V transu II

Ohnuté stvoření, tento hrůzný stařec v děsných hadrech, přibelhal se pokaždé k trůnu, kde se sklíčené děvče děsilo jeho přítomnosti. Natáhl pravou ruku, kostnatou nazelenalou hnátu, jež vylezla mu z rukávu, dívenka si pak poslušně sňala z vlasů, z ruky nebo kotníku perlu nebo jiný šperk a odevzdala tento do nastavené dlaně. Ohyzda neprodléval déle před trůnem, nýbrž sevřel lesklou kořist v šedé pasti vrásčité ruky, otočil se a odpajdal za pomocí své hole zpět ke dveřím. Otevřel je, tu jimi vnikla bílá záře, v níž na chvíli zmizel. Než ses však vzpamatoval, byl opět v sále, dveře uzavřeny, belhal se k děvčeti pro další dávku, další poplatek, aby s ním zas vstoupil do bílého světla za dveřmi, tak se to opakovalo znovu, znovu, toliko v tom scéna pozvolna gradovala: dívence šperků ubývalo, jak jich odevzdávala do pokaždé prázdné a znovu a znovu nastavované dlaně kosmaté kreatury.
   Saidé vpravdě nevěděl, co si o tom myslet. Kdo je ten stařec? A ta holka? Co se tady u všech všudy… A napadlo ho, že by mohl využít své nehmotné podoby k rozluštění této teatrální záhady. Jako ve snu soustředil chvíli svou energii a snesa se níže, uvažoval, koho si vybrat. Však to nebylo nějak dlouhé rozmýšlení, vybral si starce a vpil své zvědavé já do ohnutého těla nehezkého kostlivce.
A v ten moment pocítil příšernou bolest v zádech. Tak urputný tlak, proti němuž nebylo možno vzbouřit se silou svalů, rázem chápal, proč je toto tělo permanentně ohnuté. JSEM MUŽ, uvědomil si rychle, že se prve nespletl. Levou ruku měl uvězněnou křečí, jak svíral konec hole, bez níž by sotva učinil jediný krok. A dělat kroky, jak brzy pochopil, bylo nezbytné. Zastavit se jen na chvíli hrozilo by zhroucením celého biologického agregátu, v němž se teď Saidé sunul sálem. Viděl trochu rozmazaně a šeré paprsky ze severních oken ho štípaly do vodnatých očí, sklonil proto hlavu a chránil se proti nim převisem své špinavé kápě. Pravou ruku měl volnou, neboť byl právě na cestě k trůnu, zvedl ji a dotkl se své brady. JSEM NEJSPÍŠ POŘÁDNĚ HNUSNEJ, pomyslel, ohmatávaje si protenčené zbytky vousů na hrubých záhybech nějak podivně zmokvané kůže. KDO, SAKRA, JSEM? Uvědomil si jazyk, nějak strnulý a nepříjemně olezlý, a hořce čpící zbytky zubů. Shlédl-li dolů pod sebe, viděl pokroucené prsty deroucí se z prošlápnutých sandálů. SRANDOVNÍ HNUS, pousmál se pro sebe, pomyšlení, že by tohoto těla taky už nemusel pozbýt, se raději vyhnul.
   Přiblížil se ve své nové podobě k dívce a pohleděl jí do tváře. Byla vyděšená, jak by ji měl rozřezat, vyděšená a poslušná, pomalu mu podala do nastavené hnáty jeden svůj závoj, ten oranžový pruh lehké látky, a zas se tak sklíčila v předimenzované sesli, sklopila veliké oči plné slz, půvabná muška chycená v lepivé pavučině. I skála by se ustrnula, nikoli však Saidé v ohyzdově těle. Nebylo nikterak přístupno prožívat nějaké dojetí. Byť je Saidé dobře chápal, nemohl je cítit, jako nelze vyluzovat zvuky brnkáním na struny, když chybí nástroj. Zato velmi ostře vnímal kontrast měkkého hedvábí ve svých kloubnatých, svraštělých, nazelenalých prstech. Jak by byl samotnou esencí staroby, jež se už už chystá podstoupiti hnilobný rozklad. Uvědomoval si, kterak mu strmí klouby, v nichž pochybí mazu, kterak se pnou vyhublé svaly mezi jejich drsnatinami, jen nuzně potažené vetchou, byť hrubou kůží.
   KDO, SAKRA, JSEM? CHCI NA TO PŘIJÍT! Zatvrdil se ve svém úsilí a začal luštit podstatu věci. Tělo se mu rytmicky naklánělo, jak se sunul ke dveřím. CO JE ZA NIMI? Krátce zapřemýšlel, kterou rukou uchopit kliku, když si všiml, že zde žádná není. Ohromná vrata se sama pomalu otevřela a bílé světlo, bělejší než sníh, do nějž se na horách opírá polední slunce, ho vtáhlo, pak se v něm rozpustil. A než se nadál: hleďme, stojí zpátky v sále, za sebou zavřenou bránu, pravá ruka prázdná, v levé hůl. Opírá se o ni a šine se zpátky k židli, o nic moudřejší než před chvílí. O nic prázdnější nebo plnější, o nic starší. Žádný posun, žádná zkušenost. NEUDÁLOST, řekl si, až překvapen vlastní intelektuálností. Jedno ale věděl jistě: tam za dveřmi, to bílé světlo, to není nic k řešení. Spíš nějaká forma zdi. Nic vyššího. Jen to, co potkáváme pořád: BANALITA.
   POJĎME TEDY NA VĚC SYSTEMATICKY, odhodlal se Saidé prozkoumat ohyzdovu paměť. Pátral, pátral, nedovedl však proniknout nikam dál, než že je v sále, chodí tam a zpátky, nastavuje dlaň, odnáší a odnáší. Víc nic. Nikoli zapomnětlivost, nikoli nepřístup k něčemu zasutému v zapomenutí. Opravdové nic. NEJSEM ČLOVĚK, o tom již není žádných pochyb. KDO TEDY JSEM?
   JSEM SMRT? A Saidé se pokusil uvědomit si konečnost věcí. Tato dimenze nebyla přístupna.   NEJSEM.
   JSEM STÁŘÍ? A Saidé se pokusil uvědomit si proces života. Ale dimenze plynutí nebyla přístupna.    NEJSEM.
   JSEM VYKONAVATEL TRESTU? A Saidé se pokusil uvědomit si hranice viny. Dimenze morálky také nebyla přístupna. NEJSEM.
   JSEM NEMOC? A Saidé se pokusil uvědomit si dualitu vlády a bolesti. Až na rozbolavělé klouby a páteř taková dimenze rovněž nebyla přístupna. NEJSEM.
   JSEM OSUD? NE. A Saidé náhle prozřel, jak jednoduché, jak nevznešené a samozřejmé. Náhle věděl přesně a úplně:
   ALE HOVNO: JÁ JSEM TEN, KTERÝ BERE.

...

Židovská čtvrť - zaniklá před stoletím

V transu I

Do vesnice padla studená noc, leč v chatrči panovalo příjemné teplo.  Stařec přešel k rozpálenému ohništi a vložil do jeho středu placatý kámen. Na něj pak narovnal hrst jakéhos listí a pohrabáčem upravil věnec z vlhkých větví, které mu pod rukama syčely a škubaly trnitými těly, jež nepřestávaly do plamenů ronit jedovaté slzy. Víc už Saidé ze svého křesla neviděl, neboť ho závan kouře zaštípal v očích. Všiml si ještě, že Agnes i stařena poklekly na zem k jeho nohám a uložily mu chodidla na tvrdý polštář. Pak už ho přemohla únava a zavřel oči. Víčka fantasticky ztěžkla a znovu je otevřít již nebylo možno.
     Každá z žen uchopila jednu jeho ruku a třela ji v dlaních, až se mu prsty rozžhavily a krev ohřála, a stále více malátněl, až definitivně ztratil vládu nad tělem a naslouchal jen syčení listí v ohni a šepotu ženských dlaní a onomu záhadnému mručení, které celou dobu znělo na pozadí, ač si ho před chvílí sotva všiml. Nyní se stalo táhlým a jasným zvukem, jenž se rozpíná a dominuje tomuto klidnému večeru. Saidé netušil, odkud se bere takové mručivé zurčení, ani se mu nad tím nechtělo přemítat, jen vnímal, jak se mu usazuje v nitru a nabývá v něm objemu, že ho prostupuje a vyplňuje jako teplá vlitá sádra svou formu. Poddal se tomu zvuku nikoli nepodobnému předení velkých koček, poddal se a všechny orgány se mu rozechvěly jeho frekvencí. A už to nebyl vnější zvuk, ale hmatatelná vibrace, rozlezla se jeho unavenými svaly a prošla do kostí. Prochvěla chromozómy buněk, v nichž uvolnila prastará tajemství. A tehdy ztratil tělo, což bylo příjemné. A ztratil svou hmotu, jež se rozpustila v rovnoměrné vibraci, tak měkké a jemné, jako je dech měsíce.
     Všechna únava a veškerý spěch, ach, tak úporně zakoušené v posledních dnech, zůstaly tam dole v chatrči, však nikam neutečou. Vítaná a příjemná změna být zbaven tíže pozemskosti, byť na jediný večer, byť i s tou podmínkou, že nyní nezažije svobodu vyletět si kamkoli. Vzpomněl na dobrodružství, které Agnes slibovala, a pocítil touhu, teď chce ty vize, tak sem s nimi!
     A hleďme! Saidé se ocitl v místnosti. Existoval stále v podobě nehmotné vibrace, ale kolem sebe jasně vnímal pevné stěny, vlastně ohromně pevné, až nadpřirozeně vyztužené nějakou tvrdou bytností a neprostupností. Vpravdě dokonalé zdi a dokonalý strop. A soustředil-li se pozorně na její vnitřní architekturu, mohl si rychle osvojit vědomí, kde je a co všechno se zde nachází. A mohl si také velmi dobře vzpomenout na slova, jimiž by vnímané výstižně popsal, kdyby pak někomu chtěl zážitek vyprávět…
     A hned prvním by bylo SÁL! Nepochybně by se nevyhnul takovému pojmenování při těch takřka dvaceti metrech do všech směrů. Snesl se níž a vypočítával: MRAMOR, ŠACHOVNICE, SCHODY, TRŮN... Pak si všiml tří štíhlých oken vlámaných do jediné zdi vysoko nad zemí, jimiž sem pronikalo zsinale bledé světlo, a Saidé hned věděl: SEVER. (Tajemství severu bylo mu svěřeno už kdysi dávno v jednom z jeho dětství.) DVEŘE, doplnil s ohledem na ohromná vrata na protějším konci. A RESONANCE, napadlo ho, když si uvědomil přítomnost bytostí, těch jediných dvou protagonistů na bizardním dějišti, jemuž mu bylo nyní prostudovat... Krátce ještě zadumal, zda je mu toto místo nějak známé, nějak zažité, byť v zapomnění, nějak povědomé či jinak od jeho nitra odvozené. Ale shledal ho pouze cizím, novým a nikterak vytouženým, a najednou zcela samo vytanulo mu na mysli slovo CELA.
     Na trůně sedělo děvče. Pubescentní rusovláska bledé pleti, útloučkých údů a vyděšené tváře, v onom mrtvolném světle takřka průsvitné. Nikoli majestátně, spíše znepokojeně a úzkostně vězela vsazena do čalounění širokého sedáku, uchopujíc drobnýma rukama bohatě vypolstrované opěrky, nohama v lesklých střevíčcích sotva dosahujíc podlahy. Příliš veliká byla tato židle, která by snad mohla skýtat pohodlí nějakému vzrostlému tlouštíkovi, příliš veliká pro drobné, zrzavé, zhruba čtrnáctileté děvče upnuté v tuhých šatech se zlatavým leskem, pošitých perlami. Pravda, mnoho šperků skvělo se jí na prstech, zápěstích, ve vlasech i na drobných kotnících. A množství závojů v barvě kuchaného lososa vinulo se jí přes krk, paže a kolena. Nepochopitelně mnoho nádhery do kontrastu se strachem velkých zelených očí. Skandálně mnoho perleti a zlata v sále ponuřejším, než je shnilá hrobka.
     Druhou postavou bylo belhavé ohnuté stvoření, jež se blížilo ode dveří. STAŘEC, řekl si Saidé, ale hned to slovo zapudil jako nepřesné. Předně nebylo snadné odhadnout pohlaví této kreatury, vysoké, odporně zhublé a kostnaté, zabalené v šedých a nepěkně odrbaných hadrech. HUMANOID, snažil se poopravit, než i to zavrhl jako nestylové a do SÁLU se nehodící. ŽEBRÁK? OSUD? NEMOC? INKVIZITOR? Samá unáhlení. Saidé ztišil své úvahy a sledoval dění, jímž byl nadšen stejně jako zklamán. Protože to bylo dění stereotypní. A oba protagonisté zdáli se v něm uvězněni stejně, jako býváme uvězněni biologickými cykly svých těl.

...