A jakmile mu toto došlo… vznesl se, pozbyv své
dočasné schrány ohnutého starcova těla, už zase jako lehké chvění, zbavené
břemene bolesti. Zaradoval se a povzbuzen, že se mu hra tak pěkně daří, už se
rozhlížel, kam se snese nyní. Scéna se vlastně nezměnila, oba protagonisté dále
prodělávali své role a čas na ně netlačil. Musel si přiznat, že na tu holku
nemá právě náladu, jak ji viděl tak slabou a zmučenou tím scénářem, snad na ni rovnou
neměl žaludek.
Chvíli jeho vědomí kroužilo nízko nad zemí, než se nadchl pro malý experiment: Vletěl do dění zezadu a vpil se do toho trůnu.
No ano, takový malý vtip být na chvíli nábytkem. Nemoci se hýbat, což nevadí. Nemoci růst, což je lhostejné. Zato jasně a silně: rozprostírat se v prostoru, jenž je nábytku přiřčen. Hmatat! Tak jasně Saidé cítil, odkud kam sahá, každou svoji třísku, tlak dívčího těla v sedáku, nalepená prachová zrna zespodu na dřevěných stojnách. A líbilo se mu propůjčit křeslu lidské smysly, být trůnem, který vidí a slyší, tudíž žije! Přitom jasně rozlišoval hranici neživého dřeva, jež ho hostí, a živost svého vědomí, které se dává hostit. Navíc: velmi zřetelně pociťoval chlad, jímž byl sál naplněn. SAKRA KOSA, napadlo ho, že pouze ve věci natolik vegetativní, jako je židle, jest možno prožít teplotu zplna, pozorně ji nasávat povrchem, pak jí otevřít póry, jimiž netečně prostoupí, aniž by způsobovala bolest. Když jsi židlí, nic ti nevadí. Ani polární zima by mu nezpůsobila bolest, ani plameny páchnoucího ohně. I kdyby ho někdo zlámal, sekerou pobil na třísky nebo v zatuchlém vetešnictví ponechal prohryzat červotočem. Nábytek nezná bolest, jest zroben lidmi, což mu je lhostejné, jimi zobchodován, přesouván, manipulován, pozměňován, proklínán a opouštěn – vše je mu dokonale jedno. Zato: je tichým svědkem, s nímž se nepočítá.
A Saidé se znovu pustil do studia scény. Změnilo se něco? V podstatě ani ne, TEN, KTERÝ BERE se šourá naproti, slečna jak očarovaná strhne poslední perlu ze svého korzetu, aby měla co vložit do nastavené ruky starcovy. JAK JSME VLASTNĚ DALEKO? Většina je už asi pryč, zbývá něco málo šperků, jeden střevíc, ohlodaná látka šatů, z níž trčí oranžové nitě. Dívčí tělo je náramně zpocené, všiml si, nadto TEN DĚDULA PĚKNĚ SMRDÍ, ZAJÍMAVÉ – tolik detailů, jimž uniká naše pozornost, dokud se nepozastavíme a neztišíme na úroveň… nábytku.
Dívka se v křesle přikrčila, přitáhla kolena k tělu a Saidému se promáčklo čalounění. Byla v něm nyní vklíněna jako do veliké náruče ochráncovy, udivilo ho, jak slabé a skorem průsvitné je toto křehké stvoření, které si zulo zbývající střevíc a tisklo ho nyní mezi stehny a trupem, jak by ho chtělo bránit vlastním životem. Však TEN, KTERÝ BERE nezná slitování, právě se navrací do bílého světla s malou vlásenkou. Jeden by doufal, že až nebude co brát, ustane, rozplyne se v té záři za dveřmi, scéna skončí. Saidé však měl tu čest prozkoumat nelidského starce zevnitř, proto věděl, i teď jako letitá sesle to jasně věděl: tohle postupné odebírání neskončí, neboť je svým vlastním cílem. GRADACE? Záleží na úhlu pohledu, ohava odnáší kus po kuse a tak činí, dokud trvá. Nábytku je to dokonale jedno. Všechno je mu jedno, nakrásně se v něm může Saidé ponořit do lhostejné neochvějnosti, nic nevidět, nevnímat, nemyslet. A takové bytí v nebytí je vpravdě hodně lákavé.
JDE SE NA VĚC, rozhodl se Saidé nepustit se svého činorodého odhodlání a vpil se do té holky. Tak! TEĎ JSEM ČLOVĚK, NENÍ POCHYB. A JSEM ŽENA, SKORO TAK. Zasmál by se tomu zjištění, ale měl jaksi nezvykle stažené hrdlo. Rozprostřel se dívčiným tělem a pokusil se prostoupit i mozkem, narazil však brzy na jistou bariéru, již se hrozil překročit. Stal se protagonistkou jen částečně, což je pochopitelné a správné vzhledem k nebezpečí, jaké hrozí muži, jenž by na sebe byť jedinkrát přijal ženství v širších jeho souvislostech. Školákem zůstal, pozorným učedníkem, vyladil své smysly a to nejpokornější v sobě, aby konečně zvěděl, O CO TADY KRUCI JDE.
ZVLÁŠTNÍ, BÝT ŽENOU, copak někdy dříve neprožil takové bláznivé touhy? A nyní příležitost: mít čtrnáctileté dívčí já v křehkém těle je velmi, velmi nepříjemné. Předně se cítil úžasně nejistě, jakási podlomenost a ustrašenost v něm vládla. A dále ohromný stud, měl nepatřičně poodhalené tělo a zvláště na dně pánevní oblasti cítil fyzickou úzkost a zranitelnost, kterou jako muž nikdy v životě nezažil! Stařec nastavil dlaň a Saidé rychle vyřídil transakci druhým střevíčkem. TAK TAKHLE TEĎ VYPADÁM? Neodolal a fascinovaně se prohlížel :
DROBNÉ PRSTÍKY, útloučké a slabé – skrze ně poznal svou BEZMOC.
TENOUNKÁ ZÁPĚSTÍ, potažené bílou tenkou kůží – skrze ně poznal svou ZRANITELNOST.
MALÁ ŇADRA, poupata, jež nikdy více nevykvetou – skrze ně poznal svou NEPRŮBOJNOST.
NAKADRŘENÉ VLASY, dlouhé a zářící jak koroze pod vodou – skrze ně poznal svou SKRYTOST.
MLAĎOUČKÁ STEHNA, bílá a roztřesená, kolena, mezi nimiž ještě neležel muž – skrze ně poznal svou ODEVZDANOST.
Chvíli jeho vědomí kroužilo nízko nad zemí, než se nadchl pro malý experiment: Vletěl do dění zezadu a vpil se do toho trůnu.
No ano, takový malý vtip být na chvíli nábytkem. Nemoci se hýbat, což nevadí. Nemoci růst, což je lhostejné. Zato jasně a silně: rozprostírat se v prostoru, jenž je nábytku přiřčen. Hmatat! Tak jasně Saidé cítil, odkud kam sahá, každou svoji třísku, tlak dívčího těla v sedáku, nalepená prachová zrna zespodu na dřevěných stojnách. A líbilo se mu propůjčit křeslu lidské smysly, být trůnem, který vidí a slyší, tudíž žije! Přitom jasně rozlišoval hranici neživého dřeva, jež ho hostí, a živost svého vědomí, které se dává hostit. Navíc: velmi zřetelně pociťoval chlad, jímž byl sál naplněn. SAKRA KOSA, napadlo ho, že pouze ve věci natolik vegetativní, jako je židle, jest možno prožít teplotu zplna, pozorně ji nasávat povrchem, pak jí otevřít póry, jimiž netečně prostoupí, aniž by způsobovala bolest. Když jsi židlí, nic ti nevadí. Ani polární zima by mu nezpůsobila bolest, ani plameny páchnoucího ohně. I kdyby ho někdo zlámal, sekerou pobil na třísky nebo v zatuchlém vetešnictví ponechal prohryzat červotočem. Nábytek nezná bolest, jest zroben lidmi, což mu je lhostejné, jimi zobchodován, přesouván, manipulován, pozměňován, proklínán a opouštěn – vše je mu dokonale jedno. Zato: je tichým svědkem, s nímž se nepočítá.
A Saidé se znovu pustil do studia scény. Změnilo se něco? V podstatě ani ne, TEN, KTERÝ BERE se šourá naproti, slečna jak očarovaná strhne poslední perlu ze svého korzetu, aby měla co vložit do nastavené ruky starcovy. JAK JSME VLASTNĚ DALEKO? Většina je už asi pryč, zbývá něco málo šperků, jeden střevíc, ohlodaná látka šatů, z níž trčí oranžové nitě. Dívčí tělo je náramně zpocené, všiml si, nadto TEN DĚDULA PĚKNĚ SMRDÍ, ZAJÍMAVÉ – tolik detailů, jimž uniká naše pozornost, dokud se nepozastavíme a neztišíme na úroveň… nábytku.
Dívka se v křesle přikrčila, přitáhla kolena k tělu a Saidému se promáčklo čalounění. Byla v něm nyní vklíněna jako do veliké náruče ochráncovy, udivilo ho, jak slabé a skorem průsvitné je toto křehké stvoření, které si zulo zbývající střevíc a tisklo ho nyní mezi stehny a trupem, jak by ho chtělo bránit vlastním životem. Však TEN, KTERÝ BERE nezná slitování, právě se navrací do bílého světla s malou vlásenkou. Jeden by doufal, že až nebude co brát, ustane, rozplyne se v té záři za dveřmi, scéna skončí. Saidé však měl tu čest prozkoumat nelidského starce zevnitř, proto věděl, i teď jako letitá sesle to jasně věděl: tohle postupné odebírání neskončí, neboť je svým vlastním cílem. GRADACE? Záleží na úhlu pohledu, ohava odnáší kus po kuse a tak činí, dokud trvá. Nábytku je to dokonale jedno. Všechno je mu jedno, nakrásně se v něm může Saidé ponořit do lhostejné neochvějnosti, nic nevidět, nevnímat, nemyslet. A takové bytí v nebytí je vpravdě hodně lákavé.
JDE SE NA VĚC, rozhodl se Saidé nepustit se svého činorodého odhodlání a vpil se do té holky. Tak! TEĎ JSEM ČLOVĚK, NENÍ POCHYB. A JSEM ŽENA, SKORO TAK. Zasmál by se tomu zjištění, ale měl jaksi nezvykle stažené hrdlo. Rozprostřel se dívčiným tělem a pokusil se prostoupit i mozkem, narazil však brzy na jistou bariéru, již se hrozil překročit. Stal se protagonistkou jen částečně, což je pochopitelné a správné vzhledem k nebezpečí, jaké hrozí muži, jenž by na sebe byť jedinkrát přijal ženství v širších jeho souvislostech. Školákem zůstal, pozorným učedníkem, vyladil své smysly a to nejpokornější v sobě, aby konečně zvěděl, O CO TADY KRUCI JDE.
ZVLÁŠTNÍ, BÝT ŽENOU, copak někdy dříve neprožil takové bláznivé touhy? A nyní příležitost: mít čtrnáctileté dívčí já v křehkém těle je velmi, velmi nepříjemné. Předně se cítil úžasně nejistě, jakási podlomenost a ustrašenost v něm vládla. A dále ohromný stud, měl nepatřičně poodhalené tělo a zvláště na dně pánevní oblasti cítil fyzickou úzkost a zranitelnost, kterou jako muž nikdy v životě nezažil! Stařec nastavil dlaň a Saidé rychle vyřídil transakci druhým střevíčkem. TAK TAKHLE TEĎ VYPADÁM? Neodolal a fascinovaně se prohlížel :
DROBNÉ PRSTÍKY, útloučké a slabé – skrze ně poznal svou BEZMOC.
TENOUNKÁ ZÁPĚSTÍ, potažené bílou tenkou kůží – skrze ně poznal svou ZRANITELNOST.
MALÁ ŇADRA, poupata, jež nikdy více nevykvetou – skrze ně poznal svou NEPRŮBOJNOST.
NAKADRŘENÉ VLASY, dlouhé a zářící jak koroze pod vodou – skrze ně poznal svou SKRYTOST.
MLAĎOUČKÁ STEHNA, bílá a roztřesená, kolena, mezi nimiž ještě neležel muž – skrze ně poznal svou ODEVZDANOST.
...
Žádné komentáře:
Okomentovat