IV. díl novely (I. díl: PAK-NAKOR, II. díl: AKADEMIE, III. díl: REKTOR)
Jestli
by se na včerejší večer našel nějaký přiléhavý přívlastek, tak nejlépe:
fialový. Zhruba takové mžitky měla před očima pětice mužů, jež tu teď seděla
sklesle podél stěn a jimž bylo dáno vypít svůj pohár, jak byl přikázal
rektorát. Dále sedm spolubydlících ze tři sta trojky, kteří to schytali za
nanicovatý demižonek kvašeného moštu, narychlo pitomě přikopnutý pod postel.
Fialovými barvami teď hrála i jejich záda, prorektor jim nechal vysázet deset
ran za porušení řádu, nadto ještě dalších patnáct za hloupost.
„Levé
rameno máš pořádně rozšklebené, chlape,“ konstatuje felčar zkušeně, „ta rána je
stará týden? Krvácí jak čerstvě naporcované hovězí.“
„Skoro
měsíc. Může v tom být nějaký inhibitor?“ Grozar ledabyle civí do okna,
vedoucího na cvičiště. Už je slyšet, jak se adepti řadí.
„Ty
vaše fígle v životě nepochopím,“ vzdychá černovlasý elf, „jste snad národ
masochistů. Žádná anestetika, žádné opiáty… a furt se dřete z kůže.“
„Bolest
tě učí,“ medituje pacient, „bolest je… katarze.“
„Hm.
Spíš bych řek, že to prostě neumíte líp. Ale mě se tady nikdo na radu neptá, ta
věčná arogance, do sklepa mě tu zavírají a věčně mi tu někdo musí dávat najevo,
že jsem pro vás něco míň.“
Grozar
jen vytočil hlavu, aby líp slyšel. „Ošetřovna patří do suterénu odjakživa.“
„Tihle
tu byli předevčírem,“ pokračuje v lamentaci a ukazuje nůžkami za sebe,
„dneska jsou tu zas. Dávám je snad dohromady proto, aby bylo do čeho mlátit.
Dej sem prst, sem. Občas si říkám, kdo z nás to tady zabalí dřív, ještě
tuhle podrž tu gázu, no, jednou se seberu a vrátím se na ostrovy, sviť pořádně,
hergot! A vám, mládenci, radím vřele totéž: vraťte se domů.“
Ranhojičův
asistent má sotva patnáct let a lhostejný obličej, pro odrostlejší sirotky
tolik typický. Od příchodu do služby nepromluvil, tak je vychovávají. Stojí,
drží lampu a vydatně zívá. Hlasitě, jak by zívání bylo jedinou jeho vezdejší
radostí, jedinou pointou, do níž má cenu vkládat aspoň nějakou energii. Jinak
od pohledu čistokrevný exemplář bílé rasy: vysoká postava, prozatím ještě
šlachovitá a především pružná, široká ramena a silná čelist. Vysoké čelo a
rovné bílé kadeře, do nichž snad nymfy zrozené z letních vánků dýchly
blankytem. Marně bys však hledal zalíbení v hochovi tak bezkrevně
netečném. Slouží-li právě na ošetřovně, ve zbrojnici nebo v kapli… je mu
podle všeho jedno. Zde ve sklepě se sirotci střídají, aby uvykli na krev a
lecčemu užitečnému se v řemesle felčařském přiučili. Ne že by jevili nějaký
valný zájem, ale docházejí podle rozpisu a dělají, co se jim uloží, pomalu a
ledabyle. A zásadně mlčky. Felčar by se jich rád zbavil a pořídil si pomocníka
jiného, aspoň trochu motivovaného, jenže… Jest vůlí samotného rektora, aby zde
pečoval o vzdělání těch protekčních smradů, a tak je toleruje, skousne jejich
zívání, donebevolající nezájem i otravné mlčení, protože jít proti rektorově
vůli… jest nemyslitelné.
„Jseš
normální srab,“ sykne Grozar při odchodu, sotva se podepíše (!) do Knihy úrazů
a ošetření, hodí pero černovlasému na stůl, až odstříkne inkoust. Poslední
pohled na frontu nebožáků u stěny, pak ještě na patnáctiletého pomocníka, jenž
zůstal strnule zaseknutý u židle. S tou lampou v ruce, v bílé
tunice a tom ranním světle nikoli nepodobný skříni na léčiva.
Kniha
úrazů a ošetření! Jak příšerný nezvyk, každá blbost se zapisuje, vykazuje,
periodicky vyhodnocuje… I o tom včerejším nasekaném dříví musel vypsat jakés
lejstro, děs. Takový opruz za jeho adeptských let snad nebyl, nebo si jen
nevzpomíná? Možná, že jako eliandar jen s byrokracií nepřišel do styku. A
možná, že právě obnovené adeptství ho připitomělého papírování zbaví. Postavil
se do studeného stínu lysajícím břečťanem porostlého loubí a zamyšleně koukal
na cvičiště. Líbil se mu nácvik čelního útoku nožem, trénink ve dvojicích.
Stál, pravou rukou si pod košilí prohmatával čerstvé stehy a civěl na cvičiště.
Vydržel tam až do oběda.
* * *
„Tedy
je z tebe zase adept, slyšel jsem,“ rozpovídal se druhý mistr, sotva mu
pomohli z vozu. Károvaná deka sklouzla z ramen, mladší elf ji
zachytil jen napůl, jeden její cíp stihl nasát špinavou vodu z kaluže. Přesto
se pokusil znovu do ní starce zabalit, ať neprochladne. „Ale jděte s tím
někam,“ odmítl kmet přijmout zpátky ten hřejivý hadr, nestoudná upomínka, že dříve
tuhé a spolehlivé tělo mu prostě stárne. Smutnou a překotnou rychlostí,
naposledy, co tu byli, přijel přece na koni, dnes ráno na voze, jak nějaká
kláda bez vlastní vůle.
„Tak
jest, mistře,“ zasalutoval Grozar v pozoru, mysle, že hosty pobaví. Všech
pět mužů mu opětovalo gesto velmi vážně. Dílem proto, že stará generace držela
ještě Temnou armádu (jejíž slávu však nyní dlužno paběrkovat) v úctě,
dílem pro závažnost své mise samotné. Nový prorektor odsloužil ve funkci měsíc,
ideální důvod pro další šťáru. Delegace z minulého týdne prošla účty, ta
dnešní má za úkol zkontrolovat inventář. Bývalo snad kdysi důstojným zvykem
ponechat funkcionáři alespoň sto dní na zadaptování, bez kontrol a požadavků;
leč teď je jiná doba. Staré mince neplatí.
„Sdílíš
s bratry světnici?“ Sa-Ul nedovedl skrýt svou zvědavost, jakmile vykročili,
ba ani se o to nesnažil. Grozarův příběh ho nesmírně zajímal, byl pro něj
krásným důkazem – úpadku. Fascinujícím, skandálním příkladem, jak zhoubně a
zevrubně dovede hlodat červ „nové mírové politiky“ Zurag-Naru.
„Ne. Zůstal mi ten kutloch u
pedela.“
„Tak to jseš hovno adept. Přijdeš
o to nejlepší. Vzpomínám, jak jsme se dělili… o průšvihy, o odměny, o úkoly,
nakonec i o holky, he. Zábava, sem tam kolize, sdílení. Jo, sdílení. Solidarita
s temnými bratry – je nezbytné bydlet pospolu, nemám pravdu, mistře?“
„Naprosto,“ potvrdil stařec,
poslouchaje jen na půl ucha, a přidal do kroku, protože už se viděl u
prostřeného stolu v pohodlné sesli. Zmáhá ho takováto cesta, mrzí se na
oblevou rozbahněný terén i na svoji narůstající touhu po pohodlí.
„Abych bydlel s eliandary,
na to mi přebývá věk a schází nadšení. A pak… aspoň mám pedela a jeho lidi
denně na očích.“
„Čím si zasluhují tolik
pozornosti?“ pokračuje Sa-Ul konverzačně.
„Nečistá krev. Každá nečistá krev
je podezřelá a priori,“ konstatuje dotázaný samozřejmým, nekompromisním tónem. A
sám pro sebe si dodává kratičkou úvahu o tom, jak náš krátkozraký pedel hledí,
aby viděl do věcí, do nichž mu nic není. Když strnule stojí na fleku a hledí na
tebe přes půl areálu, nabýváš jistotu, že vidí, sakra, mnohem dál (a hlouběji),
než bys potřeboval.
„Aha,“ ironizuje další delegát,
úředníček vážné tváře, „vskutku přiléhavé na místo, jako je tahle Akademie. Čistokrevných
je tu kolik – polovina? Nejvýše, polovina nejvýše! Nejsi, příteli, kapku
naivní?“
Ze tří hrdel vyjde krátké temné
zaklení.
„Ještě hůř, než myslíš, bratře.
Ještě hůř, než myslíš,“ odpovídá přestárlý adept s podbarveným tónem plným
vzteku, „co myslíš, že ta naše vyškolená čistá krev po absolutoriu dělá? Ještě
pořád produkujem poctivou stovku bělovlasých bojovníků ročně. Co bys řek – kde je
jim konec?“
„Posilují Temnou armádu,
přirozeně,“ uhadoval Grozar neinformovaně při svém někdejším rozhovoru s novopečeným
prorektorem, když mu byla právě tato otázka položena. Pobýval tak dlouho v cizině,
neznalý zdejších poměrů, ach, jak by mohl vědět?
„Pchá! Temná armáda má už pár let
stop-stav! Vyšla by příliš draho. Prý příliš draho! Řežeme si pod sebou větev,
svýma vlastníma rukama si ji podřezáváme. Absolventi by se nakrásně uplatnili v lecjakých ozbrojených
sborech, u stráže, v milici, jako instruktoři, i správa potřebuje ochranné
oddíly, Akademie by část taky uživila, nábor trestuhodně vázne… Ale oni? Do cizích
armád se prodávají, tak je to! Do Velly, na východ! Za špinavý žold, ksakru, za
mrzký peníz se tam zaprodají a nic jim nevadí, že jim poroučejí lidští
velitelé, nic je netrápí, že vlastní národ jim bude přikázáno porobit! Západní
král prý dobře platí tambrinickým stříbrem a zvlášť teď po té jejich válce…
Mohla to být i naše válka, a vítězná válka to pro nás mohla být, ale copak
slyší vrchnost, copak slyší „mírová vláda“, copak slyší naši moudří bohové?! Patriarcha
ne a neuhne a bohové se nám už jenom smějí.
Několik jednotek našich nejlepších bojovníků tam zurag-narská vláda
poslala na smrt, a co jsme z toho získali?!!“
Je to pravda a všichni to vědí. Elitní
temní bojovníci posilují řady nepřátel. Nový tambrinický vévoda staví armádu a
stříbrem nešetří. Divíš se těm klukům, že chtějí být u toho, až dojde k boji?
Až je pohltí horečka útoku, k němuž přece byli vyškoleni, až pod vládou
ostříleného válečníka převálcují Severní Vellu. A k tomu dojde co nevidět.
Právě v tom je tragédie temného národa: žádný už se nediví. Kolaborantů je
tolik, že dávno ustaly soudy, jež by žoldáky odsuzovaly pro vlastizradu. Co bývalo
ještě před dvaceti lety nemyslitelné, je dnes standard. Co bude, až padne
Severní Vella? Až bude její Černý král rozšavlován na marné kousky? Tambrinika s podporou
svého Západu postoupí dál na sever, na Zurag-Nar. A Temná armáda má stop-stav,
aby nevyšla příliš draho!
Je snad Patriarcha blázen, že
ignoruje zjevné nebezpečí (anebo mu snad rovnou zametá cestu)? Či jsme blázni
my, že jeho politice nedovedeme rozumět? Nedovedeme a nechceme. My, kteří
pamatuje odešlou slávu Temného impéria, ty časy, kdy ještě vládl věcem
racionální řád.
Skupina došla k rektorátu a Grozar
se s ní pro zbytek dne rozžehnal. Nemá nejmenší zájem sledovat, jak se Udi
potí, jak nervózně vysvětluje, že netuší, kterak mohou ve zbrojnici chybět tři
tucty cvičných luků a pár stovek nových šípů, když objednávku už Akademie
zaplatila a podle záznamů taky převzala. Ostatně není těžké představit si ho,
jak hledí do země, jsa peskován správním úředníkem (povýšeným chlapíkem
nevalných tělesných kvalit), že ve své zodpovědné funkci selhává a že se má
stydět. A není to vůbec příjemná představa, jak káranému vaří krev v přesvědčení,
že se mu za to eliandaři vysmějí, ale to se plete. Úřední selhání jsou
eliandarům srdečně ukradená, jediné, na čem jim u prorektora sejde, jsou
nálady, v jejichž důsledku slyšet svistot biče.
Zimní slunce pookřálé první
předčasnou oblevou ho vytáhlo za hradby do nejbližšího lesa. Tak už ani ten les
není, co býval, skupina prořídlého stromoví, prokládaného malými pasekami, kde
tlejí mokré větve ve sladkém dopoledním světle. Za jednou takovou tlející
hromadou se Grozar narychlo ukryl, neboť narazil na nečekané procesí. Křehká víla
se tu procházela provázena svými skřítky, či lépe: rektor Akademie venčí své
sirotky, a to dnes, právě teď, když má celý rektorát napilno a všichni jeho
zástupci se škvaří ve vlastní šťávě.
Ani ona ani chlapci jej
nezpozorovali, tak se mu naskytl pohodlný výhled: bezstarostným krokem vyšla do
mýtiny skupinka, jejímž jádrem byla ztepilá elfka se dvěma malými dětmi po
stranách, které se jí držely za ruku. Tři starší pak kráčeli s nimi, žádný
se nezpožďoval, mlčky a zlehka a s takovým požehnaným klidem, snad takhle
nějak má vypadat štěstí. A laskavé slunce jim prozářilo bílé kadeře a silueta
jejích šatů plála šarlatovou červení, a vlastně byla překrásná vprostřed těch
dětí! Jak nesnesitelně nepatřičná mu přišla ve funkci rektora, a jak kouzelně
něžná nyní, když se shýbá k nejmenšímu a když ho zvedá v náruči. Taková
samozřejmost, takový příjemný poklid. Grozar civěl na ten zvláštní, rozmilý
výjev, na tu ztělesněnou mateřskost, neschopen si o tom cokoli myslet. I ten
vyčouhlý nýmand z ošetřovny vypadá najednou nějak méně pitomě, teď stojí
natočen k pozorovateli bokem a obličej má překvapivě: živý.
Tu ho z idyly vytrhne lehký dusot
a praskání odumřelého porostu: zpoza stromů vyběhne šesté dítě, ten zatracený
malý parchant, jehož onehdy málem setnul na špalku. Huláká a žene se na mýtinu
za svými, zdálky na ně rozradostněně mává něčím větším – není to větev –
Grozarovi vyletí krevní tlak, snad ne – a přece! Ten desetiletý smrad zas
vyslídil jeho tajemství. Teď si kovovou hračkou razí cestu k bratříčkům a
chůvě a vítězoslavně výská a celé procesí se po něm otáčí a elfka přidřepne a
otevírá mu náruč… Však úsměv jim všem zatuhne v ten moment, kdy se za
hromadou starých větví vztyčí postava a do mýtiny nakráčí naštvaný elf.
Jak kdybys zaklapnul knihu: tatam
je všechna teplá mateřská něha, zmizely úsměvy, vyvanul prosluněný klid. Šest zlých
vlčat cení zuby a ledová ženština ho krájí pohledem. Podivné, jediným máchnutím
by je mohl srovnat, kdyby na to přišlo, však jakási nejistota ho zadržela a
zůstal proti nim stát na pět kroků vzdálen.
„Zbytečně velká zbraň do dětské
ruky,“ ukázal na svůj zatajovaný majetek. Žena sjela svýma zelenýma očima, kam
ukázal, pak ho jimi znovu probodla.
„Bez evidenčního čísla na
Akademii nemají co dělat. Jsou vaše?“
Otázka ho vpravdě zaskočila, tak
evidenční číslo, hernajs. Co by moh vyfasovat za nelegální přechovávání střední
útočné zbraně třídy A? Že by nějaký obligátní výprask?
Hleděli na sebe s čistou a
chladnou nenávistí. Cítil se proti ní silný: je to jenom ženská. Cítila se proti
němu silná: ze všech myslitelných pozic v celém Zurag-Naru mu patří za
nejnižší. Copak tenhle přivandrovalec, trpěný jako tolik jiných parazitů! Copak
tahle protekční coura, která si myslí, že se může rovnat mužům!
„Ať se vám to malé vlče nepořeže,
honorabilis,“ utrousil syrově a otočil se k odchodu. Však ty víš, co mi
můžeš.
„Eliandare,“ oslovila ho nečekaně
přívětivě,“ když nectíte její pravidla, jak vám může být Akademie domovem?“
„Krvácí ti rameno, chlape,“
přihodil nejvyšší ze sirotků.
Oslovený dělal, že neslyší, a
ještě prodloužil krok, aby už byl pryč.
„Krev, krev!!“ volaly za ním
děti.
Starejte se o svoje, bastardi,
cedil Grozar polohlasem mezi stisknutými zuby. „V jednom máš ale pravdu, holka,“
říkal si už na cestě k hradbám, „nectím pravidla Akademie a stále míň ji
považuju za svůj domov.“
V bráně taktak uskočil dvěma
vozům, naloženým dvoubarevnými elfy otrávených obličejů. To si rodiče odváželi
své syny. Takových studentíků, kteří úředně požádali o zrušení slavnostního slibu armádě (ještě stále
patřila škola pod její judikaturu, byť už jen formálně) čekalo v pořadníku
několik desítek. Správní komise, která přijela ráno, přivezla propouštěcí list
pro prvních pět. Vlna odchodů se teprve zvedne, je sotva konec semestru. Správní
řízení trvá týdny, ba měsíce, až zhýčkaným hochům dojde trpělivost, dočkáme se
dezertérů. Nad tím se lze tak akorát trpně usmát. Za jeho časů, před dvaceti
lety, bývalo studium na Akademii výsadou, ach, jak jim vrstevníci záviděli! Musels
mít dispozice, musels mít nadšení a doporučení a čistou krev a vůbec! Nebylo větší
prestiže pro mladého elfa v Temné říši, než dostat se k zurag-narským
bojovým jednotkám, a cesta tam vedla pouze a jenom přes absolutorium Akademie. To
tenkrát rozhodně nebývalo, že by se maminky rozčilovaly, jak jejich chlapeček
dostává příliš do těla… No ovšem! Však to ani nebylo možné, protožes nevěděl,
která žena tě porodila. A k čemu by ti taková informace vůbec byla? Školné
platila říše. Škola byl domov, temní bratři vpravdě tvými bratry, tam jsi
patřil, a to zcela správně. A že by si pamatoval nějakého dezertéra… no, jistě.
Jednoho určitě, bohužel.
„Dávno není, čím bývala, ale na
srdci mi přece leží,“ formuloval si pro sebe, když patřil na sluncem zalitou
strážní věž a otevřenou bránu školní kaple, pocítiv, že tato slova koření v jeho
nejhlubším smyslu pro důstojnost, „a vidím pro ni jen dvě cesty: Buď dostane zgruntu
nový řád (a znovu vykvete), anebo ji pomůžu srovnat se zemí!“
Žádné komentáře:
Okomentovat