Mí psi

V transu IV - závěr

A toto všechno prožral strach, tak důvěrně známý všem živým, zrovna ten strach, který Saidého obvykle burcuje, dodává mu hybnost a vystřelí adrenalin, napruží svalstvo a zvýší ostražitost…  Jenže v tomto dívčím kontextu ten stejný strach generuje pouze a jenom PARALÝZU. A Saidé se náhle cítil slabý, slabší než kdykoli předtím, stulil se v židli a trnul, kdy bude rozšlápnut něčím ohromným. Příšernou krutost zažíval nyní, TEN KTERÝ BERE stanul před trůnem a jeho dlaň věčně lačná, neosobní a nutná chmátla po posledním závoji, jehož cíp mu byl odevzdán. Kreatura se otočila k odchodu a pruh průsvitné látky se odvíjel z dívčina těla jak nit z cívky. Zkřehlé tílko zůstalo obnaženo toliko ve zteřelém korzetu a chatrném cípu sukně.
   A scéna spěje na dřeň a Saidému tuhne krev, stařec se vrací pro další dávku, není už čím splácet, nemá-li zůstat zcela nahý. Maně zkříží ruce přes hrudník, jak by posledním počinem bylo uchránit si to málo šatů, co zbývá. Co vložit do nastavené dlaně? A Saidé jako ve snách tam vloží svoji drobnou levou ruku… Stařec stiskne prsty jako kleště, stejně studené a netečně konající.
   A odebere prostřední dívčí prst.
   Odchází ke dveřím a Saidé hledí na nevídané dílo: levou ruku má bez prstu. Nezbyl ani pahýl, jak mívají zranění pracanti s cirkulárkou. Nezbylo nic, ani jizva, jak by tam prst snad nikdy ani nebyl vyrostl. Prázdné místo, které nebolí úrazem, ale hrůzně čpí ZTRÁTOU. Ani pomyslet, co vezme příště.
   A příště nastane dříve, než se naděješ. A potom zase, zase, zase. A Saidé zírá už jen jedním okem, pravá noha mu končí úzkým kotníkem, prstů na rukou už je taky poskrovnu. A dění pokračuje, pokračuje v děsné této tortuře, z níž není úniku. Panika nepomůže. Zoufalství nepomůže. A Saidého síly jsou dokonale paralyzovány. Co dělat?
   CHCI KŘIČET, ale tento scénář není přístupný.
   CHCI UTÉCT, ani takový scénář není přístupný.
   CHCI SE BRÁNIT, ha ha ha.
   CHCI KONEC HRY, a sám dobře ví, že takové východisko není možné.
   CHCI PRYČ!!!

   Snad všechny svaly v urostlém těle sebou náhle škubly. Zprudka otevřel oči, rozhlédl se vyděšeně a uhlídav, že je opět v chatrči těch dobrotivých stařečků, s úlevou je na chvíli znovu zavřel. Je zpátky! Jaký zázrak. V ohništi tiše a poklidně plane noční oheň, nad ním spokojeně klimbá starý muž. Jeho stará žena usnula v křesle s klubíčkem nití v klíně. Jen Agnes mu stále sedí u nohou a drží ho za levou ruku. Pozorně si prohlíží obličej navrátilce a ten je, ksakru, upřímně rád, že jsou ty vidiny už pryč. Není mu do hovoru a nervy má ještě dost polechtané, znepokojeně si prohlíží svoje údy a rozkýve kolena, aby se ujistil, že je s ním všechno v pořádku. Agnes na něj stále pátravě hledí, vyjme svou ruku z jejího něžného sevření a pro jistotu si přepočítá prsty, zda žádný nechybí.
   „Fuj,“ procedil pro sebe s výdechem. Její upřený pohled mu byl nepříjemný. Mohla mu snad vidět do hlavy, zatímco byl v transu? Kdepak, tohle bylo naposled, podobných dobrodružství se příště radši vyvaruje. DĚKUJU PĚKNĚ, STAČILO. Znovu se rozhlédl místností, až nakonec se jeho oči střetly s jejími. Usmívala se tak dvojznačně, vlastně nepříjemně způsobem, který ho mátl. Jemu do úsměvu nebylo ani trochu. Ani do přátelské tvářnosti. A už vůbec ne do rozebírání.
   Konečně promluvila, tónem laskavým s odstínem tvrdé jízlivosti: „TAK JAKÉ TO JE, PŘÍTELI - BÝT TÍM, KDO PLATÍ A PLATÍ?!“
   Neodpověděl, chtěl hlavně pryč, zapřel dlaně do opěráků, soustředěně se zvedl, krátce protáhl a odešel do studené podzimní noci.

V transu III

A jakmile mu toto došlo… vznesl se, pozbyv své dočasné schrány ohnutého starcova těla, už zase jako lehké chvění, zbavené břemene bolesti. Zaradoval se a povzbuzen, že se mu hra tak pěkně daří, už se rozhlížel, kam se snese nyní. Scéna se vlastně nezměnila, oba protagonisté dále prodělávali své role a čas na ně netlačil. Musel si přiznat, že na tu holku nemá právě náladu, jak ji viděl tak slabou a zmučenou tím scénářem, snad na ni rovnou neměl žaludek.
     Chvíli jeho vědomí kroužilo nízko nad zemí, než se nadchl pro malý experiment: Vletěl do dění zezadu a vpil se do toho trůnu.
   No ano, takový malý vtip být na chvíli nábytkem. Nemoci se hýbat, což nevadí. Nemoci růst, což je lhostejné. Zato jasně a silně: rozprostírat se v prostoru, jenž je nábytku přiřčen. Hmatat! Tak jasně Saidé cítil, odkud kam sahá, každou svoji třísku, tlak dívčího těla v sedáku, nalepená prachová zrna zespodu na dřevěných stojnách. A líbilo se mu propůjčit křeslu lidské smysly, být trůnem, který vidí a slyší, tudíž žije! Přitom jasně rozlišoval hranici neživého dřeva, jež ho hostí, a živost svého vědomí, které se dává hostit. Navíc: velmi zřetelně pociťoval chlad, jímž byl sál naplněn. SAKRA KOSA, napadlo ho, že pouze ve věci natolik vegetativní, jako je židle, jest možno prožít teplotu zplna, pozorně ji nasávat povrchem, pak jí otevřít póry, jimiž netečně prostoupí, aniž by způsobovala bolest. Když jsi židlí, nic ti nevadí. Ani polární zima by mu nezpůsobila bolest, ani plameny páchnoucího ohně. I kdyby ho někdo zlámal, sekerou pobil na třísky nebo v zatuchlém vetešnictví ponechal prohryzat červotočem. Nábytek nezná bolest, jest zroben lidmi, což mu je lhostejné, jimi zobchodován, přesouván, manipulován, pozměňován, proklínán a opouštěn – vše je mu dokonale jedno. Zato: je tichým svědkem, s nímž se nepočítá.
     A Saidé se znovu pustil do studia scény. Změnilo se něco? V podstatě ani ne, TEN, KTERÝ BERE se šourá naproti, slečna jak očarovaná strhne poslední perlu ze svého korzetu, aby měla co vložit do nastavené ruky starcovy. JAK JSME VLASTNĚ DALEKO? Většina je už asi pryč, zbývá něco málo šperků, jeden střevíc, ohlodaná látka šatů, z níž trčí oranžové nitě. Dívčí tělo je náramně zpocené, všiml si, nadto TEN DĚDULA PĚKNĚ SMRDÍ, ZAJÍMAVÉ – tolik detailů, jimž uniká naše pozornost, dokud se nepozastavíme a neztišíme na úroveň… nábytku.
     Dívka se v křesle přikrčila, přitáhla kolena k tělu a Saidému se promáčklo čalounění. Byla v něm nyní vklíněna jako do veliké náruče ochráncovy, udivilo ho, jak slabé a skorem průsvitné je toto křehké stvoření, které si zulo zbývající střevíc a tisklo ho nyní mezi stehny a trupem, jak by ho chtělo bránit vlastním životem. Však TEN, KTERÝ BERE nezná slitování, právě se navrací do bílého světla s malou vlásenkou. Jeden by doufal, že až nebude co brát, ustane, rozplyne se v té záři za dveřmi, scéna skončí. Saidé však měl tu čest prozkoumat nelidského starce zevnitř, proto věděl, i teď jako letitá sesle to jasně věděl: tohle postupné odebírání neskončí, neboť je svým vlastním cílem. GRADACE? Záleží na úhlu pohledu, ohava odnáší kus po kuse a tak činí, dokud trvá. Nábytku je to dokonale jedno. Všechno je mu jedno, nakrásně se v něm může Saidé ponořit do lhostejné neochvějnosti, nic nevidět, nevnímat, nemyslet. A takové bytí v nebytí je vpravdě hodně lákavé.
     JDE SE NA VĚC, rozhodl se Saidé nepustit se svého činorodého odhodlání a vpil se do té holky. Tak! TEĎ JSEM ČLOVĚK, NENÍ POCHYB. A JSEM ŽENA, SKORO TAK. Zasmál by se tomu zjištění, ale měl jaksi nezvykle stažené hrdlo. Rozprostřel se dívčiným tělem a pokusil se prostoupit i mozkem, narazil však brzy na jistou bariéru, již se hrozil překročit. Stal se protagonistkou jen částečně, což je pochopitelné a správné vzhledem k nebezpečí, jaké hrozí muži, jenž by na sebe byť jedinkrát přijal ženství v širších jeho souvislostech. Školákem zůstal, pozorným učedníkem, vyladil své smysly a to nejpokornější v sobě, aby konečně zvěděl, O CO TADY KRUCI JDE.
     ZVLÁŠTNÍ, BÝT ŽENOU, copak někdy dříve neprožil takové bláznivé touhy? A nyní příležitost: mít čtrnáctileté dívčí já v křehkém těle je velmi, velmi nepříjemné. Předně se cítil úžasně nejistě, jakási podlomenost a ustrašenost v něm vládla. A dále ohromný stud, měl nepatřičně poodhalené tělo a zvláště na dně pánevní oblasti cítil fyzickou úzkost a zranitelnost, kterou jako muž nikdy v životě nezažil! Stařec nastavil dlaň a Saidé rychle vyřídil transakci druhým střevíčkem. TAK TAKHLE TEĎ VYPADÁM?  Neodolal a fascinovaně se prohlížel :
     DROBNÉ PRSTÍKY, útloučké a slabé – skrze ně poznal svou BEZMOC.
     TENOUNKÁ ZÁPĚSTÍ, potažené bílou tenkou kůží – skrze ně poznal svou ZRANITELNOST.
     MALÁ ŇADRA, poupata, jež nikdy více nevykvetou – skrze ně poznal svou NEPRŮBOJNOST.
   NAKADRŘENÉ VLASY, dlouhé a zářící jak koroze pod vodou – skrze ně poznal svou      SKRYTOST.
   MLAĎOUČKÁ STEHNA, bílá a roztřesená, kolena, mezi nimiž ještě neležel muž – skrze ně poznal svou ODEVZDANOST.

...