IMMORTAL VII

Ale dej pokoj s granátem! Co myslíš, že by takový standardní vzorek (i kdybych ho schovával od první světový) udělal s řádkou umakartových kabinek, až k prasknutí narvaných marnivejma slečnama – snad jsi zapomněl, co jsem prve povídal? Neriskuju životy Nevinných a nenechal bych vybuchnout granát v obchodním centru – to bych se musel stydět do morku svejch zapůjčenejch kostí! Jen jedna malá tajuplná lahvička ze starejch zásob, však nemusíš vědět všecko, hm? Důležitý je, že Helmut v tomto příběhu končí (mít ještě ono osvalené hispánské tělo, pořád cítím jeho kopance), budiž mu lehko. A taky: Jedna okouzlující detonace laboratorních rozměrů vyvolala řádný poprask, ječení a paniku, pobíhání a žvanění do mobilů a vysílaček (dokonce i ta cintavá hudba z repráků ustala) přesně tak, jak jsem to mohl potřebovat. Druhý z bodyguardů se mi ztratil v davu, zřejmě mu jeho první větší adrenalin napověděl, jak se bere do zaječích. S útěkem neposkvrněného jsem ostatně dobře srozuměn, na rozdíl od jisté blondýny, jež zůstala nečekaně sama a kterou se mi podařilo nadmíru hladce zajmout.

Zajmout a dokopat až do suterénu. Na schodišti nás spěchající masa mohla dobře považovat za starostlivý pár na úrovni, mladou dámu a zasloužilého šikmookého gentlemana, vedeme se ve zrychleném tempu k toaletám (kdo by nevěděl, co jsou starší pánové s prostatou?). Vstrčil jsem ji za dveře (ale ne ty s panáčkama, nýbrž za ty nejzadnější, do místnůstky s přebalovacím pultem (co ty víš, co budeš ještě na stará kolena potřebovat, phe)).

A divný je, že se vlastně nikterak nebránila, ani když jsem vytáhnul nůž a zapíchnul jí ho pod žebra. Svíjí se mi tu na zemi, tiskne si k hrudníku módně střižený kožíšek, jak by jí snad mohl ulevit od bolesti, a náramně se diví. Jsem asi zklamaný, čekal bych od tebe víc, holka.

Chvíli stojím a koukám na ni, přidržuji se bílého přebalovacího pultu (stejně si myslím, že spíš než maminy ho používají mládežníci na šoustání), těžce se mi dýchá, no jo, nejsem nejmladší. Až pak si všimnu, že můj útok stihla adekvátně opětovat: podívám se dolů, vidím, že mi přes kabát kolmo trčí konec asi třiceticentimetrové bodné zbraně (rozpoznávám autenticky starej bajonet, ach, můj zamilovaný bajonet, tak jsme zase spolu, brachu, a zas nemám možnost tě někde pěkně ukrýt, kruci), že krvácím z díry v břiše, a automaticky jdu do kolen.

Pár minut se rozvalujem po neosobní zánovní dlažbě a vzdycháme jak hypochondr pod stetoskopem. Kdybys tam byl, chápal bys to. Koukáme na sebe přes celou místnůstku, chabě podepřeni o protilehlé stěny, vysoko nad její hlavou zachytím koutkem oka bílou cedulku s nápisem „šetřete vodou“. Je možné, že nevedu svou misi kupředu, nýbrž že se trapně motám v kruhu? Právě jsem vyřídil nejobtížnější problém, co za svou kariéru pamatuju (ještě těžší než toho Turka, co se přede mnou zavřel do pevnosti málem uprostřed pouště a nechal se strážit snad stovkou Nevinných – však mi taky trvalo dobrých patnáct let, než jsem ho dostal, šel jsem na to psychologicky a pravidelně ho strašil: nakonec se mě bál tak, že sebral odvahu ke smrti a podříznul se sám), ale nějak odvázanej z toho nejsem.

V tom světle bílých zářivek vypadá má soupeřka starší, než když jsem ji před měsícem objevil. Asi o sto let. Tytam jsou pevné rysy odhodlaných tváří, z vlasů vyprchala zář, pohasly oči (dřív chtivé jak dva voje hladových bojovnic), poklesla ramena hráčské alegorie, do záhybů vrásek padl stín. To všechno jsem jí udělal já? Nesmrděla jako jiní klienti, ale tentokrát jsem si dovolil vsadit na svou intuici (a vsadil jsem na ni veškerou svou profesní čest). Nespletl jsem se, teď proti mně umírá nafintěná postarší bába, povrchně vzato. Ale podívej se líp: krásně vyostřené ženství, které přetrvá do věčnosti. Být smrtelným mužem, už pro ten její vyjevený výraz by mě bavilo drtit podrážkou veškerou ženskou emancipaci. Tolik bych jí toho řek, ale nějak mně není do řeči. Jsem zraněný. A když jsem zraněný, bývám…

„Mlčenlivý,“ zachraptěla s lahodným kolínským akcentem, „děláme pokroky.“

„V čem konkrétně?“ pravačkou si vytahuju z rány svého věrného druha, není snad úsměvné, že i já scházím tím, s čímž jsem rád zacházel? Ale zas jsem o jeden způsob bolesti chytřejší… jo, to se vlastně hodí. Horší je, že začínám mít nepěkně velkou spotřebu těl. Bejt svým vlastním šéfem, už se zvu na kobereček.

„Tohle je tvá poslední inkarnace, kterou jsem ti nevybrala já,“ tiše kašle ve snaze vyloudit vítězoslavný smích. Namáhá se zbytečně, jsem prostě jen unavenej, neschopen větších emocí. Mám starý tělo, starej mozek a pocit, že už mě nic nepřekvapí. Všecko jsem viděl, všecko jsem zažil, všecko znám. (V útrobách moderní stavby slyším spěšné kroky a vyděšený shon, kapku jsme to tady rozproudil, jen co je pravda. Ovšem když se kácí les…) Mně budeš vyprávět, bábo! A přitom bych byl velmi rád zvědavý a rád bych se cítil překvapený, ohromený, nelze mi dobře. Zato se mi chce, kruci, na záchod!

„No nepovídej, chodící leukémie, tvoje armáda je už na cestě, co?“ utírám bajonet (už zase svůj, byť patrně ne nadlouho) do košile starýho dědy, co je mi do Číňana, co je mi do života, jsem utahanej, normálně bych si dal dvacet. Jenže: příroda volá, příroda šéfuje, musím se pokusit vstát, nemám-li mu návdavkem promočit kalhoty. Třaslavýma rukama se šplhám po chromovaný noze toho krámu (čert věř dnešnímu nábytku) a funím přitom jak astmatik nad výfukem.

„Taky se musíš chytit kdejaké kraviny, co? Sám toho někdy nakecáš, že by si jeden radši uříz hlavu.  Ale pravdu máš, příteli, mí lidi jsou tu za pár minut,“ zakuckala se, ale takovým méně zmíravým způsobem (!), převážil jsem se zpátky, abych na ni viděl: Vskutku, starou bábou by ji nyní nenazval už ani náctiletý hipík, mládne, sílí… Tak jsem to posral, u všech ďasů, v těch vrásčitých rukách mám hovno cit, nevymlouvám se!

Anebo jo, vymlouvám se. Ale snad chápeš, že mladší tělo = praktičtější tělo = lepší výsledky.

„A na co se jako můžem těšit pro příští kolo?“  Bod bych ji znova, líp, jenže nemám sil. Uf, stáří mě dohání, svoje krvácení jsem nezastavil, propadám něčemu, co bych nazval „smír“ (tyhle čínský reflexy mně byl čert dlužen).

Usmívá se pro sebe, usmívá se upřímně, taková nějaká celkem žádoucí třicítka, blond, typicky germánský ksichtík (nemůžu si pomoct, ale prsatý, světlý Evropanky byly vždycky můj typ, ať jsem měl tělo jakékoli). „Vzpomínáš si snad na naše setkání v cihlovém domě, vzpomínáš si na miminko v postýlce, že? Není to přece tak dlouho.“

„Ale hovno! Pche, nesmrtelný se nemůže inkarnovat do dětského těla, hlouposti! Patrně proto… že se tam… nevejde.“ Ten pohrdavý tón hraju, poznávám svou slabost. V každé buňce, v každé synapsi, v každém nádechu. Sotva to řekla, upadám v halucinogenní mrákoty, vzpomínám si na to dítě před pár týdny, zřetelně a z nezvyklého úhlu dění: vidím místnost přes mřížoví dřevěné postýlky, napětím ani nedutám, slyším exploze tříštícího se skla, ze stolu v plném slunečním světle zmizí jedním rázem, jediným máchnutím, všecky nádobky, krupobití skla a porcelánu o dřevěnou podlahu (znáš ten zvuk, když se tříští sklo o dřevěnou překážku?), ale já ještě nevím, co je sklo, a nevím, co je porcelán, jen se bojím, děje se něco velkého. Fatálního. Bojím se křičet, bojím se hlesnout, bojím se cokoli pociťovat. Nerozumím tomu. Je však záhodno se bát. Když jsi dítě, vyděsíš se snadno z toho, co neznáš. A neznáš skoro nic. (Nebyl čas moc toho poznat, jsi přece malé dítě.) …a cizí strejda, ohromnej hispánec, jde ke mně a jeho tlapa, větší než moje hlava, mi přejede přes měkkou lebku.

„Zlé sny?“

„Ty jsi ta můra,“ otvírám oči a vidím, že je to blbý: už se neválím na zemi, jsem vlečen, tak nějak nadnášivě tažen okachlíkovanou chodbou, místo zářivek svítí jen nouzové diody, jsem evakuován nějakými těly v bundách, ani je nedovedu spočítat. A kousek za hlavou se mi pohybuje zdroj toho zvláštního pachu, taková nevkusná směska feromonů, cigaretového kouře a jakéhos dávno prošlého deodorantu – znovu zavírám oči, vnímám, jak mnou otřásají, musím se stydět!

Čich mám skvělej, ale paměť občas přehlednou jak knósskej labyrint.

Jasně že ho znám! Bývávaly časy, kdy jsem takovédlenc výpary snídal, obědval i večeřel jako zákusek k dennímu chlebu: trávíval jsem v Kuchyni takové moře času, že jsem ho brzy nedovedl cítit, než zase až druhý den, kdy jsem tam znovu vešel. Musel jsem jím smrdět přes půl města, říkávali mi, že přes dvě ulice každej pozná, že jdu zrovna ze služby. Tím odérem jsem se dovedl proplížit do každé komory a každé ložnice ukryté za hrázděným zdivem. Dlouhé hodiny jsem věnoval drhnutí stárnoucí zašedlé (později i nazelenalé) kůže v kádích s kafrovou vodou, mazal jsem se octem, dokonce olovnatou mastí, zbytečně. Chodili si stěžovat i sousedi z koželužny. A prej ani barvírna za městem za plného provozu se nevyrovná jedinému okamžiku, kdy si dovolím ve svém kamrlíku na moment otevřít okno. Je to dávno, tak dávno, že na tom nezáleží, a já si zatraceně hlídám jedno zlaté pravidlo: nebejt sentimentální! A to slovo na A ani nebudu zmiňovat. Jednak je pěkně zastaralé, jednak mi lezlo krkem, co se pamatuju. Ale řekněme, že tentokrát je klíčem k mé nynější situaci.

Stydím se, že mě netrklo už před těmi několika týdny, kdy jsem objevil jejich várnu v posledním patře cihlového domu. Stydím se, že jsem nepoznal tu Němku, a tudíž jsem případ trestuhodně podcenil.

Nadto: ani ty kalhoty jsem Číňanovi nezachránil.

Obrazy se míhají, jako když usneš v kině. Parkoviště: tak už si hned tak nezařídím, je mi to jedno. Cihlovej barák v americkým stylu: moje další rakev, je mi šumák. Staříkovo tělo (důstojné vzezření se mi hned tak nepoštěstí): mám zcela paralyzované, čert ho vem. Aspoň orientačně se v hlavě probírám všemi svými klienty, jež jsem v tomto městě vyřídil. Hm. Až na tu trojčlennou rodinku prve v parku, všecko to byli tzv. „prošlé balíčky“ (tenhle termín se asi neujme, ale mně se líbí), vyděšení z pohledu do propasti vlastní nezasloužené dlouhověkosti, chtěli umřít. Považoval jsem se za lovce: zatím jsem se sám stal lovnou zvěří, nemám k tomu emoce. V posledku: napíchali toho do mě docela dost, zůstávám klidný. A můžeš hádat proč.

„Co si slibuješ od tohoto experimentu, Agnes?“ šeptám, přes oči mám těžký studený hadr, ale cítím, že je tu se mnou. Taky poznám, že ležím na stole.

A slyším její lehké kroky: „Jako vždycky, novou naději.“

„Paralýza je vám k hovnu. Zastavím Číňanovo srdce, zítra jsem tu zas.“

„Vlastně se těším, tělíčko je připraveno.“

„Sračky. Nikdá jsem neměl tělo mladší… mladší…“ kdybych si jen vzpomněl, uvšechvšudy.

„Sedmnácti? To byl Jamie. A ano, ta školačka tenkrát, té bylo snad třináct,“ a tiché „hm“ jak spokojená babička, když se usmívá nad pošetilým světem mládí, „celkově vzato: děláme pokroky, to nepopřeš.“

„Povídej mi,“ už to vím jistě, jsem nehybný od krku dolů, ale hadr zmizel, je v mé moci se dívat škvírkami místo očí… vidím strop, fádní, svítidlem je jen úsporná žárovka.

„Na to, jak dlouho hrajem tuto Hru, nikdy jsme nebyli dost spolu, příteli. Pro příště začneme jinak, něžněji.“

Dokonce mohu poněkud pohnout hlavou, chci si ji prohlédnout, chci si vzpomenout, co hůř: poznávám toto Chtění, „Jak dlouho hrajem Hru?“

„Celá staletí.“

„Jak to, že mě furt baví?“ říkám spíš pro sebe.

„Saješ chuť do života od hostitelů svých inkarnací.“ Si představ, že hraješ nějakou hru nejen pár dní, nýbrž od sklonku šestnáctého století!

„A ty?“

„Darmo vysvětlovat, Nesmrtelný, máš srdce z kamene.“ A už se nade mnou skloní, konečky plavých vlasů mi olíznou nedůtklivé tváře.

„A teď si myslíš, že mě nacpeš do kojenecké hlavy? Vzpamatuj se.“

„No to se uvidí!“

Na moment si připouštím tu variantu, že by se to vážně mohlo stát: nesmrtelný zabiják v těle dítěte, mimina… To je tak trapné, že by se nesmál ani placený komik. Už nás vidím, jak mi děláš mamku, vozíš mě v kočárku, přebaluješ. Couráme po parčících (třeba tam, kde jsem trénoval Jamieho, kde jsem oddělal tu kočandu s červenými rtíky), hihňám se a ty mě honíš po bytě, jak ťapkám po podlaze, zas jsem cosi proved, a vřeštím, nééé, já nechci jít spááát!! (Ale ty cecíky by se mi líbit mohly, do jakého věku si s nimi budu moct hrát? Hm.) Směšné. Svým způsobem krásné, škoda, že příliš…

„Nereálné? Asi jako elixír dlouhověkosti, že. Uvidíme zítra, teď spi.“ Oteklá víčka mi zchladí studený hadr, a to už je asi poslední zážitek v tomto kole.

Dobře, usnu. Proč ne. Jsem zvědavý na ráno. Jsem zvědavý, jak mě zvládneš natěsnat k žijícímu děcku do jednoho mozečku. Jest to myšlenka šílená natolik, že nemůže nebýt uhrančivá. Tvůj plán patrně nevyjde (asi zas přijdu jako nějakej chlapskej ksindl, hovno si budu pamatovat, podám si tě víceméně bolestivě, možná tě i zabiju, jako už tolikrát), ale nevěš hlavu, zkusíš to pak znova, znova…jo, bavíme se už celá staletí a (náhodou) vím proč!

„Nechť to trvá navěky.“

Už usínám velkým spánkem, Číňan umírá podruhé, já sám svá usnutí nepočítám. Tak tedy zítra, plavovlasá. Kdybych si jen teď dovedl vzpomenout, kdo jsi.

A na samý závěr nemohu neopomenout Tebe! Ať jsi ženská, nebo mužskej, jsi-li na seznamu mejch klientů, tak i pro Tebe si dojdu, o to vůbec nemusíš mít strach. Pro každýho Provinilýho si jednou dojdu. Pomni, odkud k Tobě přišla ta opěvaná Naděje na život věčný v malé ampulce – odtud taky čekej mne. Ukrátím Tvé trápení a vím, že se mě bojíš. Chápej, kdyby Tě ONA nepokoušela, to by přece nebyla žádná hra. Jseš její (vcelku vedlejší) součástí, ale to jsi přece musel vědět, když ses napil. Možná Ti Tvá sličná pokušitelka dneska získala pár let k dobru, budiž. Koukej si je užít, páč Nesmrtelný je na cestě… Jaksi z podstaty věci, že.