Už dlouho jsem se na sebe nemrzel
pro omezenou slovní zásobu, to se přiznám. Teď za tu půlhodinu, co tady ležím
ve vaně s okraji vysokými jak dětské brouzdaliště (čert vem tyhle
„vydesignované“ hotelové pokoje!), ze mě stihlo vylítnout už nejmíň tisíc
kurev, na stovky různejch způsobů. Když zrovna nekleju, příliš jasně cítím, jak
mi odumírá pravá ruka, a to mě vpravdě netěší. Posledních deset minut už vím
jistě, že proces nezvrátím žádným mazáním z nonstop lékárny (Proč jsem si
líp nenastudoval anglickou terminologii? Těžko se pak s bábou dohadovat,
ještě přes oloupanou mřížku, v týhle divný zemi jsou mříže snad úplně
všude.), natož horkou koupelí.
„Do fialovejch kurev!“ vyškrabuju
ze dna fantazie poslední drobky úlevy, jak mi dochází, že už je pozdě i na
amputaci, ne že bych si řezal paži z ramenního kloubu zrovna často.
Nicméně jednorukej borec je pořád lepší, než kompletní náctiletá školačka, o
tom já něco vím. A zima mnou třese! Zas upustím trochu vody, abych si prsty
levé nohy připustil novou, teplejší.
Mrzí mě to, vážně moc. Mrzí mě,
že jsem tak hloupě přišel o tohle tělo. A sere mě, že jsem tak línej, že se tu
válím ve vaně, a užírám se, jak jed postupuje ke klíční kosti, místo abych
zabalil těch pár svejch pokladů (počítám v hlavě): bajonet, sbírka
dokladů, nějaký prachy, taky ty brýle (bezva věc, třeba se šikne v dalším
kole, zřídka fasuju těla mladší pětatřiceti) a narychlo splichtěnej seznam
základních poznámek – co, kde, kdy proběhlo naposled + co, kde, kdy je
v plánu na další dny – abych se rychlejc zorientoval, až se zítra ráno
probudím. Zabalil a ukryl. Nechat pozůstalost tady v hotelu, to už ji můžu
rovnou spláchnout do záchodu; nebo poslat do úschovy na policejní stanici.
Na svou obhajobu nemám moc co
říct. Jednoduše jsem je podcenil. Mí klienti se zřídka organizujou, takže
snadno vyjdu ze cviku. Ovšem když to udělají… jsem poctěný. A když jsem
poctěný, bývám uznalý. A tentokrát uznávám, že mě převezli. Naředili se Nevinnými
ve vysokém poměru, což mě zmátlo, v tom přesmraděném bunkru (kde jsem
čertvíjak dokázal ztratit celé odpoledne, aniž bych si toho pořádně všim) se ne
a ne zorientovat. Myslel jsem si, že jdu po nich, jak jsem se plížil kolem
výtahové šachty… za rohem se ukázalo, že jdou oni po mně. Sakra dobře
zaopatřené jádro, ten, co mě odzbrojil, to byl nějakej profík. Úplně jsem si ho
představil v uniformě slavnejch americkejch mariňáků, jak se o nich točí
ty propagační videa. Potom stačila partička pěti maníků, a dostal jsem nakládačku
jak bažant s přerostlými brky. Zaujal mě největší z nich, Helmut (tak
na něj křikla ona blondska, ze který už jsem neviděl víc než nohy, jak jsem se
tak převaloval na zemi a hošíci (včetně toho poslíčka s kšiltovkou) do mě
na střídačku kopali. Zapamatoval jsem si ho pro jeho fantasticky širokou hlavu,
skoro žádnej krk a smrad jak z leprosária. Eh, žádná sebereflexe u těchhle
typů s překrmeným egem, já bych ani za nic nechtěl žádnej přesčas
s takhle pitomě vytvarovaným kukučem. Kruci, ani kdyby mi zaplatili!
Helmut, jo, to se na něj hodí. Hovado jedno germánské! Každý jeho šťouch jak
rána kovadlinou, se divím, že jsem po cestě zpátky nechrastil kostma (ač pár
žeber si nepochybně potykalo), ale hlavně: než jsem se nadál, píchnul mi přes
rukáv košile (už dávno ne tak jižansky bělostné) nahnědlou sračku, přímo do
vnější hlavy bicepsu brachii. Zmrd.
První, co mě napadlo, že na mě
zkoušejí koncentrovaný vzorek dryjáku, jehož likvidací se tak svědomitě
zabývám. (Nebylo by to prvně. Moc koukáte na horory, moji milí, nejsem
vyčarovaná stvůrka, abych se dávkou vašeho zbožňovaného elixíru rozpad na kusy
či rozplynul s ranní mlhou. Ani se nerekapituluju, a bohužel, neproměním
se v anděla. Nadto: Nepoděkuju, jdu totiž akorát blejt, to je celý.) Avšak
hovno. Tohle jádro, u čerta, nevedou žádný amatéři. Odtáhli mě na zadní dvůr,
tam mě kopli do prdele a víceméně darovali svobodu. Sbíral jsem se sakra
pomalu. Zprvu mně nebylo jasné, kde je nahoře a kde dole. Nějakej dobrák mě
musel šikovně zasáhnout do hlavy, protože se mi v ní začaly motat cizí
vzpomínky. Pěkně pitomej efekt, říkám mu „flashback nesmrtelných“, což je můj
vlastní termín, kterej bych měl rychle někam vepsat. Ne že bych znal nějakého
dalšího immortala, považuji se za ultimátní unikát, jednoznačně, ale… ani já
nevím, co bude, až se třeba jednou ten, co mě stvořil, rozhodne, že jsem
beznadějný břídil, a odvolá mě ze služby. (Každý je nahraditelný – jakkoli
neskromně tu a tam doufám, že právě já dostanu z tohoto pravidla generální
pardon.) Až třeba přijde někdo po mně.
A pokud jde o ten flashback:
vidím se v posteli s květinkovanou přikrývkou, pravou rukou se
natahuju po drnčícím budíku ve tvaru oranžového kuřete a sahám po brejličkách
na nočním stolku, z nichž rozpoznávám jen rozmlžené obroučky. Nejsem to já.
Ani tendlencten hispánskej magor, o jehož fetem prolezlý tělo se tak příkladně
starám. Je to ještě kdosi další, čert vem podrobnosti. Flashback je důkaz, že
začíná skřípat moje ukotvenost v hostitelském mozku. Předzvěst konce. Teď
se vidím jako capart asi tříletý, čumím na sebe do zrcadla v čímsi
obýváku, mám na sobě nemožně bledě modré dupačky a nosík jak rozinku. Ne, fakt
to nejsem já, v žádné myslitelné variantě, nedokážu se inkarnovat do
dětského těla. A ani mě to nemrzí.
Násilím otvírám oči. Válím se po
zasviněné cementové dlažbě a odvrácená tvář cihlového baráku se mi vítězoslavně
směje. Chválíte dne před večerem, velevážení, už vstávám na všecky čtyři a
sčítám vaše laskavosti: krapet jetej papírovej sáček, v jakejch se tu nosí
nákupy, hodí se mi, tam naskládám svůj po celým dvorku rozházený majeteček.
Mezi peněženku, zlomenej hřeben a takové dlouhé bodlo umisťuju ještě nějakou
plechovku od barvy, stočenej drát a rozšlápnutou petku… těžko, přetěžko se
vzpamatovávám, nemyslí mi to, ten latinoameričan okolo mě je sťatej, trvá mi
dost dlouho získat zpátky nadvládu a jakož takož čistej rozum. Do toho
brebentím španělsky, čemuž nerozumím ani hovno, a marně hledám v hlavě
kód.
Konečně jsem stál na nohou
víceméně rovně a čuměl do sáčku jak zevlák do děravé flašky. Konečně jsem začal
rozpoznávat, co z té sbírky odpadků má pro mě význam… Pomohla haptika –
prst jsem si pořezal o ocelový hrot – drobná ostrá bolest - až v posledku
přišel okamžik prozření! Hle - dokonce mi vrátili bajonet!
Krev se mi nahrnula do hlavy, a
hleděl jsem se rychle vypakovat. Zpočátku snad jen psychologickej efekt, ale
nemoh jsem riskovat, vážně ne: hibernační sedativum, u všech kurev, a dobře nakalibrované!
Poznal jsem ho podle toho
nakysle-ovocného odéru v nose a pozvolnosti, s jakou mi začalo trnout
okolí vpichu. Když jsem se všoural k zamřížovanému okýnku pohotovostní
lékárny (dávno padla tma), bezmoc se mi roztékala po předloktí.
Poznal jsem tu látku po chuti na
sliznicích, jen se stále nedovedu rozpomenout, kdy jsem ji byl okusil dříve.
Vím jen, že to bylo. A muselo to být zlé, jinak by mě dneska nezachvátila
taková panika. Ale čert vem vzpomínání – záměr je jednoduchý jak hlasitý pšouk:
když uvíznu v bezvládném těle, všichni mí klienti mají po ten čas pré. (Ne
že bych jim tu euforickou chvilku nepřál.) Tentokrát jim ovšem nedopřeju,
nechce se mi trávit dovolenou v těle s mocí na úrovni uskladněné
zeleniny. Postarám se, abych zdechnul dřív, než zatuhnu zaživa. Chudáčci
vynalézaví, drobná trhlinka ve vaší strategii:
jen drobnost… neměli jste mě
propouštět ze sevření.
„Přece jen, nejsou na tebe dost
chytří,“ lichotím si, tváří v tvář trapasu, že teď tu pitomě odumírám ve
vaně. Kousek nad sprchou visí cedule, velkými písmeny na ní stojí: „Voda je
omezený zdroj, prosíme, šetřete jí.“ Očima sjedu zas doprava, vidím, jak se mi
z kůže ztrácí barva. Potetované předloktí se jeví černo-bílé, ne nepodobné
tomu plakátku o šetření vodou. S dalším hlubokým nádechem zjišťuju, že i
pravá plíce už je chycená, že už stihnu leda hovno, a že už prostě nemůžu dál
váhat. S námahou se levačkou natáhnu po řádně vybroušeném bajonetu (eh,
kdybych dnes ráno jen tušil, že spolu ten rituál podstupujem naposled, dal bych
si záležet ještě víc). Mám ho snad už rovnejch sto let. Drahná doba, kus života,
eh. Celý století, snad v zákopech první světový se ke mně zatoulal (abych
ze sebe zas nedělal většího hrdinu, než vskutku jsem), kolikrát jsem ho
přeleštil, neolejoval, nabrousil, použil. Kolika těly už projel, kolik
zasviněnejch podrážek jsem jím zušlechtil… Sto let. Snad nekecám. Začínám bejt
sentimentální – a zas se musím učit základnímu pravidlu: NELPĚT NA NIČEM.
Ani na tomhle těle. Trochu
zkoksovatělý játra, naleptaný sliznice a cévy místy jak zauzlovaný, ale jinak
parádně funkční hora pružnýho masa. Kurva, kterej chlap by ho nebral?! Tři roky
jsme si skvěle rozuměli… nakonec, nejpozdějc napřesrok bych ho stejně musel
uložit do tmy, kam dávno patří, já vím. „Všecko vím,“ koukám na tu trapnou
ceduli jak na svatej obrázek, „odpusť, že mi pořád musíš připomínat. Zas
děkuju, že vím, kde je mé místo.“ Ráno začnu od nuly, budiž. Jen bych se
přimlouval, abych se nemusel štrachat přes půl světa, to je celý. Dík.
Teď mi přitéká voda skoro vařící.
Úpí mi v ní ty ponořené části těla, které ještě cítím. Čepel zakrojím
špičkou do krčního svalstva napravo (na poslední dobrou, už ani tam nemám
žádnej cit) a středem do levé dlaně a bříšek přitlačených prstů. Jasně že cítím
bolest, co bys myslel? Svůj díl umírání jsem nikdy neodflák.
Mockrát už jsem zemřel. Na nesčetně
způsobů. Zbývá jen málo metod, jichž bych si ještě nedopřál. Je to asi fér.
Žádnej soucit, kdyby tě snad napadlo, ani omylem! Dělám jen, co je nezbytné. A
koukám skutit to pořádně.
V pěsti pod hladinou pořád
svírám kovové ostří, z ran mi stoupají krvavé cáry, jak červené stuhy, jak
rudej kouř přes nažloutlý papír. A přes hrudník se řine krev, proud nedohuštěné
omáčky. Tlak za očima – to už je ono. Kurvy jedny vyjebaný! – už můžu jen
pomyslet, ani jsem je nestih zavřít. A čumím na ceduli na stěně, těžko uhnout
hlavou, uvízla napevno přes hranu nesmyslně moderní vany. Už nepřečtu ani to W,
jak se mi zakaluje zrak, ale smrt je stále daleko. Půl minuty nejmíň. Věčnost.
Nebo aspoň dost dlouho na to, abych zahlíd rozmazaný přízrak: nějaký šedavý
obraz mi zaclonil protilehlou zeď. Začínám magořit na sladkej způsob: tenhle
tvar žádnej chlap nepřehlídne. Pěkný ženský vnady kousek od mý hlavy, jen tak
tak, že nevypadnou z výstřihu.
Kruci, ještě jedna modlitbička:
zítra se chci probudit v těle zachovalého chlapa na vrcholu sil. A to už
je pro dnešek opravdu všechno. Dík.
Žádné komentáře:
Okomentovat