ON
Ptáš se mě na téma? Žádné nemám, pokud jím ovšem nejsem já sám. Ptej se
na cíl – tam jsem víc doma. Ptej se na
celý ten projekt, na to svinsky těžké břemeno, které jsem přijal, věř mi,
dobrovolně. A teď s ním zápolím a místy mi připadá, že budu udolán. Je
tvrdé jak kvádr z čerstvé oceli, a přesto: vypocuje smrdutý sliz, a ten mi
teče po zádech v naději, že rozleptá mou vůli. A já nepovolím, krev mi
chladí dech samotné Smrti. Ptej se stručně a pak už mlč. Protože já budu mluvit
dlouho.
ONA
Jest
krutost či milosrdenství, že paměť selhává? Vrací se mi vzpomínka na Tvé ruce.
Mozolnaté dlaně, jež slastně dřely jak kočičí jazýček, veliké záprstní klouby;
jak mě pálila kůže nad loktem pod jediným Tvým ledabylým stiskem. Je to dávno,
deset let. Červeným fixem kreslím si na paži kontury Tvých prstů, ať mi zbude
aspoň něco… Tvář, Tvou jasnou podobu, už vzala Nicota – jak se pozvolna propadá
do zapomnění, jako by mne kus po kuse ukrajovali. A já nechci, abys tu našel
jen zoufalství, až si pro mě přijdeš. A Ty přijdeš. Jediné Tvé slovo je mi víc
než zákon.
Nevím, jestli mám vůbec zájem ještě se
k té historii vracet. Taková epizodka, jakých se za život nasbírají tuny.
Při zpětném pohledu nezajímavé a banální. Ale jasně, když je ti dvacet, dal bys
třeba litr vlastní krve za ten naivní adrenalin.
Byla to vlastně poslední vskutku velká
společná celebrace, na jakou se náš Řád zmohl. Zorganizovaná, vedená znalecky,
vysloveně na úrovni. Víš, bratře Slováku, nevadí ti, doufám, když ti budu tak
říkat, vlastně proti Slovensku vůbec nic nemám, asi jsem v té vaší zemi
ani nikdy pořádně nebyl. Nezajímala mě. Nic ve zlém. Říkáš z Košic?
Východňár, pravda? Milé, fakt. Jsem vděčný, velmi vděčný, že jsi tu se mnou,
kurvadrát, v týhle díře jsem vděčný za všecko. Tvá přítomnost… jak volání
Osudu, fakt že jo. Říkám „bratře Slováku“, protože jsou si ty jazyky tak
blízké, ne, je mi jedno, jak se jmenuješ, neber osobně, příteli, hm! Jsem rád,
opravdu rád, že tu mám s kým dát řeč. Mám chuť mluvit. Děsnou chuť mluvit.
Chápeš mě? Seš takovej intoš, vděčím snad Prozřetelnosti za tvou milou
přítomnost. Těch Ázerbájdžánců mám věru po krk. Ani rusky to pořádně neumí –
tedy ne že já bych uměl. Ne, neumím ani slovensky, a i kdyby, nehodlám se před
tebou ztrapňovat. Mlčíš. Mám rád tvé mlčení. Ať už mi nasloucháš, nebo se tak
jenom tváříš, nechali mě jednadvacet dní o samotě, chápeš, jednadvacet dní!!
Mám děsnou chuť si povídat! (Chuť lámat kosti mě přešla hned někdy
v počátku.) Jestli tě to všecko zajímá, jsem vděčný. Vážně. A kde jsem
skončil – aha, celebrace…
Vida, tak přece jen mám k té
události nějaký sentiment. No aby ne – tenkrát naposled se sešla celá Rada,
všech třináct Patriarchů, přijely kompletně delegace ze Severu a tři bandy
z Německa, k tomu Poláci (ech, jsem krutě rád, že nejsi Polák, nic
osobního, prostě dík), jakési italické odnože (a běda tobě, jaks o nich řek, že
jsou Italové!). Sešly se snad všecky aktivní větve a jednaly v naléhavé
věci hned dvě noci za sebou. A tou naléhavou věcí – můžeš třikrát hádat – byla
personální krize, schisma a hrozící rozštěp. Přesněji rozpad. A tomu se teda
zabránit nepodařilo, rok s rokem se sešel a naše posvátná Organizace (jak
tomu říkáte: organizácija?) se rozložila rychlejc než lego. Rozpadlo se samotné
jádro a dost možná se na tom bylo pracovalo už kolik desetiletí, co já vím,
politika Řádu mě tehdy zajímala asi jak spoření na vlastní důchod.
Jak říkám, bylo mi dvacet a žasnul
jsem nad vznešeností shromáždění, maje na zřeteli, že prožívám chvíle
historického významu. V duchu jsem se skláněl před důstojnými severskými
mistry a kdybych se nestyděl, uronil bych slzu dojetí při proslovu tehdejšího
Velmistra, a to jsem byl v němčině lepší začátečník. (Umíš německy, bratře
Slováku? No to je stejně jedno.) Na mladého kluka z malé země,
z malých poměrů; udělat dojem asi není nijak těžké, v Řádu jsem byl
teprv třetím rokem, ještě v záběhu.
Říkáš si asi, jak to, že jsem teda už
přistoupil k mistrovským zkouškám – no, dobrá otáka… Jak říkám – politika
šla cele mimo mě, divíš se, že jsem tu mrchu podcenil? Dnes vím, že cokoli se
kdy v Řádu šustlo (a ještě šustne), bude za tím právě ona. Snad proto, že
jsme tam samí chlapi? Eh, vědět to tehdy, nafackoval bych si! Takhle jsem ale
věřil. Upřímně, ba skoro oddaně, věřil jsem svému mistrovi, že jsem ten dlouho
hledaný, onen výjimečný talent; hltal jsem všechna nadmíru pozitivní hodnocení
svých výsledků, všechny ty kecy, jakým fatálním přínosem budu pro celou Organizaci,
jakmile se dost vypracuju a nastane ten Čas – a nenadál jsem se, že ten Čas už
stojí za dveřmi, připravený, nachystaný pro mě, aby mě schramstnul dřív, než tu
trapnou hru prokouknu. Báli se snad, že couvnu, když přede mnou kápnou božskou
a ukážou mi celou tu prohnilou duši bez lákavého obalu? Mysleli, že zařadím
zpátečku, že se na ně vykašlu? Dneska znám Řád skrz naskrz, prohrabuju se tou
jámou hnijícího masa, slizská pravda mi smrdí z prstů; kamkoli se hnu,
politikařím každičkým zachvěním těla, se členy vlastně už ani nemluvím –
s vyššími vyjednávám a řadovým poroučím. Ne, nedělá mi to radost, černá
práce, těžká práce, naděje na konečný úspěch kdesi v nedohlednu – neměnil
bys se mnou, to mi věř! (Vidíš, neměl bych to tady brát jako bezva dovolenou,
takový decentní oddych na zotavenou? Zkurvená díra, hergot! A ten pitomej igelit za oknem má snad tři
vrstvy!!) A stejně od toho neodejdu, na Řád se nevyseru. Dělám, co je třeba, a
jestli bude nezbytné, abych se oběsil (a budu vědět, že to renesanci Organizace
prospěje) – oběsím se bez mrknutí oka.
A nepotřebuju si k tomu myslet,
že jsem spasitel. (Jakkoli můj mistr, to stárnoucí vizio, v poslední době
vypouští taková slova až nechutně často. Je už na hranici mudrckého věku a
senilní – říkám cynicky upřímně – tu a tam se mu mozek vrací do dob minulých a
zas se mnou chce hrát tu hru na nafukování ega, aby mi dodal sebevědomí, což se
asi hodí, páč za poslední tři roky se posralo snad všecko, na co jsem sáhl.
Koberec, krásný běhoun
s proplétaným vzorem v pestrým barvách, se táhne celou křížovou
chodbou. Nějpěknější a nejveselejší věc, co tady máme. Chodívám po něm bosa
v brzké poledne, kdy většina místního osazenstva zaléhá k odpočinku.
Dnes a včera a předevčírem, přecházím chodbu denně, od prvního dne, co jsem
tady, procházím sloupovím a myslím na Tebe. Kdy se ze zvyku stává rituál? Mám
ráda tyto poklidné chvíle, mám je ráda jako noc. Jako sklepení v provlhlý
chlad kamení v suterénu této milé školy, jak se v Řádu říká „školy
italické větve“, jako přízrak, který
v něm bydlí a patří jenom mně. Spatřila jsem ho kdysi ve snu. Tak je můj,
chodím ho navštěvovat, nejprve se schovává, pak se přece uvolí, a povídáme si.
O Tobě. Čas tu někdy stojí, příteli, stojí celé hodiny, či celé dny a týdny,
dost možná stojí celých deset let, co jsi mě sem přivedl. Nehýbe se, ustrnulý,
toliko prosycen mým čekáním. Nejvíc ho slyším sténat za pozdního soumraku. Má
naděje v něm skučí, má zoufalá touha po Tobě.
Mám ráda, když takto nesnesitelně
pálí slunce, když se vzduch tetelí, žár prokvétá všemi závěsy. Adepti ulehnou,
aby propotili prostěradla, kolegové obsazují nejchladnější oratoř. Ano, o
letních polednách by se horko dalo měřit pekelnými kruhy. Nic živého se
neodváží prolomit zvukem to vynucené mlčení. V ten čas oblékám šifonový
závoj, až na zem dlouhý, přecházím po koberci, bez hlesu a bez výrazu, jak polední
strašidlo, Tvá královna, Tvá služebnice, Tvá věrná nevěsta a učednice, Tvá
trofej, pane, čekám…
Vysvětli mi, brachu, kerej čert
vymyslel, že vězeň , nota bene teprve vazební!, nemá co vidět z okna svý
cely! To už jsou jim mříže málo?! Mi vypravuj, že to tak mají tady všude a pro
všechny, spíš mám tucha, že si to přichystali, hovada, právě pro mě! Mimochodem,
u vás náš Řád nemá odnože. To bych o tom něco věděl. Já vím všecko o Řádu. Hm,
slyšel jsem o Slovenské škole magie, ale mezi námi, příteli: jste jak dětičky
vedle univerzity! Ne, nic osobního, fakt mi nevadí, že se tím nezabýváš, vážím
si dělníka z automobilky. Jasně, jsem za tvou skromnou profesi vlastně
kurevsky rád.
Jo, přiznám se, že tehdá to na mě
zabíralo. Říkali mi, že jsem vyvolený a já s chutí žvýkal ta pochlebovačná
sousta a po nocích jsem se ukájel nad tou afrodiziakální představou. Já,
náctiletý nýmand, parchant z anonymního paneláku, odchovanec ulice.
Vlasatý a těžce podprůměrný ve všem užitečném, vyjma intelektu, tvrďáckých
žvástů a fantazírování o svém tajném potenciálu dosud neobjeveném. No řekni,
nejsou takových kluků mraky? Jako sraček! Jeden za druhého snadno zaměnitelní,
ani nestojí za to si je zapamatovat. A ejhle – byl jsem objeven! Já, skrytý
talent prastarého obávaného umění, budoucí – jánevímco, představoval jsem si
borce v černém plášti, co poroučí armádě samotných pekelníků! A věřil
jsem, že jsem vyvolený, nová krev do Řádu, jeho zářná budoucnost, já jediný, já
unikát!
Teď pomysli, co takový nášup, na dálku
prý potvrzený samotným Velmistrem (což byl samozřejmě taky kec), udělá se
sedmnáctiletým klučinou! Předně nechá všeho civilního a přihlouple povrchního –
totiž všeho a všech, co do té doby tvořilo jeho „svět“, a vrhne se na své
adeptství s motivací silnou tak, jak vážně své adeptství bere, a já ho
bral smrtelně vážně – anebo ještě o trochu vážněji. Prostě: slehla se po mně
zem – byl jsem velkolepě přijat v Podzemí, kde jsem na sobě makal a nic
dalšího než fyzická a magická kondice a moje kariéra v Řádu už mě nemohlo
zajímat.
Chodil jsem rodným městem,
z něhož vymizeli všichni lidé. Já je nechal zmizet, nechal jsem vytěkat
všecko lidství, které stálo mimo Organizaci, a s chutí jsem smazal
každičkou osůbku, která neměla tušení, že existuje jemné předivo magických sil,
z něhož se pilně učím splétat provazy a sítě, a co hůř: obzvlášť mě srali
ti, kteří k takovému tušení neměli ani ochotu. A tak jsem zbyl v tom
městě sám. Já a několik málo psů, jež jsem si oblíbil. Zrušil jsem taky všecky
baráky, co pro mě neměly obstojnou „atmosféru“, zbytečné ulice, (budovy,
v nichž sídlila státní správa, jsme však schválně nechal kafkovsky
narůst!), veškerý silniční provoz. Tak jsem si kráčel tím zmrtvělým bludištěm
vlastní konstrukce, ale nudilo mě víc, než jsem si připouštěl. Zatoužil jsem po
změně místa a můj mistr mě snadno hecnul, abych pustil zbytky dřívějších vazeb,
však už byly protenčené jak ohlodaná pavučina, a nastoupil mistrovské zkoušky.
Ani chlap s přeplněným močákem,
jemuž akutně hrozí, že se pochčije, nemůže víc uspěchat cestu na záchod, než
naše větev uspěchala moji přihlášku ke zkouškám. Bylo mi dvacet a uměl jsem
(přes všecku snahu a píli) pořád spíš hovno, zato sebevědomí vyhnané do výšin,
však taky řádně a pravidelně hnojené! Divíš se mi? Věřím, že ne, to bych se
musel divit já tobě! A asi už taky chápeš: bude mi jednatřicet a ještě pořád
mistrem nejsem.
Všichni tři další členové naší
„buňky“, abych to vyjádřil politickým slovníkem, mi slavnostně stiskli ruce a
já se s mistrem odstěhoval do Norska. Už jsi viděl můj norský pas?
Zabavili mi ho, tak snad později, jen si prosím odpusť dotěrné dotazy typu,
jestli umím norsky. Leda hovno! Mluvím německy (ne úplně nejlíp), česky
(zbytečně dobře, kruci) a moje latina – ehm. No, na to, co v Řádu dělám, a
na magickou praxi mi to stačí, ale abych prolez poslední atestaci, rozhodně ne.
Ovšem tahle starost je až x-tá v pořadí, víme?
Vida, poněkud jsem odbočil od
původního tématu. Zvykej si (a zvykej si rychle), ať začnu o čemkoli, plynule a
obratně stočím záhy řeč na sebe. Jsem takový. Asi mi to ego přifoukli tenkrát
trochu moc. Hele, brachu, nemáš hlad? Mně teda vyhládlo, že bych se pustil i do
toho lina na zemi, ale to ti říkám, jestli bude k obědu zas ten přemaštěný
boršč, přehryznu tady ty mříže vejpůl!
Dnes ráno jsem se zastavila před každičkým
zrcadlem, co mi přišlo do cesty. Když mě tak někdo přistihne, dělám marnivou.
Dokud se přihlížející s chápajícím úšklebkem neztratí. Stárnu, příteli, je
to vidět. Ta vráska okolo úst mě znepokojuje den ze dne víc – snad ji až
přespříliš maskuju úsměvem, což mi asi sluší. Stárnu, vidím to ve skle, mé
vnady počínají uvadat, snad prozatím neznatelně, cítím však, jak se z těla
vytrácí jaro, čas chřadne, stíny rostou a Ty nejdeš.
Tolikrát jsem se pokoušela si
vzpomenout, jaká to slova jsi mi kdy řekl. Která přesně, kolikrát, jakým tónem. Slíbil
jsi mi, že za mnou přijdeš, či neslíbil? Ztratila jsem přehled za ta léta.
Zbylo mi jen čekání. Upřímné a
zdrcující, syrové a naléhavé. Nějak nutně to musí souviset s pamětí. Musí. Poznávám to každé ráno. První věc, na
kterou po probuzení pomýšlím – že noc je pryč a já už bdím – a duše mi přetéká
smírem se vším – pak dojem přerušeného snu, ach ano, chvíli na něj číhám, jako
se číhá na lišku, chytit ho za ocásek, pak ručkovat po ohonu, už ji máme! A
sladká bolest se prohoří od kůže k srdci: teplo Tvého těla, a já se směla
dotknout, po tisící jsi přišel, připraven pobrat, co jsi zde byl odložil,
nabírat plnými hrstmi poklady, jež tu pro Tebe pečlivě schraňuju. Tak se zrodí
ranní tenze – jediná vzpomínka na Tebe, jako si žáček vzpomene, že ta zkouška,
probůh už dneska! – a je to zpátky – tělem se mi rychle rozlije ona tíseň, onen
tlak, ta divná zchromlost, s níž tu žiju, tak zase, i tento den, jak
prokletí, jak posvátný úděl – a nejprve mi sevře srdce, pak táhne k žaludku
a stiskne břicho, v opačném směru přitlačí na hrdlo a neviditelná ruka mi
drtí krk, až tlak vystoupá lebkou a cestou mučí sliznice, už vlhnou oči a pálí
nos, rty natékají a čelo mě rozbolí – a to už je třeba se hlídat a ovládnout a
kontrolovat, jak plamínek v kupce suché slámy – propuknout v pláč – by bylo prohrou. Půl dne bych
nikomu nesměla na oči, ošklivá a zostuzená, nešťastná a hanebně blízka
zoufalství. Jak nemoc, když přileze na rozumného člověka. Nemoc, která propukla
a ustrnula ve vývoji. Nešťastník pozbývá naděje, já si ji chráním, napájím ji
krví ze svých tváří, zelená studem při pomyšlení, že si to na mně někdo přečte.
Stejně myslím, že si to už přečetli
všichni. Mezi muži nemám dobrou pověst. Prý „nedostupná jako sfinga“. Prý
taková „hodně, hodně zvláštní“. Prý „celkově fajn, ale jak to mám
s chlapama, to je fakt děsně divný“. Jen Opat zná pravdu. Opat zná Tebe.
Jsi jedním z jeho tajemství, o nichž nemluví, ani se mnou, nemusíš se
obávat. Ani o Řádu. Ne že by nechtěl. Já nechci. Ale to, že vím, že Tě zná, je
pro mě podivuhodně důležité. Když ho potkám, hltám z něho známky Tvé
existence. Opat je taková pojistka. Že jsem si Tě přece nevymyslela!
Žádné komentáře:
Okomentovat