KDYŽ PIJEŠ

... ničí mě to. Sotva spatřím Tvé oči, vyloupené jak jarní výloha v ulici, v níž chcípá pes, projede mnou vlna vzteku. Už zase. Tak hodně jsem Ti toho chtěla říct, teď budu čekat do rána, sotva má smysl třást Tvým osleplým světlem. Jsi mimo. Jsi opilý. Už zase.

Rozhovor s Tebou dávno stokrát přehraný v hlavě. To prý si člověk takhle jen povídá s vlastními brouky. Ti aspoň naslouchají, byť zatvrzele vzdorují (jinak by si přece člověk s takovou chutí nepokecal). Vaří mi krev, jak se Ti plete jazyk. Jsem tu sama s tělem, jež uvízlo v minulosti. Ty bloudíš někde vzdálen světu, mně i sobě, paměť selže a co je venku za očima, Tě nezajímá. Odešel jsi spát potupným spánkem zmámených, nechals mě samotnou. Už zase. Není s Tebou žádné pořízení, když se takhle dovlečeš. Ještě mi vypravuj, že Ti je špatně... Páchneš. Lituju víc Tvé vnitřnosti, či své peníze?

"Tak kdy?!!" Kdy konečně dáme řeč? Kdy si najdeš čas mezi drogou, opilostí, drogou a střízlivěním?! Kdy tu budeš se mnou přítomen? Děsně těkají Tvé vyprázdněné zraky po podlaze, jak by hledaly mé včerejší slzy. Pokolikáté už?

Nechápeš tu bolest. Respektive znáš ji z druhé strany. Metanol nic neodplaví, to se jen traduje mezi lůzou. Nic neoslní. Nic nezkrášlí. Jen vrhne.

A dno je nadosah. Už zase.