ÚDĚL I

ON

                Ptáš se mě na téma? Žádné nemám, pokud jím ovšem nejsem já sám. Ptej se na cíl – tam jsem  víc doma. Ptej se na celý ten projekt, na to svinsky těžké břemeno, které jsem přijal, věř mi, dobrovolně. A teď s ním zápolím a místy mi připadá, že budu udolán. Je tvrdé jak kvádr z čerstvé oceli, a přesto: vypocuje smrdutý sliz, a ten mi teče po zádech v naději, že rozleptá mou vůli. A já nepovolím, krev mi chladí dech samotné Smrti. Ptej se stručně a pak už mlč. Protože já budu mluvit dlouho.

 

ONA

Jest krutost či milosrdenství, že paměť selhává? Vrací se mi vzpomínka na Tvé ruce. Mozolnaté dlaně, jež slastně dřely jak kočičí jazýček, veliké záprstní klouby; jak mě pálila kůže nad loktem pod jediným Tvým ledabylým stiskem. Je to dávno, deset let. Červeným fixem kreslím si na paži kontury Tvých prstů, ať mi zbude aspoň něco… Tvář, Tvou jasnou podobu, už vzala Nicota – jak se pozvolna propadá do zapomnění, jako by mne kus po kuse ukrajovali. A já nechci, abys tu našel jen zoufalství, až si pro mě přijdeš. A Ty přijdeš. Jediné Tvé slovo je mi víc než zákon.

 

 

Nevím, jestli mám vůbec zájem ještě se k té historii vracet. Taková epizodka, jakých se za život nasbírají tuny. Při zpětném pohledu nezajímavé a banální. Ale jasně, když je ti dvacet, dal bys třeba litr vlastní krve za ten naivní adrenalin.

Byla to vlastně poslední vskutku velká společná celebrace, na jakou se náš Řád zmohl. Zorganizovaná, vedená znalecky, vysloveně na úrovni. Víš, bratře Slováku, nevadí ti, doufám, když ti budu tak říkat, vlastně proti Slovensku vůbec nic nemám, asi jsem v té vaší zemi ani nikdy pořádně nebyl. Nezajímala mě. Nic ve zlém. Říkáš z Košic? Východňár, pravda? Milé, fakt. Jsem vděčný, velmi vděčný, že jsi tu se mnou, kurvadrát, v týhle díře jsem vděčný za všecko. Tvá přítomnost… jak volání Osudu, fakt že jo. Říkám „bratře Slováku“, protože jsou si ty jazyky tak blízké, ne, je mi jedno, jak se jmenuješ, neber osobně, příteli, hm! Jsem rád, opravdu rád, že tu mám s kým dát řeč. Mám chuť mluvit. Děsnou chuť mluvit. Chápeš mě? Seš takovej intoš, vděčím snad Prozřetelnosti za tvou milou přítomnost. Těch Ázerbájdžánců mám věru po krk. Ani rusky to pořádně neumí – tedy ne že já bych uměl. Ne, neumím ani slovensky, a i kdyby, nehodlám se před tebou ztrapňovat. Mlčíš. Mám rád tvé mlčení. Ať už mi nasloucháš, nebo se tak jenom tváříš, nechali mě jednadvacet dní o samotě, chápeš, jednadvacet dní!! Mám děsnou chuť si povídat! (Chuť lámat kosti mě přešla hned někdy v počátku.) Jestli tě to všecko zajímá, jsem vděčný. Vážně. A kde jsem skončil – aha, celebrace…

Vida, tak přece jen mám k té události nějaký sentiment. No aby ne – tenkrát naposled se sešla celá Rada, všech třináct Patriarchů, přijely kompletně delegace ze Severu a tři bandy z Německa, k tomu Poláci (ech, jsem krutě rád, že nejsi Polák, nic osobního, prostě dík), jakési italické odnože (a běda tobě, jaks o nich řek, že jsou Italové!). Sešly se snad všecky aktivní větve a jednaly v naléhavé věci hned dvě noci za sebou. A tou naléhavou věcí – můžeš třikrát hádat – byla personální krize, schisma a hrozící rozštěp. Přesněji rozpad. A tomu se teda zabránit nepodařilo, rok s rokem se sešel a naše posvátná Organizace (jak tomu říkáte: organizácija?) se rozložila rychlejc než lego. Rozpadlo se samotné jádro a dost možná se na tom bylo pracovalo už kolik desetiletí, co já vím, politika Řádu mě tehdy zajímala asi jak spoření na vlastní důchod.

Jak říkám, bylo mi dvacet a žasnul jsem nad vznešeností shromáždění, maje na zřeteli, že prožívám chvíle historického významu. V duchu jsem se skláněl před důstojnými severskými mistry a kdybych se nestyděl, uronil bych slzu dojetí při proslovu tehdejšího Velmistra, a to jsem byl v němčině lepší začátečník. (Umíš německy, bratře Slováku? No to je stejně jedno.) Na mladého kluka z malé země, z malých poměrů; udělat dojem asi není nijak těžké, v Řádu jsem byl teprv třetím rokem, ještě v záběhu.

Říkáš si asi, jak to, že jsem teda už přistoupil k mistrovským zkouškám – no, dobrá otáka… Jak říkám – politika šla cele mimo mě, divíš se, že jsem tu mrchu podcenil? Dnes vím, že cokoli se kdy v Řádu šustlo (a ještě šustne), bude za tím právě ona. Snad proto, že jsme tam samí chlapi? Eh, vědět to tehdy, nafackoval bych si! Takhle jsem ale věřil. Upřímně, ba skoro oddaně, věřil jsem svému mistrovi, že jsem ten dlouho hledaný, onen výjimečný talent; hltal jsem všechna nadmíru pozitivní hodnocení svých výsledků, všechny ty kecy, jakým fatálním přínosem budu pro celou Organizaci, jakmile se dost vypracuju a nastane ten Čas – a nenadál jsem se, že ten Čas už stojí za dveřmi, připravený, nachystaný pro mě, aby mě schramstnul dřív, než tu trapnou hru prokouknu. Báli se snad, že couvnu, když přede mnou kápnou božskou a ukážou mi celou tu prohnilou duši bez lákavého obalu? Mysleli, že zařadím zpátečku, že se na ně vykašlu? Dneska znám Řád skrz naskrz, prohrabuju se tou jámou hnijícího masa, slizská pravda mi smrdí z prstů; kamkoli se hnu, politikařím každičkým zachvěním těla, se členy vlastně už ani nemluvím – s vyššími vyjednávám a řadovým poroučím. Ne, nedělá mi to radost, černá práce, těžká práce, naděje na konečný úspěch kdesi v nedohlednu – neměnil bys se mnou, to mi věř! (Vidíš, neměl bych to tady brát jako bezva dovolenou, takový decentní oddych na zotavenou? Zkurvená díra, hergot!  A ten pitomej igelit za oknem má snad tři vrstvy!!) A stejně od toho neodejdu, na Řád se nevyseru. Dělám, co je třeba, a jestli bude nezbytné, abych se oběsil (a budu vědět, že to renesanci Organizace prospěje) – oběsím se bez mrknutí oka.

A nepotřebuju si k tomu myslet, že jsem spasitel. (Jakkoli můj mistr, to stárnoucí vizio, v poslední době vypouští taková slova až nechutně často. Je už na hranici mudrckého věku a senilní – říkám cynicky upřímně – tu a tam se mu mozek vrací do dob minulých a zas se mnou chce hrát tu hru na nafukování ega, aby mi dodal sebevědomí, což se asi hodí, páč za poslední tři roky se posralo snad všecko, na co jsem sáhl.

Koberec, krásný běhoun s proplétaným vzorem v pestrým barvách, se táhne celou křížovou chodbou. Nějpěknější a nejveselejší věc, co tady máme. Chodívám po něm bosa v brzké poledne, kdy většina místního osazenstva zaléhá k odpočinku. Dnes a včera a předevčírem, přecházím chodbu denně, od prvního dne, co jsem tady, procházím sloupovím a myslím na Tebe. Kdy se ze zvyku stává rituál? Mám ráda tyto poklidné chvíle, mám je ráda jako noc. Jako sklepení v provlhlý chlad kamení v suterénu této milé školy, jak se v Řádu říká „školy italické větve“,  jako přízrak, který v něm bydlí a patří jenom mně. Spatřila jsem ho kdysi ve snu. Tak je můj, chodím ho navštěvovat, nejprve se schovává, pak se přece uvolí, a povídáme si. O Tobě. Čas tu někdy stojí, příteli, stojí celé hodiny, či celé dny a týdny, dost možná stojí celých deset let, co jsi mě sem přivedl. Nehýbe se, ustrnulý, toliko prosycen mým čekáním. Nejvíc ho slyším sténat za pozdního soumraku. Má naděje v něm skučí, má zoufalá touha po Tobě.

Mám ráda, když takto nesnesitelně pálí slunce, když se vzduch tetelí, žár prokvétá všemi závěsy. Adepti ulehnou, aby propotili prostěradla, kolegové obsazují nejchladnější oratoř. Ano, o letních polednách by se horko dalo měřit pekelnými kruhy. Nic živého se neodváží prolomit zvukem to vynucené mlčení. V ten čas oblékám šifonový závoj, až na zem dlouhý, přecházím po koberci, bez hlesu a bez výrazu, jak polední strašidlo, Tvá královna, Tvá služebnice, Tvá věrná nevěsta a učednice, Tvá trofej, pane, čekám…

Vysvětli mi, brachu, kerej čert vymyslel, že vězeň , nota bene teprve vazební!, nemá co vidět z okna svý cely! To už jsou jim mříže málo?! Mi vypravuj, že to tak mají tady všude a pro všechny, spíš mám tucha, že si to přichystali, hovada, právě pro mě! Mimochodem, u vás náš Řád nemá odnože. To bych o tom něco věděl. Já vím všecko o Řádu. Hm, slyšel jsem o Slovenské škole magie, ale mezi námi, příteli: jste jak dětičky vedle univerzity! Ne, nic osobního, fakt mi nevadí, že se tím nezabýváš, vážím si dělníka z automobilky. Jasně, jsem za tvou skromnou profesi vlastně kurevsky rád.

Jo, přiznám se, že tehdá to na mě zabíralo. Říkali mi, že jsem vyvolený a já s chutí žvýkal ta pochlebovačná sousta a po nocích jsem se ukájel nad tou afrodiziakální představou. Já, náctiletý nýmand, parchant z anonymního paneláku, odchovanec ulice. Vlasatý a těžce podprůměrný ve všem užitečném, vyjma intelektu, tvrďáckých žvástů a fantazírování o svém tajném potenciálu dosud neobjeveném. No řekni, nejsou takových kluků mraky? Jako sraček! Jeden za druhého snadno zaměnitelní, ani nestojí za to si je zapamatovat. A ejhle – byl jsem objeven! Já, skrytý talent prastarého obávaného umění, budoucí – jánevímco, představoval jsem si borce v černém plášti, co poroučí armádě samotných pekelníků! A věřil jsem, že jsem vyvolený, nová krev do Řádu, jeho zářná budoucnost, já jediný, já unikát!

Teď pomysli, co takový nášup, na dálku prý potvrzený samotným Velmistrem (což byl samozřejmě taky kec), udělá se sedmnáctiletým klučinou! Předně nechá všeho civilního a přihlouple povrchního – totiž všeho a všech, co do té doby tvořilo jeho „svět“, a vrhne se na své adeptství s motivací silnou tak, jak vážně své adeptství bere, a já ho bral smrtelně vážně – anebo ještě o trochu vážněji. Prostě: slehla se po mně zem – byl jsem velkolepě přijat v Podzemí, kde jsem na sobě makal a nic dalšího než fyzická a magická kondice a moje kariéra v Řádu už mě nemohlo zajímat.

Chodil jsem rodným městem, z něhož vymizeli všichni lidé. Já je nechal zmizet, nechal jsem vytěkat všecko lidství, které stálo mimo Organizaci, a s chutí jsem smazal každičkou osůbku, která neměla tušení, že existuje jemné předivo magických sil, z něhož se pilně učím splétat provazy a sítě, a co hůř: obzvlášť mě srali ti, kteří k takovému tušení neměli ani ochotu. A tak jsem zbyl v tom městě sám. Já a několik málo psů, jež jsem si oblíbil. Zrušil jsem taky všecky baráky, co pro mě neměly obstojnou „atmosféru“, zbytečné ulice, (budovy, v nichž sídlila státní správa, jsme však schválně nechal kafkovsky narůst!), veškerý silniční provoz. Tak jsem si kráčel tím zmrtvělým bludištěm vlastní konstrukce, ale nudilo mě víc, než jsem si připouštěl. Zatoužil jsem po změně místa a můj mistr mě snadno hecnul, abych pustil zbytky dřívějších vazeb, však už byly protenčené jak ohlodaná pavučina, a nastoupil mistrovské zkoušky.

Ani chlap s přeplněným močákem, jemuž akutně hrozí, že se pochčije, nemůže víc uspěchat cestu na záchod, než naše větev uspěchala moji přihlášku ke zkouškám. Bylo mi dvacet a uměl jsem (přes všecku snahu a píli) pořád spíš hovno, zato sebevědomí vyhnané do výšin, však taky řádně a pravidelně hnojené! Divíš se mi? Věřím, že ne, to bych se musel divit já tobě! A asi už taky chápeš: bude mi jednatřicet a ještě pořád mistrem nejsem.

Všichni tři další členové naší „buňky“, abych to vyjádřil politickým slovníkem, mi slavnostně stiskli ruce a já se s mistrem odstěhoval do Norska. Už jsi viděl můj norský pas? Zabavili mi ho, tak snad později, jen si prosím odpusť dotěrné dotazy typu, jestli umím norsky. Leda hovno! Mluvím německy (ne úplně nejlíp), česky (zbytečně dobře, kruci) a moje latina – ehm. No, na to, co v Řádu dělám, a na magickou praxi mi to stačí, ale abych prolez poslední atestaci, rozhodně ne. Ovšem tahle starost je až x-tá v pořadí, víme?

Vida, poněkud jsem odbočil od původního tématu. Zvykej si (a zvykej si rychle), ať začnu o čemkoli, plynule a obratně stočím záhy řeč na sebe. Jsem takový. Asi mi to ego přifoukli tenkrát trochu moc. Hele, brachu, nemáš hlad? Mně teda vyhládlo, že bych se pustil i do toho lina na zemi, ale to ti říkám, jestli bude k obědu zas ten přemaštěný boršč, přehryznu tady ty mříže vejpůl!

Dnes ráno jsem se zastavila před každičkým zrcadlem, co mi přišlo do cesty. Když mě tak někdo přistihne, dělám marnivou. Dokud se přihlížející s chápajícím úšklebkem neztratí. Stárnu, příteli, je to vidět. Ta vráska okolo úst mě znepokojuje den ze dne víc – snad ji až přespříliš maskuju úsměvem, což mi asi sluší. Stárnu, vidím to ve skle, mé vnady počínají uvadat, snad prozatím neznatelně, cítím však, jak se z těla vytrácí jaro, čas chřadne, stíny rostou a Ty nejdeš.

Tolikrát jsem se pokoušela si vzpomenout, jaká to slova jsi mi kdy řekl.  Která přesně, kolikrát, jakým tónem. Slíbil jsi mi, že za mnou přijdeš, či neslíbil? Ztratila jsem přehled za ta léta. Zbylo mi jen čekání.  Upřímné a zdrcující, syrové a naléhavé. Nějak nutně to musí souviset s pamětí.  Musí. Poznávám to každé ráno. První věc, na kterou po probuzení pomýšlím – že noc je pryč a já už bdím – a duše mi přetéká smírem se vším – pak dojem přerušeného snu, ach ano, chvíli na něj číhám, jako se číhá na lišku, chytit ho za ocásek, pak ručkovat po ohonu, už ji máme! A sladká bolest se prohoří od kůže k srdci: teplo Tvého těla, a já se směla dotknout, po tisící jsi přišel, připraven pobrat, co jsi zde byl odložil, nabírat plnými hrstmi poklady, jež tu pro Tebe pečlivě schraňuju. Tak se zrodí ranní tenze – jediná vzpomínka na Tebe, jako si žáček vzpomene, že ta zkouška, probůh už dneska! – a je to zpátky – tělem se mi rychle rozlije ona tíseň, onen tlak, ta divná zchromlost, s níž tu žiju, tak zase, i tento den, jak prokletí, jak posvátný úděl – a nejprve mi sevře srdce, pak táhne k žaludku a stiskne břicho, v opačném směru přitlačí na hrdlo a neviditelná ruka mi drtí krk, až tlak vystoupá lebkou a cestou mučí sliznice, už vlhnou oči a pálí nos, rty natékají a čelo mě rozbolí – a to už je třeba se hlídat a ovládnout a kontrolovat, jak plamínek v kupce suché slámy – propuknout  v pláč – by bylo prohrou. Půl dne bych nikomu nesměla na oči, ošklivá a zostuzená, nešťastná a hanebně blízka zoufalství. Jak nemoc, když přileze na rozumného člověka. Nemoc, která propukla a ustrnula ve vývoji. Nešťastník pozbývá naděje, já si ji chráním, napájím ji krví ze svých tváří, zelená studem při pomyšlení, že si to na mně někdo přečte.

Stejně myslím, že si to už přečetli všichni. Mezi muži nemám dobrou pověst. Prý „nedostupná jako sfinga“. Prý taková „hodně, hodně zvláštní“. Prý „celkově fajn, ale jak to mám s chlapama, to je fakt děsně divný“. Jen Opat zná pravdu. Opat zná Tebe. Jsi jedním z jeho tajemství, o nichž nemluví, ani se mnou, nemusíš se obávat. Ani o Řádu. Ne že by nechtěl. Já nechci. Ale to, že vím, že Tě zná, je pro mě podivuhodně důležité. Když ho potkám, hltám z něho známky Tvé existence. Opat je taková pojistka. Že jsem si Tě přece nevymyslela!