IMMORTAL VII

Ale dej pokoj s granátem! Co myslíš, že by takový standardní vzorek (i kdybych ho schovával od první světový) udělal s řádkou umakartových kabinek, až k prasknutí narvaných marnivejma slečnama – snad jsi zapomněl, co jsem prve povídal? Neriskuju životy Nevinných a nenechal bych vybuchnout granát v obchodním centru – to bych se musel stydět do morku svejch zapůjčenejch kostí! Jen jedna malá tajuplná lahvička ze starejch zásob, však nemusíš vědět všecko, hm? Důležitý je, že Helmut v tomto příběhu končí (mít ještě ono osvalené hispánské tělo, pořád cítím jeho kopance), budiž mu lehko. A taky: Jedna okouzlující detonace laboratorních rozměrů vyvolala řádný poprask, ječení a paniku, pobíhání a žvanění do mobilů a vysílaček (dokonce i ta cintavá hudba z repráků ustala) přesně tak, jak jsem to mohl potřebovat. Druhý z bodyguardů se mi ztratil v davu, zřejmě mu jeho první větší adrenalin napověděl, jak se bere do zaječích. S útěkem neposkvrněného jsem ostatně dobře srozuměn, na rozdíl od jisté blondýny, jež zůstala nečekaně sama a kterou se mi podařilo nadmíru hladce zajmout.

Zajmout a dokopat až do suterénu. Na schodišti nás spěchající masa mohla dobře považovat za starostlivý pár na úrovni, mladou dámu a zasloužilého šikmookého gentlemana, vedeme se ve zrychleném tempu k toaletám (kdo by nevěděl, co jsou starší pánové s prostatou?). Vstrčil jsem ji za dveře (ale ne ty s panáčkama, nýbrž za ty nejzadnější, do místnůstky s přebalovacím pultem (co ty víš, co budeš ještě na stará kolena potřebovat, phe)).

A divný je, že se vlastně nikterak nebránila, ani když jsem vytáhnul nůž a zapíchnul jí ho pod žebra. Svíjí se mi tu na zemi, tiskne si k hrudníku módně střižený kožíšek, jak by jí snad mohl ulevit od bolesti, a náramně se diví. Jsem asi zklamaný, čekal bych od tebe víc, holka.

Chvíli stojím a koukám na ni, přidržuji se bílého přebalovacího pultu (stejně si myslím, že spíš než maminy ho používají mládežníci na šoustání), těžce se mi dýchá, no jo, nejsem nejmladší. Až pak si všimnu, že můj útok stihla adekvátně opětovat: podívám se dolů, vidím, že mi přes kabát kolmo trčí konec asi třiceticentimetrové bodné zbraně (rozpoznávám autenticky starej bajonet, ach, můj zamilovaný bajonet, tak jsme zase spolu, brachu, a zas nemám možnost tě někde pěkně ukrýt, kruci), že krvácím z díry v břiše, a automaticky jdu do kolen.

Pár minut se rozvalujem po neosobní zánovní dlažbě a vzdycháme jak hypochondr pod stetoskopem. Kdybys tam byl, chápal bys to. Koukáme na sebe přes celou místnůstku, chabě podepřeni o protilehlé stěny, vysoko nad její hlavou zachytím koutkem oka bílou cedulku s nápisem „šetřete vodou“. Je možné, že nevedu svou misi kupředu, nýbrž že se trapně motám v kruhu? Právě jsem vyřídil nejobtížnější problém, co za svou kariéru pamatuju (ještě těžší než toho Turka, co se přede mnou zavřel do pevnosti málem uprostřed pouště a nechal se strážit snad stovkou Nevinných – však mi taky trvalo dobrých patnáct let, než jsem ho dostal, šel jsem na to psychologicky a pravidelně ho strašil: nakonec se mě bál tak, že sebral odvahu ke smrti a podříznul se sám), ale nějak odvázanej z toho nejsem.

V tom světle bílých zářivek vypadá má soupeřka starší, než když jsem ji před měsícem objevil. Asi o sto let. Tytam jsou pevné rysy odhodlaných tváří, z vlasů vyprchala zář, pohasly oči (dřív chtivé jak dva voje hladových bojovnic), poklesla ramena hráčské alegorie, do záhybů vrásek padl stín. To všechno jsem jí udělal já? Nesmrděla jako jiní klienti, ale tentokrát jsem si dovolil vsadit na svou intuici (a vsadil jsem na ni veškerou svou profesní čest). Nespletl jsem se, teď proti mně umírá nafintěná postarší bába, povrchně vzato. Ale podívej se líp: krásně vyostřené ženství, které přetrvá do věčnosti. Být smrtelným mužem, už pro ten její vyjevený výraz by mě bavilo drtit podrážkou veškerou ženskou emancipaci. Tolik bych jí toho řek, ale nějak mně není do řeči. Jsem zraněný. A když jsem zraněný, bývám…

„Mlčenlivý,“ zachraptěla s lahodným kolínským akcentem, „děláme pokroky.“

„V čem konkrétně?“ pravačkou si vytahuju z rány svého věrného druha, není snad úsměvné, že i já scházím tím, s čímž jsem rád zacházel? Ale zas jsem o jeden způsob bolesti chytřejší… jo, to se vlastně hodí. Horší je, že začínám mít nepěkně velkou spotřebu těl. Bejt svým vlastním šéfem, už se zvu na kobereček.

„Tohle je tvá poslední inkarnace, kterou jsem ti nevybrala já,“ tiše kašle ve snaze vyloudit vítězoslavný smích. Namáhá se zbytečně, jsem prostě jen unavenej, neschopen větších emocí. Mám starý tělo, starej mozek a pocit, že už mě nic nepřekvapí. Všecko jsem viděl, všecko jsem zažil, všecko znám. (V útrobách moderní stavby slyším spěšné kroky a vyděšený shon, kapku jsme to tady rozproudil, jen co je pravda. Ovšem když se kácí les…) Mně budeš vyprávět, bábo! A přitom bych byl velmi rád zvědavý a rád bych se cítil překvapený, ohromený, nelze mi dobře. Zato se mi chce, kruci, na záchod!

„No nepovídej, chodící leukémie, tvoje armáda je už na cestě, co?“ utírám bajonet (už zase svůj, byť patrně ne nadlouho) do košile starýho dědy, co je mi do Číňana, co je mi do života, jsem utahanej, normálně bych si dal dvacet. Jenže: příroda volá, příroda šéfuje, musím se pokusit vstát, nemám-li mu návdavkem promočit kalhoty. Třaslavýma rukama se šplhám po chromovaný noze toho krámu (čert věř dnešnímu nábytku) a funím přitom jak astmatik nad výfukem.

„Taky se musíš chytit kdejaké kraviny, co? Sám toho někdy nakecáš, že by si jeden radši uříz hlavu.  Ale pravdu máš, příteli, mí lidi jsou tu za pár minut,“ zakuckala se, ale takovým méně zmíravým způsobem (!), převážil jsem se zpátky, abych na ni viděl: Vskutku, starou bábou by ji nyní nenazval už ani náctiletý hipík, mládne, sílí… Tak jsem to posral, u všech ďasů, v těch vrásčitých rukách mám hovno cit, nevymlouvám se!

Anebo jo, vymlouvám se. Ale snad chápeš, že mladší tělo = praktičtější tělo = lepší výsledky.

„A na co se jako můžem těšit pro příští kolo?“  Bod bych ji znova, líp, jenže nemám sil. Uf, stáří mě dohání, svoje krvácení jsem nezastavil, propadám něčemu, co bych nazval „smír“ (tyhle čínský reflexy mně byl čert dlužen).

Usmívá se pro sebe, usmívá se upřímně, taková nějaká celkem žádoucí třicítka, blond, typicky germánský ksichtík (nemůžu si pomoct, ale prsatý, světlý Evropanky byly vždycky můj typ, ať jsem měl tělo jakékoli). „Vzpomínáš si snad na naše setkání v cihlovém domě, vzpomínáš si na miminko v postýlce, že? Není to přece tak dlouho.“

„Ale hovno! Pche, nesmrtelný se nemůže inkarnovat do dětského těla, hlouposti! Patrně proto… že se tam… nevejde.“ Ten pohrdavý tón hraju, poznávám svou slabost. V každé buňce, v každé synapsi, v každém nádechu. Sotva to řekla, upadám v halucinogenní mrákoty, vzpomínám si na to dítě před pár týdny, zřetelně a z nezvyklého úhlu dění: vidím místnost přes mřížoví dřevěné postýlky, napětím ani nedutám, slyším exploze tříštícího se skla, ze stolu v plném slunečním světle zmizí jedním rázem, jediným máchnutím, všecky nádobky, krupobití skla a porcelánu o dřevěnou podlahu (znáš ten zvuk, když se tříští sklo o dřevěnou překážku?), ale já ještě nevím, co je sklo, a nevím, co je porcelán, jen se bojím, děje se něco velkého. Fatálního. Bojím se křičet, bojím se hlesnout, bojím se cokoli pociťovat. Nerozumím tomu. Je však záhodno se bát. Když jsi dítě, vyděsíš se snadno z toho, co neznáš. A neznáš skoro nic. (Nebyl čas moc toho poznat, jsi přece malé dítě.) …a cizí strejda, ohromnej hispánec, jde ke mně a jeho tlapa, větší než moje hlava, mi přejede přes měkkou lebku.

„Zlé sny?“

„Ty jsi ta můra,“ otvírám oči a vidím, že je to blbý: už se neválím na zemi, jsem vlečen, tak nějak nadnášivě tažen okachlíkovanou chodbou, místo zářivek svítí jen nouzové diody, jsem evakuován nějakými těly v bundách, ani je nedovedu spočítat. A kousek za hlavou se mi pohybuje zdroj toho zvláštního pachu, taková nevkusná směska feromonů, cigaretového kouře a jakéhos dávno prošlého deodorantu – znovu zavírám oči, vnímám, jak mnou otřásají, musím se stydět!

Čich mám skvělej, ale paměť občas přehlednou jak knósskej labyrint.

Jasně že ho znám! Bývávaly časy, kdy jsem takovédlenc výpary snídal, obědval i večeřel jako zákusek k dennímu chlebu: trávíval jsem v Kuchyni takové moře času, že jsem ho brzy nedovedl cítit, než zase až druhý den, kdy jsem tam znovu vešel. Musel jsem jím smrdět přes půl města, říkávali mi, že přes dvě ulice každej pozná, že jdu zrovna ze služby. Tím odérem jsem se dovedl proplížit do každé komory a každé ložnice ukryté za hrázděným zdivem. Dlouhé hodiny jsem věnoval drhnutí stárnoucí zašedlé (později i nazelenalé) kůže v kádích s kafrovou vodou, mazal jsem se octem, dokonce olovnatou mastí, zbytečně. Chodili si stěžovat i sousedi z koželužny. A prej ani barvírna za městem za plného provozu se nevyrovná jedinému okamžiku, kdy si dovolím ve svém kamrlíku na moment otevřít okno. Je to dávno, tak dávno, že na tom nezáleží, a já si zatraceně hlídám jedno zlaté pravidlo: nebejt sentimentální! A to slovo na A ani nebudu zmiňovat. Jednak je pěkně zastaralé, jednak mi lezlo krkem, co se pamatuju. Ale řekněme, že tentokrát je klíčem k mé nynější situaci.

Stydím se, že mě netrklo už před těmi několika týdny, kdy jsem objevil jejich várnu v posledním patře cihlového domu. Stydím se, že jsem nepoznal tu Němku, a tudíž jsem případ trestuhodně podcenil.

Nadto: ani ty kalhoty jsem Číňanovi nezachránil.

Obrazy se míhají, jako když usneš v kině. Parkoviště: tak už si hned tak nezařídím, je mi to jedno. Cihlovej barák v americkým stylu: moje další rakev, je mi šumák. Staříkovo tělo (důstojné vzezření se mi hned tak nepoštěstí): mám zcela paralyzované, čert ho vem. Aspoň orientačně se v hlavě probírám všemi svými klienty, jež jsem v tomto městě vyřídil. Hm. Až na tu trojčlennou rodinku prve v parku, všecko to byli tzv. „prošlé balíčky“ (tenhle termín se asi neujme, ale mně se líbí), vyděšení z pohledu do propasti vlastní nezasloužené dlouhověkosti, chtěli umřít. Považoval jsem se za lovce: zatím jsem se sám stal lovnou zvěří, nemám k tomu emoce. V posledku: napíchali toho do mě docela dost, zůstávám klidný. A můžeš hádat proč.

„Co si slibuješ od tohoto experimentu, Agnes?“ šeptám, přes oči mám těžký studený hadr, ale cítím, že je tu se mnou. Taky poznám, že ležím na stole.

A slyším její lehké kroky: „Jako vždycky, novou naději.“

„Paralýza je vám k hovnu. Zastavím Číňanovo srdce, zítra jsem tu zas.“

„Vlastně se těším, tělíčko je připraveno.“

„Sračky. Nikdá jsem neměl tělo mladší… mladší…“ kdybych si jen vzpomněl, uvšechvšudy.

„Sedmnácti? To byl Jamie. A ano, ta školačka tenkrát, té bylo snad třináct,“ a tiché „hm“ jak spokojená babička, když se usmívá nad pošetilým světem mládí, „celkově vzato: děláme pokroky, to nepopřeš.“

„Povídej mi,“ už to vím jistě, jsem nehybný od krku dolů, ale hadr zmizel, je v mé moci se dívat škvírkami místo očí… vidím strop, fádní, svítidlem je jen úsporná žárovka.

„Na to, jak dlouho hrajem tuto Hru, nikdy jsme nebyli dost spolu, příteli. Pro příště začneme jinak, něžněji.“

Dokonce mohu poněkud pohnout hlavou, chci si ji prohlédnout, chci si vzpomenout, co hůř: poznávám toto Chtění, „Jak dlouho hrajem Hru?“

„Celá staletí.“

„Jak to, že mě furt baví?“ říkám spíš pro sebe.

„Saješ chuť do života od hostitelů svých inkarnací.“ Si představ, že hraješ nějakou hru nejen pár dní, nýbrž od sklonku šestnáctého století!

„A ty?“

„Darmo vysvětlovat, Nesmrtelný, máš srdce z kamene.“ A už se nade mnou skloní, konečky plavých vlasů mi olíznou nedůtklivé tváře.

„A teď si myslíš, že mě nacpeš do kojenecké hlavy? Vzpamatuj se.“

„No to se uvidí!“

Na moment si připouštím tu variantu, že by se to vážně mohlo stát: nesmrtelný zabiják v těle dítěte, mimina… To je tak trapné, že by se nesmál ani placený komik. Už nás vidím, jak mi děláš mamku, vozíš mě v kočárku, přebaluješ. Couráme po parčících (třeba tam, kde jsem trénoval Jamieho, kde jsem oddělal tu kočandu s červenými rtíky), hihňám se a ty mě honíš po bytě, jak ťapkám po podlaze, zas jsem cosi proved, a vřeštím, nééé, já nechci jít spááát!! (Ale ty cecíky by se mi líbit mohly, do jakého věku si s nimi budu moct hrát? Hm.) Směšné. Svým způsobem krásné, škoda, že příliš…

„Nereálné? Asi jako elixír dlouhověkosti, že. Uvidíme zítra, teď spi.“ Oteklá víčka mi zchladí studený hadr, a to už je asi poslední zážitek v tomto kole.

Dobře, usnu. Proč ne. Jsem zvědavý na ráno. Jsem zvědavý, jak mě zvládneš natěsnat k žijícímu děcku do jednoho mozečku. Jest to myšlenka šílená natolik, že nemůže nebýt uhrančivá. Tvůj plán patrně nevyjde (asi zas přijdu jako nějakej chlapskej ksindl, hovno si budu pamatovat, podám si tě víceméně bolestivě, možná tě i zabiju, jako už tolikrát), ale nevěš hlavu, zkusíš to pak znova, znova…jo, bavíme se už celá staletí a (náhodou) vím proč!

„Nechť to trvá navěky.“

Už usínám velkým spánkem, Číňan umírá podruhé, já sám svá usnutí nepočítám. Tak tedy zítra, plavovlasá. Kdybych si jen teď dovedl vzpomenout, kdo jsi.

A na samý závěr nemohu neopomenout Tebe! Ať jsi ženská, nebo mužskej, jsi-li na seznamu mejch klientů, tak i pro Tebe si dojdu, o to vůbec nemusíš mít strach. Pro každýho Provinilýho si jednou dojdu. Pomni, odkud k Tobě přišla ta opěvaná Naděje na život věčný v malé ampulce – odtud taky čekej mne. Ukrátím Tvé trápení a vím, že se mě bojíš. Chápej, kdyby Tě ONA nepokoušela, to by přece nebyla žádná hra. Jseš její (vcelku vedlejší) součástí, ale to jsi přece musel vědět, když ses napil. Možná Ti Tvá sličná pokušitelka dneska získala pár let k dobru, budiž. Koukej si je užít, páč Nesmrtelný je na cestě… Jaksi z podstaty věci, že.

IMMORTAL VI

Posledních čtrnáct dní si vážně nezapíšu na seznam světlejch období svý mise. Můžeš třikrát hádat, jak jsem je prožil. Blbě, příteli, maximálně blbě. Ale snad nejšťastnější vlastností minulosti je, že už minula. Teď ležím na chodníku v louži krve vyteklé z dolámanýho hubenýho tělíčka a koukám zpátky nahoru na otevřený okno v pátým patře nemocnice, ze kterýho jsem úspěšně vypad. Bez brýlí ho vidím děsně rozmazaně. Klíží se mi oči, tak by se hodila nějaká tryzna za Jamieho mrtvolku, a taky nějaká veselá hitovka za mý osvobození! Za pár minut zkapu, čeká mě další inkarnace, nemůžu se dočkat, to mi věř!

Můj hostitel, v tento moment už o něm přemýšlím fakticky in memoriam (v tomto těle již není možné odejít po svejch, čehož nelituju), mě rekordně nasral. Ač jsem doktůrka odpravil řádně, rychle a humánně (podříznul jsem mu zezadu hrdlo a vyprovodil ho laskavým slovem), ten náctiletej zrzavej prevít mě ještě ten den zatáh na fízlárnu a normálně nás udal. Nedokázal jsem tomu zabránit, v horečnatém stavu jeho paniky jsem se ztrácel, zřejmě mi bylo umožněno na vlastní kůži zakusit to, čemu se říká „svobodná vůle“.

Následky jsme si užili oba dostatečně. Podal si nás kolotoč policie – psychiatrie – nemocnice v mnoha obměnách. Utlumující dávky, zvracení a zimniční třes, nekonečná vyšetření, připitomělé výslechy „A ten hlas v hlavě ti říká, abys zabíjel?“, příchody a odchody uplakané matinky. (Ze zarytého mlčení nás mělo probrat album rodinných fotek, které přinesla. Tentokrát jsem to byl já, kdo začal vyšilovat, jakmile jsme zahlídli fotku Jamieho-batolete v modrých dupačkách.) A ve finále: jedna triumfální návštěva té blonďaté německé kurvy, co si říká Agnes.

„Co tu děláš, ke schizofrennímu vrahounovi směj jedině uniformovaní,“ plivnul jsem jí pod nohy, protože jinak jsem měl tělo fixované ke kolečkovému křeslu, v němž mě převáželi po chodbách. Jamie byl v ten čas v limbu, je na ty trapný prášky poněkud citlivější, budiž mu spánek úlevou.

„Hm,“ samolibě se zavrtěla na židli a jehlovým podpatkem prořízla můj plivanec, „nechtěl ses spíš zeptat, jak jsme to dokázali?“

„Jak jste to dokázali? To by mě fakticky zajímalo, píchli jste mi toho kluka v tekutým stavu? Vážně geniální, se musí uznat.“

Usmála se tak jedovatě, že mě natáhlo, „Jamie je poklad, že? Hned, jak ke mně začal chodit na němčinu, věděla jsem, že to bude pro tebe to pravé. Pro nás všecky.“

„U čerta, hrozně rád bych poznal toho talentovaného alchymistu, kterej dokáže vybrat immortalovi hostitele.“

„Hm,“ vytáhla z nechutně růžový kabelky pilníček a začala si okázale vylepšovat manikúru, „takhle mluvíš pokaždé. A mně už unavuje dokolečka ti vysvětlovat samozřejmosti.“

„Slituj se, holka, už pro tendlencten trapnej předkus, kterým se na tebe musím culit.“ Sotva jsem to dořek, čísi ohromná tlapa mi pocuchala vlasy na temeni, až se mi svezly obroučky. Pitomá germánská gorila, tý bude nejmíň sto, a já nejsem ve stavu jí ukrátit trápení, ach jo.

„Tentokrát povídej ty, příteli, jsem zvědavá: Jak dlouho se my dva známe?“

„Pár týdnů? Ne dost na to, abysme se kámošili, řek bych.“ Pazoura mi přerovnala brejle na nose, jen jsem se ošil.

Zvedla pobaveně oči, a mě poprvé napadlo, že ji znám možná dýl, než myslím. Mnohem dýl, ksakru. Co horšího: právě jsem se prořek. Poznal jsem to podle toho, jak se začali spokojeně sbírat k odchodu. Udělal jsem chybu, když jsem myslel, že ty rádoby mystické kecy hraje stejně trapně, jako když mi tvrdila, že se bojí leukémie.

„Kdo jseš, Agnes Hermannová?“ zmizeli mi ze zorného pole, neměl jsem možnost ani pořádně otočit hlavou, natož zakřičet, ale slyšela mě a pocítil jsem na krku její vlasy a dotek snad rtů na levým uchu.

„Já jsem ta, která nesmrdí.“

Následovalo něco jako přitlumené hi hi, a pak už jsem zůstal sám ve svém bezvládném vězení, sám se svým vztekem hlubokým jak moje bezmoc. Děsnej stav, hnus. Naštěstí už pominul. Uznávám, že jste podali fenomenálně skvělý výkon, mí emancipovaní dobrodinci, ale každej pachatel něco opomene. A ejhle: zas jen drobnůstka, ale přece… Podcenili jste Jamieho nervičky.

Jedno pěkné slunečné odpoledne, kdy je na chodbě nemocnice krapet přetopeno, vydýchanej a těžkej vzduch po jedný nahnědlý rodince, která právě halasně odešla, otevře ošetřovatelka veliké okno bez mříží, jediné okno bez mříží, které nešťastný chlapec vídá na svých cestách národními institucemi. To okno, které si vyhlídl už před řádkou dní, no, věděl jsem o tom. A občas jsem na něj myslel s dobrým pocitem.  To je celé, co mezi mnou a tím oknem bylo. Všemu ostatnímu můžete říkat „náhodička“.

Že se rodinka hlasitě rozhádala hned za dveřmi ještě před výtahem (a když říkám „hlasitě“, tak fakt myslím „hlasitě“) – náhoda. Že pomocná sestra, která okno otevřela, kvapně odešla odvolána křikem zpoza dveří – náhoda. Že Jamieho ponechal personál nemocnice nepřikurtovaného v kolečkovém křesle odstaveném u stěny – náhoda. A zrovna dneska nedostal po ránu svou dávku prášků, to kvůli tomu vyšetření… Neříká se tomu „shoda náhod“?

No, výsledek je poněkud neestetický, ale jako humanista můžu konstatovat, že je to takhle pro něj lepší. Ostatně to byla jeho volba. Teď cítím, že upadám do šoku, omdlím taky. Prostě usnu z té bolesti a agónie, dláždění je pokryté jinovatkou a slyším, že se začínají sbíhat lidi. Oči už neudržím otevřené. Doufám, že až znovu spatřím světlo světa, poctí mě nová naděje svou laskavou návštěvou, je mi jí, kurva, zapotřebí!

A probouzím se znova, další kolo? Díky, Stvořiteli, až se jednou setkáme, rád bych viděl seznam. Do mého neustále přeskupovaného vědomí se moc dat, abych se vyjádřil moderně, nevejde. Tentokrát je ze mě solidní stařík, budiž. Polehávám na tomdlenctom katafalku už pár hodin, a přijde mi, jak bych měl furt nějak rozjebaný záda. Jak se tak rozhlížím bíle vyzdobenou místností, narůstá ve mně podezření, musím se vidět v zrcadle. To bych moh zvládnout tak za hodinku, až vstanu, prozatím jen ležím a dělám mrtvýho, páč mě sem co chvíli kdosi chodí kontrolovat.

Tak je to pravda: je ze mě Číňan. Před chvílí jsem si neodpustil žertík, posadil jsem se, pomalu a strnule jak umrlec z hororu, před celou přihlížející rodinou. S nikým to tedy neseklo, bělovlasá babča – zřejmě moje vdova – jen koukala, oči rozšířené skoro do evropských rozměrů, hlouček mládeže se roztiňťongoval v posvátné hrůze, teď se polovina odešla modlit. (Jestli poděkovat bohům za návrat ztraceného dědečka, či si stěžovat na existenciální nehoráznosti, těžko soudit.) Druhá polovina mi dělá servis, oceňuju tuhletu asijskou výchovu, osobně bych na zombie-dědu zavolal nějaký ozbrojený hochy, nešel bych ho převlíkat do čistejch tepláků. Za opačnou stranu dění ale děkuju, nebo aspoň takové nějaké zvuky produkuju, nerozumím jim, neumím čínsky, mluví ze mě zbytek toho dědy (protentokrát chci věřit, že bezpečně a definitivně zemřelého). Nechal jsem se usadit do starého křesla naproti velkému zrcadlu a pohodlně se prohlížím. Vida, jaký důstojný pán je ze mě, nenakynutý, neplešatý, z očních škvírek mi leze sama moudrost. Pořád mi trne levá ruka a ta slabost na hrudi, chápu, dědula sešel na infarkt, to se spraví rychle. Kolik mi může bejt? Sedumdesát nejmíň. A ejhle, jak dobře vidím! Klobouk dolů, patrně jakás vrozená dalekozrakost tělu kompenzuje nahromaděná léta, díky, fakt díky, do smrti se nechci starat o nějaký brejle, se zrzkem jsem si jich užil ažaž. (Aspoň do třetí smrti v řadě, pche.) Pěkné tělo, líbí se mi. Mezi lidmi nevyvolám sebemenší podezření: takovej seriozní stařík - a vrahoun? Ale, jděte k šípku s podobnými nesmysly. Jediné, čím se mohu vyzradit: Číňan, co neumí čínsky, nadto krásně negramotný.

No tak budu naturalizovanej americkej Číňan, pan Ho nebo Li nebo To Fu (ať je aspoň nějaká legrace). Zavolali na mě doktora, odpovídám mu jen „hm, hm“, jsem tu zas jen já, moje univerzální vzdělání a jediný, co vím o celý Číně, je, že tam vařej dobrý nudle. Uklání se mi skoro až k zemi, měl bych odsaď vypadnout dřív, než se to rozkřikne a udělaj si ze mě kult.

Probudil jsem se znovu v tom stejným městě, kdyby tě zajímalo. To je taky takovej dárek, nemuset se štrachat přes půl světa. Čtvrtý den pozoruju Jádro z druhé strany ulice, a nějak se nemám k intervenci. Ne že by mi bránily nové inkarnační vlastnosti, trochu se šourám, když jdu, ale nemrtvý zabiják s drahnými zkušenostmi nepotřebuje šplhat po lanech, skákat z výšek nebo se bít na pěsti. Stačí vyčkat série vhodných okamžiků, oddělám je jednoho po druhém, jak na střídačku vylízají z hnízda. Pravda, líbilo by se mi nakráčet tam se svým někdejším sebevědomím, jenže to mě opustilo. Tentokrát jsem opatrný. A když jsem opatrný, bývám pomalý.

Moje oblíbená blonďatá Němka chodívá ven v doprovodu dvou bodyguardů (matně rozpoznávám širokej ksicht slyšící na jméno Helmut). Nemusím bejt kdovíjakej znalec, abych pochopil: je to celý její podnik. Musím ji dostat, musím ji sejmout, a těsně předtím, než dokoná svou kariéru v immortalově misi, něco pěkného jí povědět. Zbytek už popadá jako hrušky. Pravda, po smrti hlavní velitelky je nejspíš panika vyžene na všecky strany, uvidíme, v nejhorším… Hleďme, my o vlku…, slabě sněží a do ulice právě vyšli z prosklených dveří tři zajímaví lidičkové. Uprostřed v tom kožíšku moje favoritka, toho čahouna nalevo si nepamatuju, že by Nevinný? Helmuta už známe. Kde jsem to skončil? Aha, „v nejhorším“, ale no tak, už jsem ti to přece říkal – pro každého Provinilého si časem dojdu, a pro tebe, Agnes-Leukémie, si jdu zrovna teď!

Jsem vcelku mizerný řidič, zato trpělivý. Mám auto z půjčovny (žel, půjčil si ho tam někdo jiný, podrobnosti vynechám), nejmíň jednou denně mu měním poznávací značku. Zaparkuju na nějakém klidnějším parkovišti a provedu výměnu se sousedem. Parkování mi trvá věčnost (Není to rouhání, říkat „věčnost“, když jsem Nesmrtelný?), se šroubovákem jsem rychlostní rekordman. Pro tuto chvíli se mě ovšem drží štěstí, vidět mě nějaký instruktor z autoškoly, bude na mě při mém pokročilém věku vpravdě hrdý: vlepil jsem tu černě lakovanou americkou šunku do řádky invalidních vozítek u obrubníku hned napoprvé, zarovnáno na centimetr.

„Ordnung muss sein,“ chválím se a už cupu do olbřímího obchodního centra s takovým spěchem, jak bych byl poobědval půl kila nahnilých hrušek. Vítá mě příjemně vytopená hala plná pestrobarevných blikátek a světélkujících lucerniček a kdejakého umělohmotného jehličí. Z neviditelných repráků se line vlezlé kýčovité vytí a ve mně se stydí vzpomínka na jednu nedávnou inkarnaci do speed metalového bubeníka. (Před pár lety v Evropě. Otrávil se alkoholem, blbec, pak jsem tělo na pár měsíců obsadil já a definitivně ho znemožnil před všemi bývalými fanoušky. Neudělal jsem to schválně. Ve zkušebně končetiny ještě poslouchaly staré návyky a já frontmanovi vskutku uvěřil, že to půjde i před lidmi, ale na prvním koncertě se provalil můj vlastní, bohužel omezený talent. Jako zabiják se ovšem neměl za co stydět, jenže to dneska valně lidí neocení.)

„…jingle bells, jingle bells…“ Advent na americkej způsob, co já jsem komu udělal? Ách, jak zřetelně zde cítit vzduch konzumním vzrušením a koupěchtivých zákazníků, jak by nasel. Někde mezi nimi jedna milá trojice, smysl mého momentálního bytí. Postavil jsem se do fronty u stánku s ohromným zeleným burgerem na plakátě, je snadné být nenápadný s tímto důstojně vetchým tělem. Stojím a čuchám, čuchám provinilou člověčinu, právě vystoupila z výtahu o patro výš.

Na maličký moment jsem zasněně zavřel oči, a už stojím před utahaným náctiletým prodavačem, aniž bych se prosil. Štěká na mě, co jako si dám, a zezadu mě pošťuchuje nevychovaný obézní capart v červené santovské čepičce se světélkujícím nápisem. Kouknu do napapaného obličejíku, kterej se na mě vztekle kření, a náramně mě svrbí pravá ruka. Ve jménu důsledného krytí si musím nechat zajít chuť. (A potom: copak jsem tady od toho, abych napravoval důsledky ujetejch výchovnejch metod? To by mně tak ještě scházelo!) Beze slov a bez výrazu opouštím stánek a hledím si těch několika desítek schodů do patra. Uši mi rve obchoďáková hudba na dokreslení láskou požehnané atmosféry a staré srdce už buší radostným očekáváním zodpovědné akce. V opačném směru mě div neporazí rodinka s balíčky a kornouty ovocné zmrzliny. Dokonalej blázinec.

Teda, nikdá nepochopím ty ženský, který s sebou tahaj chlapa do obchodů s dámskou módou. Holčičí dušičky probírají nekonečné řady svršků a „hm, ano, hm, to ne, taky ne, taky ne, hm…“ a týpek zatím stojí jak tvrdé y a sotva uskočí další štafetě bab, co si ho změří pohrdavým pohledem. A jednomu takovému rychlému ženskému soudu teď čelí Helmut, holohlavej pořízek vyčuhující zpoza pultu se zlevněnými topy jak nepatřičně velké B. Nezávidím mu. Jako starej Číňan se, pravda, nevyjímám v záplavě sportovních dámských legín o mnoho lépe, na rozdíl od něj si však nepřipadám, jak by na mě skočilo stádo blech. Vyznám se v dámské módě. Zíráš, hm? Jen za poslední století mě hostilo ženské tělo několikrát. Kdesi v sedmdesátých letech jako stárnoucí pouliční šlapka jsem měl vynikající výsledky. (Myslím v popravování Provinilých samozřejmě!) Každou svou inkarnaci beru zodpovědně. Sžil jsem se i s místy, jako je tohle, naučil se cupitat navoněný na jehlových podpatcích, navlíknout se do krajkový mini  a flirtovat v barech a slibovat noci lásky s pořádnou sadou nožů ukrytou ve vikslajvantový kabelce.

Eh, Helmute, chlapče nešťastná, dočkals času, Nesmrtelný teď ukončí tvé trápení. Ne, nemstím se ti za násilí, jímž jsi mě onehdá obšťastnil, ani za to, jak jste mi vybílili můj malej pronájem za vínovýma dveřma, nic osobního, tvůj osud se prostě naplnil. Už žádné další desetiletí, jež ti nenáleží odžívat, už žádná další potupná návštěva obchodů s dámskými pozlátky, spočineš v pokoji a chladivé hlíně mateřské temnoty. Copak jsi myslel, že vydržíš být stále připravený, v každém okamžiku výsostně obezřetný? Nezáleží, kolika zbraněmi máš napěchované kapsy, jak moc spoléháš na svou sílu, nakolik předvídavá je tvá velitelka. Vidíš, dere se k pokladně s nákupem, je tu příliš mnoho lidí, nestará se o svou ovečku, zanechavši tě na pospas Otupělosti. Jeden starej šikmookej dědula teď nepochopitelně stanul přímo před tebou a do rukou ti mlčky vložil hromádku dámského prádla. Krajkové kalhotky na věšáčcích křehkých tak, že bys je přelomil ve dvou prstech, podprsenky vycpané molitanem, pruží a jsou tak neskladné, že jich máš plnou náruč. Tak překvapivý, tak neuvěřitelný moment, že se nedokážeš bránit. Zíráš na Číňana s vážným, seriozním obličejem a zíráš na svůj prapodivný náklad, je nemožné ho v tu chvíli upustit. Však bych ti to ani neradil, už pro ten zástup nevinných ženštin okolo. Pak už je snadné chytit tě za rukáv, zaplnit tebou zkušební kabinku, pro úplnost zatáhnout závěs a malou pojistku si vsunout do kapsy.