Do vesnice padla studená noc, leč v chatrči
panovalo příjemné teplo. Stařec přešel
k rozpálenému ohništi a vložil do jeho středu placatý kámen. Na něj pak
narovnal hrst jakéhos listí a pohrabáčem upravil věnec z vlhkých větví,
které mu pod rukama syčely a škubaly trnitými těly, jež nepřestávaly do plamenů
ronit jedovaté slzy. Víc už Saidé ze svého křesla neviděl, neboť ho závan kouře
zaštípal v očích. Všiml si ještě, že Agnes i stařena poklekly na zem
k jeho nohám a uložily mu chodidla na tvrdý polštář. Pak už ho přemohla
únava a zavřel oči. Víčka fantasticky ztěžkla a znovu je otevřít již nebylo
možno.
Každá z žen uchopila jednu jeho ruku a třela ji v dlaních, až se mu prsty rozžhavily a krev ohřála, a stále více malátněl, až definitivně ztratil vládu nad tělem a naslouchal jen syčení listí v ohni a šepotu ženských dlaní a onomu záhadnému mručení, které celou dobu znělo na pozadí, ač si ho před chvílí sotva všiml. Nyní se stalo táhlým a jasným zvukem, jenž se rozpíná a dominuje tomuto klidnému večeru. Saidé netušil, odkud se bere takové mručivé zurčení, ani se mu nad tím nechtělo přemítat, jen vnímal, jak se mu usazuje v nitru a nabývá v něm objemu, že ho prostupuje a vyplňuje jako teplá vlitá sádra svou formu. Poddal se tomu zvuku nikoli nepodobnému předení velkých koček, poddal se a všechny orgány se mu rozechvěly jeho frekvencí. A už to nebyl vnější zvuk, ale hmatatelná vibrace, rozlezla se jeho unavenými svaly a prošla do kostí. Prochvěla chromozómy buněk, v nichž uvolnila prastará tajemství. A tehdy ztratil tělo, což bylo příjemné. A ztratil svou hmotu, jež se rozpustila v rovnoměrné vibraci, tak měkké a jemné, jako je dech měsíce.
Všechna únava a veškerý spěch, ach, tak úporně zakoušené v posledních dnech, zůstaly tam dole v chatrči, však nikam neutečou. Vítaná a příjemná změna být zbaven tíže pozemskosti, byť na jediný večer, byť i s tou podmínkou, že nyní nezažije svobodu vyletět si kamkoli. Vzpomněl na dobrodružství, které Agnes slibovala, a pocítil touhu, teď chce ty vize, tak sem s nimi!
A hleďme! Saidé se ocitl v místnosti. Existoval stále v podobě nehmotné vibrace, ale kolem sebe jasně vnímal pevné stěny, vlastně ohromně pevné, až nadpřirozeně vyztužené nějakou tvrdou bytností a neprostupností. Vpravdě dokonalé zdi a dokonalý strop. A soustředil-li se pozorně na její vnitřní architekturu, mohl si rychle osvojit vědomí, kde je a co všechno se zde nachází. A mohl si také velmi dobře vzpomenout na slova, jimiž by vnímané výstižně popsal, kdyby pak někomu chtěl zážitek vyprávět…
A hned prvním by bylo SÁL! Nepochybně by se nevyhnul takovému pojmenování při těch takřka dvaceti metrech do všech směrů. Snesl se níž a vypočítával: MRAMOR, ŠACHOVNICE, SCHODY, TRŮN... Pak si všiml tří štíhlých oken vlámaných do jediné zdi vysoko nad zemí, jimiž sem pronikalo zsinale bledé světlo, a Saidé hned věděl: SEVER. (Tajemství severu bylo mu svěřeno už kdysi dávno v jednom z jeho dětství.) DVEŘE, doplnil s ohledem na ohromná vrata na protějším konci. A RESONANCE, napadlo ho, když si uvědomil přítomnost bytostí, těch jediných dvou protagonistů na bizardním dějišti, jemuž mu bylo nyní prostudovat... Krátce ještě zadumal, zda je mu toto místo nějak známé, nějak zažité, byť v zapomnění, nějak povědomé či jinak od jeho nitra odvozené. Ale shledal ho pouze cizím, novým a nikterak vytouženým, a najednou zcela samo vytanulo mu na mysli slovo CELA.
Na trůně sedělo děvče. Pubescentní rusovláska bledé pleti, útloučkých údů a vyděšené tváře, v onom mrtvolném světle takřka průsvitné. Nikoli majestátně, spíše znepokojeně a úzkostně vězela vsazena do čalounění širokého sedáku, uchopujíc drobnýma rukama bohatě vypolstrované opěrky, nohama v lesklých střevíčcích sotva dosahujíc podlahy. Příliš veliká byla tato židle, která by snad mohla skýtat pohodlí nějakému vzrostlému tlouštíkovi, příliš veliká pro drobné, zrzavé, zhruba čtrnáctileté děvče upnuté v tuhých šatech se zlatavým leskem, pošitých perlami. Pravda, mnoho šperků skvělo se jí na prstech, zápěstích, ve vlasech i na drobných kotnících. A množství závojů v barvě kuchaného lososa vinulo se jí přes krk, paže a kolena. Nepochopitelně mnoho nádhery do kontrastu se strachem velkých zelených očí. Skandálně mnoho perleti a zlata v sále ponuřejším, než je shnilá hrobka.
Druhou postavou bylo belhavé ohnuté stvoření, jež se blížilo ode dveří. STAŘEC, řekl si Saidé, ale hned to slovo zapudil jako nepřesné. Předně nebylo snadné odhadnout pohlaví této kreatury, vysoké, odporně zhublé a kostnaté, zabalené v šedých a nepěkně odrbaných hadrech. HUMANOID, snažil se poopravit, než i to zavrhl jako nestylové a do SÁLU se nehodící. ŽEBRÁK? OSUD? NEMOC? INKVIZITOR? Samá unáhlení. Saidé ztišil své úvahy a sledoval dění, jímž byl nadšen stejně jako zklamán. Protože to bylo dění stereotypní. A oba protagonisté zdáli se v něm uvězněni stejně, jako býváme uvězněni biologickými cykly svých těl.
Každá z žen uchopila jednu jeho ruku a třela ji v dlaních, až se mu prsty rozžhavily a krev ohřála, a stále více malátněl, až definitivně ztratil vládu nad tělem a naslouchal jen syčení listí v ohni a šepotu ženských dlaní a onomu záhadnému mručení, které celou dobu znělo na pozadí, ač si ho před chvílí sotva všiml. Nyní se stalo táhlým a jasným zvukem, jenž se rozpíná a dominuje tomuto klidnému večeru. Saidé netušil, odkud se bere takové mručivé zurčení, ani se mu nad tím nechtělo přemítat, jen vnímal, jak se mu usazuje v nitru a nabývá v něm objemu, že ho prostupuje a vyplňuje jako teplá vlitá sádra svou formu. Poddal se tomu zvuku nikoli nepodobnému předení velkých koček, poddal se a všechny orgány se mu rozechvěly jeho frekvencí. A už to nebyl vnější zvuk, ale hmatatelná vibrace, rozlezla se jeho unavenými svaly a prošla do kostí. Prochvěla chromozómy buněk, v nichž uvolnila prastará tajemství. A tehdy ztratil tělo, což bylo příjemné. A ztratil svou hmotu, jež se rozpustila v rovnoměrné vibraci, tak měkké a jemné, jako je dech měsíce.
Všechna únava a veškerý spěch, ach, tak úporně zakoušené v posledních dnech, zůstaly tam dole v chatrči, však nikam neutečou. Vítaná a příjemná změna být zbaven tíže pozemskosti, byť na jediný večer, byť i s tou podmínkou, že nyní nezažije svobodu vyletět si kamkoli. Vzpomněl na dobrodružství, které Agnes slibovala, a pocítil touhu, teď chce ty vize, tak sem s nimi!
A hleďme! Saidé se ocitl v místnosti. Existoval stále v podobě nehmotné vibrace, ale kolem sebe jasně vnímal pevné stěny, vlastně ohromně pevné, až nadpřirozeně vyztužené nějakou tvrdou bytností a neprostupností. Vpravdě dokonalé zdi a dokonalý strop. A soustředil-li se pozorně na její vnitřní architekturu, mohl si rychle osvojit vědomí, kde je a co všechno se zde nachází. A mohl si také velmi dobře vzpomenout na slova, jimiž by vnímané výstižně popsal, kdyby pak někomu chtěl zážitek vyprávět…
A hned prvním by bylo SÁL! Nepochybně by se nevyhnul takovému pojmenování při těch takřka dvaceti metrech do všech směrů. Snesl se níž a vypočítával: MRAMOR, ŠACHOVNICE, SCHODY, TRŮN... Pak si všiml tří štíhlých oken vlámaných do jediné zdi vysoko nad zemí, jimiž sem pronikalo zsinale bledé světlo, a Saidé hned věděl: SEVER. (Tajemství severu bylo mu svěřeno už kdysi dávno v jednom z jeho dětství.) DVEŘE, doplnil s ohledem na ohromná vrata na protějším konci. A RESONANCE, napadlo ho, když si uvědomil přítomnost bytostí, těch jediných dvou protagonistů na bizardním dějišti, jemuž mu bylo nyní prostudovat... Krátce ještě zadumal, zda je mu toto místo nějak známé, nějak zažité, byť v zapomnění, nějak povědomé či jinak od jeho nitra odvozené. Ale shledal ho pouze cizím, novým a nikterak vytouženým, a najednou zcela samo vytanulo mu na mysli slovo CELA.
Na trůně sedělo děvče. Pubescentní rusovláska bledé pleti, útloučkých údů a vyděšené tváře, v onom mrtvolném světle takřka průsvitné. Nikoli majestátně, spíše znepokojeně a úzkostně vězela vsazena do čalounění širokého sedáku, uchopujíc drobnýma rukama bohatě vypolstrované opěrky, nohama v lesklých střevíčcích sotva dosahujíc podlahy. Příliš veliká byla tato židle, která by snad mohla skýtat pohodlí nějakému vzrostlému tlouštíkovi, příliš veliká pro drobné, zrzavé, zhruba čtrnáctileté děvče upnuté v tuhých šatech se zlatavým leskem, pošitých perlami. Pravda, mnoho šperků skvělo se jí na prstech, zápěstích, ve vlasech i na drobných kotnících. A množství závojů v barvě kuchaného lososa vinulo se jí přes krk, paže a kolena. Nepochopitelně mnoho nádhery do kontrastu se strachem velkých zelených očí. Skandálně mnoho perleti a zlata v sále ponuřejším, než je shnilá hrobka.
Druhou postavou bylo belhavé ohnuté stvoření, jež se blížilo ode dveří. STAŘEC, řekl si Saidé, ale hned to slovo zapudil jako nepřesné. Předně nebylo snadné odhadnout pohlaví této kreatury, vysoké, odporně zhublé a kostnaté, zabalené v šedých a nepěkně odrbaných hadrech. HUMANOID, snažil se poopravit, než i to zavrhl jako nestylové a do SÁLU se nehodící. ŽEBRÁK? OSUD? NEMOC? INKVIZITOR? Samá unáhlení. Saidé ztišil své úvahy a sledoval dění, jímž byl nadšen stejně jako zklamán. Protože to bylo dění stereotypní. A oba protagonisté zdáli se v něm uvězněni stejně, jako býváme uvězněni biologickými cykly svých těl.
...
Žádné komentáře:
Okomentovat