NA CESTĚ KOLEM TOPOLŮ
(Vycházejí na ulici.)
ON: Byl jsem
v sekáči, takže jsem si pořádně nakoupil. Dvě košile a tak. Já nevím, mohl
bych si klidně koupit třeba košili za dva tisíce, no a mám za osmdesát korun.
ONA: (Pospíchá za ním přes cestu.) Ano, (jak
jsi marnivý) kdybys byl holka, tak jsi asi slabší průměr. Ale že jsi muž, tak
jsou všecky ty podprůměry, průměry, nadprůměry, pak jsi ty – a pak už jenom
metrosexuálové.
ON: A říkáš
to jako proč – má to být výčitka nebo lichotka nebo jak?
ONA: Asi
čekám, jo, asi pořád čekám, až mi jednou řekneš: Pleteš se! Já potřebuju
nějakou zpětnou vazbu.
ON:
Potřebuješ zpětnou vazbu…
ONA: Ano,
potřebuju zpětnou vazbu.
ON: No. Až
něco udělám, tak to (mě) poznáte.
ONA: Aha.
Podle činů poznáš jeho.
ON: Jistě,
pak to všichni ostatní - (Poslední slovo
zanikne.)
ONA: Já
nejsem všichni ostatní.
ON: Myslím –
vy všichni ostatní lidi –
ONA: Já
nejsem všichni ostatní!
ON: Dobře. (Soustředěně, zpomalí krok.)Tedy: jsem já
– jsem já a pak – ostatní lidi. A někdo stojí blíž a někdo dál.
ONA: Jo, já
vím, vždycky když mě, obrazně řečeno, vždycky když mě popadneš a hodíš přes
příkop k ostatním… (Oba vstupují do
stínu.)
ON: A
překvapuje tě to?
ONA: Ne, to
ne. Nepřekvapuje.
ON: A dělám
to tak proč?
ONA: (Odpoví jako ze snu.) Protože to
potřebuješ.
ON: Přesně
tak.
(pauza)
ONA: Na tobě
jsou nápadné zvláště dvě věci, dva rysy. První je ten šílený kontrast. Vážně,
je to velmi – překvapující. Takové nečekané. Protože jsi na první kontakt děsně
přátelský a působíš docela přístupně. (Kouká
po něm na půl oka.) Jenže – je to hodně mělké. Jseš tvrdej jako skála. Jsi,
obrazně řečeno, jsi kamenný, skalní hrad, který nemá vchod. A nikdy ho mít
nebude. A myslím, že nemáš moc rád lidi, kteří ti škrábou na zeď. Ne že by ses
bál, že ti to rozeberou na cihly. Spíš se ten zvuk asi rozléhá uvnitř,
interiérem, a to je ti nepříjemné.
ON: Sám bych
to neřekl líp.
ONA: (Cupe za ním přes trávník.) Jé, bláto
bláto bláto bláto! A druhá věc. Já jsem to nedovedla pochopit a nedovedu
vlastně pořád. (váhavě) Prostě nechápu,
jak okolo tebe můžou být další lidi. Jak můžeš mít nějaké spolužáky,
spolubydlící, kamarády, jak ti můžou být nablízku a klidně být, klidně spát. Nebo
tě všichni prokoukli hned, jenom mně to trvá celé roky?
(Přecházejí rušnou silnici poblíž křižovatky.)
ON: To těžko
říct, nejsem těmi lidmi. Ovšem, když máš dobrou paměť, můžeš si to dát časem
dohromady. A ty máš dobrou paměť.
ONA: (Jenom
jsem nečekala, že to bude trvat tolik let.) No, myslím, že moje výhoda, výhoda
mé pozice je v tom, že stojím opodál. Že se koukám z dálky. Tak vidím víc
než oni.
ON: Škoda,
že z dálky potřebuješ dalekohled.
ONA:
Potřebuju dalekohled?
ON: Ano. Díváš
se dalekohledem, takže vidíš jen to málo, jen tím jedním průzorem.
Žádné komentáře:
Okomentovat