MELANCHOLY II

            Ráno je mlha a neutěšené, výsměšné vlhko, jež rituálně provází začátky školního roku. Taky pod mrakem. Vstávám brzy, jako každý den. (Však nikdy za tmy.) Po ránu se mi můj pokoj nelíbí. Vyhání mě z něj neuchopitelná tíseň, kterou snad vypocují samotné stěny. Slabý nakyslý pach (čertví odkud se bere) a šedavé světlo rozežírají dozvuky radostných snů a přidávají mi na věku nejméně šedesát let. Oblékám tyrkysové zavinovací šaty a stěhuju se do kuchyně. Zvykla jsem si vstávat první, připravit hojnou snídani a obřadně ji podávat na velkém jídelním stole v knihovně. Servis po babičce a starožitná čajová souprava, bez ohledu na to, kolik lidí se sem na půl osmou dostaví. „Jsem rád, že tě to baví,“ řekl mi jednou místo poděkování a já se mlčky usmála. Nebaví mě ty snídaně. Nebaví mě skoro nic, čím se tu zabývám. Dělám to čistě pro zdání lidského tepla v tomto domě. A taky proto, že nikdo jiný by se vznešeného úkolu neujal.

                Mám prostřeno pro všech sedm osob. Je po šesté, spousta času, usedám ke klavíru. Pohladím ořechové dřevo s vrstvou šelaku, místy odřenou, s levým pedálem hraju starý rockový doják, tiše a neokázale. (Až napotřetí bez chyby) tklivý tak, že by se i mrtvý rozbrečel. Když je Saidé doma, hraju samé melancholické skladby. Do protiváhy zatvrzelosti jeho kamenného srdce. Ne, nevšiml si. Spoustu věcí přehlíží, proč by měl registrovat Chopina (navíc sotva průměrně zvládnutého)? Teď se opřu do sedmiprstých akordů preludia c-moll – nazývám ho „Saidého ukolébavka“. Naučila jsem se ho už před lety. Ponuré a pomalé, jasný atmosférický romantismus – říká se mu „Pohřební“.

                Krátce před osmou přichází poslední zpožděnec, za okamžik se normálně první najedení vytratí, nikoli dnes. Obvyklé čučení do mobilů provází nezvyklé ticho. Před bouří, jak jinak. Sedím jak přibitá proti velkým proskleným dveřím, za nimiž slabě poprchává, a koukám před sebe, kterak z mísy mizí nakrájené ovoce, na světlém ubruse se hromadí drobky a zrnka granátového jablka, jak je mé nehty obnažují, trousí červené kapičky jak rozsýpané perličky. Mám lokty zabodnuty do stolu, prsty zkrvavené trpkosladkou šťávou, postupuju pomalu, špičku palce vkládám pod kůži, jež se tlakem potrhá. Ups! Pokus rozlomit velkou čtvrtku vyvrcholil drzou ovocnou ejakulací.

                „…prdele!!“ vyšlo hned ze dvou hrdel najednou, v zasažené zóně ubrus, dva talíře, čajová konev, podnos s bábovkou a tmavošedý rukáv toho zamilovaného introverta.

                „Sorry, to nebylo schválně,“ lžu nepřesvědčivě, mladík má sto chutí vykoupat mě ve svých nadávkách, jeho holka mu ten nával temperamentu rázně zchladí očima. Saidé nehne brvou, zahleděn do knížky, již prve vytáhnul z horní police. (Než odejde, zas ji tam vrátí. Je tu asi čtyři sta knih – tři stovky z toho moje. Máme spolu takový tichý závod – kdo to všechno přečte první, však pravidlo říká, že tyto knihy mohou být čteny pouze v této místnosti. A protože sem oba moc nechodíme, vystačíme si s touto zábavou na mnoho let. Oproti mně má trochu víc naspěch – polovinu svých knih mám přečtenou už z dřívějška.) Zatracené jabko! Druhý pokus – zas gejzír, tentokrát tedy brvou hnul – rudá lepkavá tekutina si vybrala jeho směr, přistála mu na prstech i v misce s jogurtovou kaší. Hlasitě vydechnul (a ve mně se dech vpravdě tají, ovoce jsem odložila do talíře a už se ho radši nedotknu), rázně zavřel knihu, zahodil lžíci a odsunul misku se snídaní.

                „Zahajuju poradu,“ říká suše a všichni jak na povel zvednou hlavy. Začíná jedno pěkné grilování, zábava týdne. No tak do mě – jsem přece hlavní (ne-li jedinou) příčinou. Jaké pondělí, takový týden (říkává moje matka), v pravé poledne vyrážím do práce, aspoň budou mít cestou co promýšlet.

                Nikdy by mě nenapadlo, že já – veskrze městský člověk – zakotvím na venkově. A zrovna tady – takový shluk vesnic kolem menšího městečka s jedinou ZUŠkou – mé současné profesní působiště. A ejhle, i v té nejpochybnější díře se může skrývat pravý klenot.  Milý baráček z dvacátých let s okázalou dispozicí a romanticky vyhlížející fasádou má schopnou a charismatickou ředitelku a výtvarný obor cele osiřelý po penzionované bábě. Tři rozměrné světlé ateliéry, archiv větší než celý můj někdejší byt a v suterénu sklad přeplněný poklady. Celý první týden jsem strávila v zahradě malováním toho předčasně zčervenalého, zmíravě-živoucího břečťanu, a kolegyně z hudebky valily oči, a několik přitrousivších se dětiček že si to chce taky zkusit, (jsou tam dva tucty stojanů, ateliérové i plenérové, posledních pět let se jedinkrát nepoužily) a když je cepuju krok za krokem – tuhle barvu, tenhle štětec, tady dotknout, tuhle zmazat… tak jsou i výsledky a další týden už kupuju spreje ve čtyřech základních barvách a řádím na dvoumetrový karton a uchazečů rázem víc než loni (jak jsem jen mohla posledních deset let skoro nemalovat??); letos jsem si dotáhla někdejšího ctitele, aby mi pomohl zprovoznit všechny tři kruhy, mám se tedy naučit točit – eh, já a keramika – dnes tomu dám tři hodiny. Člověk není nikdy dost vzdělán. Babky z kroužku seniorů budou nadšené a na příští rok – to vám všem spadne brada (!) – otevřu si v ZUŠce kurzy večerního aktu! Jak svůdné, nevídané, velkolepé umění pro tuto ospalou (však kupodivu lidnatou) díru.           

                Jediná nevýhoda – je to trochu z ruky.

                „To je v pohodě, to sjedeš na kole,“ hodil mi tehdy Saidé prapodivně obojakým tónem. Nemám kolo. I kdyby – neumím na něm jezdit; i kdyby – asi bych sjela akorát tak od našeho domu dolů, pak přes údolí, do protilehlého kopce bych stejně šlapala po svých. Tak kolo nemám. Namnoze se setkáme v poledne před domem, jak bere za kliku svého auta, pokaždé se zeptá: „Chceš zavézt do práce?“ a podívá se po mně zkoumavě.

                „Ne, dojdu, je to kousek,“ hodím mu zpátky a otáčím se k němu zády, ať nemusím koukat, jak se tváří.

                Oba víme, že kousek to není. Je to čtyři a půl kilometru. Chodím pěšky, procházkovým tempem hodinu, rychle tři čtvrtě. Ať je horko, ať prší. Sněhu jsem se obávala, ovšem loňská zima byla rekordně mírná. A stejně se pokaždé znovu zeptá, a stejně pokaždé znovu odmítnu. Prostě hra, kdo to vydrží dýl. Vyhraje ve chvíli, až za ním přijdu se slovy: „Rozhodla jsem se, že si udělám řidičák.“ A já nechci prohrát! Ať krápe sebevíc – vlastně obzvlášť tehdy, když prší (sám čerchmant ví, proč se v lijáku pokaždé střetnem ve dveřích), „Nehceš hodit do práce?“

                „Ne, dík, ten kousek dojdu,“ obzvlášť když prší!!

                Porada zahájena a už se sypou stížnosti. Ne že by spolubydlící měli až takovou odvahu vyjet proti mně tváří v tvář; sám šéf čte z papíru jejich soupis. Problém číslo jedna: Agnesina kočka. Oba psi přece do domu nesmějí (vlastně ani přesně nevím, komu patří, Saidému teda ne), tak proč má mít kočka pardon?

                „Protože je to kočka,“ argumentuju záludně.

                A vlastně: kočka je problém zástupný za všecky ostatní. Protože těžko na mě co jiného vyhrábnout a jednoznačně zformulovat.

                Nedostatek štěstí, málo radosti, minimum rozptýlení, příliš často vypadávající wifina, napjaté vztahy, chlad a neosobnost, vědomí vlastní nedostatečnosti, zmatek ve svých nedozrálých citech, málo podnětů, pocity odstrčenosti, nejasnost cíle, frustrovaná touha po spotřebě a naplnění, nedostatek lásky, hniloba sebepohrdání, naprázdno uplývající čas… nepochopitelně nezvedené letošní počasí. Za všechno dohromady: Agnesina kočka. Moc černá, moc suverénní, moc línající, moc spokojená! Non grata.

                Poslouchám, jak si jeden po druhém přisazujou, prohlížím si své ruce v klíně a docela mě mrzí, že pod nimi nepřede roztomilý černý tvoreček. Všem navzdory. Přemýšlím, jestli by mi bylo líp, kdybychom tu žili sami dva. Nebo tři? Saidé, já a kočka. Zbláznila bych se v tom prázdnu! On chodí domů jen spát. Těch pár hodin před a po je jen mdlým příslibem – ničeho. Jak žít sama v tak velkém domě, kde láska neproudí? Ať jsou tady oni – ať je jich co nejvíc! Přítomnost lidské pošetilosti – dech lidského tepla! A pak – jsem jista, že kdyby tu nebyli oni, chodil by sem ještě míň. Co já sama jsem pro něj? Hlubina, jež přitahuje míň než děsí, centrum nesrozumitelnosti v jinak přehledné struktuře ok jeho sítí.

                Že prý nejhorší je chlap, který se hledá. Nesouhlasím. Nejhorší je chlap, který se našel – na opačném břehu.

                A už je to tady, musím se předvádět v oblasti, jíž vlastně veskrze pohrdám. Zas ze sebe slyším mluvit svou matku. Ale co zbývá – zaútočili touto stranou, je mou povinností bránit právě tento val.

                „Z režimu vašich psů pro mě nevyplývá vůbec nic. Užívání prostor v tomto domě zakládá platná nájemní smlouva, jež podléhá mj. ustanovení občanského zákoníku platného od 1. 1. 2014…“ mluvím rychle, suše, srozumitelně, hledím na ubrus a slyším, jak se osazenstvo vrtí na židlích, „... ten chrání mě jako slabší stranu v občansko-právním vztahu pronajímatel-nájemce a jasně uvádí, že pronajímatel není oprávněn dále omezovat práva nájemce, nemůže mu například zakázat v pronajatých prostorách kouřit – což, všimněte si, nedělám, a to jsem mezi vámi výjimka, či chovat domácí zvíře v rámci běžných chovatelských poměrů – to splňuju, páč kočka není kobra ani aligátor.“ Vysypala jsem to před ně jak kostky z krabice. „A nepokoušejte se na mě vytáhnout kočičí nemoce, to zvíře je zdravější než jeden každý z vás, jak tu sedíte. A čistotnější nesrovnatelně,“ poslední říkám radši pro sebe.

                „Pronajímáš si snad kuchyň, předsíň nebo knihovnu?!“ kuchař s obvázaným palcem se chytil první, je dobrej.

                „Podílově, příteli,“ odseknu rychle, zatímco si nad stolem hraju se lžičkou.

                „A kde je psáno, že tu kvůli tobě musíme žít všichni v chlupech!?“ vyjede po mně urostlá servírka, bývalá amatérská atletka.

                „Asi tam, kde je i psáno, že tu všichni musíme poslouchat tvoje kecy.“

                Šest hrdel se rychle nadechne, Saidého nejrychleji: „To stačí, Agnes!“ Krátká pauza, jen si vyměníme pohled. („Musíš to tak hrotit?“ ptají se jeho oči, „Asi jo, to víš,“ nemám co chytřejšího mu odpovědět.)

                Že svůj ambiciózní projekt začne tím, v čem se vyzná, totiž tím, že zakoupí a zprovozní dům ke společnému bydlení a otevře si v údolí hospodu, byl jeho nápad. Velmi rozumný postup, soudím. Bar vlastně ani nemusel otevírat, pronajal si jen maličko zchátralý podnik se stálou klientelou od chlapíka, jemuž se dennodenní dávky alkoholu staly devastujícím pokušením. Aby s tím svým plánovaným komunismem trochu posečkal, zas přišlo ode mě, poradila jsem mu, ať tu svou družinu mladých statečných normálně zaměstná a řádně je zkásne na nájmu. Vzal to vážně a řádně zkásnul v první řadě mě. Nestěžuju si, ono totiž ani není komu. Aspoň nemusím makat v zahradě a vůbec se nemusím bát, že schytám nějakou zemědělskou fušku, a ta zde vskutku hrozí, jeho velikolepé plány mají zálusk na ten sad nahoře, a to pole vedle taky obhlíží podezřele často. Naposledy před půl rokem se mě ptal, jestli mu nechci dělat účetnictví – zatrnulo mi tak, že jsem ho poslala do zadele velmi nevybíravými slovy. Za žádnou cenu, za žádných okolností se nesmím stát jeho zaměstnancem! Ani kdybych v té ZUŠce měla jednou leštit podlahy!

                „No tak co kdybychom o tom normálně hlasovali,“ introvert promluvil, těžiště pozornosti se přesune k němu, prohlížím si jeho droboučce pošplýchaný rukáv, „demokracie, ne? Kdo je pro, aby se její kočce úplně zakázal přístup do společných prostor?“

                To mi rozehřeje krev: „A kdo je pro, aby se Agnes zvednul nájem na dvojnásobek, zatímco ostatním se uleví o pětikilo? Ty víš o demokracii leda hovno.“

                „Tak dost!“ vzal si slovo sám šéf, předkloní se, opřev o stůl zkřížená předloktí. „Vyslechl jsem vaše postoje a zjevně se nedohodnete. Takže: problém s kočkou a jejíma chlupama ve společných prostorách rozhodne Saidé. Dneska si to rozmyslím a zítra ráno vám sdělím výsledek. Je k tomu ještě nějaká poznámka, nebo můžem přejít k dalším věcem?“

                „No, já to teda nechápu,“ rozčiluje se nesměle introvert, „proč jako nemůžem hlasovat?“

                Ten tomu dal. Skvěle! Studuju Saidého obličej a líbí se mi hodně, jak zvedne obočí a už tak veliké oči se ještě rozšíří, chřípí se zvětší, lebka se povysune dolů a dopředu po diagonále. „Protože tady nejseš v nějaké veřejné instituci!! Je to, kurva, můj barák!“

                Strnul i ten vzduch nad stolem.

                Saidé stiskne čelisti. Tohle tedy od sebe nikdá slyšet nechtěl. Stáhl se zpátky do židle a předčítá z lístku stížnost na selhávající připojení k netu, předstíraje majestátný klid.

                Taky se zvrátím do opěradla, zbytek porady ignoruju (podobně jak bývávalo u nás na střední), jen trochu želím, že si nemůžu pustit do uší metal a odejít před koncem si netroufám, ačkoli už dávno řeší provoz baru, jenž se mě naprosto netýká. (Za celý rok jsem tam byla snad jen dvakrát. Vyhýbám se mu záměrně, ač slovy ten záměr vysvětlit nedovedu.) Vlastně je mi mezi všemi spolubydlícími, těmi krásnými, milými lidmi, takhle pohromadě hezky; když se dost vynadívám na Saidého soustředěnou tříčtvrtku, zaobírám se znovu granátovým jablkem – tentokrát už bez společenských komplikací.

                „Stav se za mnou nahoře ještě teď ráno, jestli můžeš,“ pronesl nad mou hlavou tiše a soukromě, ukládaje knihu do nejhořejší police, kam ze země dosáhne jen on. Čekala jsem to.

                Na tu audienci se chystám třicet minut. Pořád nerozumíte, proč si v jeho přízni stojím tak vysoko? Vyfénovat vlasy, zatímco kůže vstřebává tělovou kosmetiku, ty milé bavlněné černo-bílé šaty, bosá se chvíli dívám do velikého zrcadla s náležitou strnulostí, pak zavřu oči a zopakuju ono metalově-teatrální uctivé gesto. Skloněná šíje, čelo nad kolenem (mé natažené ruce směřují do stran k zemi), pod sebou cítím dřevěnou, nahrubo přelakovanou podlahu, obklopuje mě podmanivé teplé přítmí a cítím vůni jeho přítomnosti; před kým poklekám, kdo stojí nade mnou?

                Zvedám se, očima mžourám po zrcadle – pořád tam je, Šedočerný! Dokořán rozevřu oči, už stojím zpříma – a je pryč. Hledím na sebe v pravolevě převráceném odrazu své ložnice, já – Agnes. (Víš-li, co to znamená?)

                Za chvíli sedíme na okraji Saidého rozestlané postele u otevřeného okna. Dovolila jsem se a zabalila své ještě vlhké tělo do černo-červeného přehozu.

                „Co je špatně, Agnes?“ už dlouho si za mnou nepřišel pro radu. (Ne že by se jimi řídil, ale vždycky jim tak nábožně naslouchá se zatajeným dechem.)

                „Normální krize vztahů,“ krčím rameny, „to se přežene. Sejde se měsíc s měsícem – nikdo si ani nevzpomene.“

                „Je to něco většího,“ říká vážně, „cítím… Ale nevím co.“

                „Já vím,“ chvíli váhám, nechce se mi ho poučovat, „padáš do pasti vlastního úspěchu.“

                Řekni mi víc, dívá se na mě plným pohledem, nestává se to často, ale tentokrát vskutku prosí.

                „Za poslední čtyři roky – vzpomeň: na co jsi sáhl, to ti vyšlo. Až zázračně, nemyslíš?“

                „To je špatně?“

                „Někdo… něco tě má moc rádo. Nezdravou láskou. Není to v pořádku,“ kdesi v domě bouchly dveře, „chci říct – normální jsou vrcholy a pády, zdary a zmary, chvíle síly a chvíle bezmoci. Příliš se ti daří, pak ztrácíš kontakt se zemí.“

                Nadechne se – chce namítat – neví co – nepustím ho ke slovu (hernajs!!).

                „Se podívej, jak žiješ – zařídil sis vlastní svět; tak pohodlně… není to zdravé,“ nakrčil obličej k obraně, „všichni lidi, jimiž ses obklopil – toho sis přece musel všimnout! Nezbyl ti už nikdo tobě rovný, kdo by se ti moh postavit. Máš kolem sebe jen figury a táhneš s nimi po vlastní šachovnici,“ zrak mi spočine na jeho bosé noze na podlaze, „držíš je v hrsti a ani na to nemusíš myslet,“ za všechny si vybavuju zátylek toho dvacetiletého lovce koček odvedle.

                „Ještě jseš tu ty,“ a tím míří jako kam?

                „Já ti nebudu dělat oponenta, to naprosto není můj úkol v tvém životě.“

                „A co je tvůj úkol v mém životě?“

                Tak prostá otázka, pronesena docela upřímným tónem, rezonuje mi v lebce, svírá srdce. Tlak stoupá k sliznicím, zírám mu do tváře, dokud ještě mám tu sílu (To mi tvrď, že stále tápeš!), ještě moment – a propuknu v pláč.

                Konec diskuse! Vymotám se z těch dek a rychle vstávám. Cítím, jak se mi úží hrdlo a tvrdne hlas. Zhurta plavu nahoru k hladině.

                „Kočku si budu brát do kuchyně, ať mi to zakážeš, nebo ne!“ natáčím se k němu bokem, čímž demonstruju odhodlání k odchodu. (Zadržíš mě? Ještě můžeš!)

                „Aha…“ starý známý úsměv.

                „A až pro mě budeš vymýšlet sankce, příteli – dej si záležet,“ všimni si, že tentokrát jsem to já, kdo odchází (!), „ať stojí za to!“