Svolila tedy ke sňatku. Ale v srdci nebylo ani stopy po hrdém uspokojení, jaké nám činívá vědomí „Toť má vůle, toť mé rozhodnutí!“ či lépe, „Řídím svůj život!“ Agnes ani neměla odvahy položit si otázku, kdo nebo co nyní řídí její život. Neměla odvahu, neboť se bála duševních stavů, jež by ji mohly pohltit, a další slzy by rozleptaly už tak dost nahlodanou hrdost stříbrného majestátu. Těšila se tedy bdělým sněním, které znají všechny ženy. A zajisté by se na celém kontinentu nenašlo ženské duše, která by nedovedla porozumět: Seděla nyní na velkoryse vystavěné židli (tu si prý před lety nechala vyrobit nebožka královnina matka, když ve stáří nekontrolovaně tloustla) a bylo tuze úsměvné sedět v té vysoce vypolstrované sesli uprostřed svatebních skvostů. A bylo příjemné rozhlížeti se z tohoto centra po všem tom třpytivém a krásném a myslet na svatbu. Ach, které děvče by jí nezávidělo!
„Chtěla by ses vdávat, má nejmilejší?“ ptal se vévoda, stoje v zahradě tambrinického paláce, usmívaje se rozšafně, jak se usmívají lidé, již předem znají odpověď.
„Tak? Manželství jest vážná věc,“ namítl pro jistotu, ale žádné kázání by nemohlo zakalit čistý proud radosti v dopoledním slunci vonného léta.
„Ach, otče!“ zvolala laškovně s dívčí upřímností, „Všechny holky se rády vdávají!“
A to tenkrát ještě ani přesně nevěděla, jakého ženicha že jí kníže vyvolil. Vždyť na ženichovi ostatně až tolik nesejde. Svatba jsou šaty z navrstvené vznešenosti a látky lehké jako dech! A euforické očekávání, že přijde veliké Něco, a od zítřka už nic nebude stejné jako dříve. Svatba je záře, která tryská z hlubin dívčí touhy, svatba je událost, při které není možno nebýt zamilována. V prvé řadě do sebe! Kdo by neznal roztěkané štěstí panenských nevěst! Květiny, hedvábí, šperky, úsměvy a banální řečičky svatebčanů a přípitky a lahůdky a lehkost a roztomilé chichotání družiček. Všeho záplavy, až k přesycení plné mísy, až k zalknutí naplněné džbány, až do úmoru dlouhé zástupy dalších a dalších dávek – štěstí – pokud v něj věříš. A uvěřit ve štěstí je snadné, když se vdáváš. Jsi středobodem všeho toho slavnostního hemžení: nevěsta, nejkrásnější skvost.
Agnes se zálibně rozhlížela světnicí. Šaty se zlatým leskem pošité perlami, saténové střevíce, několik kytic ze sušených květin, skleněná lahvička s růžovou voňavkou, plechové nádobky s líčidly, šperky. Ach, královská svatba!
Tak! Agnes se zítra vdává, podruhé sice, ale oč slavněji: vždyť západní král snoubí svou kmotřenku. Všechny ženské budou závidět! I staré báby uroní slzy, že za celý život jedinkrát nevsunuly chodidlo do tak krásného střevíčku. A náhrdelník se bude lesknout na plném Agnesině dekoltu, to se zblázní všechny služky z paláce, za celý život si nevydělají byť na jediný opál, jichž do zlata umně zasazeno hned několik.
A dále snivě probírala všemožné ženy, které znávala dříve, a představovala si je, jak přihlížejí její kráse a blednou vzteky. A myslela na Vlkov a celou tu sebranku z čeledníku. Hubená Bařka – duši by upsala mít v jediný moment Agnesin plný dekolt obtěžkaný královským náhrdelníkem! Malá divoška – prsty by si ukousala pro Agnesinu mléčnou pleť, majestátně vysoké čelo lemované lehkými plavými vlasy spletenými v účes podle dvorské módy! A to děcko sotva patnáctileté… ach, hloupoučké děvčátko by si zítra mohlo oči vykoukat, patříc na Agnesin pyšný postoj ve zlatých závojích a výsostně pevný krok v něžných střevíčcích tkaných z letních paprsků! Tak, holky z Vlkova, kde je jim jen konec?
Dozajista nebyly všecky pobity, i kdyby vztek nepřátel nezanechal z pevnosti než ruiny. Dost možná, že většina někdejších Barbarových lidí přečkala útoky, jimž by sotva mohla bez vůdce čelit. Zůstat bez velitele není jen bezmoc a vzlínání bahna anarchie. Být opuštěn velitelem jest také svoboda a možný nový začátek ve službách nového pána, jemuž složena přísaha. A Agnes to již vidí před očima docela živě: Vyděšený dav klečící na mrazem prožraném nádvoří, brána dokořán. Pak vůz, kam se nakládá a nakládá – dřevo a jídlo a demižony, i ten sud s kvašeným zelím, který tolik překážel na chodbě do kuchyně. A nakládají se zbraně a výstroje, zbytky Barbarovy válečné kořisti, dokonce balíky vydělaných, zatím však nikterak opracovaných kůží, dost možná i staré prubířské náčiní vytažené po dlouhých letech ze sklepů. A drůbež se nakládá. A postarší plebejové, jimž svitla naděje. A holky se nakládají, zabalené ve všechen svůj lněný a vlněný poklad, aby nepromrzly na dlouhé cestě… do Severní Velly.
„Chamraď jedna nevěrná!!“ žilami stříbrné dědičky se rozlévá hněv. A vidí svou pevnost v rozvalinách, vidí hořet její krovy i kmínky palisád. Jak výhružně syčí požár a vysoké plameny buší do studené oblohy. Oheň se šíří, rozpaluje staleté kameny, jež v něm pukají, i kovy tají a lijí se v pramíncích jak rtuť a písek ve zdech se přetavuje na sklo. Hoří Vlkov a nic jej neuhasí, dokud nevyhoří v prach. Nemá již tambrinická vévodkyně své útočiště vprostřed jižních lesů, tak jako nemá své rodné město, tak jako nemá svou zem. Vše hoří a hoří. Oheň si ji najde i tady v komnatě a požírá její závoje, lesk svatebních skvostů se mění v plameny, jaké tu náhle horko, jak pálí kůži jed takových představ. Dost!
Agnes otevře dveře a křikne na komornou. Zítra se vdává, a i kdyby ženichem měl být samotný ďábel z pekel a za družičky kostlivci ze hřbitova, bude krásná! Nejkrásnější!
Dlouze si pak zkoušela šaty, jež pro jejich délku živůtku ne a ne napasovat na svůj korzet. Nastokrát švadlena párala a přišívala vsadky, srovnávala nakadeřené lemování výstřihu a zkracovala krajkoví nesmyslně dlouhé sukně. Navečer odešla nevěsta se svou služkou do lázně, jak velí tradice, v náladě spíše rozmrzelé. Tak se to má s její svatbou: všechny ty propriety jsou zapůjčené! Několik měsíců jest třeba na ušití a přípravy takových honosností. Jak by bylo možno pořídit je na zakázku za tři dny? Šaty zapůjčila královna. Střevíce jsou po nejmladší její dceři. Nějaké ty zbytkové vymoženosti svých šatníků přenechaly velkoryse dvorní dámy. A náhrdelník – ovšem, na kontinentu není mnoho šperků tak vzácných a drahých, rodový klenot této namyšlené rodiny, na králův rozkaz jí bude zapůjčen až ráno v paláci, aby hned po obřadu byl zas zabaven. Ne že by vlastní kmotr nechtěl Agnes dopřát, spíš mu přišlo nerozumné dráždit ješitnost svých dcer. Nevěstu to neponižovalo, věřila, že bude zítra krásnější všech královských princezen, které se stejně nepřijdou podívat. Dobře jim tak!
V předsíni lázně, kde se vzduch potí výpary z kotlů a mlhy houstnou tak, že se odpočívající hosté vzájemně ani nepoznávají, bylo živo. Přece jen byla Agnes překvapena: V mohutné siluetě před zacloněným oknem poznala Barbara. Její nastávající se tu veselil s bujnou lazebnicí a jakous mladou holkou útlou tak, že bys ji kolem pasu chytil do kleští. Další dva chlapi se činili podobně, hostíce lehčí holky luxusem zpravidla dostupným jen aristokracii. Odbyla toto setkání úšklebkem, však ji Barbar dráždí schválně pro své malicherné potěšení. Nebude mu radost sytit svým vztekem.
„Nečeká vás snad vaše družina a porada u krále?“ hodila mu studeně.
„Pravda,“ zvedl se, oděn prozatím jen v úzké kalhoty. „Zítra je náš velký den, madam. Máte nějaké zvláštní přání?“ Jeho hlas byl náhle měkký, snad nějak upřímný, jako jemně vybroušený nůž, jenž protnul tenkou strunu napjatého klidu v jejím nitru.
Pohlédla naň krátce očima, jež rychle vlhly slzami. A cosi teplé a hedvábné v jejím srdci se svléklo na dřeň a nastavilo se tomu noži. Samotného ďábla z pekel raději, než toto zvíře hryzající jen ze zvyku! Krátce její pozornost zaujala dívenka opodál, halící se do bílého plátna, jež i děvku vyzvedá ku vznešenosti antických bohyň. A Agnes nemůže se jí rovnat štíhlostí ani mladostí. Jedině vahou svého majestátu a silou stříbrného jmění a obdivuhodností svého moudrého vladaření. A tato moudrost – ach, jak vysokou daň si ještě vyžádá?
Večer prošel a prošla noc. A ráno prošlo tak lehce a bez povšimnutí, jako když myšky se ochomýtnou kolem nábytku. Dvě komorné mlčky vyoblékaly nevěstu. „Stárnu,“ vytkla si Agnes patříc do zrcadla, když jí služebná zaplétala vlasy. A žádné slovo nepřišlo nazpátek, aby jí vyvrátilo přísný úsudek. Nepochybně viděla všecku krásu nablýskaných ozdob a ušlechtilost křivek svého portrétu, v tom syrovém světle však umrzají hrany lícních kostí a vrásky kol očí vystoupí a vztekem stisknuté zuby celku nepřidávají. Žádná lehkost nebyla v jejím kroku, když s průvodem stoupala ke královskému paláci. Žádný triumf krásy v této cestě.
„Ani zvony nerozhoupali,“ podotkla pro sebe, načež smírně pokynula té hrstce zvědavců, co se s bázlivým odstupem táhla podél její svity. Tak je to tedy, kdepak slavnost, jen chladnokrevný obchod se zbožím, kterým si král nechce příliš špinit ruce.
V audienčním sále byl zástup hustší, málem obstojný. Že se vdávala podruhé, neměla závoj ani symboly nevinnosti. (Však na tomto kšeftu s ženským masem pranic nevinného nebylo.) Vpředu ji s knězem čekal ženich, tři pištci se nemohli trefit do společné melodie (snad předčasně krapet přebrali). Pak stanula vedle ohromného muže a počala se zkrácená ceremonie. Barbar se ošíval dlouhou chvíli a čas zlomyslně zpomalil. Cítila, jak svatebčané přešlapují, snad ze strachu, aby jim nohy neprorostly do podlahy. Kdosi z leníků několikrát hlasitě zakašlal, hlavně ať už je tohle konečně za námi, sotva kněz odříkal svá požehnání, král odříkal svoje a Agnesina dlaň se odležela v obhroublé Barbarově pracce přepásaná vyšívanou obřadní stuhou, vzala důstojnost rychlý konec. Královský sluha přistoupil a odebral jí opálový náhrdelník. A ještě než jí stará pajdavá kojná stihla připnout šňůru chabých perel, jichž bylo tak málo, že většina obvodu musela být nahrazena nitěnou krajkou, držela už nevěsta pohár, jímž novomanželé připíjejí s gratulanty. A těch se v mžiku vytvořila dlouhá řada, a tak se připíjelo, trochu mluvilo a zase připíjelo. Načež se celý svatební průvod přemýstil do hodovní síně, kde se znovu připíjelo a připíjelo. Dokud se nezačalo chlastat.
Ta dlouhá řada svatebčanů tu však nebyla kvůli Agnes, a vlastně i Barbar jim mohl být nakrásně ukradený, přišli proto, že královské víno zde teklo proudem, a to bylo vskutku to jediné, čím se zde nešetřilo. Král odešel po poledni, nikdo z jeho příbuzných se na svatbě neukázal, leníci zůstávali jen v tom rozsahu, dokud nápoje lahodily jejich hrdlům. Z Agnesiných lidí se na hostinu nedostal nikdo, neboť zde neměla šlechticů hodných té výsady. Vévodkyně jich neželela, ptala se toliko po Isidorovi, ten však byl poslán pryč už včera. Navečer zbyla u stolu jen opilá sebranka z družiny jejího muže.
Nastokrát už chtěla vstát a rázně odejít, vždy jí jakás zemdlenost v odhodlání oslabila. Snad se tím rituálem odevzdala? V podobné apatii stanula o svatební noci v ložnici se svým novým manželem. Bylo dávno po půlnoci a prkenná podlaha mu nesmyslně vrzala pod nohama, když přecházel z kouta do kouta, okázale netrpělivý, zatímco se nevěsta líně svlékala z krajek.
„Co že tu špacírujete jak lev v kleci?“ zmohla se konečně.
„Špacíruju?“ rychle sjel očima její bledost, „Zachtělo se mi. Tak špacíruju.“
„Inu,“ otočila se ledabyle ke svícnu, kde plálo patero tučných voskovic, „můžete nyní vyšpacírovat tam za ten práh a zavřít za sebou z druhé strany.“
Po těch slovech se zastavil. Otevřel dveře dokořán, jak by vpouštěl neviditelné vrahy, ve tmě se zalesknul práh, o němž nyní byla řeč.
Ohlédla se za zvukem, zda Barbar vážně odchází a sama v sobě nedovedla posoudit, jestli by se jí ulevilo, kdyby vážně zmizel a nechal ji nocovat samotnou.
Pak stačil jen mžik, jaký stačí predátorům, když skočí po kořisti: Muž popadl ženské tělo jistým nacvičeným nelítostným chvatem a smýkl jím ku podlaze. Než se Agnes nadála, klečela násilím sehnuta před rámem zárubní, z vyděšeného hrdla nevyšlo ani zaúpění. Zato její choť měl náhle slov a slov, která cedil skrze zuby.
„To je práh naší ložnice, jestli to nevíte, drahá vévodkyně! A teď si dobře zapamatuj: Jediný, říkám jediný muž, který kdy tento práh překročí, budu já – tvůj manžel, rozumíš?!!
Vévodkyní zalomcoval vztek. S chutí by ho kousla do předloktí, ale není radno dráždit tygra, když nám cení tesáky hned u ucha. Prokousl by jí bílý krk? Snad má řezáky již tak zvířecky narostlé, že by to mohlo takto být: beze spěchu a bez emocí přiblížil by hlavu k pravé tepně a krátce začenichal. Pak pysky odhalí mohutný chrup, ten se rozevře a celou šíří zahryzne se do ženské šíje. Ona se ani nehne, už se nepokouší ani nadechnout, proud horké krve teče po krajkách, zatéká pod hranu korzetu… jaká to zima náhle, jaká slabost. Snad by takto umřít bylo lepší, umřít čistě, k čemu jinak mají tito muži tak obludné chřtány?
Jenže hra ještě neskončila. Agnes se narodila pro vysokou politiku. A právě se začalo další dějství… Nemysli si, ty parchante, že mě budeš ponižovat beztrestně! Vzal sis mou ruku, vezmeš celé tělo, tomu nezabrání ani chórum tambrinických bohů. Máš to mít, pse. Urvi maso, cos chytil do zubů, cos ukrad na stříbrné hostině. Urvi a mysli si, žes vyhrál.
A když již dohořívaly voskovice a jejich lůj tál měkce do ranního šera, spala Agnes klidně a spokojeně, vláčné a příjemně znavené odpočívalo její tělo. Zato Barbar bděl. Bděl a pozoroval prameny plavých vlasů spočívajících na přikrývce, v bledém zimním úsvitu šerých a nějak neuvěřitelně skutečných. Vzduch od večera zchladl velmi, svíral mu obnažená ramena, ale nedbal toho. Fascinován sledoval spící. Je vážně možné, že se to stalo? Že se v noci usmířili, jako se v děsném odvěkém zápase nakonec usmiřují protipolné síly, někde na konci věků, a v jejich něžném objetí se skončí svět? Je možné, že z tohoto konečného splynutí byl zaset nový počátek, následník. Barbarův aristokratický syn, anděl Míru, jenž zpřetrhá roucho Nenávisti, jehož se Ona nechce vzdát, a plášť Pýchy, který si On pečlivě tká po celý svůj dosavadní život? Vyhlédl oknem do blednoucího oparu a popadla ho krátká nostalgie za všemi nocemi, co jich v mládí strávil v lůžku milenek. Tolik se naproklínal té blednoucí oblohy, tolik se nechce z měkkého tepla do studeného bahna tam venku!
Skončila se naše válka, Agnes? Odpověz, že ano. A já slíbím, daruju ti… já se vzdám těch děvek. Jsem už unavený, věčně vyplavovat onen přetlak vzruchů, vedlejší produkty vzteku, další a další kratochvíle obětované modle Zbytečnosti. Řekni, že ten boj je už za námi. Že není vítězů ani poražených. Ve jménu Harmonie mezi mužem a jeho ženou, ve kterou se stále zdráhám uvěřit, ale která nutně nějak musí existovat v řádu Světa. Tak jako jsem ji cítil dnešní noci, radost mi prostoupila tělem, cítím osvobozující úlevu a chci ji už pořád! Tvoje tělo odpočívá klidně, žádné zlomyslné křeče hněvu, co ti včera cukaly ve tváři. Řekni, že začínáme nový život, a já ti slíbím, že naše spojenectví dobude celý starý kontinent. Na nejvyšší trůn tě posadím, císařovnu celého světa, zlato bude slušet tvé kráse. A náš syn…
Kdyby Barbar uměl plakat, patrně by se nyní neudržel.
Pak nastoupilo do ložnice denní světlo a vévodkyně procitla. Mírně a pomalu otevřela oči a sotva zpozoroval její první úsměv, hned věděl:
Kdepak. Není míru mezi námi, není spočinutí pro dva rozené válečníky. Možná by to jiný nepostřehl. Ale to bych tě já nesměl znát tak dobře!
Když stála zabalena do přikrývky před oknem a hleděla z něj do prázdné budoucnosti (jak si zvykla dělávat každé ráno v těchto zimních měsících, jež dávají popřát jedině vyčkávání) prohlížel si její siluetu a den za dnem mu vytanuly ty stejné otázky. Co dělám špatně? Mé úmysly jsou přece čisté. A nedovedl najít odpověď, neboť není možné být pyšným mužem a nalézt příčinu. Není možné být mužem a vědět: Chlape, nebude míru, dokud myslíš, že je žena tvoje.
Pomalu plynul zimní čas a jejich soužití nedávalo na první pohled smysl. Sám se tomu opakovaně divil. V noci se vřele a samozřejmě dotýkali druhého, se stejnou samozřejmostí spolu přes den nedokázali mluvit. Sotva o něj pohledem zavadila. Kdykoli s ní začal hovor, odměřovala mu se studenou úsečností, až si odvykl obtěžovat se osobně a posílal jí vzkazy po její komorné. A přece se nakonec, jak by jakýms podivným zákonem bylo dáno, sešli v soukromí jediné místnosti a mluvilo se skrze těla. Jakoby ten prokletý práh ložnice odděloval dva vesmíry s odlišnými přírodními zákony. Nad ránem spala, on býval uvolněný a zároveň ho pokoušela další vlna úzkosti. Po celý zbytek zimy to vydržel. Protože věřil. V následníka, jemuž se již podařilo otevřít brány.
Asi měsíc po svatbě, po obřadech, jichž ten den odžila hned několik a jimiž se začalo další dějství jejího boje o novou Tambriniku, začala Agnes navštěvovat vědmu. „Další ohyzdná bába,“ vyjádřil se Barbar, když se sám sebe ptal, má-li tím být nějak znepokojen. Vévodkyně obvykle přijímala své poddané v malém audienčním pokojíku naproti úzkému schodišti; tak si vymínila, že její návštěvy musí vystoupat po schodech, aby pocítily význam majestátu osoby, k níž přicházejí. Přešla i fakt, že obstarožní dubové stupně řádně vrzaly a vůbec byl tento prostor úzký a tmavý tak, že museli delegáti stoupat v řádce za sebou, bedlivě se přidržujíce stěn, jak do nějakého tajného doupěte spiklenců. Za vědmou však docházela stříbrná dědička osobně, tiše a jakoby mimoděk, bez doprovodu. Cílem těchto cest byl dřevěný brloh vmáčknutý do ostrého úhlu městských hradeb. Dělají snad muži chybu, když nepřikládají ženskému srocování význam? Je pravda, že u té prastaré jedubáby, již viděl zblízka jen jednou a jejíž uhrančivý pohled na sobě cítil snad týden, pobývaly ještě další tři čarodějnice i s nepřehlednou kupou ratolestí, ale jaké politické riziko by tak mohlo asi povstat z takového hnízdiště? A jeho choť se obléká v šedý vlněný plášť a komorná jí dává znamení tak, aby manžel neviděl.
„Co s ní furt máte, že jdete zas?“ škádlíval ji.
„Věštíme Tambrinice dobré časy,“ odvětila mu jednou. Jindy ho ponechávala bez odpovědi.
Zima se vskutku vlekla, nebylo moc co dělat. Na jaro naplánoval renovační práce a brzké přesídlení do státu, který vyženil. Jedna menší invaze však je na pořadu, ještě než sleze sníh, je třeba posunout severní hranici do původních končin, k Vellskému toku. První teplé paprsky zahřejí novou Tambriniku již cele kontrolovanou a systematicky čištěnou od potulné verbeže. Všichni bojeschopní muži vstoupí do jeho služeb a splní vlasteneckou povinnost. Deset tisíc vojáků, jež si od bratra vymínil jako svatební dar, už se odpočítalo a první zálohy jsou vyplaceny. Návdavkem jedno malé překvapení pro nevěstu. Zaslouží-li si vůbec nějaké. Agnes se málo zajímá o jeho plány, pravda, čekal od ní více. Kam se poděla její politická horečka, v níž vyčkávala nejnovějších zpráv, ten roztomilý vztek, když se přeli o logistiku první invaze a o stěhování dvoru? Svatební noc ji změnila. Ale jinak, než by si přál. Je před ním zamlklá. A den ze dne mrzutější. Nedovedl ani zcela pojmenovat, co jeho žena dělá celé dny. Znal pouze průběh nocí, a to byla úplně jiná Agnes, vábná a lidská, byla jen ženou, jak by nikdy nikým jiným ani být nedovedla. Jak plynuly týdny, nemohl se zbavit dojmu, že někde na té tajuplné hranici mezi jejími novými osobnostmi je zakopaný záhadný pes. Ale jaký a kde přesně, toho se nemohl dovtípit. Dal prověřit ten babinec u hradeb, dal sledovat její kroky, nedozvěděl se nic zvláštního. Žádná tajná dostaveníčka s cizím mužem, žádné paralelní vyjednávání s cizinci, žádná alternativní dohoda s králem. Občas uvažoval, že by s ní probral nějaký svůj vojenský nápad, dal ji zavolat, ale sotva se dostavila a on uviděl její obličej, rázem ho přešla chuť. A nakonec… třeba je zde nějaké jiné, mnohem jednodušší vysvětlení. A když na to pomyslel, upokojil se a v noci byl k ní obzvláště ohleduplný.
Pak dostal zprávu, že se navrací Isidorova skupina. Vida, z někdejšího soka je nyní švagr. Stejně si ho pohlídá. Ale snad aspoň jemu se podaří sestru rozveselit.
Ovšem když pak v konci týdne mladík skutečně přišel a podal hlášení, napadlo Barbara, aby veselí nebylo nakonec příliš. Vévodkyně si umínila, že bude bratr přivítán, jak se na aristokrata sluší. Co se mohlo obejít jen s větší večeří, bylo shledáno jako příležitost k nákladné hostině. Objednávky putovaly až do královského paláce, hostů posbírala z tambrinických uprchlíků na padesát. Tabule musela být prostřena v hodovní síni až na radnici. Na tucet hus bylo zaříznuto, cožpak se zbláznila? Tolik činorodosti pro jednu běžnou rodinnou událost? Neměla zde více blízkých příbuzných, to manžel musel uznat. A každá příležitost předvést se v někdejším lesku svého zruinovaného jmění je pro ni vítaným zpestřením zdlouhavého a ponižujícího exilu. To všechno by se ještě dalo chápat a podpořit. Jenže Barbar znal až moc dobře pravý důvod této okázalé rozmařilosti.
Věděl předem, s čím se večer zasedne ke stolu. „Nejseš jako my,“ zášť v Isidorových očích mluvila jasně, „vetřel ses do stříbrného rodu, aniž tě kdo pozval. Otázka času, než obdržíš, čeho jsi hoden.“ Přesně ta stejná zášť, ono namyšlené, vzteklé pohrdání, které plálo z očí i Agnes. Snad si chlapec vážně myslí, že mu ramenatý vetřelec ukradl klíč ke štěstí? Cožpak ho vražda posledního vévody nepohnula ani k malému zamyšlení? Takových zbytečných úvah mohl si Barbar zaplétat po libosti, strach obdrží malou roli, hraje-li se o stříbrný stolec.
Protože tušil, že se na hostině objeví nepříjemnosti, přišel tam za svou stranu svatební smlouvy sám, toliko s jediným svým druhem, kterého ve jménu starých válečnických časů přejmenoval na Chesmicka. Statný chlapík pocházel ze Zurag-narských lovišť, a jak ho velitel oslovuje, mu bylo srdečně jedno. Po cestě byl však nepříjemně hovorný.
„Asi tomu nějak nerozumím, pane. Hostina málem státního významu a ty tam jdeš, jak by jen do počtu. Měli by ti skládat pocty a dary k nohám a tak, jsi přece jejich vládcem, jsi nejvyšší, málem bůh. Máš mít takové ty vyšívané hadry a manželku po boku a celou družinu. A zatím jdeš s obyčejným chlapem, jak bys nic neznamenal. To já bych… Na tvém místě… já bych jim ukázal, ukázal hned zkraje -“
„Máš o tambrinickém majestátu příliš divoké představy, příteli,“ přerušil ho Barbar tiše, „na vyšívanou nádheru a poklonkování bude čas, až vystavím nový stříbrný palác v sídelním městě.“
No snad aspoň velitelé tvé armády by měli přijít s sebou, ne? Nemají tyhlety večeře lepších lidí nějaké ty ceremoniální předpisy?“
„Ceremoniální předpisy,“ vida, na to by sám ani nepřipadl. „Tak na rovinu, Chesmicku: řekněme, řekněme, že tato, ehm, večeře… tak trochu smrdí podrazem. Jestli to praskne, nemusí každej vědět. Poslal jsem dva skauty zadem. Dávej pozor, co do sebe leješ. A vyhni se každému podezřelému ostří.
Chlapík protáhl obličej a bleskově se rozhlédl na všecky strany. „Čekáš atentát?! Od vlastních poddaných? Od vévodkyně?“
Barbarovi se rozproudila krev menším vztekem. „Moc mluvíš, chlape.“
Ještě než vešli první branou, stáhl rukavice a mimoděk si prohlédl svoje velké ruce. Jasně, ty ho zatím nikdy nezklamaly. Dnes večer zrovna tak, bude vojákem v kruhu nepřátel. Ve věnci zmijí, který upletla stříbrná dědička. Nebude od věci promluvit si s ní ještě před prvním chodem.
Žádné komentáře:
Okomentovat