MELANCHOLY II

            Ráno je mlha a neutěšené, výsměšné vlhko, jež rituálně provází začátky školního roku. Taky pod mrakem. Vstávám brzy, jako každý den. (Však nikdy za tmy.) Po ránu se mi můj pokoj nelíbí. Vyhání mě z něj neuchopitelná tíseň, kterou snad vypocují samotné stěny. Slabý nakyslý pach (čertví odkud se bere) a šedavé světlo rozežírají dozvuky radostných snů a přidávají mi na věku nejméně šedesát let. Oblékám tyrkysové zavinovací šaty a stěhuju se do kuchyně. Zvykla jsem si vstávat první, připravit hojnou snídani a obřadně ji podávat na velkém jídelním stole v knihovně. Servis po babičce a starožitná čajová souprava, bez ohledu na to, kolik lidí se sem na půl osmou dostaví. „Jsem rád, že tě to baví,“ řekl mi jednou místo poděkování a já se mlčky usmála. Nebaví mě ty snídaně. Nebaví mě skoro nic, čím se tu zabývám. Dělám to čistě pro zdání lidského tepla v tomto domě. A taky proto, že nikdo jiný by se vznešeného úkolu neujal.

                Mám prostřeno pro všech sedm osob. Je po šesté, spousta času, usedám ke klavíru. Pohladím ořechové dřevo s vrstvou šelaku, místy odřenou, s levým pedálem hraju starý rockový doják, tiše a neokázale. (Až napotřetí bez chyby) tklivý tak, že by se i mrtvý rozbrečel. Když je Saidé doma, hraju samé melancholické skladby. Do protiváhy zatvrzelosti jeho kamenného srdce. Ne, nevšiml si. Spoustu věcí přehlíží, proč by měl registrovat Chopina (navíc sotva průměrně zvládnutého)? Teď se opřu do sedmiprstých akordů preludia c-moll – nazývám ho „Saidého ukolébavka“. Naučila jsem se ho už před lety. Ponuré a pomalé, jasný atmosférický romantismus – říká se mu „Pohřební“.

                Krátce před osmou přichází poslední zpožděnec, za okamžik se normálně první najedení vytratí, nikoli dnes. Obvyklé čučení do mobilů provází nezvyklé ticho. Před bouří, jak jinak. Sedím jak přibitá proti velkým proskleným dveřím, za nimiž slabě poprchává, a koukám před sebe, kterak z mísy mizí nakrájené ovoce, na světlém ubruse se hromadí drobky a zrnka granátového jablka, jak je mé nehty obnažují, trousí červené kapičky jak rozsýpané perličky. Mám lokty zabodnuty do stolu, prsty zkrvavené trpkosladkou šťávou, postupuju pomalu, špičku palce vkládám pod kůži, jež se tlakem potrhá. Ups! Pokus rozlomit velkou čtvrtku vyvrcholil drzou ovocnou ejakulací.

                „…prdele!!“ vyšlo hned ze dvou hrdel najednou, v zasažené zóně ubrus, dva talíře, čajová konev, podnos s bábovkou a tmavošedý rukáv toho zamilovaného introverta.

                „Sorry, to nebylo schválně,“ lžu nepřesvědčivě, mladík má sto chutí vykoupat mě ve svých nadávkách, jeho holka mu ten nával temperamentu rázně zchladí očima. Saidé nehne brvou, zahleděn do knížky, již prve vytáhnul z horní police. (Než odejde, zas ji tam vrátí. Je tu asi čtyři sta knih – tři stovky z toho moje. Máme spolu takový tichý závod – kdo to všechno přečte první, však pravidlo říká, že tyto knihy mohou být čteny pouze v této místnosti. A protože sem oba moc nechodíme, vystačíme si s touto zábavou na mnoho let. Oproti mně má trochu víc naspěch – polovinu svých knih mám přečtenou už z dřívějška.) Zatracené jabko! Druhý pokus – zas gejzír, tentokrát tedy brvou hnul – rudá lepkavá tekutina si vybrala jeho směr, přistála mu na prstech i v misce s jogurtovou kaší. Hlasitě vydechnul (a ve mně se dech vpravdě tají, ovoce jsem odložila do talíře a už se ho radši nedotknu), rázně zavřel knihu, zahodil lžíci a odsunul misku se snídaní.

                „Zahajuju poradu,“ říká suše a všichni jak na povel zvednou hlavy. Začíná jedno pěkné grilování, zábava týdne. No tak do mě – jsem přece hlavní (ne-li jedinou) příčinou. Jaké pondělí, takový týden (říkává moje matka), v pravé poledne vyrážím do práce, aspoň budou mít cestou co promýšlet.

                Nikdy by mě nenapadlo, že já – veskrze městský člověk – zakotvím na venkově. A zrovna tady – takový shluk vesnic kolem menšího městečka s jedinou ZUŠkou – mé současné profesní působiště. A ejhle, i v té nejpochybnější díře se může skrývat pravý klenot.  Milý baráček z dvacátých let s okázalou dispozicí a romanticky vyhlížející fasádou má schopnou a charismatickou ředitelku a výtvarný obor cele osiřelý po penzionované bábě. Tři rozměrné světlé ateliéry, archiv větší než celý můj někdejší byt a v suterénu sklad přeplněný poklady. Celý první týden jsem strávila v zahradě malováním toho předčasně zčervenalého, zmíravě-živoucího břečťanu, a kolegyně z hudebky valily oči, a několik přitrousivších se dětiček že si to chce taky zkusit, (jsou tam dva tucty stojanů, ateliérové i plenérové, posledních pět let se jedinkrát nepoužily) a když je cepuju krok za krokem – tuhle barvu, tenhle štětec, tady dotknout, tuhle zmazat… tak jsou i výsledky a další týden už kupuju spreje ve čtyřech základních barvách a řádím na dvoumetrový karton a uchazečů rázem víc než loni (jak jsem jen mohla posledních deset let skoro nemalovat??); letos jsem si dotáhla někdejšího ctitele, aby mi pomohl zprovoznit všechny tři kruhy, mám se tedy naučit točit – eh, já a keramika – dnes tomu dám tři hodiny. Člověk není nikdy dost vzdělán. Babky z kroužku seniorů budou nadšené a na příští rok – to vám všem spadne brada (!) – otevřu si v ZUŠce kurzy večerního aktu! Jak svůdné, nevídané, velkolepé umění pro tuto ospalou (však kupodivu lidnatou) díru.           

                Jediná nevýhoda – je to trochu z ruky.

                „To je v pohodě, to sjedeš na kole,“ hodil mi tehdy Saidé prapodivně obojakým tónem. Nemám kolo. I kdyby – neumím na něm jezdit; i kdyby – asi bych sjela akorát tak od našeho domu dolů, pak přes údolí, do protilehlého kopce bych stejně šlapala po svých. Tak kolo nemám. Namnoze se setkáme v poledne před domem, jak bere za kliku svého auta, pokaždé se zeptá: „Chceš zavézt do práce?“ a podívá se po mně zkoumavě.

                „Ne, dojdu, je to kousek,“ hodím mu zpátky a otáčím se k němu zády, ať nemusím koukat, jak se tváří.

                Oba víme, že kousek to není. Je to čtyři a půl kilometru. Chodím pěšky, procházkovým tempem hodinu, rychle tři čtvrtě. Ať je horko, ať prší. Sněhu jsem se obávala, ovšem loňská zima byla rekordně mírná. A stejně se pokaždé znovu zeptá, a stejně pokaždé znovu odmítnu. Prostě hra, kdo to vydrží dýl. Vyhraje ve chvíli, až za ním přijdu se slovy: „Rozhodla jsem se, že si udělám řidičák.“ A já nechci prohrát! Ať krápe sebevíc – vlastně obzvlášť tehdy, když prší (sám čerchmant ví, proč se v lijáku pokaždé střetnem ve dveřích), „Nehceš hodit do práce?“

                „Ne, dík, ten kousek dojdu,“ obzvlášť když prší!!

                Porada zahájena a už se sypou stížnosti. Ne že by spolubydlící měli až takovou odvahu vyjet proti mně tváří v tvář; sám šéf čte z papíru jejich soupis. Problém číslo jedna: Agnesina kočka. Oba psi přece do domu nesmějí (vlastně ani přesně nevím, komu patří, Saidému teda ne), tak proč má mít kočka pardon?

                „Protože je to kočka,“ argumentuju záludně.

                A vlastně: kočka je problém zástupný za všecky ostatní. Protože těžko na mě co jiného vyhrábnout a jednoznačně zformulovat.

                Nedostatek štěstí, málo radosti, minimum rozptýlení, příliš často vypadávající wifina, napjaté vztahy, chlad a neosobnost, vědomí vlastní nedostatečnosti, zmatek ve svých nedozrálých citech, málo podnětů, pocity odstrčenosti, nejasnost cíle, frustrovaná touha po spotřebě a naplnění, nedostatek lásky, hniloba sebepohrdání, naprázdno uplývající čas… nepochopitelně nezvedené letošní počasí. Za všechno dohromady: Agnesina kočka. Moc černá, moc suverénní, moc línající, moc spokojená! Non grata.

                Poslouchám, jak si jeden po druhém přisazujou, prohlížím si své ruce v klíně a docela mě mrzí, že pod nimi nepřede roztomilý černý tvoreček. Všem navzdory. Přemýšlím, jestli by mi bylo líp, kdybychom tu žili sami dva. Nebo tři? Saidé, já a kočka. Zbláznila bych se v tom prázdnu! On chodí domů jen spát. Těch pár hodin před a po je jen mdlým příslibem – ničeho. Jak žít sama v tak velkém domě, kde láska neproudí? Ať jsou tady oni – ať je jich co nejvíc! Přítomnost lidské pošetilosti – dech lidského tepla! A pak – jsem jista, že kdyby tu nebyli oni, chodil by sem ještě míň. Co já sama jsem pro něj? Hlubina, jež přitahuje míň než děsí, centrum nesrozumitelnosti v jinak přehledné struktuře ok jeho sítí.

                Že prý nejhorší je chlap, který se hledá. Nesouhlasím. Nejhorší je chlap, který se našel – na opačném břehu.

                A už je to tady, musím se předvádět v oblasti, jíž vlastně veskrze pohrdám. Zas ze sebe slyším mluvit svou matku. Ale co zbývá – zaútočili touto stranou, je mou povinností bránit právě tento val.

                „Z režimu vašich psů pro mě nevyplývá vůbec nic. Užívání prostor v tomto domě zakládá platná nájemní smlouva, jež podléhá mj. ustanovení občanského zákoníku platného od 1. 1. 2014…“ mluvím rychle, suše, srozumitelně, hledím na ubrus a slyším, jak se osazenstvo vrtí na židlích, „... ten chrání mě jako slabší stranu v občansko-právním vztahu pronajímatel-nájemce a jasně uvádí, že pronajímatel není oprávněn dále omezovat práva nájemce, nemůže mu například zakázat v pronajatých prostorách kouřit – což, všimněte si, nedělám, a to jsem mezi vámi výjimka, či chovat domácí zvíře v rámci běžných chovatelských poměrů – to splňuju, páč kočka není kobra ani aligátor.“ Vysypala jsem to před ně jak kostky z krabice. „A nepokoušejte se na mě vytáhnout kočičí nemoce, to zvíře je zdravější než jeden každý z vás, jak tu sedíte. A čistotnější nesrovnatelně,“ poslední říkám radši pro sebe.

                „Pronajímáš si snad kuchyň, předsíň nebo knihovnu?!“ kuchař s obvázaným palcem se chytil první, je dobrej.

                „Podílově, příteli,“ odseknu rychle, zatímco si nad stolem hraju se lžičkou.

                „A kde je psáno, že tu kvůli tobě musíme žít všichni v chlupech!?“ vyjede po mně urostlá servírka, bývalá amatérská atletka.

                „Asi tam, kde je i psáno, že tu všichni musíme poslouchat tvoje kecy.“

                Šest hrdel se rychle nadechne, Saidého nejrychleji: „To stačí, Agnes!“ Krátká pauza, jen si vyměníme pohled. („Musíš to tak hrotit?“ ptají se jeho oči, „Asi jo, to víš,“ nemám co chytřejšího mu odpovědět.)

                Že svůj ambiciózní projekt začne tím, v čem se vyzná, totiž tím, že zakoupí a zprovozní dům ke společnému bydlení a otevře si v údolí hospodu, byl jeho nápad. Velmi rozumný postup, soudím. Bar vlastně ani nemusel otevírat, pronajal si jen maličko zchátralý podnik se stálou klientelou od chlapíka, jemuž se dennodenní dávky alkoholu staly devastujícím pokušením. Aby s tím svým plánovaným komunismem trochu posečkal, zas přišlo ode mě, poradila jsem mu, ať tu svou družinu mladých statečných normálně zaměstná a řádně je zkásne na nájmu. Vzal to vážně a řádně zkásnul v první řadě mě. Nestěžuju si, ono totiž ani není komu. Aspoň nemusím makat v zahradě a vůbec se nemusím bát, že schytám nějakou zemědělskou fušku, a ta zde vskutku hrozí, jeho velikolepé plány mají zálusk na ten sad nahoře, a to pole vedle taky obhlíží podezřele často. Naposledy před půl rokem se mě ptal, jestli mu nechci dělat účetnictví – zatrnulo mi tak, že jsem ho poslala do zadele velmi nevybíravými slovy. Za žádnou cenu, za žádných okolností se nesmím stát jeho zaměstnancem! Ani kdybych v té ZUŠce měla jednou leštit podlahy!

                „No tak co kdybychom o tom normálně hlasovali,“ introvert promluvil, těžiště pozornosti se přesune k němu, prohlížím si jeho droboučce pošplýchaný rukáv, „demokracie, ne? Kdo je pro, aby se její kočce úplně zakázal přístup do společných prostor?“

                To mi rozehřeje krev: „A kdo je pro, aby se Agnes zvednul nájem na dvojnásobek, zatímco ostatním se uleví o pětikilo? Ty víš o demokracii leda hovno.“

                „Tak dost!“ vzal si slovo sám šéf, předkloní se, opřev o stůl zkřížená předloktí. „Vyslechl jsem vaše postoje a zjevně se nedohodnete. Takže: problém s kočkou a jejíma chlupama ve společných prostorách rozhodne Saidé. Dneska si to rozmyslím a zítra ráno vám sdělím výsledek. Je k tomu ještě nějaká poznámka, nebo můžem přejít k dalším věcem?“

                „No, já to teda nechápu,“ rozčiluje se nesměle introvert, „proč jako nemůžem hlasovat?“

                Ten tomu dal. Skvěle! Studuju Saidého obličej a líbí se mi hodně, jak zvedne obočí a už tak veliké oči se ještě rozšíří, chřípí se zvětší, lebka se povysune dolů a dopředu po diagonále. „Protože tady nejseš v nějaké veřejné instituci!! Je to, kurva, můj barák!“

                Strnul i ten vzduch nad stolem.

                Saidé stiskne čelisti. Tohle tedy od sebe nikdá slyšet nechtěl. Stáhl se zpátky do židle a předčítá z lístku stížnost na selhávající připojení k netu, předstíraje majestátný klid.

                Taky se zvrátím do opěradla, zbytek porady ignoruju (podobně jak bývávalo u nás na střední), jen trochu želím, že si nemůžu pustit do uší metal a odejít před koncem si netroufám, ačkoli už dávno řeší provoz baru, jenž se mě naprosto netýká. (Za celý rok jsem tam byla snad jen dvakrát. Vyhýbám se mu záměrně, ač slovy ten záměr vysvětlit nedovedu.) Vlastně je mi mezi všemi spolubydlícími, těmi krásnými, milými lidmi, takhle pohromadě hezky; když se dost vynadívám na Saidého soustředěnou tříčtvrtku, zaobírám se znovu granátovým jablkem – tentokrát už bez společenských komplikací.

                „Stav se za mnou nahoře ještě teď ráno, jestli můžeš,“ pronesl nad mou hlavou tiše a soukromě, ukládaje knihu do nejhořejší police, kam ze země dosáhne jen on. Čekala jsem to.

                Na tu audienci se chystám třicet minut. Pořád nerozumíte, proč si v jeho přízni stojím tak vysoko? Vyfénovat vlasy, zatímco kůže vstřebává tělovou kosmetiku, ty milé bavlněné černo-bílé šaty, bosá se chvíli dívám do velikého zrcadla s náležitou strnulostí, pak zavřu oči a zopakuju ono metalově-teatrální uctivé gesto. Skloněná šíje, čelo nad kolenem (mé natažené ruce směřují do stran k zemi), pod sebou cítím dřevěnou, nahrubo přelakovanou podlahu, obklopuje mě podmanivé teplé přítmí a cítím vůni jeho přítomnosti; před kým poklekám, kdo stojí nade mnou?

                Zvedám se, očima mžourám po zrcadle – pořád tam je, Šedočerný! Dokořán rozevřu oči, už stojím zpříma – a je pryč. Hledím na sebe v pravolevě převráceném odrazu své ložnice, já – Agnes. (Víš-li, co to znamená?)

                Za chvíli sedíme na okraji Saidého rozestlané postele u otevřeného okna. Dovolila jsem se a zabalila své ještě vlhké tělo do černo-červeného přehozu.

                „Co je špatně, Agnes?“ už dlouho si za mnou nepřišel pro radu. (Ne že by se jimi řídil, ale vždycky jim tak nábožně naslouchá se zatajeným dechem.)

                „Normální krize vztahů,“ krčím rameny, „to se přežene. Sejde se měsíc s měsícem – nikdo si ani nevzpomene.“

                „Je to něco většího,“ říká vážně, „cítím… Ale nevím co.“

                „Já vím,“ chvíli váhám, nechce se mi ho poučovat, „padáš do pasti vlastního úspěchu.“

                Řekni mi víc, dívá se na mě plným pohledem, nestává se to často, ale tentokrát vskutku prosí.

                „Za poslední čtyři roky – vzpomeň: na co jsi sáhl, to ti vyšlo. Až zázračně, nemyslíš?“

                „To je špatně?“

                „Někdo… něco tě má moc rádo. Nezdravou láskou. Není to v pořádku,“ kdesi v domě bouchly dveře, „chci říct – normální jsou vrcholy a pády, zdary a zmary, chvíle síly a chvíle bezmoci. Příliš se ti daří, pak ztrácíš kontakt se zemí.“

                Nadechne se – chce namítat – neví co – nepustím ho ke slovu (hernajs!!).

                „Se podívej, jak žiješ – zařídil sis vlastní svět; tak pohodlně… není to zdravé,“ nakrčil obličej k obraně, „všichni lidi, jimiž ses obklopil – toho sis přece musel všimnout! Nezbyl ti už nikdo tobě rovný, kdo by se ti moh postavit. Máš kolem sebe jen figury a táhneš s nimi po vlastní šachovnici,“ zrak mi spočine na jeho bosé noze na podlaze, „držíš je v hrsti a ani na to nemusíš myslet,“ za všechny si vybavuju zátylek toho dvacetiletého lovce koček odvedle.

                „Ještě jseš tu ty,“ a tím míří jako kam?

                „Já ti nebudu dělat oponenta, to naprosto není můj úkol v tvém životě.“

                „A co je tvůj úkol v mém životě?“

                Tak prostá otázka, pronesena docela upřímným tónem, rezonuje mi v lebce, svírá srdce. Tlak stoupá k sliznicím, zírám mu do tváře, dokud ještě mám tu sílu (To mi tvrď, že stále tápeš!), ještě moment – a propuknu v pláč.

                Konec diskuse! Vymotám se z těch dek a rychle vstávám. Cítím, jak se mi úží hrdlo a tvrdne hlas. Zhurta plavu nahoru k hladině.

                „Kočku si budu brát do kuchyně, ať mi to zakážeš, nebo ne!“ natáčím se k němu bokem, čímž demonstruju odhodlání k odchodu. (Zadržíš mě? Ještě můžeš!)

                „Aha…“ starý známý úsměv.

                „A až pro mě budeš vymýšlet sankce, příteli – dej si záležet,“ všimni si, že tentokrát jsem to já, kdo odchází (!), „ať stojí za to!“

MELANCHOLY I

                 Venku ještě svítí slunce. Jeho slábnoucí záře sem vpadá jediným velkým oknem. Ač zdaleka nejsem unavená a slípky u sousedů stále pozobávají zapomenuté výhonky, ležím přikrytá v posteli a čtu knihu. Na polštáři vedle mě schoulený raneček v černém kožíšku, báječný kontrast proti krémovým potahům s drobnými květinovými vzory, jimiž je ložnice přeplněna. Opírám skráně o levé zápěstí, kniha mne nudí. Je plytká a fádně přesycená dějem. Jako veškerá jeho četba. (Půjčuju si v knihovně vždycky přesně to, co tam právě vrátil. Taková moje tajná dohoda se stárnoucí knihovnicí, zaživa pohřbenou mezi němými regály.) Netečný venkovský poklid pozdního chladného léta pluje pokojem, kdesi za stěnou tlumené zachichotání.  Odkládám rvačku s potoky krve, v níž bude hrdina už potřicáté nečekaně zachráněn; líbám radši teplé kočičí ouško a chvíli si s tvorečkem šeptáme beze slov.

                Teď dva kroky velmi blízko! Aha. Energické zaklepání – obě zvedneme hlavu. Pohne se klika, škvírou prolezou ohromné prsty, obejmou okraj bílých dveří jak čarodějův pařát paži útlého děvčátka, jímž bude smýknuto o zeď. (Jsou místa, kde tě nevinnost neuchrání.) Ave, vladaři, jsi očekáván. Dveře už zejou dokořán, na prahu stojí Saidé a frajersky se opírá zády o zárubně, v tmavém tričku a kalhotách splývá s šerem chodby. Jen ty velké oči mu svítí odměřeným přísným světlem.

                „Spíš s kočkou?!“ táže se tak úsečně, že musím přemýšlet, které nařízení jsem zas porušila, ať se neztratím v součtu.

                „No ano. Jak vidíš,“ soukám ze sebe obezřetně.

                „Za pět minut ať jsi u mě nahoře!“

                Nařídil a zmizel.

                Sotva se za ním zavřou dveře, vyskočím z postele. Tyhle jeho hry na hraně, joj, Saidé, ještě stále jsi to ty! A co víc – jsem tady já: před velikým zrcadlem se nakrucuju v černém saténovém negližé, zkouším si už čtvrtou variantu, z pěti minut udělám samozřejmě aspoň dvanáct (si nemysli, že mně budeš něco přikazovat), ale zas ne víc, ať si pro mě nakonec nedojde a nepodá si mě mezi dveřmi. Ten hedvábný šátek kolem ramen (černá a bordó, hotová magie), hernajs, je samý žmolek, a tady – eh! Taková spoušť, po jediném kočičím spočinutí, rychle do koupelny pro kartáč; pobíhám po svém malém království (ořechové lakované dřevo nábytku, těžký sametový závěs v barvě ohnivého chromoxidu, no jasně, že si hraju na dámu, čím jiným se tady mám asi bavit?), přečesat vlasy, v zrcadle pokoj pravolevě převrácený a sbírka mých úsměvů v kombinaci s přivřenýma očima. No samozřejmě, že mě nepozval do postele (vlastně je mi naprosto jasné, co se bude dít), znám ho – a velmi dobře vím, co zde není. Jde však o to, že by mohlo být – o tu možnost, o to napětí, o ty představy. Přesně ty – jsou mi drogou. Co hůř – vidím, co dělají s ním.

                Kočka se znovu schoulila na polštář, poslední něžný pozdrav, a už se bosá kradu po schodech. Nikým neviděna (snad mě i mrzí onen detail, tolik pečlivých příprav a ani se nestanu tématem večera?) vklouznu do jeho pokoje.

                Ohromná místnost, zabírá takřka celé podlaží. Jediným větším oknem sem vniká oranžový soumrak a docela nehorázná zima, přitáhnu si šátek přes krajkový dekolt. Saidé cvičí dva metry nalevo ode mě, ještě párkrát se musí přitáhnout na hrazdě, nedívám se tam. Nedívám se na něj ve chvílích, kdy si myslí, že je pozorován. Když cvičí, když nasedá do auta, když pracuje s nářadím, když má obnažená ramena.

                Sotva si všimne, v čem jsem přišla, jde si pro tričko s dlouhým rukávem. (Abych byla přesná, nedívám se na něj, ale nic mi neunikne! A rozhodně ne vyrýsovaná hranice mezi hlavami pažních a deltových svalů. Jak lapám po dechu, zas nesmí vidět on!) Stojím vprostřed koberce a toužebně hledím na zastlanou postel, černo-červený přehoz je podšitý hřejivým fleecem (jistě, zas jeden z mých upřímných darů, tentokrát asi sto hodin klasické ruční práce), jsem tu minutu a už klepu kosu docela viditelně, a on to okno samozřejmě nezavře! Teplá sienna dřevem obložených stěn a složitě prokonstruovaného stropu mě nezachrání. A jeho soucit? Je-li pohlcen hrou, žádný nezná! Ale tentokrát se, hochu, budeme bavit podle mých pravidel!

                „Nemělas dneska uklidit kuchyň?“ Každou výtku začíná vždycky takhle ledabyle.

                „Asi. Asi jo.“

                Postavil se zpříma přede mě, vzdálenost: dva metry. Udělat k němu krok – naježí se. Udělat ho on ke mně – couvnu.

                „A neudělalas to proč?“

                „Na to ti neodpovím,“ říkám bez patřičné dramatické pauzy, chlad mi nepříjemně třese tělem.

                „Tak ji běž uklidit teď!“ Ne, tenhle tón nehraje. Rok tady z něj udělal nekompromisního šéfa. Desítky, stovky rozhodnutí, rychle, věcně, vážně, s následky. Stal se úsečným. A ledově efektivním.

                Moje chvíle, útočný úsměv levým koutkem: „Přinuť mě!“ pauza, „A až se uvidím mýt dole nádobí, poznám, že jsi vyhrál.“

                Cynickým pohledem mi přejede prochládající tělo (Stojí ti to vůbec za to, Agnes? Zbytečné myšlenky, příteli, dobře víš, že stojí!), v obličeji nedá znát vůbec nic.

                „A moje slovo už tu neplatí?!“

                „Tvá slova,“ říkám rychle a tiše, „jsou tuhá jako řemeny z tvrdé kůže,“ slyším jeho nádech (chce namítat – neví co – nepustím ho ke slovu – vydechne – mezitím přeslechne třetinu mých řečí – krucinál, za ty roky, co se známe, moh už tenhle detail trochu vychytat (!), proč jsou ti chlapi v pilování konverzace tak neohrabaní?!), „jeden mi omotáš kolem levého kotníku – to abych ti neutekla,“ pauza, konečně příležitost vyvážit tempo a frázovat s pěknou dynamikou, „druhým mi spoutáš zápěstí,“ zvedám před sebou překřížené pěsti, „abych se nemohla bránit. Třetí…“

                „Na krk dostaneš obojek,“ už mu planou oči, no vidíš, jak se hezky chytáš. Cítím žár vnitřního ohně, stoupá z pánevní oblasti, rozlézá se žilami, brzy prošlehne k srdci.

                „Čtvrtý,“ šeptám, „mi obepne boky – ten utáhneš brutální silou –“ vpíjím se očima do jeho očí, ještě okamžik a budu pohlcena – jsi na tahu, příteli – čekám.

                Nadechne se – a – kroky, dveře, klika, nakráčí sem ten pajtaš odvedle, nejmladší ze všech spolubydlících, věčně vyjukaný chlapec sotva dvacetiletý. (Ksakru, chlape, všichni čerchmanti stojí na tvé straně!) Přišel – uviděl – nepochopil. Zarazil se, pravda, můj dráždivý ohoz (nohy odhalené skorem až ke kyčlím) ho dokonce přinutil udělat krok vzad. Chvíli váhá, má-li se s omluvou vytratit, nakonec situaci vyhodnotí jako bezpečnou a přebere si Saidého pro sebe: „Se dole ptají, jestli bude ráno ta to – ta porada.“

                „V půl deváté po snídani. V knihovně.“

                Hledíme naň vážně, nechápe, co svým příchodem přerušil. Ba ukončil. Saidé ho jde vyprovodit, vlastně nás oba. Už stojí u otevřených dveří a pravou rukou drží jejich olezlé (jeho slovy „stylové“) kování.

                „Máš tam práci, Agnes.“

                Prohrávám, už zas. Tak aspoň jednu radost na závěr. Něco, co nečeká. Blížím se k němu, tu rychle a elegantně pokleknu na levé koleno, skloním hlavu (mé vlasy olíznou dřevěnou, nahrubo lakovanou podlahu), natažené ruce směřuji do stran k zemi, metalová gesta ve znamení rohů (Jo, to se hodí, všude po zdech tu visí černé prapory s emblémy rockových kapel. Jen ta jedna stěna ve výklenku vznešeném jak domácí svatyně zůstává stále prázdná – měla tam viset veliká mapa Středozemě, ale nepohodli jsme se. Náš jediný konflikt.), jen okamžik, pak rychle vstanu.

                „Máš to mít,“ hodím mu umíněně, když ho míjím. Nezareagoval. Snad příliš uvykl, že si každou chvíli vymyslím cosi nečekaného – uvykl a otupěl. Tak proč se namáhám? Proč se v jeho přítomnosti znovu a znovu stavím vzpurnou, záludnou, originální, nonkonformní, hravější a výstřednější, než přirozeně jsem? Snad ze strachu. Že když to dělat nebudu, přehlídne mě úplně. Jako ostatní holky. Znudím ho, poklesnu v jeho očích na úroveň nábytku.

                Vyjdu beze slova, hned za mnou zavře. Vyřízeno. Takový náš docela průměrný večer, řekla bych. Dole ve své ložnici (zařízené á la 30. léta) se převlékám do tepláků. Je to tak, je mi sedmatřicet a poustevničím tady s kočkou (co jsem byla nahoře, odešla zatím pootevřeným oknem na toulky, zůstal po ní na polštáři vystydlý důlek plný černých chloupků), pět metrů od něj. A co je jiné, než když jsme od sebe bydleli padesát kilometrů? No, míň si píšem a konečně mám zkouknutou celou jeho garderobu.

                Jo, to jsem fakt potřebovala, aby mě v mém věku někdo buzeroval na téma úklid kuchyně. Na jeho obranu musím říct, že by neplýtval naším společným časem takovými capinami, kdyby ho ostatní spolubydlící neustále nezavalovali stížnostmi. A kdyby si nemyslel, že hru ocením, dal by se mnou nejspíš normální řeč stylem:

ON: „Poslyš, Agnes, já mám sice nervy jak provazy, ale dennodenně vysvětlovat, proč ty něco nemusíš, když oni musí… že pro tebe neplatí, když pro ně platí… že ty můžeš, když oni nemůžou… mám toho dost.“

JÁ: „Připomeň jim, že na rozdíl od nich nejsem tvůj zaměstnanec a jediná tu mám řádnou nájemní smlouvu.“

ON: „A tu kočku bys sem vážně tahat nemusela.“

JÁ: „Musela, kočka střeží štěstí domu.“

ON: „Tak si ji nech v pokoji a nepouštěj ji do společných prostor.“

JÁ: „Kočka není pes. Ta si nenechá přikazovat. Jako já.“

ON (vzdychne): „Mezi námi, Agnes, místy si říkáš o pár facek.“

JÁ: „Zřejmě si nemůžu pomoct, příteli. A mezi námi (dívám se na něj úkosem) – jsem nesmírně zvědavá, kdo mi těch pár facek dá.“

                Jak oplachuju talíře a skládám je do myčky, bavím se představami, jak by se mu asi vedlo, kdyby si sem jednou přivedl holku. Milostné rozptýlení, svůdné stvoření, přítelkyni. Třeba tu rusovlásku, co občas vídám ve snech po jeho boku. No, tento dům lásce valně nepřeje. (V tom větším pokoji za zdí žijou spolu dva v páru. Navzdory nám ostatním, pěti singlům. Právě že navzdory. Dvě děti ztracené v nočním lese. Tisknou se k sobě pod jednou peřinou, beze slov sdílejí svůj jediný plamínek. Drží se pořád spolu, jeden jde do koupelny, na zahradu, do baru, kamkoli, druhý krok za ním. Ptáš-li se jeho, odpovídá jednoslabičně, zkonzultovav odpověď pohledem s ní. Ptáš-li se jí, zabloudí nejprve očima k němu. A přece to není žádná introvertka. Namnoze se dovede rozveselit, rozpovídat, rozdovádět, však jen tehdy, má-li to od něj schváleno. Jsou tu pět měsíců. Pro mě vlastně jen taková lidská kulisa, která zas pomine. Pro Saidého zdvojená funkční jednotka.) Kam by ji dal? Asi k sobě do pokoje. Nefalšovaná výhra, pravda. To podkroví je sice pořádně rozlehlé, jenže cele vyplněno jeho egem, jemuž slouží. Se ženou se tam naprosto nepočítá. Na posteli by se asi poskládali pohodlně, ale dál? Už ji vidím, jak stojí uprostřed a rozpačitě se rozhlíží na všecky strany. Její nevybalený kufr pod oknem. Možná by jí vyčlenil nějakou polici ve své knihovně a opatřil šatní skříň. To je vše. Opatrně by položila taštičku se šminkami na okno v koupelně, kde je jen sprcha, malé zrcadlo a toaletní mísa. Ať by to byla skromná myšička nebo rozpínavá lvice, brzy by jí došlo, že tento prostor dovede sloužit pouze jednomu pánovi. A pak – musela by se vyrovnat s mou přítomností. A já jsem tam všude, ač fyzicky nahoru nepáchnu častěji než dvakrát do měsíce. Kam se podíváš – přehoz, knihy, obrazy, kdejaký předmět, kdejaký detail – z mé ruky, naplněn tichým poselstvím. A to promlouvá a zahušťuje vzduch (Proto tam Saidé tak vydatně větrá?) a stráží jeho odpočinek, věrný mlčenlivý pes v mělkých přátelských zahradách – pronikavému zvířecímu zraku neunikneš, zvláště v noci. Jak dlouho by to vydržela… Půl roku? Hm, odolná.

                Kurdecdrát, tahle pánev, těžká jako svině, s patentním, zaručeně nepřilnavým povrchem. Je čistě k vzteku. Okraje s nánosem připálenin, ne, nejde to dolů, můžeš ji odmáčet, jak chceš (což stejně neděláme, pošetilý systém téhle kuchyně, kdy ten, kdo vaří, ví jistě, že úklid schytá někdo jiný), nakonec ji beru kovovou drátěnkou, což je jen minimálně účinnější. Jestli sem teď někdo vleze a vystartuje s blbýma kecama, dostane tím patentním bazmekem po hlavě!

                No, pokračuji v myšlenkách, ještě by pro ni mohl vyčlenit pokoj jinde v domě. Eh, všecky jsou plné. Tak někoho vystěhovat. Toho kluka seshora? A bude mít v baru o kuchaře míň. (Ledaže by začal vařit sám, milá představa, Saidé v bílém.) Anebo mě! Jasně, vyměnit mě za bleďoučkou zrzku, už ji vidím, jak se rozvaluje v mých vyšívaných cíchách z bavlněného saténu a mazlí se s mou kočkou (či je zvíře nemilosrdně vykázáno do  venkovního exilu?), tu kroky, krátké prudké zaklepání, dveře už zejou dokořán, na prahu stojí Saidé a frajersky se zády opírá o zárubně („Za pět minut ať jsi u mě nahoře!“)…

                Pozoruju, jak lak na pracovní desce pod mýma rukama pozvolna mění barvu. Ne, uklízení mi nejde. Připlatila bych si klidně dva litry na nájmu, abych tu nic takového nemusela dělat. Jenže to by u Saidého neprošlo. Buď by řek rovnou ne, anebo by stanovil částku schválně moc vysokou, aby mě ponížil.

                Aby mě ponížil. Proč takhle přemýšlím? Ještě nikdy to neudělal. Ale mohl by, myslím si. Nerada bych ho zkoušela, raději mu nezavdat příležitost.

Venku už je tma, žluté kuchyňské světlo, matoucí tím, jak předmětům bere třetí rozměr a dělá z nich zdání napodobenin, mě naplňuje melancholií, pomalostí v pohybu a plytkým rozvažováním. Napouštím horkou vodu do červeného kýble. Těžkne v mé ruce, koukám, jak mi na předloktí tvrdne maso, jak se končetina třese námahou.

Proč já nemusím, můžu, když oni musí, nesmějí…

Protože jsem tu od začátku. Přišla jsem loni v létě vprostřed prázdnin, stavební projekt už byl schválený, ale pár detailů jsem ještě ovlivnit mohla. Řekla jsem Saidému, že chci samostatnou koupelnu s vanou, jen pro sebe. Řek, že není problém, ale připlatím si na měsíčním nájmu litr. Odpočítala jsem ze svého odstupného dvanáct tisíc a položila mu je před oči na stůl zaprášený stavební sutí. „A mám ji předplacenou na rok dopředu.“ Odpověděl stejně zatvrzele: „Jo, máš,“ a sbalil peníze do kapsy. To už byl pohlcen svým projektem natolik, že omezil dřívější rozveselenost na minimum.

Ano, loňský srpen uplynul záhy, jako všecky okamžiky v životě, do nichž se vměstná zázrak. A tady se tím zázrakem stala rychlost, s jakou byla zpustlá honosná vila z dvacátých let přebudována v tento dům, jemuž říkáme „prostě dům“. Má ložnice dostala přednost dokonce i před knihovnou a kuchyní, abych na přípravný týden nastupovala už z nějakého zázemí.

To je ono, byla jsem tu od začátku, ač se po mně žádná vážná práce nechtěla, okenní špalety, štukatérské zásahy, podkládání podlah, lakování obkladů… byla jsem přítomna, uklízení, zařizování, stěhování… vkládala jsem se do věci, zónování, výzdoba, barevnost… spolurozhodovala jsem. Můj klavír do knihovny (nejkrásnější a vpravdě reprezentativní místnost, z níž se prosklenými dveřmi vchází na terasu obrostlou zelení), v Saidého podkroví všecky kantky a příčky pryč; tapety s drobnými kvítky do mé ložnice, konzervační nátěry všech trámů (a že jich tam je!) v jeho pokoji; smaragdová dlažba do mé koupelny, u něj ukotvit hrazdu mezi komín a mohutný sloup; pro mě pracovní kout v přístěnku pod schody (to místo je senzačně útulné, stejně jako skryté a maličké, věčně provoněné tyčinkou s příchutí vanilky)… V přízemí deset samostatných místností, v patře na skorem stejném půdorysu tři. Jsem snad jediný člověk, jemuž ten nepoměr nemusel vysvětlovat. (A jsem na to hrdá.)

Ach, loňský srpen. Jeden deštivý večer sedíme v interiéru staveniště na rozviklaných židlích u nahrubo uklizeného stolu, potaženého prastarým potrhaným voskovaným plátnem, svítíme si jediným zasviněným reflektorem se sto padesáti wattovou halogenkou a nad papíry se dlouze a rozšafně přeme o dispozici podkrovní koupelny. („Nemůžeš mít dveře rovnou ze svého pokoje, musí být z chodby.“ „Jak nemůžeš?“ „Mysli taky na další lidi, jak budou chtít na záchod a budou se tě muset dovolovat, pokaždé projít tím tvým světem?“ „Co je mi do ostatních lidí – můj záchod, tak moje dveře.“ „Ještě se dají udělat dvoje a bude to průchozí…“ „Jasně, a po ránu se tam budem scházet, to chci…“) Když se zrovna nesmějem, nasloucháme, jak se liják dere do oken, jak proud z nedodělaných okapů rozmáčí udusanou hlínu. Oba zvláštně šťastní. Jenže; to jeho štěstí… je právě jenom jeho.

Sotvaže mám vytřeno, usmyslí si hned tři lidi, že si ještě chtějí připravit jídlo. Sedím na židli, na svém ostrůvku mezi vodami, nad knihou, kterou stejně nečtu, a krčím rameny. Tvoje věc, kamaráde, zuj se do ponožek a můžeš to tu jimi vysušit.

Vyučený mladý kuchař (vlastně je radost pozorovat ho, jak si umně počíná) vytahuje svůj titanový kastrol a bere ten přebroušený nůž, na nějž nikdo jiný nesmí sáhnout, dvě děvčata mu sekundují u ledničky. Netečně pozoruju jeho zátylek a tricepsy pod hranou rukávu zbytečně velkého trička; v tomhle světle mám dojem, jakoby všichni tři byli poprášeni jemnou moukou. Chlapec se v kuchyni ohání, přitom žertuje, dívky se smějí, neposlouchám je. V hlavě se vracím čtrnáct měsíců zpět.

Tiché zamňoukání mě probere. Tři páry očí se po mně otočí, a já vskutku vstanu a jdu jí otevřít. „To jako fakt?“ No samozřejmě, že fakt. Kočky mají své tělesné hodiny nastaveny spolehlivě!

Zvířátko si vyskočí na čalouněnou židli, kartáčuju hebký kožíšek, odpovídá mi svým nízkofrekvenčním frněním, do toho se mazlíme. Ach ano, přisazuju si tím víc, čím okázaleji můj přestupek přehlížejí, vískám ji pod bradičkou, zatne drápky do potahu, až nitky zapraskají. Mám levý rukáv plný chlupů a sahám do ledničky pro tu nejdražší nesolenou šunku, co prodávají v Tescu (No já vím, že ani sobě byste takový přepych nedopřáli!), a! první neděle v měsíci – udělám na drobném zátylku pěšinku a vtírám azurový gel (jedna dávka za tisíc korun), rozhodně potřebuju mít tu nejzdravější kočku v okrese! (Jako bych na sobě cítila tvůj pohled. „A nejsi trochu trapná, Agnes?“ To víš, že jsem, a bohové to vědí a já sama taky sakra dobře vím, že jsem tuze trapná, příteli – ale chápej, nevidím jinou cestu!)

Á, tak přece, ve třech mladých tělech kypí vztek, vysoká vysportovaná dívčina se ke mně konečně otočí s dávkou odvahy: „Zas tu budou mraky chlupů, musíš to s ní nutně dělat tady v kuchyni?!“

„Nemusím, ale dělám,“ říkám schválně lhostejně, aniž odtáhnu obličej od mazlíčka na svém klíně.

„A že to všem ostatním vadí, to je ti jedno!“ přidává se kuchař s výhružně zvednutým nožem.

„Jedno,“ potvrzuju tiše a je mi skorem do smíchu. Tak moc rádi by mi vmetli něco zásadního, nejlépe životně důležitého, jenže jak na potvoru… Jakkoli poctivě je tahle generace prolezlá civilizačními chorobami, alergii na srst tu nikdo zasimulovat neumí.

Obrátil se zpátky k prkénku, kde ho čerstvě nasekaná červená kápie zřejmě ťala inspirací; dělá čelem vzad, v pravé ruce stále ten nůž, patrně zapomenutý, jde rázně ke mně! Jeho plán je průhledný jak jeho letošní zavařovačky, no, nebojím se toho mužného chvatu, předveď se, hochu!

Hmátl levou rukou – hranatá bříška zhrublých prstů mu sjela po gelem zmáčeném kožichu (pravou si nemohl pomoct, jinak by ťal do živého), nakonec jí zmáčkl kůži nad klíční kostí, prskla, vyškubla se a – hryzla ho do palce s razancí, jakou průvodčí kdysi ve vlacích procvikovali kleštičkami lístky z tuhého kartónu. Ucuknul a zaklel; oběť prchla do tmavé předsíně. Konec boje.

Pomalu a líně vstávám od stolu, „Nechytej kočku, když to neumíš,“ kážu mu a dívám se, jak pěkně krvácí; využívám jejich překvapení, sbírám kartáč, obal od medicíny a knihu a jdu za ní. Půjdeme totiž do postele a budeme si povídat. O nemožných chlapech.

O čem si budete povídat vy (když net už zase nejede)? Jo, vlastně – jak skvěle mi to slušelo dnes za soumraku v Saidého pokoji!