V transu IV - závěr

A toto všechno prožral strach, tak důvěrně známý všem živým, zrovna ten strach, který Saidého obvykle burcuje, dodává mu hybnost a vystřelí adrenalin, napruží svalstvo a zvýší ostražitost…  Jenže v tomto dívčím kontextu ten stejný strach generuje pouze a jenom PARALÝZU. A Saidé se náhle cítil slabý, slabší než kdykoli předtím, stulil se v židli a trnul, kdy bude rozšlápnut něčím ohromným. Příšernou krutost zažíval nyní, TEN KTERÝ BERE stanul před trůnem a jeho dlaň věčně lačná, neosobní a nutná chmátla po posledním závoji, jehož cíp mu byl odevzdán. Kreatura se otočila k odchodu a pruh průsvitné látky se odvíjel z dívčina těla jak nit z cívky. Zkřehlé tílko zůstalo obnaženo toliko ve zteřelém korzetu a chatrném cípu sukně.
   A scéna spěje na dřeň a Saidému tuhne krev, stařec se vrací pro další dávku, není už čím splácet, nemá-li zůstat zcela nahý. Maně zkříží ruce přes hrudník, jak by posledním počinem bylo uchránit si to málo šatů, co zbývá. Co vložit do nastavené dlaně? A Saidé jako ve snách tam vloží svoji drobnou levou ruku… Stařec stiskne prsty jako kleště, stejně studené a netečně konající.
   A odebere prostřední dívčí prst.
   Odchází ke dveřím a Saidé hledí na nevídané dílo: levou ruku má bez prstu. Nezbyl ani pahýl, jak mívají zranění pracanti s cirkulárkou. Nezbylo nic, ani jizva, jak by tam prst snad nikdy ani nebyl vyrostl. Prázdné místo, které nebolí úrazem, ale hrůzně čpí ZTRÁTOU. Ani pomyslet, co vezme příště.
   A příště nastane dříve, než se naděješ. A potom zase, zase, zase. A Saidé zírá už jen jedním okem, pravá noha mu končí úzkým kotníkem, prstů na rukou už je taky poskrovnu. A dění pokračuje, pokračuje v děsné této tortuře, z níž není úniku. Panika nepomůže. Zoufalství nepomůže. A Saidého síly jsou dokonale paralyzovány. Co dělat?
   CHCI KŘIČET, ale tento scénář není přístupný.
   CHCI UTÉCT, ani takový scénář není přístupný.
   CHCI SE BRÁNIT, ha ha ha.
   CHCI KONEC HRY, a sám dobře ví, že takové východisko není možné.
   CHCI PRYČ!!!

   Snad všechny svaly v urostlém těle sebou náhle škubly. Zprudka otevřel oči, rozhlédl se vyděšeně a uhlídav, že je opět v chatrči těch dobrotivých stařečků, s úlevou je na chvíli znovu zavřel. Je zpátky! Jaký zázrak. V ohništi tiše a poklidně plane noční oheň, nad ním spokojeně klimbá starý muž. Jeho stará žena usnula v křesle s klubíčkem nití v klíně. Jen Agnes mu stále sedí u nohou a drží ho za levou ruku. Pozorně si prohlíží obličej navrátilce a ten je, ksakru, upřímně rád, že jsou ty vidiny už pryč. Není mu do hovoru a nervy má ještě dost polechtané, znepokojeně si prohlíží svoje údy a rozkýve kolena, aby se ujistil, že je s ním všechno v pořádku. Agnes na něj stále pátravě hledí, vyjme svou ruku z jejího něžného sevření a pro jistotu si přepočítá prsty, zda žádný nechybí.
   „Fuj,“ procedil pro sebe s výdechem. Její upřený pohled mu byl nepříjemný. Mohla mu snad vidět do hlavy, zatímco byl v transu? Kdepak, tohle bylo naposled, podobných dobrodružství se příště radši vyvaruje. DĚKUJU PĚKNĚ, STAČILO. Znovu se rozhlédl místností, až nakonec se jeho oči střetly s jejími. Usmívala se tak dvojznačně, vlastně nepříjemně způsobem, který ho mátl. Jemu do úsměvu nebylo ani trochu. Ani do přátelské tvářnosti. A už vůbec ne do rozebírání.
   Konečně promluvila, tónem laskavým s odstínem tvrdé jízlivosti: „TAK JAKÉ TO JE, PŘÍTELI - BÝT TÍM, KDO PLATÍ A PLATÍ?!“
   Neodpověděl, chtěl hlavně pryč, zapřel dlaně do opěráků, soustředěně se zvedl, krátce protáhl a odešel do studené podzimní noci.