Vrazila
jsem v údolí do jakés obory. Čekalo se tam právě na mě (snad tam měla
proběhnout svatba, však probůh… koho jsem si to vlastně měla brát?), leč
přepadl mě ještě lepší nápad: vběhla jsem do staré kamenné věže, po strmém
schodišti až úplně nahoru, a najděte si mě!
Svatebčané,
celý ten svátečně upravený průvod užuž by se tam pustil za mnou, když tu je
musil upozornit vrátný:
„Vstup
jen na vlastní nebezpečí! Nahoru vedou prastaré, takzvané „pánské“ schody.
Důrazně vám doporučuji, aby nikdo jiný než pánové v dobré kondici se tam
nepouštěl. A i vy to zvažte, schody jsou dřevěné, vratké, neudržované, staré.
Ukotvení může povolit, co nevidět se to zřítí.“
Šli
jste tři, mladí muži v oblecích, Ty jako poslední. A já byla v duchu
s Tebou a viděla jsem, jak stoupáte po lakovaných dřevěných stupních.
Praskaly vzpěry pod vaší vahou a konzole vypadávaly ze zdí. Za Tebou už se
vetchý systém řítil do hlubiny, to všechno se Ti tuze líbilo. Tenké zábradlí se
drolilo, opatrně, však svižně nutno vám bylo postupovati, ve vyšších patrech se
Ti ztrouchnivělé stupně rozpadaly pod nohama. Pomáhali jste si navzájem a nebýt
kolegovy nabídnuté ruky, byl by to Tvůj poslední výstup v životě.
Společnými silami jste ho zvládli. Ač do posledního patra Ti nezbylo, než se
drát výš vpravdě gymnasticky. Vposledku úspěch: došli jste až nahoru (za sebou
toliko černou hlubinu obehnanou do kruhu hladkým zdivem) a uhlídali nevěstu,
sedící v útulné místnosti, kde se po prkenné podlaze povalovaly dětské
hračky a v krbu poklidně plápolal oheň. Usmívala jsem se beze slova.
Dokázali jste to. Vy tři mladí muži v oblecích (z nichž jsem znala pouze
Tebe).
Na
zpáteční cestu se netřeba vyptávat: dolů půjdeme po „dámských“ schodech – jsouť
kamenné a bytelné, zachovalé a bezpečné, potažené čistých zeleným kobercem.
Žádné komentáře:
Okomentovat