)
ONA: A u mě?
Cítíš moji smrtelnost?
ON: Taky.
ONA: I teď?
ON: Ano.
ONA: Takže
víš, že třeba zítra už tu být nemusíme. Ani já ani ty.
ON: Ano.
ONA: To je
hluboké, vážně. A nenervuje tě to?
ON: Ne. Už
se mi to stalo. Tehdy jsem nejdřív zemřel, pak se objevil on.
ONA: Tak to
jsi od té doby zemřel ještě aspoň jednou.
(Dáma ve frontě před nimi se po nich otáčí.)
ON: Jo, od
třinácti let už asi třikrát. (s úsměvem)
Třeba když jsem si zastavil to srdce…
ONA: Teď
jsem o tom trochu četla. Říkají tomu integrita. Že prý jenom muž, který poznal
smrt, může být plně přítomen.
ON: (Jeho hlas zaniká v šumu supermarketu.)…
můžeš dělat adrenalinové sporty a stejně…
ONA: Já u
tebe mám ale občas pocit, jako bych si s tebou pinkala míčem přes zeď,
přes kterou na tebe nevidím.
ON: (mlčí)
ONA: Ale
jenom někdy.
(Pauza, on pokládá zboží – dva banány – na běžící
pás.)
ONA: Řekl
jsi, že se „objevil“.
ON: Ano?
ONA: Tedy
řek bys, že se nezrodil, že neměl dětství…
ON: To ne.
ONA: Ale z něčeho
povstat musel.
ON: To asi
jo.
ONA: Nemění
se v čase…
ON: Ne.
ONA: Tak jen
váš vzájemný vztah se může měnit v čase.
ON: Asi.
ONA: Když se
nezrodil, pak asi taky nikdy nezemře.
ON: To
doufám.
