IMMORTAL V

Tohle je krize.

Krize, krize, velká krize.  Nad ránem jsem na chvilku zdříml a měl jsem sen. To se mi nestalo už pár staletí. Nepotřebuju sny, k čemu by mi byly? A mrtví nemají co snít. Teď sedím sotva na půl zadku na hraně své kancelářské židle, vyděšený, paralyzovaný, po zádech mi stéká ledový pot, churavím zimnicí, zatímco za okny kalně svítá. Vyvalenýma očima zírám na kloubnatá zápěstí lezoucí zpod sepraných rukávů a hlava mi třeští příšernou jistotou.

Není pochyb: V jediném těle jsme dva. Jeden immortal, jehož osudy už krapet znáš, a jistej adolescent jménem Jamie.

„Jak se to, u všech kurev, mohlo stát?!!“ chce se mi štěknout, ale nejde to, kluk drží zuby stisknuté a jeho vyděšené mlčení je silnější než moje vzteklé klení. Ten kluk se normálně probral, po týdnu mého hospodaření s jeho tělem vstal z mrtvejch! Anebo prostě jen nebyl mrtvej dost.

„Sakra,“ vydechneme shodně tichounkým slabým hláskem. Jak jsem se moh inkarnovat do neopuštěného těla? Doteď jsem netušil, že taková možnost vůbec existuje. Cítím, že ochabuje jeho tenze, je unavený; zvedám nás ze židle, chviličku popocházíme, pak nás šetrně ukládám pod peřinu. Máme asi horečku a potřebujem inzulín. A pak se taky najíst. Natahuju se pro jehlu přes pitomý plastový budík ve tvaru oranžového kuřete.

„Pekelně blbá situace,“ napadá mě, když ji zas odkládám, „jak jsi takový malér vůbec mohl dopustit, Stvořiteli? Či kde podle tebe nastala chyba?“

Chlapec se pod pokrývkou stočil do klubíčka, obejmul prokřehlá kolena a vzlyká. V očích mě pálí jeho slzy, cítím, jak natékají sliznice a dutiny se zvolna zanášejí hleny. Taky bych brečel, kdybych to uměl. Od nekonečného rozvažování mě svinsky bolí hlava, a pláč nám jen přidá. Přitom toho na přemýšlení moc není.

No, mí rozmilí, uznávám, že tentokrát jste mě přelstili. A když jsem přelstěný,… ani nevím. Ještě jsem nikdá přelstěný nebyl.

Teče mi z nosu, utřel bych ho do cípu povlečení, máma nám ho vyměnila zrovna včera, eh, ale Jamie se za každou cenu hrabe z postele k hornímu šuplíku v komodě, sople nám zatím zkrápí propocené pyžamo, a on chce nutně nejdřív ke stolu pro brejle. Motá se jak zfetovanej krtek, mám toho dost a táhnu nás do koupelny. Nerozumíme si. Chlapec se prstíky zadrápl do futer a křečovitě se jich drží. Předkusem z nás lezou poblázněné syčivé skřeky, moc to žene do konfliktu. Proč, sakra? Pořád jsem to já, kdo nás drží na nohou, jenže on se zaťal do těch futer, a pitomě nás ohýbá, teď už skoro do pravého úhlu. To sevření, jak buldočí zahryznutí, nejde uvolnit, proto násilím zvedám jeden prst, druhý prst… pak třetí, a pak to vzdávám.

Tělo upadlo na podlahu, v prstech křeč, úder pravým loktem o práh, nakonec jsme se ještě jebli o zárubně do temene.

„Spokojenej, ty vole?!“

Zlej sen. Nezbytně potřebuju novou inkarnaci, odmítám se domlouvat s touhle parodií na chlapa. Jak kdyby to slyšel… no asi slyšel – těžko před ním skryju jedinou myšlenku, je to přece jeho mozek -  posbíral nás a vsedě na záchodové míse jsem moh pohodlně pozorovat, jak nám do našeho hubeného chřtánu cpe prášky. Jeden proti bolesti, druhý na uklidnění, pak ještě proti bolesti a ještě dva na uklidnění...

Kurvadrát, že bych se předávkoval? Nepochybně tě napadlo, že jsem to byl já, kdo tlačil na pilu a hecoval do polykání sympaticky oblejch tabletek. Pleteš se. Mlčel jsem. Mé vědomí Zákona, to není jen svědomí, jaké zakoušíte vy smrtelníci. Zákon je mou podstatou. Z něj vyrůstám, z něj existuju, nemůžu se mu postavit. Anebo prostě jen nemám odvahu? Na té záchodové míse jsem byl čistě za pozorovatele. Bez přání a bez emocí. Nemůžu zabít člověka, jenž se nenapil. A nesmím ho ponoukat k sebevraždě, byť by se mi teď krutě hodila.

Nepřísluší mi zasahovat do osudu Nevinných. Jen jsem přihlížel a asi po dvou minutách ten bordel vyblil. Tedy ne já. A ani Jamie. Jednoduše se nám zvedl žaludek a vychrst celou hrst hořkejch lentilek stylem: „Tohle si, kurva, strčte, já takový svinstvo neberu!!“ Aspoň někdo tady má rozum. Tak sedíme na záchodě a civíme na potřísněnou podlahu (jinak bezva bledě modrá dlažba s béžovým spárováním) a oba se divíme, kolik toho do nás dokázal Jamie natlačit.

Sedíme, civíme a nevíme si rady. Oba dva.

Jestli ti právě cuká v koutcích, přimlouvám se, aby ses mi laskavě nevysmíval. Si zkus koordinovat spolupráci s vyjukaným teenagerem a dělit se s ním o jediné tělo. Bych tě chtěl vidět, frajere. Takhle nějak, představuju si, se asi rozhejbávaj lidi po mrtvici.

První den jsme ze strachu a otráveného vzteku skorem nevystrčili nos z postele. Druhej den nás máma starostlivě táhla k doktorovi. Ještěže má ordinaci jen přes dvě ulice, i tak se nám slušně pletly nohy, opírali jsme se o maminku, div jsme se neskáceli všichni tři. Asi jsem tu drobnou paseku inicioval já, nemoh jsem si pomoct a tlačil nás zpátky domů. Nechce se mi vybavovat s doktory a svlíkat před něma tričko… A pak jsem se bál, že se Jamie prokecne a praktik nařídí vyšetření… S rozbitejma lidma se tu, hádám, neserou. Spiknou-li se jinak slepé a hloupé síly proti mně, nasadí schizofrenikovi antipsychotika… Kurva nerad bych živořil desítky let utlumený a paralyzovaný někde za mřížema mezi chápajícíma a na lecjaký magory uvyklejma sestřičkama.

V lochu jsem se octnul mockrát. Většinou cíleně, nemálo mých klientů tam přede mnou hledalo útočiště. Ve cvokhausu bych se zabydlel prvně, ne, nemusím okusit všecko. Chápej, Jamie, chápejte mě přece všichni: mám důležitou misi. A Jádro čeká. Pojď, půjdem radši domů, není nám dobře, poprosíme mámu, ať zavolá do školy, ať nás navštíví slečna Hermannová, víš, ta pěkná, ta se nám přece líbí oběma, přinese nám úkoly, předvede se v pěknejch šatech, procvičíme němčinu…

„Sakra, chlape!!“ neposloucháš. Milovaná maminka zavelí, a jeden zabiják, ahasver staletý civilizace v tvý hlavě neznamená nic. Lhal bych, kdybych tvrdil, že tě chápu. Je ti sedmnáct, ne sedm, zatraceně moc ti chybí táta, až chorobně ti chybí mužskej vzor. A otři ty zamlžený brejle, leze mi to na nervy!

Doktor byl naštěstí lhostejnej, unavenej chlap, nadto se krátce před naším příchodem řízl do prstu, což zaměstnalo všecku jeho pozornost. Doporučil klid na lůžku, vitamíny, hodně jíst a za tejden kontrolu. Nějaký fádní prášky, na ty se můžem potom vysrat, teď je uctivě vyzvednem v lékárně, ať neřeknou, a poděkujem, hochu, poděkujem! V tvý paměti čtu, že k tomuto břichatému doktůrkovi chodíš už mnoho let. Vždycky tak lhostejnej a jakoby chronicky unavenej? Nepřijde ti to podezřelé: cítíš ten zápach? Ne, to není desinfekce, Jamie, věř mi, hochu, nadechni se znova. Vypadá jako zachovalý, obézní padesátník, což? Není všechno takové, jak vypadá. Musíš se hodně učit.

Mamča je neschopnější, než jsme doufali, office jí do telefonu vmetl, že slečna Hermannová je mimo pracoviště, a máma bez dalších požadavků telefon típne. Ach, nechápe, jak je pro nás naše němčinářka důležitá, ty taky nechápeš, pozoruju, ale já vím, věř mi. Vím ledacos. Až ti dojde, kdo jsem a co tu hledám, porozumíš. Pochopíš a pomůžeš mi. Moc potřebuju tvoji pomoc, Jamie. Mám prosit? Pak prosím, věř mi, s těžkým srdcem.

Tak spolu žijem v jedný cele z masa pátej den, co o sobě navzájem víme, a toto unikátní soužití… jde ztuha. Chlapec je nejistý, chlapec je vyděšený. Ždímám ze sebe maximum trpělivosti a kázání mu dělám snad desetkrát za den. Ztuha, ztuha, hoch je rozmazlený teplíčkem a pohodlíčkem, zhýčkaný maminkou, k tomu nově pérovaný zkušeným zabijákem. Eh, nezávidím mu. Děláme kliky, zvedáme činky, chodíme na procházky, zkoušíme běhat v parku (v noci, když se v unavené trávě uvelebí jinovatka), věř mi, nic zlého nám nehrozí, brýle jsme zajistili gumičkou a jsme ozbrojení, sáhni tady do bundy… neboj, umíme zacházet s dýkou, umíme zacházet s boxerem, to jsi přece vždycky chtěl, ne? Jsou to tvoje zbraně. A v zimě na narozky budeme chtít bajonet, pravej, z první světový! To bude teprve frajeřina, uvidíš.

U fialovejch kurev, takhle jsem se snad nikdy nenadřel, myslím psychicky. Furt a furt hecovat vyhublého klučíka do akce a padesátkrát za hodinu ho přesvědčovat, ať to nevzdává, že ještě nekončíme, ne, ještě nejdeme domů, i když je nám zima, právě proto jsme tady, budeme běhat, ne, nemíříme ještě do postýlky, ještě jedno kolo, ještě osm opakování…

Po pěti dnech jsem normálně udřený. A když jsem udřený, bývám rozhodnutý. A tentokrát jsem rozhodnutý návštěvu Jádra dále neodkládat. Nebudu ti lhát, Jamie, zřejmě dostanem přes držku. Ale Jádro je zdroj našeho prokletí, jsme povinni tam zajít a vyzískat pár informací. Jo, je to riziko. Ne, nelze se mu vyhnout. Ozbrojovat se nebudem (vidím se, jak sahám po koženém pouzdře s tou nejpěknější dýkou, která je spíš efektně zdobená než prakticky použitelná), tentokrát jsme za tu slabší stranu; neboj, přísahám, že nás nevystavím smrtelnému nebezpečí – to stejně nemohu. Nesmím. Ani nechci. Chci jen ty informace, no tak, kluku, budem jak z filmu, jak z PC hry; už mě nebaví do tebe hučet, prostě se oblíknem a jdem!!

Ach, můj laskavý Stvořiteli, jsi mi svědkem, že jsem pro svou misi udělal maximum. Nezanedbal jsem, kurva, vůbec nic! Nasoukal jsem tělo do dokonale uniformní kombinace vyšisovaných džínů a šedý mikiny, v batohu na zádech pár nevinnejch nezbytností, na nohou takové ty plátěné a nápadně drahé boty, co vypadaj okázale levně. Za jedinou výzbroj by se dala považovat minimalistická inzulínová sada (eh, ne, tou drobnou stříkačkou bych se nechtěl strefovat nikomu do krku). Zkrátka: kdyby mohla nenápadnost odkapávat, táhla by se za mnou pěkná mokrá cestička. Nastrkal jsem Jamieho do podzemky, a chlapec, musím uznat, byl to nedělní ráno vcelku poddajný, ba až odevzdaný. Jako malý vojáček nasazený u výdejny proviantu. Navzdory jeho zářivě rezatým vláskům přišel mi tentokrát náležitě zešedlý, a když jsem si v žlutočerném okně vagónu prohlížel jeho obličej: spatřil jsem svou únavu v jeho mládí a jeho zmatený smutek ve svém přímočarém odhodlání. Z toho odrazu ve skle (a z toho fádního pohupování) na mě padla chvilková melancholie. Bohužel, jen kouzlo utlumeného okamžiku, z nějž mě vytrhl nezaměnitelný zápach.

V pátý stanici přistoupil náš doktůrek, náhodička – zavalitý měšťák s kulatým temenem potaženým vrstvičkou vlasů a rukama malejma a růžovejma jako svazek buřtíků. Ledabyle usadil své tělo, kupku sádelnatý hmoty, na hnědé sedadlo a lhostejně se zahleděl do podsvíceného displeje.

„Si představ, Jamie, jak nás má dobrá víla ráda, když nám do cesty posílá tak mile obézní dáreček!“ Kluk sebou škubnul, asi na něj musím pomalu. „Jen klid,“ nejsme ozbrojení, mapujem terén, hm?

Hra jak z dětství, hra na stopaře. A tak jsme našeho milého praktika stopovali. Sledovali jsme, jak o tři stanice dál vystoupil, jak se kolébavou chůzí vymotal z metra, zastavil se v trafice, pak hopsnul na autobus (hopsnuli jsme na poslední chvíli taky), vysoukal se v „pásmu nikoho“, ani se nerozhlíd, a dál se sunul chodníkem (jaké štěstí) k opuštěné průmyslové zóně (!)

„Provlhlost,“ napadlo mě slovo v tu chvíli nejvýstižnější. Lezavé vlhko podzimního dopoledne, to nezvyklé ticho opuštěné zóny, tak banální klapot doktorových podrážek po dlažbě, do toho svíravá bolest kolem žaludku, že se div nezkroutíme. Tepovka vylezla vysoko přes sto šedesát a obličej se nám vaří v adrenalinovým koktejlu. Chlapec má děsný strach, už tuší, co zamýšlím. Mám ho lživě konejšít?

„Věř mi, Jamie, je to padouch. Nevím, jak bych ti to stručně řek… Nekráčí před náma padesátiletej doktor, cítíš tu zatuchlinu, ne? Pach jeho krve, vysvětlím ti to později. Dobrý místo, liduprázdný.  A možná jsme se přece jen měli ozbrojit, jeden nikdy neví. V chvatu obhlížím pobořený zarezlý plot s pozoruhodným kováním: každá šprušle nádherně vytažená přes čtyřhran do špice. A krčky pod těmi zdobnými píkami jsou ohlodané rzí, některé ohnuté stářím, pojď, Jamie, to dáme! Jednu si odkroutíme, čistě pro účelnou zábavu, kyselé průmyslové deště nám popřály těch pár vteřin srandy, Jamie, chlape, tohle si NEMŮŽEM nechat ujít, prostě ne!

Prostě ne.

A sotva jsem doformuloval ten jednoduchý výrok, tu bazální stvrzenku (co jsi, kurva, ode mě čekal, co jsi čekal od zabijáka ve své hlavě?!!) ODHODLÁNÍ silnějšího než princip jeho strachu, Jamie omdlel. Pocítil jsem ztěžknutí a úlevu zároveň. Prostor uprázdněného jeviště, příležitost být zas jednou sám za sebe a konat svou práci.

Nechal jsem cíl odkráčet za další roh a vrhnul jsem se na ten plot. Hubenými prstíky přes rukáv teplákovky uchopit kovový hrot s nejprožranějším krčkem a zarvat tak mocně, že si je div nevykloubím. Pak nekonečné sekundy kroucení prohnilou hmotou (koroze mi zalézá přes protržená oka až do kůže na dlani), nakonec úspěch! Na dvacet centimetrů dlouhá improvizovaná píka, špičku jsem další dvě minuty dobrušoval o obrubník. Jen klid, doktůrek moc daleko neuteče. Však není těžké uhodnout, že míří do polí. Jestřáb si tam doletí pro zatoulaného čoklíčka (s nejmíň stoletým rodokmenem, ha).

Lovit zvěř v polích. Příliš hloupou a neohrabanou, než aby se mohla bránit. Podivné zvyky těchhle zbloudilých intelektuálů, courat zvadlou přírodou za městem. Podivný nápad kořisti myslet si, že olysalé křoví skryje její stopu. Neskryje. Ne přede mnou.

Jako filmový záběr by to určitě nebylo marný: neduživý, pobledlý klučina pádí přes louku s bezbarvou slehlou trávou, tiše a mrštně. A tlusťoch už konečně tuší a jeho hlava se vytáčí na sádelnatém krku, obalené nožky se rozkmitají, už se rozbíhá, už funí hrůzou, už se potí pod béžovou bundou a očička se mu zalijí slzami, kudy?! Kudy utéct?!! Jeho tělo má proti mému váhu tak dvojnásobnou, a stejně… Ach, mí ctění klienti… Jakmile mě rozpoznáte (lhostejno kde a za jakých okolností), jste prostě v prdeli.

Stačí mi pár skoků a kus kovu v pravé ruce.