Léčba ohněm

 

Uprostřed zbitých zdí těsných jak klec

jsme vybrali dějiště pro naši věc.

Podpálím sirkou pod úhlednou hromádkou

zmačkané noviny s kreslenou oprátkou,

bez dlouhých projevů, zbytečných řečí

karton se zkroutí bolestnou křečí,

Tvé prsty drtí, co bývalo celé:

konstrukce oken a trámy od postele.

 

„Už sálá žár, už plameny vstaly,

už hoří zlý oheň, co jsme rozdělali!“

„Nelituj, Agnes, a krm ho s upřímností,

z popela vzejde klid, který nás neopustí!“

 

Mrtvolky hlodavců už taky hoří,

panáček z PVC jiskrám se dvoří.

Z dlaní si utřeš krev a hadr syčí,

to oheň slibuje, co všechno zničí,

štípe nás do očí - do tůní stínů,

kam napadá tucet hvězd za vteřinu.

Nahusto vzlíná kouř a noc se šklebí,

„Co tedy vzkážeme hluchému nebi?“

 

„Že sálá žár, že plameny vstaly,

že hoří zlý oheň, co jsme rozdělali.

Nelituj, Agnes, a krm ho s upřímností,

z popela vzejde klid, který nás neopustí!“

 

„Máš nové boty?“ „Vlastně mě serou.

Podívej, plameny jak je hned žerou!“

Pět plechovek cideru, z nichž padá špína,

dva leštěné poháry a láhev vína -

Hledíme do světla a oheň tráví,

co mělo být přípitkem na naše zdraví.

Hoří Tvůj batoh, prsten a nejvíce

mění se v oharky mé rudé střevíce.

 

„Zas sálá žár, zas plameny vstaly,

zas hoří zlý oheň, co jsme rozdělali!“

„Nelituj, Agnes, a krm ho s upřímností,

z popela vzejde klid, který nás neopustí!“

 

„Laciná voňavka – jen mouchy přivábí,“

přihodíš lucernu, já šátek z hedvábí.

Můj diplom, rodný list a všechna vysvědčení,

Tvůj zbroják a kreditky, řidičské oprávnění,

bankovky, mince, účty i s bankéři -

radostná budoucnost všech našich večeří -

Rodokmen, majetky, „Jak se to peče!“

Za náramkem od tebe mi slza steče.

 

„Proč sálá žár, proč plameny vstaly?

Proč hoří zlý oheň, co jsme rozdělali?“

„Nelituj, Agnes, a krm ho s upřímností,

z popela vzejde klid, který nás neopustí!“

 

Knihovna, obrazy, všecky mé skicáře,

Tvůj notebook, mobily, ať nejsi za lháře,

„Čert vem ty závazky“ čistému procesu

věnuješ na oltář svou opavskou adresu.

„Co ještě?“ šicí stroj, náplasti, šperky,

všechny Tvé čepele i špatné kérky,

hlad, pýchu, starosti: „Co s námi bude?“

se promění ve výhni na světlo rudé,

 

„Nám sálá žár, nám plameny vstaly,

nám hoří zlý oheň, co jsme rozdělali!“

„Nelituj, Agnes, a krm ho s upřímností,

z popela vzejde klid, který nás neopustí!

 

Když nakonec požár sytý jak pokání

požral i vzpomínky na první setkání,

naposled vyšlehne vzhůru, kde chybí strop,

a světla vyhasnout a stíny beze stop

odejdou a popel čpí jak sedlá večeře...

A my dva mlčíme

                               až ze dna páteře.