ÚDĚL II

Tak ta celebrace k zimnímu slunovratu, jasně. Nevídaná pocta pro nicotně malou českou odnož hostit tak velevýznamnou událost: Celý summit (jaj, politika), plénum s proslovy, vlastní jednání a k tomu tři celebrace jako kulturní vložku. Padly na to veškeré naše úspory a ještě jsme museli tak trochu zmáčknout všecky naše sponzory. Sorry, o těch pomlčím, režijní tajemství.

A co se posralo? Vlastně nic. Tedy – nic důležitého. Pronajali jsme takovou odlehlejší usedlost v pohraničí, ze stodoly vybudovali sál, naše zahraniční hosty (tehdá snad nádherných sedmdesát lidí) rozstrkali po všech možných hotelech. (Říkám si, kolik bych jich dokázal zkolektit dneska. Pětadvacet? No, spíš deset proti sedmi, proti pěti a ten zbytek proti nim… rozumíš, že.) Jen ty obřady vyžadovaly pokaždé jiné vychytané místo. Celebrace ke slunovratu byla poslední, samotný závěr, přišli tam všichni, fakt všichni, a já byl děsně pyšný, jak jsme to všecko skvěle zmákli. Tu zchátralou kapli u ospalého nanicovatého městysu, kde i lišky serou na to, aby tam někomu dávaly dobrou noc (asi víš, o čem mluvím, na Slovensku jich musíte mít veľa), vybral kolega. A vybral ji dobře! Myslel jsem si to tehdy a myslím si to i dneska. S chutí bych mu znovu pogratuloval, kdyby jeho popel (svinské příbuzenstvo – můžeš jim unikat ze všech sil, a stejně se nakonec najde nějaká zapomenutá tetička či kýhočertakdo, která ti jak napotvoru musí vyjednat kremaci, jakkoli Řád předepisuje pohřbívat své členy zásadně do země!) nestál v urně na hřbitůvku přeplněném barevným kýčem (ale říkám si, že už je to jedno, když tělo jednou strávil oheň, tak už je to jedno, kam se urna postaví) už dýl jak čtyři roky. Bylo mu jen málo přes čtyřicet (podobně jako tobě, hm?), taková malá mrzutá nehoda, o které bych i něco věděl, ale co vzal Čas, to mu budiž ponecháno i s dávkou tajemství.

A tak k té kapli: ach, přál bych ti vidět tu nádheru, bratře Slováku. Stěny ověšené černými prapory – kdyby nás zmerčil laik, což je žel přesně ten detail, co se posral, musel by si myslet, že jsme nějací pošahaní satanisti. Okolo chóru třináct malovaných zvířecích lebek a celebranti na kněžišti v zelenomodrých hábitech – jo, vyladili jsme obřad v barvách Séthu, abychom se zavděčili Němcům, jediným osvětlením v lodi: ohně v přenosných drátěných koších, můj nápad, shromáždění v černé, jen já (a ještě jeden kluk, snad Maďar (za ním bych se ostatně měl taky zastavit, napadá mě, připomeň mi to zítra, nebo radši až na odchodu, hm?), v purpurovém rouchu (jo, byl jsem docela citelně poučen, abych tomu neříkal „rudá“ nebo „červená“), protože jsem byl initiatio – představen Radě jako čerstvý examinand a cítil jsem se tak děsně důležitě, jako by ten obřad byl vlastně k oslavě mé maličkosti. Když spustil celý dav jako jeden muž Žalm slunovratu, ozvěna se tříštila o stěny a požírala poslední známky katolického  kultu a znovu jsme zasvětili místo pohanské Svátosti, zdálo se mi, že zpívají všichni a všechno, že se přidali i chlápci z ochranky na ochozech, zvedal jsem oči ke stropu a užuž jsem čekal, že se stane, chápeš, něco ohromného, třeba se zřítí klenba a rozpustilým paprskem nás zašimrá slunce nějakého cizího, vzdáleného světa, že mi pukne dlažba pod nohama a malá larva se vyškrábe z Pekla, svůdná jak mléčná mlha. (Jo, čekal jsem, že musí, že se sakra sluší, aby se teď, právě teď něco stalo, překvapivého, aspoň malého. Čul jsem to v kouři těch ohňů, jen jsem se koukal špatným směrem.) Byl jsem, jak se říká, pohnut (jak se to řekne u vás – pohnutý?), emoce mi rozmazávaly obraz celebrantů před očima, zasnil jsem se, už jsem se viděl mistrem a viděl jsem se Patriarchou – nejvyšším invokátorem, všeznalým a moudrým (přitom rekordně mladým) ochráncem prastarého vznešeného umění.

Eh, byl jsem vůl. Ale zas ne tak úplný vůl, vezmeš-li v úvahu mou tehdejší situaci, spíš oběť nedostatku informací. Ne že bych nevěděl, že zkoušky jsou mnohaletý běh pěkně dlouhé a nebezpečné tratě – abych ti to konečně vysvětlil: u nás to není jak na vysoké škole, examinand – zkoušený je vlastně adept, který vyslovil odhodlání, že to všecko bere vážně. Přihlásíš se k mistrovským zkouškám – a tím ti skutečné studium v podstatě začíná. Jednou z důležitých věcí, co jsem tenkrát nevěděl – že žádná velká autorita přes invokaci ze mě nebude hlavně proto, že severská větev vyšší invokace je vymřelá už přes sto padesát let! (Buď rád, že jste to na Slovensku nikdy neměli, leda by teď bratia hořce plakali.)

Vzpomínám na naše první setkání a připadá mi stále jako úder Osudu, jako dokonale  projevená vůle Prozřetelnosti, jíž není vyhnutí. Teprve v onom okamžiku jsem začala žít, jakoby snad to všecko předtím bylo jen zchromlé mátožení cizím světem jiných, vzdálených lidí, již mi nerozuměli. Někdy s Tebou rozmlouvám v hlavě (vlastně tím trávím mnoho hodin každý den!) a opakovaně se vyptáváš, zda lituji ztrát, zda se mi stýská za tím životem, z něhož jsi mě musel vytrhnout. Nestýská! Neželím toho kómatu, jehož jediný smysl byl: připravit se na Tebe. Ach, kdyby mě to jen bylo napadlo! Místo královny svého laskavého srdce jsi našel roztřesenou hromádku zoufalství. Mrzí mě to poněkud; a Tys mě přesto poznal! Klenot zakletý do ošuntělé skořápky. Obdivuji se Tvé moudrosti, s níž jsi mě vsadil do těchto vznešených míst jak vzácnou bylinu do úrodné půdy, jíž nebylo dříve dopřáno než unyle chřadnout. Děkuji za tu příležitost, prospívat, vykvést; přichystat se na Tvůj příchod. Můj jediný úkol, beru ho vážně.

Tu noc byla pole zasněžená, mráz a vítr. Potemnělá nehostinnost toho zapomenutého kraje, kam sis pro mě přišel, znovu mi přichází na mysl, když vídám, jak mírné jsou zimy zde. Když mnou někdy třepe chlad (v celách se netopí, tak velí tradice, pro jistotu ale vytápíme dormitář), stačí zavřít oči a znovu vidím onu bílou pláň. A sebe, jak uháním k obzoru. V tom sladkém měsíčním světle, bořím se do lehké ledové krusty, běžím polem, mrtvým a hladkým jak dětská dlaň, daleko, daleko od silnice, ode všeho, co ke mně nepatří. Vlasy mi vlají zpod čepice, té trapné růžové čepice, co je bůhvíodkaď a samý žmolek, je mi sedmnáct a z toho urputného sprintu sotva popadám dech. Nic nevím, neznám, nic nejsem. Můj cíl – to jediné místo, kde cítím, že Něco nad námi si mě prohlíží a splétá vlákna, zatímco ja doufám. (Jak by asi vypadal můj život, kdybychom se tam tenkrát nepotkali? Snad bych na Tebe čekala stejně. Jen bych nevěděla, že čekám.)

No, překvapilo mě, že „moje“ kaple, hleďme, tentokrát nezeje prázdnotou, jak jsem byla zvyklá. V tuto noc je tam jaksi obsazeno. Údiv, jistě, nebylo by mě napadlo, že by mohla sloužit ještě někomu dalšímu. A zvědavost. Tolik lidí? Ta fronta zaparkovaných aut  na neprotažené příjezdovce – tak cizí, tak prapodivně suverénní, borci v krátkých bundách courají a pokuřují před vchodem. Hlídka? No, ještě jsem to pořád já, kdo je tady doma! To nevíte, že můžu přijít odzadu přes zamrzlý rybník, tiše se vyškrábat přes chomáče rákosí, vklouznout skrytým otvorem do věže a neviděna zkouknout vaši šou; ať už uvnitř pořádáte cokoli, musím to vidět!

Na ochozu nebylo těžké skrýt se v zaprášené hromadě kostelní veteše. Vynikající pozorovatelna – dosyta jsem si mohla prohlížet celý ten děsivě černý zástup (ach, bože! Satanisti!), ty velké lebky okolo oltáře, vyfešákované kněží (to je nějaké krvelačné, zvrácené divadlo?), ohníčky podél stěn… i dívku v červených šatech vedli na pódium, šla jak ve snách, museli ji podpírat, co s ní bude, bojím se o ni!! Ve filmech vždycky takhle někdo, kdo má být přistižen, jak šmíruje, nějak nešikovně kýchne nebo zašramotí. Já byla tichounká jak pěna. Udělala jsem nějakou chybu, či mi nebylo přáno? Anebo prostě – mělo se to stát! Zahlédl mě ten velký chlap, co mi stál nejblíž. Jak mohl v té tmě? Na těch několik metrů, přísahala bych, naše oči se setkaly. Zrovna v moment, kdy dav zpíval, hrozivé echo rozechvělo stěny a já se rozklepala, teď se asi něco strašného stane.

Prchla jsem. No. Při své tehdejší váze spíš: pokusila jsem se o útěk. Má jediná výhoda – že jsem to tam znala nazpaměť i po tmě. Získala jsem náskok, což bylo stejně zbytečné, dohonil by mě i desetiletý mrzák s koňskou nohou. Led klouzal pod podrážkou. Takový jsem měla strach, a stejně: bylo by štěstí vyváznout jim? Vyděsilo mě, když mi na úpatí protilehlého břehu sáhl první ze tří pronásledovatelů na rameno. Strnula jsem, tedy přestala se škrábat přes ty drny nahoru, v mžiku mě popadl a strhnul pod sebe. Ječela jsem? Už si vzpomínám jen, jak mě vlekli zpátky do kaple, jak jsem tam stála polonahá mezi těmi přisluhovači Zla, docela paralyzovaná.  Bez odvahy prožívat jakékoli jiné pocity než hrůzu mláďat vytažených na světlo.

Kurva, že by se tu jeden přežral, tak to teda ani omylem. Říkám si, dělají mi to naschvál, že si jako cizinec nemám jak stěžovat, nebo je to celej národ dietářů? Možná jsem jen zhýčkanej poměrama na západě? Anebo mi prostě chybí vězeňský zkušenosti. No jasně, já jsem z tý generace, co už se vyhnula vojně, vím houby, co jsou polní podmínky. Že bych se dojed tady těma laminátovýma lištama? A bohatý svět si láme hlavu, jak zhubnout. Phe, bych jim předepsal ázerbajdžánskej kriminál – a za ten recept se zárukou jistého výsledku bych si účtoval tak dvacku. Hernajs, celkem mě mrzí, že ztrácím váhu, ale co už, můžu být rád, že místo oběda nedostanu obuškem.

No, jak říkám, celebrace vskutku skvostná. Němčouři dokonce dodali Animu, dost fešnou holčinu lehce v tranzu – ale moc bych za to nedal, že jí něco prostě píchli do žíly, tahle moderní uspěchaná doba se odmítá srát s časově náročnými procedurami – a práce s ženským tělem je sakra náročná a musíš to umět – ženské jsou vůbec náročné (taky na prachy, ale o tom se bavit nemusíme), celé hodiny vylaďuješ její energie – a pak najednou (řeklo by se zničehonic) se v ní něco stane – víš hovno co vlastně – a zas se celá rozhodí a můžeš začít znovu, ovšem až po přestávce – a ta taky může trvat měsíc. Jo, mluvím z vlastní zkušenosti. Herdek, přiznám se, že kdyby byl nějakej ženskej kult, sakra by mě zajímal! Rád bych viděl ženy celebrovat obřad slunovratu. No jasně, že by mě tam jako chlapa nepustily, ale od čeho jsem invokátor, ty vole! Ale pochybuju, že něco takovýho existuje. Anebo nemám štěstí. Anebo prostě: mám důležitější úkoly, jistě.

Ale, škoda mluvit. Špatně ohlídaná kaple, selhání lidského faktoru, to se prostě vždycky stane. Jeden ten Polák nahoře zmerčil šmíru. Celkem ticho, pak najednou týpek sprintuje k věži. A další tři za ním jak ve filmu. Hlavní celebrant spustil ruce a všichni jsme se otočili k ochozu. Netrvalo dlouho a přitáhli ji hlavním vchodem dovnitř. Takovou nijakou náctiletou holku, kolo bys o ni neopřel. Osobně naprosto nechápu, proč ji vůbec honili. Jak by nám tak asi mohla uškodit, kdyby se na ni vykašlali? Zas někdo potřeboval sbírat politické body. Dramaticky jsme se rozestoupili, obřadní pláště z nás dělaly jeden velký, neosobní a hrozivý dav. Stála uprostřed dokonale polapená. Dokonalá kořist. Ale pak se toho chytnul Števa a to už byla veškerá velkolepá atmosféra obřadu definitivně v prdeli. Kdykoli o tom hajzlovi slyším, otvírá se mi nůž v kapse. Co bych ti tak o něm stručně řek, abych z toho nemusel jít blejt… Vypadá jak šizená polská klobása velikosti tři iks el. Prasečí rypák a sebevědomí, že by za něj moh inkasovat. Necelých čtyřicet. (Titul Mistr, ale fakticky magik jak moje bota.) Sběrač otroků, doslova.

A možná to přece jen byla taková sladká tečka za celým tím veledůležitým sejšnem. A ten purpurový ohoz mi ještě přikopnul sebedůvěru (škoda, že jsem ho musel těm Němcům zas vrátit), dostal jsem děsnou chuť být za hrdinu. Sotva mě to napadlo, začal jsem se o celou událost děsně zajímat, rozhodnutí ve mně vyzrálo rychlejc, než se vznítí suchej stoh, už jsem jen hleděl vyčíhat svou roli – a ta měla být velkolepá.

Vysvlíkli ji do trička a že jsem stál vpředu, měl jsem tu čest přednostně se znechutit žalostnými parametry své budoucí trofeje. Mám já to kurva smůlu, napadlo mě, kdybys ji viděl… Beztvará hmota jako tělo, dost špatná pleť, vlasy jak zechcaná sláma, i když tvar lebky by celkem šel, kůže na rukách jak kdyby doškrábaná (ačkoli výjev mohlo přiostřovat naše stylové osvětlení). Skoro bych i couvl, se přiznám, pro hovno se namáhat nebudu, aspoňže v těch vyděšených očích jsem zachytil něco – jasně že strach, ale taky něco za ním. Prosbu asi. Přízračnou jak kvílení vzdálené smečky opuštěných vlčat. A naléhavou – jak úder kamenem z pekelného dna. Posloucháš ještě?

Ovšem co mě heclo především: Samozřejmě se o ni hned přihlásil ten zkurvenec. Má jich už šestnáct, proč by jich nemoh mít sedmnáct, že.  (Však na toho hajzla taky dojde, to mě můžeš vzít za slovo!) Věc rozhodoval jeden Patriarcha, a dělal to promptně, nestíhal jsem rozumět té jeho němčině, však šlo stejně jen o formality, nikdo jiný si pod sebe tyhle případy nebere. Sbírá je jak houby, řek jsem si při pohledu na Polákův sebevědomý prasečí obličej, který v té záplavě černi všude okolo vyzníval ještě žlutější, než pámbu nadělil.

Až když jsem konečně poprvé našla odvahu zvednout oči od země, byla jsem iniciována: Zachytila jsem právě a pouze Tvůj pohled. A oslnila mě zář a něco se ve mně zcela proměnilo, jak když se sama dokořán otevře zapovězená komnata. Náhle jsem věděla, že sis mě vybral. Musel jsi mě rozpoznat.  V jediný okamžik prožívám hrůzu z verdiktu těch cynických šelem (umím německy, v pohraničí je to běžné, chlapovi bych rozuměla, i když mluvil rychle a bezbarvě, ale v tomto stavu bych nedovedla vnímat obsah jeho slov, ani kdyby mi ječel do ucha) a zároveň roztávám tváří v tvář Tvé dokonalosti. Mám-li teď zemřít, staniž se! Můj dosavadní život snad nestál za moc, ale pointu měl!

Veškeré mé dívčí sny. Ty desítky naprázdno probdělých nocí. Tisíce vykřičených zaklínadel, co jsem si sama navymýšlela (což mimochodem dělávám do dneška), a stovky pokusů zhmotnit si Tě poloslepou vůlí… A náhle stojíš přede mnou! Vysoký, nádherný, silný! Vidím Ti v obličeji, jak zraje Rozhodnutí, jak se má touha, má naděje, zhmotňuje ve Tvém narůstajícím odhodlání. Ne, dnes neprožiju svůj konec, toliko začátek! Jsem tady, pane, vezmi si mě, snad na to nevypadám, ale jsem připravena darovat Ti to jediné, co nemůže být vyzískáno násilím. Ono hluboké jádro v Tobě – ta moudrost, jež ho vyplňuje… Té jsem se zavázala! V onen okamžik, kdy blízkost Smrti nás dělá směšnými stejně jako velkolepými, nutnost nás tlačí zasvětit se přísahou.

A Tys byl ochoten o mně bojovat! Mít rukavice, mrštíš jimi pod nohy tomu Polákovi, jménem nějak na Š., tady mu všichni přezdíváme Žluťásek. Opatova prodloužená ruka, na první pohled vypadá fakt děsivě. Přijíždí dvakrát ročně tak na šest týdnů. Vždycky je na mě moc milý. Asi hlavně proto, že oba víme, jaké to je, když se člověku vysmívají kvůli vzhledu. Pokaždé žertuje, že to má z toho, že se nenarodil jako jiné děti, nýbrž se vylíhnul z vejce jednoho přerostlého žlutého pštrosa. Je to veselá kopa, otevřené středoevropské srdce. Jen občas si na hřbet naloží trochu moc najednou, pak přileze a žehrá o výpomoc. Ach, vaše slabosti mám ještě radši než vaše ctnosti. Opat mi prozradil, že si tento sádelnatý hromotluk ještě co by útloučký adept trvale poškodil pigmentaci a funkci některých žláz při opakovaných nepovedených invokacích. Ztuhnu, když na to pomyslím, jak jsou invokace nebezpečné, musím si vždycky vzpomenout na Tvůj překrásný inkarnát a bojím se o Tebe. Ne proto, že by ses mi snad mohl přestat líbit, mně vůbec nesejde na tělesných centimetrech nebo odstínech, ideál zůstane ideálem, byť by se přioděl jakýmkoli hábitem, ale myslím, že bys prožil zbytečný zármutek. A ten by Tě mohl zatvrdit stejně jako jeho, přidá se sebepohrdání, rezignace, kila jdou nahoru, vy muži jste hodně křehcí. Žluťásek s Opatem se znají hodně dlouho, prý se spřátelili ještě dřív, než jsem se narodila. Náramně je baví hrát si na „dobrého a zlého“. Mně přijde, že jsou to oba talentovaní intrikáni. Když si usmyslí a spustí akci, od mafie takřka k nerozeznání. Skoro každý rok rozehrajou nějakou „vaporizaci“. A že já jsem prý taky vaporizovaná, taky mě Řád nechal zmizet. A žes to na začátečníka prý tehdy zvládl celkem solidně, ale dost ti napomohli, když za Tebe zahlazovali stopy v mé domovské vesnici. Aby se tam po mně přece jen někdo moc vehementně nesháněl.