V transu II

Ohnuté stvoření, tento hrůzný stařec v děsných hadrech, přibelhal se pokaždé k trůnu, kde se sklíčené děvče děsilo jeho přítomnosti. Natáhl pravou ruku, kostnatou nazelenalou hnátu, jež vylezla mu z rukávu, dívenka si pak poslušně sňala z vlasů, z ruky nebo kotníku perlu nebo jiný šperk a odevzdala tento do nastavené dlaně. Ohyzda neprodléval déle před trůnem, nýbrž sevřel lesklou kořist v šedé pasti vrásčité ruky, otočil se a odpajdal za pomocí své hole zpět ke dveřím. Otevřel je, tu jimi vnikla bílá záře, v níž na chvíli zmizel. Než ses však vzpamatoval, byl opět v sále, dveře uzavřeny, belhal se k děvčeti pro další dávku, další poplatek, aby s ním zas vstoupil do bílého světla za dveřmi, tak se to opakovalo znovu, znovu, toliko v tom scéna pozvolna gradovala: dívence šperků ubývalo, jak jich odevzdávala do pokaždé prázdné a znovu a znovu nastavované dlaně kosmaté kreatury.
   Saidé vpravdě nevěděl, co si o tom myslet. Kdo je ten stařec? A ta holka? Co se tady u všech všudy… A napadlo ho, že by mohl využít své nehmotné podoby k rozluštění této teatrální záhady. Jako ve snu soustředil chvíli svou energii a snesa se níže, uvažoval, koho si vybrat. Však to nebylo nějak dlouhé rozmýšlení, vybral si starce a vpil své zvědavé já do ohnutého těla nehezkého kostlivce.
A v ten moment pocítil příšernou bolest v zádech. Tak urputný tlak, proti němuž nebylo možno vzbouřit se silou svalů, rázem chápal, proč je toto tělo permanentně ohnuté. JSEM MUŽ, uvědomil si rychle, že se prve nespletl. Levou ruku měl uvězněnou křečí, jak svíral konec hole, bez níž by sotva učinil jediný krok. A dělat kroky, jak brzy pochopil, bylo nezbytné. Zastavit se jen na chvíli hrozilo by zhroucením celého biologického agregátu, v němž se teď Saidé sunul sálem. Viděl trochu rozmazaně a šeré paprsky ze severních oken ho štípaly do vodnatých očí, sklonil proto hlavu a chránil se proti nim převisem své špinavé kápě. Pravou ruku měl volnou, neboť byl právě na cestě k trůnu, zvedl ji a dotkl se své brady. JSEM NEJSPÍŠ POŘÁDNĚ HNUSNEJ, pomyslel, ohmatávaje si protenčené zbytky vousů na hrubých záhybech nějak podivně zmokvané kůže. KDO, SAKRA, JSEM? Uvědomil si jazyk, nějak strnulý a nepříjemně olezlý, a hořce čpící zbytky zubů. Shlédl-li dolů pod sebe, viděl pokroucené prsty deroucí se z prošlápnutých sandálů. SRANDOVNÍ HNUS, pousmál se pro sebe, pomyšlení, že by tohoto těla taky už nemusel pozbýt, se raději vyhnul.
   Přiblížil se ve své nové podobě k dívce a pohleděl jí do tváře. Byla vyděšená, jak by ji měl rozřezat, vyděšená a poslušná, pomalu mu podala do nastavené hnáty jeden svůj závoj, ten oranžový pruh lehké látky, a zas se tak sklíčila v předimenzované sesli, sklopila veliké oči plné slz, půvabná muška chycená v lepivé pavučině. I skála by se ustrnula, nikoli však Saidé v ohyzdově těle. Nebylo nikterak přístupno prožívat nějaké dojetí. Byť je Saidé dobře chápal, nemohl je cítit, jako nelze vyluzovat zvuky brnkáním na struny, když chybí nástroj. Zato velmi ostře vnímal kontrast měkkého hedvábí ve svých kloubnatých, svraštělých, nazelenalých prstech. Jak by byl samotnou esencí staroby, jež se už už chystá podstoupiti hnilobný rozklad. Uvědomoval si, kterak mu strmí klouby, v nichž pochybí mazu, kterak se pnou vyhublé svaly mezi jejich drsnatinami, jen nuzně potažené vetchou, byť hrubou kůží.
   KDO, SAKRA, JSEM? CHCI NA TO PŘIJÍT! Zatvrdil se ve svém úsilí a začal luštit podstatu věci. Tělo se mu rytmicky naklánělo, jak se sunul ke dveřím. CO JE ZA NIMI? Krátce zapřemýšlel, kterou rukou uchopit kliku, když si všiml, že zde žádná není. Ohromná vrata se sama pomalu otevřela a bílé světlo, bělejší než sníh, do nějž se na horách opírá polední slunce, ho vtáhlo, pak se v něm rozpustil. A než se nadál: hleďme, stojí zpátky v sále, za sebou zavřenou bránu, pravá ruka prázdná, v levé hůl. Opírá se o ni a šine se zpátky k židli, o nic moudřejší než před chvílí. O nic prázdnější nebo plnější, o nic starší. Žádný posun, žádná zkušenost. NEUDÁLOST, řekl si, až překvapen vlastní intelektuálností. Jedno ale věděl jistě: tam za dveřmi, to bílé světlo, to není nic k řešení. Spíš nějaká forma zdi. Nic vyššího. Jen to, co potkáváme pořád: BANALITA.
   POJĎME TEDY NA VĚC SYSTEMATICKY, odhodlal se Saidé prozkoumat ohyzdovu paměť. Pátral, pátral, nedovedl však proniknout nikam dál, než že je v sále, chodí tam a zpátky, nastavuje dlaň, odnáší a odnáší. Víc nic. Nikoli zapomnětlivost, nikoli nepřístup k něčemu zasutému v zapomenutí. Opravdové nic. NEJSEM ČLOVĚK, o tom již není žádných pochyb. KDO TEDY JSEM?
   JSEM SMRT? A Saidé se pokusil uvědomit si konečnost věcí. Tato dimenze nebyla přístupna.   NEJSEM.
   JSEM STÁŘÍ? A Saidé se pokusil uvědomit si proces života. Ale dimenze plynutí nebyla přístupna.    NEJSEM.
   JSEM VYKONAVATEL TRESTU? A Saidé se pokusil uvědomit si hranice viny. Dimenze morálky také nebyla přístupna. NEJSEM.
   JSEM NEMOC? A Saidé se pokusil uvědomit si dualitu vlády a bolesti. Až na rozbolavělé klouby a páteř taková dimenze rovněž nebyla přístupna. NEJSEM.
   JSEM OSUD? NE. A Saidé náhle prozřel, jak jednoduché, jak nevznešené a samozřejmé. Náhle věděl přesně a úplně:
   ALE HOVNO: JÁ JSEM TEN, KTERÝ BERE.

...