IMMORTAL VI

Posledních čtrnáct dní si vážně nezapíšu na seznam světlejch období svý mise. Můžeš třikrát hádat, jak jsem je prožil. Blbě, příteli, maximálně blbě. Ale snad nejšťastnější vlastností minulosti je, že už minula. Teď ležím na chodníku v louži krve vyteklé z dolámanýho hubenýho tělíčka a koukám zpátky nahoru na otevřený okno v pátým patře nemocnice, ze kterýho jsem úspěšně vypad. Bez brýlí ho vidím děsně rozmazaně. Klíží se mi oči, tak by se hodila nějaká tryzna za Jamieho mrtvolku, a taky nějaká veselá hitovka za mý osvobození! Za pár minut zkapu, čeká mě další inkarnace, nemůžu se dočkat, to mi věř!

Můj hostitel, v tento moment už o něm přemýšlím fakticky in memoriam (v tomto těle již není možné odejít po svejch, čehož nelituju), mě rekordně nasral. Ač jsem doktůrka odpravil řádně, rychle a humánně (podříznul jsem mu zezadu hrdlo a vyprovodil ho laskavým slovem), ten náctiletej zrzavej prevít mě ještě ten den zatáh na fízlárnu a normálně nás udal. Nedokázal jsem tomu zabránit, v horečnatém stavu jeho paniky jsem se ztrácel, zřejmě mi bylo umožněno na vlastní kůži zakusit to, čemu se říká „svobodná vůle“.

Následky jsme si užili oba dostatečně. Podal si nás kolotoč policie – psychiatrie – nemocnice v mnoha obměnách. Utlumující dávky, zvracení a zimniční třes, nekonečná vyšetření, připitomělé výslechy „A ten hlas v hlavě ti říká, abys zabíjel?“, příchody a odchody uplakané matinky. (Ze zarytého mlčení nás mělo probrat album rodinných fotek, které přinesla. Tentokrát jsem to byl já, kdo začal vyšilovat, jakmile jsme zahlídli fotku Jamieho-batolete v modrých dupačkách.) A ve finále: jedna triumfální návštěva té blonďaté německé kurvy, co si říká Agnes.

„Co tu děláš, ke schizofrennímu vrahounovi směj jedině uniformovaní,“ plivnul jsem jí pod nohy, protože jinak jsem měl tělo fixované ke kolečkovému křeslu, v němž mě převáželi po chodbách. Jamie byl v ten čas v limbu, je na ty trapný prášky poněkud citlivější, budiž mu spánek úlevou.

„Hm,“ samolibě se zavrtěla na židli a jehlovým podpatkem prořízla můj plivanec, „nechtěl ses spíš zeptat, jak jsme to dokázali?“

„Jak jste to dokázali? To by mě fakticky zajímalo, píchli jste mi toho kluka v tekutým stavu? Vážně geniální, se musí uznat.“

Usmála se tak jedovatě, že mě natáhlo, „Jamie je poklad, že? Hned, jak ke mně začal chodit na němčinu, věděla jsem, že to bude pro tebe to pravé. Pro nás všecky.“

„U čerta, hrozně rád bych poznal toho talentovaného alchymistu, kterej dokáže vybrat immortalovi hostitele.“

„Hm,“ vytáhla z nechutně růžový kabelky pilníček a začala si okázale vylepšovat manikúru, „takhle mluvíš pokaždé. A mně už unavuje dokolečka ti vysvětlovat samozřejmosti.“

„Slituj se, holka, už pro tendlencten trapnej předkus, kterým se na tebe musím culit.“ Sotva jsem to dořek, čísi ohromná tlapa mi pocuchala vlasy na temeni, až se mi svezly obroučky. Pitomá germánská gorila, tý bude nejmíň sto, a já nejsem ve stavu jí ukrátit trápení, ach jo.

„Tentokrát povídej ty, příteli, jsem zvědavá: Jak dlouho se my dva známe?“

„Pár týdnů? Ne dost na to, abysme se kámošili, řek bych.“ Pazoura mi přerovnala brejle na nose, jen jsem se ošil.

Zvedla pobaveně oči, a mě poprvé napadlo, že ji znám možná dýl, než myslím. Mnohem dýl, ksakru. Co horšího: právě jsem se prořek. Poznal jsem to podle toho, jak se začali spokojeně sbírat k odchodu. Udělal jsem chybu, když jsem myslel, že ty rádoby mystické kecy hraje stejně trapně, jako když mi tvrdila, že se bojí leukémie.

„Kdo jseš, Agnes Hermannová?“ zmizeli mi ze zorného pole, neměl jsem možnost ani pořádně otočit hlavou, natož zakřičet, ale slyšela mě a pocítil jsem na krku její vlasy a dotek snad rtů na levým uchu.

„Já jsem ta, která nesmrdí.“

Následovalo něco jako přitlumené hi hi, a pak už jsem zůstal sám ve svém bezvládném vězení, sám se svým vztekem hlubokým jak moje bezmoc. Děsnej stav, hnus. Naštěstí už pominul. Uznávám, že jste podali fenomenálně skvělý výkon, mí emancipovaní dobrodinci, ale každej pachatel něco opomene. A ejhle: zas jen drobnůstka, ale přece… Podcenili jste Jamieho nervičky.

Jedno pěkné slunečné odpoledne, kdy je na chodbě nemocnice krapet přetopeno, vydýchanej a těžkej vzduch po jedný nahnědlý rodince, která právě halasně odešla, otevře ošetřovatelka veliké okno bez mříží, jediné okno bez mříží, které nešťastný chlapec vídá na svých cestách národními institucemi. To okno, které si vyhlídl už před řádkou dní, no, věděl jsem o tom. A občas jsem na něj myslel s dobrým pocitem.  To je celé, co mezi mnou a tím oknem bylo. Všemu ostatnímu můžete říkat „náhodička“.

Že se rodinka hlasitě rozhádala hned za dveřmi ještě před výtahem (a když říkám „hlasitě“, tak fakt myslím „hlasitě“) – náhoda. Že pomocná sestra, která okno otevřela, kvapně odešla odvolána křikem zpoza dveří – náhoda. Že Jamieho ponechal personál nemocnice nepřikurtovaného v kolečkovém křesle odstaveném u stěny – náhoda. A zrovna dneska nedostal po ránu svou dávku prášků, to kvůli tomu vyšetření… Neříká se tomu „shoda náhod“?

No, výsledek je poněkud neestetický, ale jako humanista můžu konstatovat, že je to takhle pro něj lepší. Ostatně to byla jeho volba. Teď cítím, že upadám do šoku, omdlím taky. Prostě usnu z té bolesti a agónie, dláždění je pokryté jinovatkou a slyším, že se začínají sbíhat lidi. Oči už neudržím otevřené. Doufám, že až znovu spatřím světlo světa, poctí mě nová naděje svou laskavou návštěvou, je mi jí, kurva, zapotřebí!

A probouzím se znova, další kolo? Díky, Stvořiteli, až se jednou setkáme, rád bych viděl seznam. Do mého neustále přeskupovaného vědomí se moc dat, abych se vyjádřil moderně, nevejde. Tentokrát je ze mě solidní stařík, budiž. Polehávám na tomdlenctom katafalku už pár hodin, a přijde mi, jak bych měl furt nějak rozjebaný záda. Jak se tak rozhlížím bíle vyzdobenou místností, narůstá ve mně podezření, musím se vidět v zrcadle. To bych moh zvládnout tak za hodinku, až vstanu, prozatím jen ležím a dělám mrtvýho, páč mě sem co chvíli kdosi chodí kontrolovat.

Tak je to pravda: je ze mě Číňan. Před chvílí jsem si neodpustil žertík, posadil jsem se, pomalu a strnule jak umrlec z hororu, před celou přihlížející rodinou. S nikým to tedy neseklo, bělovlasá babča – zřejmě moje vdova – jen koukala, oči rozšířené skoro do evropských rozměrů, hlouček mládeže se roztiňťongoval v posvátné hrůze, teď se polovina odešla modlit. (Jestli poděkovat bohům za návrat ztraceného dědečka, či si stěžovat na existenciální nehoráznosti, těžko soudit.) Druhá polovina mi dělá servis, oceňuju tuhletu asijskou výchovu, osobně bych na zombie-dědu zavolal nějaký ozbrojený hochy, nešel bych ho převlíkat do čistejch tepláků. Za opačnou stranu dění ale děkuju, nebo aspoň takové nějaké zvuky produkuju, nerozumím jim, neumím čínsky, mluví ze mě zbytek toho dědy (protentokrát chci věřit, že bezpečně a definitivně zemřelého). Nechal jsem se usadit do starého křesla naproti velkému zrcadlu a pohodlně se prohlížím. Vida, jaký důstojný pán je ze mě, nenakynutý, neplešatý, z očních škvírek mi leze sama moudrost. Pořád mi trne levá ruka a ta slabost na hrudi, chápu, dědula sešel na infarkt, to se spraví rychle. Kolik mi může bejt? Sedumdesát nejmíň. A ejhle, jak dobře vidím! Klobouk dolů, patrně jakás vrozená dalekozrakost tělu kompenzuje nahromaděná léta, díky, fakt díky, do smrti se nechci starat o nějaký brejle, se zrzkem jsem si jich užil ažaž. (Aspoň do třetí smrti v řadě, pche.) Pěkné tělo, líbí se mi. Mezi lidmi nevyvolám sebemenší podezření: takovej seriozní stařík - a vrahoun? Ale, jděte k šípku s podobnými nesmysly. Jediné, čím se mohu vyzradit: Číňan, co neumí čínsky, nadto krásně negramotný.

No tak budu naturalizovanej americkej Číňan, pan Ho nebo Li nebo To Fu (ať je aspoň nějaká legrace). Zavolali na mě doktora, odpovídám mu jen „hm, hm“, jsem tu zas jen já, moje univerzální vzdělání a jediný, co vím o celý Číně, je, že tam vařej dobrý nudle. Uklání se mi skoro až k zemi, měl bych odsaď vypadnout dřív, než se to rozkřikne a udělaj si ze mě kult.

Probudil jsem se znovu v tom stejným městě, kdyby tě zajímalo. To je taky takovej dárek, nemuset se štrachat přes půl světa. Čtvrtý den pozoruju Jádro z druhé strany ulice, a nějak se nemám k intervenci. Ne že by mi bránily nové inkarnační vlastnosti, trochu se šourám, když jdu, ale nemrtvý zabiják s drahnými zkušenostmi nepotřebuje šplhat po lanech, skákat z výšek nebo se bít na pěsti. Stačí vyčkat série vhodných okamžiků, oddělám je jednoho po druhém, jak na střídačku vylízají z hnízda. Pravda, líbilo by se mi nakráčet tam se svým někdejším sebevědomím, jenže to mě opustilo. Tentokrát jsem opatrný. A když jsem opatrný, bývám pomalý.

Moje oblíbená blonďatá Němka chodívá ven v doprovodu dvou bodyguardů (matně rozpoznávám širokej ksicht slyšící na jméno Helmut). Nemusím bejt kdovíjakej znalec, abych pochopil: je to celý její podnik. Musím ji dostat, musím ji sejmout, a těsně předtím, než dokoná svou kariéru v immortalově misi, něco pěkného jí povědět. Zbytek už popadá jako hrušky. Pravda, po smrti hlavní velitelky je nejspíš panika vyžene na všecky strany, uvidíme, v nejhorším… Hleďme, my o vlku…, slabě sněží a do ulice právě vyšli z prosklených dveří tři zajímaví lidičkové. Uprostřed v tom kožíšku moje favoritka, toho čahouna nalevo si nepamatuju, že by Nevinný? Helmuta už známe. Kde jsem to skončil? Aha, „v nejhorším“, ale no tak, už jsem ti to přece říkal – pro každého Provinilého si časem dojdu, a pro tebe, Agnes-Leukémie, si jdu zrovna teď!

Jsem vcelku mizerný řidič, zato trpělivý. Mám auto z půjčovny (žel, půjčil si ho tam někdo jiný, podrobnosti vynechám), nejmíň jednou denně mu měním poznávací značku. Zaparkuju na nějakém klidnějším parkovišti a provedu výměnu se sousedem. Parkování mi trvá věčnost (Není to rouhání, říkat „věčnost“, když jsem Nesmrtelný?), se šroubovákem jsem rychlostní rekordman. Pro tuto chvíli se mě ovšem drží štěstí, vidět mě nějaký instruktor z autoškoly, bude na mě při mém pokročilém věku vpravdě hrdý: vlepil jsem tu černě lakovanou americkou šunku do řádky invalidních vozítek u obrubníku hned napoprvé, zarovnáno na centimetr.

„Ordnung muss sein,“ chválím se a už cupu do olbřímího obchodního centra s takovým spěchem, jak bych byl poobědval půl kila nahnilých hrušek. Vítá mě příjemně vytopená hala plná pestrobarevných blikátek a světélkujících lucerniček a kdejakého umělohmotného jehličí. Z neviditelných repráků se line vlezlé kýčovité vytí a ve mně se stydí vzpomínka na jednu nedávnou inkarnaci do speed metalového bubeníka. (Před pár lety v Evropě. Otrávil se alkoholem, blbec, pak jsem tělo na pár měsíců obsadil já a definitivně ho znemožnil před všemi bývalými fanoušky. Neudělal jsem to schválně. Ve zkušebně končetiny ještě poslouchaly staré návyky a já frontmanovi vskutku uvěřil, že to půjde i před lidmi, ale na prvním koncertě se provalil můj vlastní, bohužel omezený talent. Jako zabiják se ovšem neměl za co stydět, jenže to dneska valně lidí neocení.)

„…jingle bells, jingle bells…“ Advent na americkej způsob, co já jsem komu udělal? Ách, jak zřetelně zde cítit vzduch konzumním vzrušením a koupěchtivých zákazníků, jak by nasel. Někde mezi nimi jedna milá trojice, smysl mého momentálního bytí. Postavil jsem se do fronty u stánku s ohromným zeleným burgerem na plakátě, je snadné být nenápadný s tímto důstojně vetchým tělem. Stojím a čuchám, čuchám provinilou člověčinu, právě vystoupila z výtahu o patro výš.

Na maličký moment jsem zasněně zavřel oči, a už stojím před utahaným náctiletým prodavačem, aniž bych se prosil. Štěká na mě, co jako si dám, a zezadu mě pošťuchuje nevychovaný obézní capart v červené santovské čepičce se světélkujícím nápisem. Kouknu do napapaného obličejíku, kterej se na mě vztekle kření, a náramně mě svrbí pravá ruka. Ve jménu důsledného krytí si musím nechat zajít chuť. (A potom: copak jsem tady od toho, abych napravoval důsledky ujetejch výchovnejch metod? To by mně tak ještě scházelo!) Beze slov a bez výrazu opouštím stánek a hledím si těch několika desítek schodů do patra. Uši mi rve obchoďáková hudba na dokreslení láskou požehnané atmosféry a staré srdce už buší radostným očekáváním zodpovědné akce. V opačném směru mě div neporazí rodinka s balíčky a kornouty ovocné zmrzliny. Dokonalej blázinec.

Teda, nikdá nepochopím ty ženský, který s sebou tahaj chlapa do obchodů s dámskou módou. Holčičí dušičky probírají nekonečné řady svršků a „hm, ano, hm, to ne, taky ne, taky ne, hm…“ a týpek zatím stojí jak tvrdé y a sotva uskočí další štafetě bab, co si ho změří pohrdavým pohledem. A jednomu takovému rychlému ženskému soudu teď čelí Helmut, holohlavej pořízek vyčuhující zpoza pultu se zlevněnými topy jak nepatřičně velké B. Nezávidím mu. Jako starej Číňan se, pravda, nevyjímám v záplavě sportovních dámských legín o mnoho lépe, na rozdíl od něj si však nepřipadám, jak by na mě skočilo stádo blech. Vyznám se v dámské módě. Zíráš, hm? Jen za poslední století mě hostilo ženské tělo několikrát. Kdesi v sedmdesátých letech jako stárnoucí pouliční šlapka jsem měl vynikající výsledky. (Myslím v popravování Provinilých samozřejmě!) Každou svou inkarnaci beru zodpovědně. Sžil jsem se i s místy, jako je tohle, naučil se cupitat navoněný na jehlových podpatcích, navlíknout se do krajkový mini  a flirtovat v barech a slibovat noci lásky s pořádnou sadou nožů ukrytou ve vikslajvantový kabelce.

Eh, Helmute, chlapče nešťastná, dočkals času, Nesmrtelný teď ukončí tvé trápení. Ne, nemstím se ti za násilí, jímž jsi mě onehdá obšťastnil, ani za to, jak jste mi vybílili můj malej pronájem za vínovýma dveřma, nic osobního, tvůj osud se prostě naplnil. Už žádné další desetiletí, jež ti nenáleží odžívat, už žádná další potupná návštěva obchodů s dámskými pozlátky, spočineš v pokoji a chladivé hlíně mateřské temnoty. Copak jsi myslel, že vydržíš být stále připravený, v každém okamžiku výsostně obezřetný? Nezáleží, kolika zbraněmi máš napěchované kapsy, jak moc spoléháš na svou sílu, nakolik předvídavá je tvá velitelka. Vidíš, dere se k pokladně s nákupem, je tu příliš mnoho lidí, nestará se o svou ovečku, zanechavši tě na pospas Otupělosti. Jeden starej šikmookej dědula teď nepochopitelně stanul přímo před tebou a do rukou ti mlčky vložil hromádku dámského prádla. Krajkové kalhotky na věšáčcích křehkých tak, že bys je přelomil ve dvou prstech, podprsenky vycpané molitanem, pruží a jsou tak neskladné, že jich máš plnou náruč. Tak překvapivý, tak neuvěřitelný moment, že se nedokážeš bránit. Zíráš na Číňana s vážným, seriozním obličejem a zíráš na svůj prapodivný náklad, je nemožné ho v tu chvíli upustit. Však bych ti to ani neradil, už pro ten zástup nevinných ženštin okolo. Pak už je snadné chytit tě za rukáv, zaplnit tebou zkušební kabinku, pro úplnost zatáhnout závěs a malou pojistku si vsunout do kapsy.