GROZAR II - REKTOR

III. díl novely (I. díl: PAK-NAKOR, II. díl: AKADEMIE)

               

                 Prorektor vyváděl psí kusy, aby ho zadržel. Vyhrožoval. Taky prosil. Varoval. Ale Grozarova zvědavost tím vším jen narůstala. Stejně by na to jednou přišlo – tak o co jde?

                „O co jde??!“ prorektor skoro řve, „No tak běž a podívej se! A já chtěl chránit zrovna tebe, zrovna tebe…“

                „Chceš mi něco říct, Udi,“ uhadoval protějšek s očima široce rozevřenýma.

                „Ani nevíš,“ klesla prorektorova hlava spolu s rameny, „byl jsi tehdy jako můj starší bratr. A když jsi potom odešel,“ užil ten nejjemnější eufemismus, „zůstal jsem sám. Úplně sám.“

                Grozar zpozorněl. O co, sakra, jde? A znovunalezený mladší bratr, muž dávno dospělý a v plné síle, nechce přestat s těmi pošetilými intimnostmi.

                „Expanze Temné říše, bojové koleje, temná armáda, pak mírová politika nové vlády… Nejprve povinnost, potom ty… jsem unavený, bratře, jsem už unavený! Nejvyšší dění jsem přestal sledovat hned tehdy, kdy mě poprvé nakrmili těmi „moudrostmi“. Že to prý právě my jsme ta ztracená generace, s níž se experimentovalo… že jsme neznali své rodiče a měli jsme sloužit celku s láskou, jakou mravencům dává jejich mraveniště…“

                „Jsi prorektor Zurag-narských kolejí, jsi ve službě!“ to se tu snad už všichni zbláznili?

                „Máš pravdu, dost nářků,“ snaží se Udi ze všech sil pochlapit, ačkoli má snad na krajíčku. „Ty jsi byl vždycky tak silný. Proto jsem tě obdivoval, proto jsem tě potřeboval… Jsem rád, že jsi zpátky,“ a pohlédl na Grozara pohledem tak upřímně dětským, že to v osloveném nemohlo nevyvolat nechuť.

                „Když jsi rád, můžeš pro mě něco udělat,“ řekl tvrdě.

                „A to?“ elf trnul.

                „Chci zpátky mezi eliandary. Tenkrát jsem školu nedokončil. Moh bych to zkusit znova.“

                „Ale ty…“

                „Ale! Prorektor to může zařídit, že!“

                Oslovený se zprvu nezmohl na odpor. Jen zbledl, vyskočil z křesla a chvíli přecházel tam a sem podél nejdelší zdi. Jaká pošetilost svěřovat se zrádci, kterého neviděl dvacet let.

                „Víš ty vůbec, co po mně chceš?!!“ zastavil se před Grozarem a zvedl k němu zachmuřený obličej, „to nestačí, že mě natáhli na tenhle skřipec?!“ a ukázal šikmo ke stolu.

                „Co činíš ty svému národu, bude ti vracet s úrokem.“

                Prorektor se hlasitě nadechl a znovu rozpochodoval, až se náhle zastavil u okna a pohlédl skrze lhostejné sklo dolů na cvičiště.

                „Narážíš na ty dva břídily – ti si svůj trest zasloužili. A když vidím, že se tu procházíš nadále ozbrojen, měl bych je dát zpráskat znovu…“ pravil kysele. Pak se otočil do místnosti, „po těch nekonečných letech tady už věřím jenom na ten bič, příteli,“ zadíval se na bratra přiznávaje nejniternější filosofii, „nenávidím to tady, Grozare, nenávidím! A když teče krev, podle mého rozkazu – pak aspoň trochu cítím… že jsem naživu.“ Znovu vpadl do hlubokého křesla, jakoby vysílen, jakoby vysát neviditelnými predátory.

                Grozar se otočil k odchodu.

                „Nechoď tam, prosím tě…“ zaslechl ještě sténání unaveného funkcionáře, když za sebou zavíral dveře.

-------------------------------------------------

                Hned první jeho kroky zamířily k rektorově pracovně. Jak jinak? Hlídají ho opravdu skvěle. Přede dveřmi se rozvaluje dvoučlenná stráž, dvě ceremoniální kopí opřená o zeď. Jak se přiblížil, vyvalili oči. Tenhle šlendrián, to je k vzteku, adepti asi závěrečného ročníku, ti už by mohli mít trochu smyslu pro povinnost – s takovou tu armádu můžem rovnou rozpustit!

                Ani nezpomalil, překročil jednu nohu, vzal za kliku a prošel dovnitř. Oba mladíci zprudka vyskočili, však jediné, co stihli: jeden za ním zvolal „Stát!“ a druhý jenom „s-“. A to má být vycvičená elfí elitka! Přibouchl jim před nosem, když za sebou svižně zavřel. Nakročil pro jistotu bokem – to kdyby za ním vtrhli, ale nic takového se nestalo. Zato tím, co spatřil před sebou, byl v mžiku paralyzován.

                Nevelká průchozí místnost zaskládaná těžkopádným nábytkem z tmavého ořechu tonula v mléčné mlze tvořené rozvířeným prachem v záplavě slunečního světla, jež sem pronikalo jediným vysokým oknem, proloženým kdysi snad skvostnou vitráží z matovaného skla. A u toho okna stála žena. Subtilní elfka ve vínově červených lněných šatech, jíž studené světlo laskalo už tak skoro bílou pleť. Trochu nesvá z nenadálé návštěvy sepjala prázdné ruce a natočila k němu tázavě svou tvrdou tvář.

                Nemoha uvěřit vlastním očím, Grozar pomalu pustil kliku a jako ve snách popošel k ní o tři kroky, aby si to zjevení prohlédl zblízka. A s každým tím krokem se na něj dívala víc dotčeně, a to ani nemusel vztáhnout ruce. Pravda, že by si i sáhl na ten zázrak, jímž snad kdosi zkouší jeho smysl pro nepříliš vkusný humor.

                „No to mě podrž,“ procedil místo pozdravu. V odpověď zle zasvítily její žlutozelené oči a obličej jí ledověl zlostí stisknutými zuby.

                „Co, ksakru, dělá ženská na zurag-narské bojové škole?“ vypustil pomalu, s přiškrceným výdechem; a to ještě nevěděl, jak dlouze bude muset na tuto fundamentální otázku hledat odpověď.

                Kočičí oči se otevřely dokořán a hleděly naň s podivnou nepřátelskou trpělivostí.

                Ne, na tu myšlenku bylo nemožné uvyknout, čeho je moc, toho je příliš, ještě je Akademie jeho domovem… a v Grozarovi se vypjala první vlna spravedlivého hněvu. „Tak hlava věhlasné instituce si sem přivede sekretářku,“ uvažuje nahlas měře si ji jako exotickou kořist, „a já si říkal, jakých zvráceností se tu můžu dočkat.“ Přistoupil k ní docela blízko a překvapení zvolna vystřídalo pohrdání. „Račte mě ohlásit, dámo, třetí pedelův poskok, jistý Grozar ze Zurag-naru, žádá ctěného rektora o audienci.“

                Kupodivu neucouvla ani poslušně nesklopila zrak, jen na něj dál studeně hledí, jak by mu nerozuměla.

                „Mám se snad uvést sám?!“ ilustračně hodil očima ke dveřím za jejími zády. ,Na tebe začínám být zvědavý, chlape,´ otevírá v hlavě dialog s tím tajemným funkcionářem, dosazeným prý snad samotným Patriarchou, ukrytým v posledním koutě prastaré budovy rektorátu, ,i kdybys tam měl být zamčený, jeden válečník dá s tebou vážnou řeč, a to ještě dneska!´

                „Tak bude to?!“ přisadil na důrazu a zakoulel očima. Konečně poslechla. Sklonila hlavu, do prstů uchopila záhyby své sukně a lehce proklouzla kolem něj. Zdvořile přitom uhnul, žel – jaký údiv – nezamířila k těm dveřím, jak čekal, nýbrž stanula u protilehlé zdi a filcovou paličkou udeřila do visutého gongu takovou silou, že zalehlo v uších i poslednímu hlodavci ve sklepě. Grozarovi se div neprotočily panenky; do pěti sekund tu byl prorektor a s ním ti dva strážní, jejichž službu je zbytečno komentovat, a v závěsu tři eliandaři, jež prvně potkal na chodbě. Kdo všechno ještě přiběhne, možno jen hádat, třeba celý areál, třeba i mrtvoly ze zásvětí.

                Přispěchavší shromáždění se rychle rozprostřelo do řady podél západní zdi. Ne snad přímo po vojensku, ale rozhodně hbitě a poslušně. Grozar jen zíral, sedm postav si ho teď měřilo a v každém obličeji četl všelijak podbarvený nepokoj.

                „Prorektore,“ promluvila konečně a oslovený ustrnul v neradostném očekávání, „odveďte si tohoto – muže,“ (vážně vložila před objekt kratičkou pauzu?) poručila, „rektor dnes nepřijímá.“ Slova se jí vylupovala z úst jak dlažební kostky z koženého měchu a ve vzduchu nebylo necítit jistou trapnost. Udi si neodpustil úšklebek na téma „proč si mě tak podávají, u všech čertů, co já jsem komu udělal“.  Oba mladí gardisté synchronně vykročili vpřed, dál už se na to vyděděnec dívat nechtěl, poslušně k nim došel a postavil se mezi ně. A nebylo mu necítit jistou nepatřičnost, že se tu přední temní bojovníci řadují, jak ženská káže.

                „A padesát ran bičem rozdělte mezi všechny tři,“ pokračovala, „pokud je nechcete nechat vysázet sobě, prorektore. Rozuměl jste?“

A prorektor submisivně sklonil hlavu, „Ano, honorabilis.“ Grozar se po něm udiveně podíval a žilami se mu rozlila podivná obojaká horkost, která tělo nabuzovala a paralyzovala zároveň. Co se tady, sakra, děje!? Co to tam v té pracovně za nezvykle nedobytnými dveřmi sedí za zvíře, že se tu z jeho konkubíny můžou všichni posrat?! Měl sto chutí zařvat, ale ona všeobecná rozpačitost, jíž to tu smrdělo, ho přiměla mlčet. Elfka je lehkým gestem pravé ruky propustila a celá vážná řada se hnula k východu.

„Prorektore,“ pozoruhodné, jak se některá slova pronesená sotva polohlasem dovedou zaříznout do mozku, „a dalších padesát ran mezi ty, kteří ho měli odzbrojit.“

Všech sedm mužů prošlo tiše chodbou, ejhle, jak hojně zalidněnou, skupiny eliandarů, služba ze sekretariátu, několik dalších funkcionářů, ti všichni přiběhli na ten jediný kovový povel; teď se rozestupovali, aby malý průvod mohl projít a kromě Grozara, jemuž hlava nebyla s to zpracovat tolik nečekaných podnětů, hleděli každý do země a tvářili se do jednoho účastně. Vzduch ztekutěl čistokrevným ponížením.

A těch sedm zbitých vlků šlo a šlo, až prošlo celým rektorátem do přízemí. Teprve v loubí při kraji seschlého trávníku se zastavili a mlčky na sebe vzájemně hleděli, dokonale zapomenuvše na všecku hierarchii a veškeré tenze, co mezi sebou kdy měli. Pro tu chvíli neexistoval čas a hranice mezi já a ty se rozpustila.  V sedmi kusech tu úpělo samo mužství a byla to krutá bolest, až hmatatelná, nejvíc v místech, o nichž se nemluví.

„Tak co ještě nevím?“ obrátil se Grozar na bratra, když se konečně vzpamatoval. Snad že přibyl teprve před třemi týdny, byl asi jediný, kdo ještě nekápnul na to, co zde bylo veřejným tajemstvím. A odpověď nepřicházela. Odevzdal své zbraně kadetovi s kulatým ksichtíkem, mladík je přijal nejistě.

„Udi?“

„Jdi mi z očí!“ hodil bratr úsečně a zlostná mrzutost ho znovu vtěsnala do role krutovládce, již si byl pro svou novou funkci předsevzal. Za pár vteřin už z něj byla slyšet jen povinnost, která rozkazuje a trestá.

A Grozarovi v hlavě odpověděla prorocká moudrost Druhého mistra: „Ještě hůř, můj chlapče, než myslíš. Ještě hůř.“