MELANCHOLY I

                 Venku ještě svítí slunce. Jeho slábnoucí záře sem vpadá jediným velkým oknem. Ač zdaleka nejsem unavená a slípky u sousedů stále pozobávají zapomenuté výhonky, ležím přikrytá v posteli a čtu knihu. Na polštáři vedle mě schoulený raneček v černém kožíšku, báječný kontrast proti krémovým potahům s drobnými květinovými vzory, jimiž je ložnice přeplněna. Opírám skráně o levé zápěstí, kniha mne nudí. Je plytká a fádně přesycená dějem. Jako veškerá jeho četba. (Půjčuju si v knihovně vždycky přesně to, co tam právě vrátil. Taková moje tajná dohoda se stárnoucí knihovnicí, zaživa pohřbenou mezi němými regály.) Netečný venkovský poklid pozdního chladného léta pluje pokojem, kdesi za stěnou tlumené zachichotání.  Odkládám rvačku s potoky krve, v níž bude hrdina už potřicáté nečekaně zachráněn; líbám radši teplé kočičí ouško a chvíli si s tvorečkem šeptáme beze slov.

                Teď dva kroky velmi blízko! Aha. Energické zaklepání – obě zvedneme hlavu. Pohne se klika, škvírou prolezou ohromné prsty, obejmou okraj bílých dveří jak čarodějův pařát paži útlého děvčátka, jímž bude smýknuto o zeď. (Jsou místa, kde tě nevinnost neuchrání.) Ave, vladaři, jsi očekáván. Dveře už zejou dokořán, na prahu stojí Saidé a frajersky se opírá zády o zárubně, v tmavém tričku a kalhotách splývá s šerem chodby. Jen ty velké oči mu svítí odměřeným přísným světlem.

                „Spíš s kočkou?!“ táže se tak úsečně, že musím přemýšlet, které nařízení jsem zas porušila, ať se neztratím v součtu.

                „No ano. Jak vidíš,“ soukám ze sebe obezřetně.

                „Za pět minut ať jsi u mě nahoře!“

                Nařídil a zmizel.

                Sotva se za ním zavřou dveře, vyskočím z postele. Tyhle jeho hry na hraně, joj, Saidé, ještě stále jsi to ty! A co víc – jsem tady já: před velikým zrcadlem se nakrucuju v černém saténovém negližé, zkouším si už čtvrtou variantu, z pěti minut udělám samozřejmě aspoň dvanáct (si nemysli, že mně budeš něco přikazovat), ale zas ne víc, ať si pro mě nakonec nedojde a nepodá si mě mezi dveřmi. Ten hedvábný šátek kolem ramen (černá a bordó, hotová magie), hernajs, je samý žmolek, a tady – eh! Taková spoušť, po jediném kočičím spočinutí, rychle do koupelny pro kartáč; pobíhám po svém malém království (ořechové lakované dřevo nábytku, těžký sametový závěs v barvě ohnivého chromoxidu, no jasně, že si hraju na dámu, čím jiným se tady mám asi bavit?), přečesat vlasy, v zrcadle pokoj pravolevě převrácený a sbírka mých úsměvů v kombinaci s přivřenýma očima. No samozřejmě, že mě nepozval do postele (vlastně je mi naprosto jasné, co se bude dít), znám ho – a velmi dobře vím, co zde není. Jde však o to, že by mohlo být – o tu možnost, o to napětí, o ty představy. Přesně ty – jsou mi drogou. Co hůř – vidím, co dělají s ním.

                Kočka se znovu schoulila na polštář, poslední něžný pozdrav, a už se bosá kradu po schodech. Nikým neviděna (snad mě i mrzí onen detail, tolik pečlivých příprav a ani se nestanu tématem večera?) vklouznu do jeho pokoje.

                Ohromná místnost, zabírá takřka celé podlaží. Jediným větším oknem sem vniká oranžový soumrak a docela nehorázná zima, přitáhnu si šátek přes krajkový dekolt. Saidé cvičí dva metry nalevo ode mě, ještě párkrát se musí přitáhnout na hrazdě, nedívám se tam. Nedívám se na něj ve chvílích, kdy si myslí, že je pozorován. Když cvičí, když nasedá do auta, když pracuje s nářadím, když má obnažená ramena.

                Sotva si všimne, v čem jsem přišla, jde si pro tričko s dlouhým rukávem. (Abych byla přesná, nedívám se na něj, ale nic mi neunikne! A rozhodně ne vyrýsovaná hranice mezi hlavami pažních a deltových svalů. Jak lapám po dechu, zas nesmí vidět on!) Stojím vprostřed koberce a toužebně hledím na zastlanou postel, černo-červený přehoz je podšitý hřejivým fleecem (jistě, zas jeden z mých upřímných darů, tentokrát asi sto hodin klasické ruční práce), jsem tu minutu a už klepu kosu docela viditelně, a on to okno samozřejmě nezavře! Teplá sienna dřevem obložených stěn a složitě prokonstruovaného stropu mě nezachrání. A jeho soucit? Je-li pohlcen hrou, žádný nezná! Ale tentokrát se, hochu, budeme bavit podle mých pravidel!

                „Nemělas dneska uklidit kuchyň?“ Každou výtku začíná vždycky takhle ledabyle.

                „Asi. Asi jo.“

                Postavil se zpříma přede mě, vzdálenost: dva metry. Udělat k němu krok – naježí se. Udělat ho on ke mně – couvnu.

                „A neudělalas to proč?“

                „Na to ti neodpovím,“ říkám bez patřičné dramatické pauzy, chlad mi nepříjemně třese tělem.

                „Tak ji běž uklidit teď!“ Ne, tenhle tón nehraje. Rok tady z něj udělal nekompromisního šéfa. Desítky, stovky rozhodnutí, rychle, věcně, vážně, s následky. Stal se úsečným. A ledově efektivním.

                Moje chvíle, útočný úsměv levým koutkem: „Přinuť mě!“ pauza, „A až se uvidím mýt dole nádobí, poznám, že jsi vyhrál.“

                Cynickým pohledem mi přejede prochládající tělo (Stojí ti to vůbec za to, Agnes? Zbytečné myšlenky, příteli, dobře víš, že stojí!), v obličeji nedá znát vůbec nic.

                „A moje slovo už tu neplatí?!“

                „Tvá slova,“ říkám rychle a tiše, „jsou tuhá jako řemeny z tvrdé kůže,“ slyším jeho nádech (chce namítat – neví co – nepustím ho ke slovu – vydechne – mezitím přeslechne třetinu mých řečí – krucinál, za ty roky, co se známe, moh už tenhle detail trochu vychytat (!), proč jsou ti chlapi v pilování konverzace tak neohrabaní?!), „jeden mi omotáš kolem levého kotníku – to abych ti neutekla,“ pauza, konečně příležitost vyvážit tempo a frázovat s pěknou dynamikou, „druhým mi spoutáš zápěstí,“ zvedám před sebou překřížené pěsti, „abych se nemohla bránit. Třetí…“

                „Na krk dostaneš obojek,“ už mu planou oči, no vidíš, jak se hezky chytáš. Cítím žár vnitřního ohně, stoupá z pánevní oblasti, rozlézá se žilami, brzy prošlehne k srdci.

                „Čtvrtý,“ šeptám, „mi obepne boky – ten utáhneš brutální silou –“ vpíjím se očima do jeho očí, ještě okamžik a budu pohlcena – jsi na tahu, příteli – čekám.

                Nadechne se – a – kroky, dveře, klika, nakráčí sem ten pajtaš odvedle, nejmladší ze všech spolubydlících, věčně vyjukaný chlapec sotva dvacetiletý. (Ksakru, chlape, všichni čerchmanti stojí na tvé straně!) Přišel – uviděl – nepochopil. Zarazil se, pravda, můj dráždivý ohoz (nohy odhalené skorem až ke kyčlím) ho dokonce přinutil udělat krok vzad. Chvíli váhá, má-li se s omluvou vytratit, nakonec situaci vyhodnotí jako bezpečnou a přebere si Saidého pro sebe: „Se dole ptají, jestli bude ráno ta to – ta porada.“

                „V půl deváté po snídani. V knihovně.“

                Hledíme naň vážně, nechápe, co svým příchodem přerušil. Ba ukončil. Saidé ho jde vyprovodit, vlastně nás oba. Už stojí u otevřených dveří a pravou rukou drží jejich olezlé (jeho slovy „stylové“) kování.

                „Máš tam práci, Agnes.“

                Prohrávám, už zas. Tak aspoň jednu radost na závěr. Něco, co nečeká. Blížím se k němu, tu rychle a elegantně pokleknu na levé koleno, skloním hlavu (mé vlasy olíznou dřevěnou, nahrubo lakovanou podlahu), natažené ruce směřuji do stran k zemi, metalová gesta ve znamení rohů (Jo, to se hodí, všude po zdech tu visí černé prapory s emblémy rockových kapel. Jen ta jedna stěna ve výklenku vznešeném jak domácí svatyně zůstává stále prázdná – měla tam viset veliká mapa Středozemě, ale nepohodli jsme se. Náš jediný konflikt.), jen okamžik, pak rychle vstanu.

                „Máš to mít,“ hodím mu umíněně, když ho míjím. Nezareagoval. Snad příliš uvykl, že si každou chvíli vymyslím cosi nečekaného – uvykl a otupěl. Tak proč se namáhám? Proč se v jeho přítomnosti znovu a znovu stavím vzpurnou, záludnou, originální, nonkonformní, hravější a výstřednější, než přirozeně jsem? Snad ze strachu. Že když to dělat nebudu, přehlídne mě úplně. Jako ostatní holky. Znudím ho, poklesnu v jeho očích na úroveň nábytku.

                Vyjdu beze slova, hned za mnou zavře. Vyřízeno. Takový náš docela průměrný večer, řekla bych. Dole ve své ložnici (zařízené á la 30. léta) se převlékám do tepláků. Je to tak, je mi sedmatřicet a poustevničím tady s kočkou (co jsem byla nahoře, odešla zatím pootevřeným oknem na toulky, zůstal po ní na polštáři vystydlý důlek plný černých chloupků), pět metrů od něj. A co je jiné, než když jsme od sebe bydleli padesát kilometrů? No, míň si píšem a konečně mám zkouknutou celou jeho garderobu.

                Jo, to jsem fakt potřebovala, aby mě v mém věku někdo buzeroval na téma úklid kuchyně. Na jeho obranu musím říct, že by neplýtval naším společným časem takovými capinami, kdyby ho ostatní spolubydlící neustále nezavalovali stížnostmi. A kdyby si nemyslel, že hru ocením, dal by se mnou nejspíš normální řeč stylem:

ON: „Poslyš, Agnes, já mám sice nervy jak provazy, ale dennodenně vysvětlovat, proč ty něco nemusíš, když oni musí… že pro tebe neplatí, když pro ně platí… že ty můžeš, když oni nemůžou… mám toho dost.“

JÁ: „Připomeň jim, že na rozdíl od nich nejsem tvůj zaměstnanec a jediná tu mám řádnou nájemní smlouvu.“

ON: „A tu kočku bys sem vážně tahat nemusela.“

JÁ: „Musela, kočka střeží štěstí domu.“

ON: „Tak si ji nech v pokoji a nepouštěj ji do společných prostor.“

JÁ: „Kočka není pes. Ta si nenechá přikazovat. Jako já.“

ON (vzdychne): „Mezi námi, Agnes, místy si říkáš o pár facek.“

JÁ: „Zřejmě si nemůžu pomoct, příteli. A mezi námi (dívám se na něj úkosem) – jsem nesmírně zvědavá, kdo mi těch pár facek dá.“

                Jak oplachuju talíře a skládám je do myčky, bavím se představami, jak by se mu asi vedlo, kdyby si sem jednou přivedl holku. Milostné rozptýlení, svůdné stvoření, přítelkyni. Třeba tu rusovlásku, co občas vídám ve snech po jeho boku. No, tento dům lásce valně nepřeje. (V tom větším pokoji za zdí žijou spolu dva v páru. Navzdory nám ostatním, pěti singlům. Právě že navzdory. Dvě děti ztracené v nočním lese. Tisknou se k sobě pod jednou peřinou, beze slov sdílejí svůj jediný plamínek. Drží se pořád spolu, jeden jde do koupelny, na zahradu, do baru, kamkoli, druhý krok za ním. Ptáš-li se jeho, odpovídá jednoslabičně, zkonzultovav odpověď pohledem s ní. Ptáš-li se jí, zabloudí nejprve očima k němu. A přece to není žádná introvertka. Namnoze se dovede rozveselit, rozpovídat, rozdovádět, však jen tehdy, má-li to od něj schváleno. Jsou tu pět měsíců. Pro mě vlastně jen taková lidská kulisa, která zas pomine. Pro Saidého zdvojená funkční jednotka.) Kam by ji dal? Asi k sobě do pokoje. Nefalšovaná výhra, pravda. To podkroví je sice pořádně rozlehlé, jenže cele vyplněno jeho egem, jemuž slouží. Se ženou se tam naprosto nepočítá. Na posteli by se asi poskládali pohodlně, ale dál? Už ji vidím, jak stojí uprostřed a rozpačitě se rozhlíží na všecky strany. Její nevybalený kufr pod oknem. Možná by jí vyčlenil nějakou polici ve své knihovně a opatřil šatní skříň. To je vše. Opatrně by položila taštičku se šminkami na okno v koupelně, kde je jen sprcha, malé zrcadlo a toaletní mísa. Ať by to byla skromná myšička nebo rozpínavá lvice, brzy by jí došlo, že tento prostor dovede sloužit pouze jednomu pánovi. A pak – musela by se vyrovnat s mou přítomností. A já jsem tam všude, ač fyzicky nahoru nepáchnu častěji než dvakrát do měsíce. Kam se podíváš – přehoz, knihy, obrazy, kdejaký předmět, kdejaký detail – z mé ruky, naplněn tichým poselstvím. A to promlouvá a zahušťuje vzduch (Proto tam Saidé tak vydatně větrá?) a stráží jeho odpočinek, věrný mlčenlivý pes v mělkých přátelských zahradách – pronikavému zvířecímu zraku neunikneš, zvláště v noci. Jak dlouho by to vydržela… Půl roku? Hm, odolná.

                Kurdecdrát, tahle pánev, těžká jako svině, s patentním, zaručeně nepřilnavým povrchem. Je čistě k vzteku. Okraje s nánosem připálenin, ne, nejde to dolů, můžeš ji odmáčet, jak chceš (což stejně neděláme, pošetilý systém téhle kuchyně, kdy ten, kdo vaří, ví jistě, že úklid schytá někdo jiný), nakonec ji beru kovovou drátěnkou, což je jen minimálně účinnější. Jestli sem teď někdo vleze a vystartuje s blbýma kecama, dostane tím patentním bazmekem po hlavě!

                No, pokračuji v myšlenkách, ještě by pro ni mohl vyčlenit pokoj jinde v domě. Eh, všecky jsou plné. Tak někoho vystěhovat. Toho kluka seshora? A bude mít v baru o kuchaře míň. (Ledaže by začal vařit sám, milá představa, Saidé v bílém.) Anebo mě! Jasně, vyměnit mě za bleďoučkou zrzku, už ji vidím, jak se rozvaluje v mých vyšívaných cíchách z bavlněného saténu a mazlí se s mou kočkou (či je zvíře nemilosrdně vykázáno do  venkovního exilu?), tu kroky, krátké prudké zaklepání, dveře už zejou dokořán, na prahu stojí Saidé a frajersky se zády opírá o zárubně („Za pět minut ať jsi u mě nahoře!“)…

                Pozoruju, jak lak na pracovní desce pod mýma rukama pozvolna mění barvu. Ne, uklízení mi nejde. Připlatila bych si klidně dva litry na nájmu, abych tu nic takového nemusela dělat. Jenže to by u Saidého neprošlo. Buď by řek rovnou ne, anebo by stanovil částku schválně moc vysokou, aby mě ponížil.

                Aby mě ponížil. Proč takhle přemýšlím? Ještě nikdy to neudělal. Ale mohl by, myslím si. Nerada bych ho zkoušela, raději mu nezavdat příležitost.

Venku už je tma, žluté kuchyňské světlo, matoucí tím, jak předmětům bere třetí rozměr a dělá z nich zdání napodobenin, mě naplňuje melancholií, pomalostí v pohybu a plytkým rozvažováním. Napouštím horkou vodu do červeného kýble. Těžkne v mé ruce, koukám, jak mi na předloktí tvrdne maso, jak se končetina třese námahou.

Proč já nemusím, můžu, když oni musí, nesmějí…

Protože jsem tu od začátku. Přišla jsem loni v létě vprostřed prázdnin, stavební projekt už byl schválený, ale pár detailů jsem ještě ovlivnit mohla. Řekla jsem Saidému, že chci samostatnou koupelnu s vanou, jen pro sebe. Řek, že není problém, ale připlatím si na měsíčním nájmu litr. Odpočítala jsem ze svého odstupného dvanáct tisíc a položila mu je před oči na stůl zaprášený stavební sutí. „A mám ji předplacenou na rok dopředu.“ Odpověděl stejně zatvrzele: „Jo, máš,“ a sbalil peníze do kapsy. To už byl pohlcen svým projektem natolik, že omezil dřívější rozveselenost na minimum.

Ano, loňský srpen uplynul záhy, jako všecky okamžiky v životě, do nichž se vměstná zázrak. A tady se tím zázrakem stala rychlost, s jakou byla zpustlá honosná vila z dvacátých let přebudována v tento dům, jemuž říkáme „prostě dům“. Má ložnice dostala přednost dokonce i před knihovnou a kuchyní, abych na přípravný týden nastupovala už z nějakého zázemí.

To je ono, byla jsem tu od začátku, ač se po mně žádná vážná práce nechtěla, okenní špalety, štukatérské zásahy, podkládání podlah, lakování obkladů… byla jsem přítomna, uklízení, zařizování, stěhování… vkládala jsem se do věci, zónování, výzdoba, barevnost… spolurozhodovala jsem. Můj klavír do knihovny (nejkrásnější a vpravdě reprezentativní místnost, z níž se prosklenými dveřmi vchází na terasu obrostlou zelení), v Saidého podkroví všecky kantky a příčky pryč; tapety s drobnými kvítky do mé ložnice, konzervační nátěry všech trámů (a že jich tam je!) v jeho pokoji; smaragdová dlažba do mé koupelny, u něj ukotvit hrazdu mezi komín a mohutný sloup; pro mě pracovní kout v přístěnku pod schody (to místo je senzačně útulné, stejně jako skryté a maličké, věčně provoněné tyčinkou s příchutí vanilky)… V přízemí deset samostatných místností, v patře na skorem stejném půdorysu tři. Jsem snad jediný člověk, jemuž ten nepoměr nemusel vysvětlovat. (A jsem na to hrdá.)

Ach, loňský srpen. Jeden deštivý večer sedíme v interiéru staveniště na rozviklaných židlích u nahrubo uklizeného stolu, potaženého prastarým potrhaným voskovaným plátnem, svítíme si jediným zasviněným reflektorem se sto padesáti wattovou halogenkou a nad papíry se dlouze a rozšafně přeme o dispozici podkrovní koupelny. („Nemůžeš mít dveře rovnou ze svého pokoje, musí být z chodby.“ „Jak nemůžeš?“ „Mysli taky na další lidi, jak budou chtít na záchod a budou se tě muset dovolovat, pokaždé projít tím tvým světem?“ „Co je mi do ostatních lidí – můj záchod, tak moje dveře.“ „Ještě se dají udělat dvoje a bude to průchozí…“ „Jasně, a po ránu se tam budem scházet, to chci…“) Když se zrovna nesmějem, nasloucháme, jak se liják dere do oken, jak proud z nedodělaných okapů rozmáčí udusanou hlínu. Oba zvláštně šťastní. Jenže; to jeho štěstí… je právě jenom jeho.

Sotvaže mám vytřeno, usmyslí si hned tři lidi, že si ještě chtějí připravit jídlo. Sedím na židli, na svém ostrůvku mezi vodami, nad knihou, kterou stejně nečtu, a krčím rameny. Tvoje věc, kamaráde, zuj se do ponožek a můžeš to tu jimi vysušit.

Vyučený mladý kuchař (vlastně je radost pozorovat ho, jak si umně počíná) vytahuje svůj titanový kastrol a bere ten přebroušený nůž, na nějž nikdo jiný nesmí sáhnout, dvě děvčata mu sekundují u ledničky. Netečně pozoruju jeho zátylek a tricepsy pod hranou rukávu zbytečně velkého trička; v tomhle světle mám dojem, jakoby všichni tři byli poprášeni jemnou moukou. Chlapec se v kuchyni ohání, přitom žertuje, dívky se smějí, neposlouchám je. V hlavě se vracím čtrnáct měsíců zpět.

Tiché zamňoukání mě probere. Tři páry očí se po mně otočí, a já vskutku vstanu a jdu jí otevřít. „To jako fakt?“ No samozřejmě, že fakt. Kočky mají své tělesné hodiny nastaveny spolehlivě!

Zvířátko si vyskočí na čalouněnou židli, kartáčuju hebký kožíšek, odpovídá mi svým nízkofrekvenčním frněním, do toho se mazlíme. Ach ano, přisazuju si tím víc, čím okázaleji můj přestupek přehlížejí, vískám ji pod bradičkou, zatne drápky do potahu, až nitky zapraskají. Mám levý rukáv plný chlupů a sahám do ledničky pro tu nejdražší nesolenou šunku, co prodávají v Tescu (No já vím, že ani sobě byste takový přepych nedopřáli!), a! první neděle v měsíci – udělám na drobném zátylku pěšinku a vtírám azurový gel (jedna dávka za tisíc korun), rozhodně potřebuju mít tu nejzdravější kočku v okrese! (Jako bych na sobě cítila tvůj pohled. „A nejsi trochu trapná, Agnes?“ To víš, že jsem, a bohové to vědí a já sama taky sakra dobře vím, že jsem tuze trapná, příteli – ale chápej, nevidím jinou cestu!)

Á, tak přece, ve třech mladých tělech kypí vztek, vysoká vysportovaná dívčina se ke mně konečně otočí s dávkou odvahy: „Zas tu budou mraky chlupů, musíš to s ní nutně dělat tady v kuchyni?!“

„Nemusím, ale dělám,“ říkám schválně lhostejně, aniž odtáhnu obličej od mazlíčka na svém klíně.

„A že to všem ostatním vadí, to je ti jedno!“ přidává se kuchař s výhružně zvednutým nožem.

„Jedno,“ potvrzuju tiše a je mi skorem do smíchu. Tak moc rádi by mi vmetli něco zásadního, nejlépe životně důležitého, jenže jak na potvoru… Jakkoli poctivě je tahle generace prolezlá civilizačními chorobami, alergii na srst tu nikdo zasimulovat neumí.

Obrátil se zpátky k prkénku, kde ho čerstvě nasekaná červená kápie zřejmě ťala inspirací; dělá čelem vzad, v pravé ruce stále ten nůž, patrně zapomenutý, jde rázně ke mně! Jeho plán je průhledný jak jeho letošní zavařovačky, no, nebojím se toho mužného chvatu, předveď se, hochu!

Hmátl levou rukou – hranatá bříška zhrublých prstů mu sjela po gelem zmáčeném kožichu (pravou si nemohl pomoct, jinak by ťal do živého), nakonec jí zmáčkl kůži nad klíční kostí, prskla, vyškubla se a – hryzla ho do palce s razancí, jakou průvodčí kdysi ve vlacích procvikovali kleštičkami lístky z tuhého kartónu. Ucuknul a zaklel; oběť prchla do tmavé předsíně. Konec boje.

Pomalu a líně vstávám od stolu, „Nechytej kočku, když to neumíš,“ kážu mu a dívám se, jak pěkně krvácí; využívám jejich překvapení, sbírám kartáč, obal od medicíny a knihu a jdu za ní. Půjdeme totiž do postele a budeme si povídat. O nemožných chlapech.

O čem si budete povídat vy (když net už zase nejede)? Jo, vlastně – jak skvěle mi to slušelo dnes za soumraku v Saidého pokoji!