GROZAR II - AKADEMIE

II. díl novely (I. Díl: PAK-NAKOR)

                „Tak tedy přece.“ Když procházel bránou, nezdržel se dojetí. Ta stejná kroucená mříž, ta nádherná rozpraskaná dlažba – snad se tu čas zastavil? Rozsáhlý komplex budov byl ze dvou třetin prázdný. Akademie se měla co ohánět, aby splašila uchazeče. A že jich bylo zoufale málo, krmila se kdečím dalším.

                Chtěl se rovnou hlásit u pedela, ale prorektorovi se vyhnout nemohl. Optal se malé skupinky mladíků ve svátečních šatech. Zírali, jak by byl porušil nějakou klášterní přísahu, pak jeden ukázal prstem do dlouhé šeré chodby. Na jejím konci procházel se vážný prorektor zamyšleně předkloněn, maje ruce za zády. Čelo svraštěné usilovným přemýšlením, zjevně nevyspalý. Grozar v něm už zdálky poznal dávného spolužáka, jen na jméno se nemohl rozpomenout.  Teprve, když mu stanul na krok za zády, elf se prudce otočil, v úleku rozhodiv rukama. Inu, roky pohodlí udělají svoje. Bojové reflexy se vytratí, břicho zakulatí.

                „Ale?!“ vypustil funkcionář, než se konečně opanoval, „sama slavná sketa osobně!“

                Oba se vypnuli v páteři a povysunuli spodní čelist, stojíce pořád na dosah od sebe.

                „Teď se podřídíš,“ nařizoval si Grozar soustředěně, „tady má každá blecha moc tě nakopat do prdele!“ Udělal krok vzad a poslušně se uklonil. Pak vyštrachal z tlumoku jmenovací dekret a podal ho přísně vyhlížejícímu elfovi.

                Prorektor lejstro přečetl, sroloval a vrátil.

                „Ať si tě sekretář zaprotokoluje. Pedela najdeš v dílně,“ pronášel bezbarvým hlasem měře si Grozara nedůvěřivýma očima.

                Ten se beze slov poděkoval a záhy sebou prudce škubl. To když mu prorektorova dlaň přistála na sešitém rameni. V posledním okamžiku se ovládl. Naštěstí.

                „Za starých dobrých časů, jak je pamatuju, jsme zrádce, jako jsi ty, věšeli na stromy!“

                Grozar přece jen uchopil cizí ruku a sundal si ji z ramene. „Za starých časů, jak je pamatuju já, se zrádci věšeli sami.“

                -------------------------------------------------------

                Na dvorku při proviantním skladu sekal dřevo pedel, vetchý chlápek prostého vzezření. Příchozí k němu zamířil, tu mu zastavila cestu dvojice adeptů. Patrně si ho měli ohlídat hned v bráně, kdyby nezaspali, takhle byli rádi, že jej chytli ještě zavčasu. V chvatu přeskočili úvodní část s pozdravy a urážkami a šli rovnou k věci.

                „Heleď, tady nemůžeš nosit zbraně. V prostorách Akademie je to zakázané!“

                Grozar si je prohlížel, tak proto je tu z něj každý tak vyplašený.

                „Odkdy?“ Nenosíval u sebe jako adept celou sadu ostří? Stejně jako všichni.

                „Odjakživa!“

                „Takové jakživo nepamatuju,“ odevzdal jim jedinou dýku, co měl za pasem, zkoušeje hrát s nimi prastarou zábavnou hru.

                Chvíli na sebe koukali. „Si děláš prdel?!“

                Domove, sladký domove, drsňáci, jací jsme taky bývali, Grozar se usmál a bavil by se jistě skvěle, kdyby mu nebylo líto každého kousku, jehož se musel vzdát. Patrně navždycky, jak odhadoval. Čest kolejí odezněla se ctí armády.

                Tedy poklekl, vyhrnul pravou nohavici, pod niž ukryl do pouzdra svůj nejostřejší nůž. Tu ho jeden z elfů popadl za levé rameno (!) – Grozar zaúpěl a tiše zaklel, proč mu každej magor musí makat zrovna do té nejpitomější rány, která se tak zdlouhavě a bolestivě hojí! Hlídka využila té slabosti, žduchli do něj a povalili ho. Přemožen jejich důsledností, začal se hlasitě smát.  Smál se tím upřímněji, čím poctivěji ho prohledávali. Neuvyklý na cizí doteky, přišly mu legrační. „Jsem doma, bratři!“

                S kopancem do prsního svalu, který zřejmě pochroumal šití, ho smích přešel. Ukořistili ještě dvě tenké dýky, takže všecko, co měl na těle. Dost bláznivin! Svižně se jim odkulil z dosahu a zvedl se na nohy.

                Ten vlevo naházel kořist do kožené torny a potáhl nosem: „Prorektor čeká, takže jdem.“

                „To jděte, já už s ním mluvil,“ vyklepával Grozar klidně ze svršků suchou trávu.

                Koukli po sobě, hm, to zavání průšvihem. Vyhrnul si levý rukáv a vykázal se kódem na předloktí, vepsaným akorát mezi dvě dlouhé jizvy. Nejenže zavání, to průšvih je.

                „Uvidíme se pozdějc,“ zachytil ještě, když je míjel, nadávku přeslechl. Sebral ze země tlumok, opatrně si ho přehodil přes rameno a vyrazil za pedelem, jenž pro svou krátkozrakost přišel o celé představení a systematicky dál odsekával rovnoměrné špalky. Mládenci odešli, patrně podat hlášení.

                Eh, eliandaři už nejsou, co bývali, pomyslel si Grozar, představuje si, co tak můžou nafasovat za to, že nechali courat ozbrojený živel bez dozoru, a s citem stiskl popruh tlumoku, v němž nesl do hader zabalený ještě jeden větší nůž a hlavně: své zamilované spáry!

                ---------------------------------------------------------

                Pedel i jeho dva pomocníci jsou míšenci.  Co, ksakru, dělají ty zrůdy na Zurag-narské bojové škole!? Věděl, že zde nenalezne než úpadek, ale až takový?

                „Ještě hůř, můj hochu, ještě hůř, než myslíš,“ vysvětluje Druhý mistr a celá horní polovina těla se mu mírně kymácí, dopředu dozadu, jak by odměřoval čas, „naše válečná hrdost zmírá, zmírá. Slyším ji naříkat. Nová vláda je snad moudrá, ale jejich moudrost jako by přišla ze světa lidí. Hmmmmm…“ a tichounce brouká jakous kolébavou melodii. Jako když uspávají nemluvně. Sám pro sebe zavřel oči.

                Sa-Ul, jenž také přijel s delegací, konečně vytahuje flašku a když si přihne, Mistr zvedne právě pravé oko. No jo, alkohol je tu taky zakázaný. Dokonce i „násilí mezi adepty nad rámec výuky“. Zato návštěvy matinek povoleny! Fakt že se říše navrátila k rodinnému modelu (!), to je k zblití.

                „Byl jsem i v hlavním městě, abych to Patriarchovi osobně vysvětlil,“ pokračuje Mistr zničehonic, „nepustili mě dovnitř. A že jsem starý blázen,“ roztomilým gestem pravé ruky si řekl taky o hlt. „jsem! Ale v jednom mám ještě křišťálově jasno: tendlencten požehnaný diplomatický smír náš národ zabíjí!“

                Tak koluje flaška v trojici, která se sešla v „Doupěti“, jak se kdysi dávno přezdívalo prostoru pod posledním arkýřem v nejodlehlejší z budov.

                „Proč tu vlastně zakázali chlast?“ pokládá Sa-Ul melancholicky řečnickou otázku. Od doby, co Grozar prošel zkouškou krve, našel k němu leccos z dávných bratrských sympatií. Snad ho už taky pohlcuje ten podivný instinkt stmelit se navzdory dnešnímu všeobecnému zvrácenému stavu.

                „Za vašich časů nebyla zakázaná žádná z věcí podružných,“ vzpomíná Mistr s očima do sebe obrácenýma, „tím jsme vás učili, že v blbostech jako flaška není hodnota,“ znovu si zhluboka přihnul, „řád hovořil jen o tom, na čem skutečně záleží. Tohle jsou divné nápady. Na druhé koleji na tři sta trojce si chlapci nechávají kvasit mošt.“

                Bratři se po sobě udiveně podívali. Mistr pokračuje: „Všiml jsem si toho při příjezdu, visí tam z okna demižon. Úpadek nás požírá. A Akademie bude první, koho sežere docela. Krvácí ti rameno, Grozare,“ dořekl šeptem starý muž, jenž se málo rozhlíží kolem sebe, zato mu nic neunikne.

                Kruci, poslední čistá košile. A prádlo chodí jednou za týden.

                „To je díra jak do prdele, příteli,“ vyhodnotil Sa-Ul, když ji Grozar svlékl, stehy daleko od sebe a veskrze neřádně utažené. Ale sešívej si sám zadní hlavu deltového svalu, když si tam nevidíš. Tento měsíc už třetí pokus. Už proto nosívá teď šicí nádobíčko v plechové krabičce stále při sobě.

                „A jak vaše mise?“ ptá se aplikuje alkoholové anestetikum vnitřním užitím.

                „Nic moc,“ rozkládá Mistr zvolna, nahřívaje jehlu nad svící, „kryjou se navzájem. Ale prorektor to má sečtené. Rozkradli mu pod rukama třetinu proviantu. To nevypapíruje, i kdyby se na hlavu stavěl.“

                „Je to tu samá krysa,“ potvrzuje třetí pedelova pomocná ruka, jenže: co by správně mělo být s proviantem pro tři tisíce eliandarů, když jich je setrvale jen tisíc? Prodat normálně majetek Akademie je nezákonné. Žebrat o větší dotace nedůstojné. Naplnit školu dalšími adepty zhola nemožné. Buď by museli zrušit přijímač nebo školu otevřít i dalším rasám.  A Grozar si už živě představuje, jak po hlavním nádvoří korzují lidé a orkové z jihovýchodu a přehlídka „jinojazyčných elfů“, jak se teď moderně říká, hotová antropologická zahrada.

                „Větší personální čistku si nemůžem dovolit,“ vysvětluje Sa-Ul, „rektor je nedotknutelný, tak to schytá jeho zástupce. Však on už bude vědět za co. Na jeho místo povýší děkan největší fakulty a ten tam vydrží zas do příští šťáry. Curiculum vitae,“ zakončí a pozoruje, jak přesně a umně Mistr pracuje, přestože se mu ruce znatelně třesou.

                „Děkan je sadistická svině,“ sykne Grozar bolestí.

                „Sadistická svině?“ směje se delegát, „eh, bratře, a kdo z naší generace temných vojáků jí není?“

                Tady jde o něco jiného, Grozar chrstne zbytek chlastu do navrstvené gázy a omývá snad už pošesté sešité rameno. Ještě tentýž večer v den svého příchodu potkal znovu ten svůj milý dvojčlenný uvítací výbor. Mládenci mířili do kaple, zaostávajíce daleko za ostatními, podpírajíce jeden druhého, pomalu a těžce se vlekli. Když ho spatřili, hodili po něm nenávistnýma očima. Děkan je dal zpráskat jak psy.

                Mistr i Sa-Ul jen pokrčili rameny. Grozar při vzpomínce hořce stiskl zuby. Bývali si s nynějším děkanem hodně blízcí. Je to dávno. Tak dávno, že to už není pravda.

                Ale že při výchově eliandarů se bolestí neplýtvá, to by sakra vědět mohl!

-------------------------------------------------------

                Nad ránem inspekce dokončila své dílo. Sesazeného prorektora zatkli a odváželi s sebou. To byla ještě tma. Tiché ceremonii přihlížela jen hrstka funkcionářů, správa Akademie a pedel, který si přivstal. Žádné emoce, žádný rozruch, jak by měli takových scén nacvičených do zásoby.

                Grozar se podívat nešel, hleděl si dodávky dřeva z pily, kterou bylo třeba vyskládat, utřídit, naštípat a uskladnit. A  že se i tady šetřilo, byl to samý odpad. Vybíral si nejmasivnější polena, aby v jejich tíze ztopil vztek. Spáry, jež sem byl tak jednoduše, přitom účinně propašoval, během včerejška zmizely. Kterej ďas je vyčenichal pod hromadou odštěpků vzadu v sušárně? Celý týden se bavil tím, že střídal skrýše, tentokrát patrně přestřelil. Posedla ho temná, táhlá zlost, zarputile se teď snažil unavit, jinak by tu taky mohl někomu urvat hlavu! Obličej mu už skoro tuhl v křeči, jak se mimoděk šklebil, a v hlavě vaří úvahy stále divočejší, kam, ke komu je jít hledat. Trhal větve z pokrouceného kmene, kterého na pile nezbavili kůry, představuje si, kterak svými prsty drtí zápěstí, čelisti a krky všech podezřelých. A že jich byla celá řádka. Jen ať mu v zájmu vlastního bezpečí teď nikdo neleze do cesty! To by se taky nemusel udržet!

                Jak na potvoru: sotva se stopa slunečního kotouče vyškrábala nad hradby, přiběhl sem sirotek. Chlapec sotva dvanáctiletý.

                „Sirotci“ se říkalo bezprizorním dětem. Opuštěná ptáčata či váleční pohrobkové, správa říše je posílala do blízkých institucí. Na Akademii bylo teď takových vlčat pět. Žili v malém internátu a čekali, až dospějí a nastoupí dráhu adeptů. Chráněnci samotného rektora, banda rozívených rozmazlenců, na které se z nějakých složitých rituálních důvodů nesmělo sáhnout.

                I tenhle klouček si byl svých jistot vědom a doskotačil až k velkému špalku, z něhož trčela těžká stará sekyra.

                Grozarovi naběhly spánkové svaly. „Co tu chceš!?“ procedil.

                Klučina lomcoval topůrkem, co měl sil. „Tak prostě…“ Cele zaujat svou nehybnou soupeřkou, vyskočil na špalek a systematicky topůrko okopával. Jaká radost, že se začalo viklat, určitě už brzo povolí!

                „Ty mě srát nebudeš, parchante!“ Dvěma skoky byl u něj, pravou rukou vyrval sekyru, levou popadl štěně pod bradou a zdvihl do výšky. To jen na okamžik, hnedle leželo tělíčko na špalku jak kohoutek na porážku. Jeden nápřah – dítě ječí – teď!

                Ostří už zase odpočívá v dřevě jak před chvílí.

                „Kde jsou moje spáry, parchante!!?“

                „Vím! Já vím!!“ kňourá kluk.

                „Sebrals je?!!“

                „Nééé, ale viděl, vím kde,“ hlásek stoupá o dvě oktávy, „a pro- pro- prorektor tě chce vidět…“ elf ho propustil ze sevření, „-pane…“ vydechne hrdélko k smrti vyděšené. Jediný pohled na dřevorubce – a už si nedovolí ani jeden vzlyk.

                Vida, jaký ofrklý malý posel. Bleskem se vzpamatoval, a zas to s ním šije, když vede svého bělovlasého kata do sušárny.  Vzadu vloupá hubenou ručku pod hromadu odštěpků – a hle – kroucené kovové ostří je na světě. Mužskými žilami se rozlije úleva, jen to nedat na sobě znát.

                „Jen jsem si je na chvilku půjčil,“ vysvětluje neviňátko, „a zas rychle vrátil, nejsem zloděj,“ tváří se tak vemlouvavě, že bys mu dal stříbrňák.

                „Takže nový prorektor,“ zasazuje si majitel své spáry za pás, všecky předpisy mi můžou… a kdo mi jimi zamává před ksichtem, toho zbiju (!). Poslední pohled na tu malou sviňuchu a radši se má k odchodu, než se stane neštěstí.

                „Neboj, já na tebe neřeknu, žes mě chtěl zabít, slibuju!“ volá za ním chlapec.

                Jestli ten se dožije zápisu, to bude zázrak!

-----------------------------------------------------------

                Protáhl se zadem kolem velkého cvičiště, kde si na dvě stě noviců sahalo na dno sil. Nebýt té audience, vydržel by je pozorovat celé dopoledne. Jsou chvíle, kdy zapomeneš, že žiješ a že jsi smrtelný. Sám si pamatoval, jak hned na prvním cvičení, co sem přišel, ryl nosem v té škváře a srdce div nevyskočilo z těla, podivně nadšený a šťastný.  Sladký, dávný čas. Jak tam zasněně stál, otočil se na něj instruktor. Elf havraních vlasů a cizokrajné tváře. Loňský zaoceánským import. Dávný, ztracený čas.

                Zadním vchodem se vkradl do budovy rektorátu, opatrně a neslyšně bral schody po třech, ta děsná chuť být znovu jedním z nich.

                „Hej, ty, vyděděnče, co se tam plazíš po zdi? Pojď sem, ti řikám!“ hnedle za rohem ustala pětice eliandarů ve vášnivém hovoru. Se třemi z nich už měl tu čest. Ten s nejkulatější hlavou má ohromný talent lézt na nervy. Snad už proto, že člověku vždycky takhle bohorovně zastoupí cestu a pitomě na něj ukáže prstem.

                „Máme tu s bratry takový spor o východních provinciích. Ale ty bys nám to moh vyjasnit, pobýval jsi přece dlouho na východě, ne…“ Ten, co první spatři Grozarova záda, se zatvářil závažně a dal ostatním předpisové znamení. Jak na povel zajeli všichni rukama pod tuniky – a prej že je zakázané nosit tady zbraně.

                „A co chce vědět budoucí elita národa?“

                Na konci chodby se náhle otevřely dveře a pět vlků automaticky couvlo o dva kroky. Čerstvý prorektor vykoukl a zase zašel, zanechav dveře příchozímu dokořán otevřené.

                Grozar ještě spěšně hmátne levou rukou a přidrží límec pod kulatou bradou: „Toho demižonu se zbavte ještě před západem slunce, chystá se šťára,“ vkládá rychle pološeptem slova do elfova mladého obličeje jak do starožitné schránky.

                „Zeptáte se někdy jindy,“ hodil jim nahlas na pozdrav a už následuje hostitele do jeho pracovny.

                Bývalý děkan, kterého právě narychlo povýšili, se tvářil, jak by mu byla svěřena příprava vlastního pohřbu. Seděl za bytelným stolem nad haldou papírů a držel se za hlavu.

                „Tak tady to vidíš, příteli, celá sláva Zurag-narských kolejí,“ hrábl loktem do listin, a ty se poslušně rozlezly po celé desce.

                „Mám ti nějak pomoct,“ hádal host studeně.

                „Jo, jo, jo,“ vzdychl funkcionář, pak mimoděk sepjal ruce, „zatop mi, tady eliandaři služby nedrží. Prosím tě,“ a pohlédl vskutku tak, jak by upřímně prosil, „udělej to sám, hlavně mi sem neposílej žádnou nečistou krev…“

                „Co budem pálit?“

                „Nejradši bych spálil celý archiv,“ přehlíží prorektor vysokou knihovnu napěchovanou nesešitými kodexy, „nic! Chci se normálně ohřát. Poslední dobou je mi pořád taková zima…“

                „Přece tě povýšili,“ namítá dávný přítel nad čilými plameny.

                „Děkuju pěkně a rádo se stalo!“ odsekne elf, „ale když už – služba je služba. Ještě této noci tu převrátím každičký slamník, to mi věř, třeba i samotnému rektorovi!“ zdvihl zároveň hlas a silný ukazováček.

                „Vida, rektora jsem ještě nezahlíd, co jsem tady. Byl vůbec při tvé inanguraci?“

                „Žádná inangurace mě nepotkala, bratře,“ klesl prorektor do rozložitého křesla, „a i kdyby na mě správa vynaložila těch pár řečí a kytek… rektor by se tam pravděpodobně neukázal – “ zvedl oči ke stropu, z nějž visely zašedlé cáry odprýskaného vápenného intonacca, „rektor je totiž – neviditelný…“ zakončil záhadně jak staří ovínění písmáci.

                Grozar nezadržel tichý smích. Takhle bezstarostný, jak je tady doma, nebyl už dávno, je dalek všech tíživých trablů, jichž mají akademici plnou hlavu, nerozumí a nechce rozumět jejich pošetilým břemenům. „Takže je zavřený ve své pracovně!“

                „Je. Ale ty tam nejdeš!!“ pohlédli na sebe docela vážně, „věř mi, bratře, nechceš ho poznat!“