VYVOLENÍ V

V hrdle plastového kanystru klokotá proud studené vody. Chrst za chrstem, jak vnitřek nádoby lapá po vzduchu, voda se rozstřikuje, celé loky se odrážejí od nasáklého hadru a rozlívají se po stole. Jak množství přibývá, zmáčí ošoupanou podlahu. Litry a litry pitné vody, za niž se roky po Pohromě ještě mnohde platí krví. Tečou po těle, tečou do těla, zalepí sliznice, dýchací cesty, zadáví hrdlo. Proudy vody, jak se derou přes hadr, natáhnou do sebe pachuť zatuchliny a jakýchsi olejnatých skvrn. Jak to vůbec mohla nechat zajít tak daleko? Dusí ji kašel, který se vzpřičuje v krku, jak nemůže ven. Bolí to, bože můj, bolí. Tři páry rukou pracují tak poctivě, že jí sanice hrozí vykloubením a žaludek, že se roztrhá.

„Takže?“ Eso hraje nekonečně trpělivého, přitom mu až škube v obličeji, jak má naspěch.

„Haj-“ kašle a zajíká se, kdyby ji nedrželi, svalila by se ze stolu. Má toho zrovna dost. Ach, Saidé, proč ti to tak pomalu zapaluje! Co mám teď ksakru dělat?

Další dávku? Doprdele! Rozbít mu něco o ten jeho potetovaný ksicht. Trpělivost, ještě chvíli této vodní zábavy, druhý kanystr je z poloviny prázdný, už bude konec a pak… Vyvolení se sami postarají, nemysli si, šmejde, že o tobě nevíme. Čas se již brzy naplní, vojáku, zapřísahala nás, abychom obzvlášť na tebe nezapomněli.

„Ne, ne, už ne!! –“

„Mno? Chceš něco?“ zpocená holá hlava tak dobře odráží světlo louče. Pro výstrahu ji chytil pod krkem. Proč si ti chlapi vždycky vzpomenou přidržet oběť za hrdlo svou špinavou lepkavou tlapou? Neprovokuj ho, špatně dopadneš. Občas je však vztek silnější strachu.

„Už si pro tebe jdou, ty kretéééé -“

Vřískot zadusil mokrý hadr.

*  *  *

Nebe bylo kalné, tupá mračna táhla v bledém světle k jihu. Ach, bylo tomu snad někdy jinak? Dávno. Tak dávno, že už si odvykl tesknit. Probral se z nepokojných snů snad ještě unavenější, než když uléhal. Opatrně sáhl na lůžko vedle sebe. Nenahmatal než studené prostěradlo a vlhkou zkroucenou pokrývku, kterou s výdechem prudce odhrnul. Krvavá skvrna jak z filmu. Nelekl se, tak nějak to čekal. Na srdci mu leží ledový balvan, tlačí mu na hruď i do spánků. Místo čilých emocí, jež ho včera tak uondaly, padla na něj otupující tíže. Sedí na posteli, prsty pravé nohy odhrne koberec, opře plosky o tvrdou dlažbu. Zdá se mi to, nebo se podlaha nepatrně zachvěla? Jak by mu do nohou poslala slabounké BUCH BUCH. Snaží se upamatovat.

Vyvolení, jistě. Zkáza základny, už dneska, jak jinak. Agnes? Pravda, v péči Bezpečnostní jednotky. A jeho královna? Ta je pryč. Jako všechny naděje v budoucnost lidství na této Bohem zapomenuté Stanici.

Dlouze vydechl. Fůra práce, která se sama neudělá. Chvatně se oblékl, před očima ještě slabou mlhu, zamířil ke dveřím. Už hmátl po klice a tu – všiml si velkého bílého balíku odstaveného v šerém koutě. Krev se mu nahrnula do hlavy, hrdlo se prudce stáhlo, oči se zakalily. Schoulená v rohu, v tomtéž nočním úboru, jak ji včera uložil, seděla tu jeho dívka vmáčknutá do úhlu necitelných stěn. Bez pohybu a bez života. Přiložil své horké prsty na její vychladlou, gumovou kůži. Tak nezvykle netečnou a povědomě bledou.

Na chvíli ztišil dech a čelo opřel o zeď. Mít v těle aspoň polovinu včerejší energie, udeřil by hlavou tak silně, až by ten prokletý staletý kámen praskl či by konečně pukla jeho zbytečně tvrdá lebka.

Vyvrávoral z ložnice do křížové chodby. Ruce vrazil do kapes a zamířil ke kostelu. Maně prohlížel klenbu a s každým krokem nabýval rovnováhy.

Hra začala. Tak pojďte!!

*  *  *

Musí to být už tak pět sedm hodin, co ji sem celou zmoženou uklidili. Bolesti již pominuly a zředěná krev se do večera odvodní. Dlužno uznat, že jinak jí ti hromotluci nezkřivili vlas, celí šťastní, že i tak dosáhli svého. Kolik už může být hodin, ksakru, blíží se poledne? Obyvatelům Stanice teď nejspíš hoří hlavy. A tlukou srdce, jak se chápou svých úsměvných zbraní. Agnes sedí v tichu a ve tmě. V bezpečí, mimo jiné. Není to celé absurdní? Ani na moment nevěřím, že dojde k boji. Proto necháváme vězně dlouho o samotě, aby mohli dumat nad hrůzností svých činů a děsem budoucnosti, v níž číhá hladový chřtán šelmy lačnící po pomstě. Ale odkdy se vězni zamykají do zásobárny potravin? Možná je vysvětlení jednoduché, možná ji prostě chtějí mít na Stanici – a žádnou jinou kobku tu nevedou. Ještě by ji mohli zamknout na Zvonici, ach, to by bylo – ano! Rozhoupala by všechny tři zvony tak silně, až by kovové údery rozhýbaly i mrtvoly ve hřbitovní Jámě a skoncovaly s tím obludným tichem a prokletá srdce by vydala svá poselství, jež do nich vložily zástupy prosebníků.

MBIONNG – a Saidé už stanul na prahu Pohřebiště (Bojíš se?) - DONN – jeho tělo se roztřese čpícím pachem chemie a zlým očekáváním – MBIONNG – Jáma se před ním rozevře jak Pravda, jak náruč neodvratitelného, jak příslib dávivých muk – DONN – podlomí se mu kolena a dopadá ke hraně zvětralé obezdívky, divže se neskutálí dolů – MBIONNG – podejte mu deku a zahalte mu ramena, uloží-li se zde k dlouhému spánku, všichni, snad jsou tu všichni, vítej – DONN – ne pro hrůzu Smrti, ale pro ten život, který už v tomto panství nestojí za nic – MBIONNG – zmámen tlakem plným výčitek a zpíjen horečnatým podezřením – DONN – už slezl do Jámy a hrabe jak děti v pytli plném utonulých koťat – MBIONNG – hrabe a počítá jeden druhý pátý osmý – DONN – ti na povrchu jakoby ještě spali přikryti bezbarvým slepencem, ti veprostřed jsou jen rozleptané cáry, ti spodní jen zbytky kostí – MBIONNG – zbytky obyvatel Jižních svahů, obchodoval jsi s nimi vždycky skrze stejnou karavanu, měla snad své alternativní instrukce – DONN – tam vespod je nahnědlý tmel z padlých v boji o město – MBIONNG – ti nahoře, zmrzačená těla, zbytky řezných ran – DONNN – kdo vlastně vždycky tvořil obchodní karavanu? – MBIONNG – nespí, úpí a skučí, jak se ti zmítají pod rukama – DONNN – že někdo z tvých lidí to má sakra rád, jsi věděl – DONNNN – a němý chlapec a Koňský dědek a cizinec, co už přišel polomrtvý (na toho nesahej!) – NNNNN

Tvoje odpovědnost, veliteli.

Stanula bys nad ním na té kamenné obrubě (prý prastará studna, pche) v těch červených šatech, které jsou jak hedvábné: „Mně je jedno, kolik lidí jste odpravili, příteli. Jako Vyvolení začnete nový život.“

„Ale mně to jedno není!!“ pak se těžce škrábe nahoru z té záplavy zpola rozpuštěných těl.

Usměješ se na něj blahosklonně a podáš mu ruku: „Dávno vím, jak mnoho na tobě záleží.“

*  *  *

„Hrome, tady je zima,“ Agnes se nadzvedne, z těch studených břidlicových dlaždic je celé tělo zdřevěnělé. Udělala by si sedátko z krabice instantních nudlových polívek či co to, ale nevypadalo by moc důstojně, kdyby ji tu tak našli. Ještě ji napadlo někam se zašít, nějaký prima úkryt, když je zde tolik věcí, vstane a hmatá po všech těch plastových a lepenkových objektech v zádumčivé a jednolité temnotě. Tadyhle vzadu, pro tu trochu srandy, už pro jejich rozpaky, až pro ni přijdou – fuííí – zmizela, hoši. Pohnout tady tímhle kolosem – co – to jsou snad palety balené vody, fh (zabolí ji všechny vnitřnosti, jak vzpomene na noční cvičení s vodou), ulevila by si nadávkou, když tu – kroky – klíč!! Že by vůdce sedmi statečných osobně?

Mrskla sebou zpátky na dlažbu hned naproti vchodu, udeřila se do levého ramene o ledabylý nános cementové malty. Jak otevřel dvířka, vpustil dovnitř kužel slabého světla, v němž sestoupil po příkrých dřevěných schůdcích do hlubiny bezpečnosti svých nadějí v budoucnost, do hlavního skladu zásob pracně nashromážděných.

„Jak je ti –“ skutečně má intonaci, jak by před chvílí vylezl z Jámy.

„Jako hostu v péči hotelové služby.“

Zeptal by se, jestli ji nezranili, ale pro nemístnost slova skousl. Pokročil k ní, vědom si toho, že mu nelze čísti z tváře. Vidíme se naposled, Agnes, co k tomu říct?

„Proč sem Vyvolení poslali zrovna tebe? Nabídla ses, že mě znáš?“

Pokývala, „Napadlo mě, že jestlis přežil Pohromu, budeš teď někde něco řídit,“ když má k němu pořád vzhlížet, bolí z toho za krkem, „ale vůdce skupinky přeživších uprostřed kontaminované oblasti? To klobouk dolů, Saidé.“

„To ona vám dala tip?“ vzpomínal si živě na mlčenlivou neduživou dívku, která tu měla už všeho po krk. Kluků, vrchní kuchařky, dětí, pracovního harmonogramu, Saidého (snad se jí vážně dotklo, že nechal kostelní loď zahalit černým suknem) a zejména svého bratra, jenž si ji stále držel na blízku. Je možné, že přímo v jejich středu vyrostla tak příšerná zášť? Ovšem útěk do spáleného nekonečna nečekal nikdo. Před Esem se o tom nesmělo ceknout. Nejdřív z ohledů, později z úzkosti z nevysloveného.

„Našli jsme ji v zuboženém stavu. Příliš pozdě. Za pár dní zkapala. A ano, dala nám „tip“,“ stiskne zuby a hledí stranou do tmy, „zařadili jsme ho do půlročního plánu.“ Ještě chvíli mě budeš podezřívat, že jsme přišli Stanici vyrabovat, a skočím po tobě, to mi věř!

Vztek se ovšem probouzí na obou stranách. „A tvůj úkol? Vetřít se sem ze staré známosti a připravit půdu – pro hromadnou vraždu?“ Vážně to řek? No tak to tak asi fakt cítil.

Vyskočila se zatnutými svaly na předloktí: „Ty mi tu povídej o vraždění! No mluv!! Pouč mě, „veliteli“.“

Už musí zápasit s chutí po ní hmátnout, tu zbystřil – znovu ono nenápadné, krátké dvojité zadunění. „Znáš mě dost dlouho,“ kolik práce dá uhlídat dynamiku svých slov, „mohla bys vědět, že kapitulací bez boje – se neponížím!!!“

„A za koho ten boj povedeš!! Tví lidi – no, to je přehlídka „kvalitních osobností“.“ Napětí, jež viselo ve vzduchu, ji zastavilo.

Ustoupil ze světla. „Vypadni.“

Chuť si přisadit ji ne a ne opustit. „Propouštíš válečnou kořist? To ti bezpečáci nikdy neodpustí.“

Neser mě, „Sbohem, Agnes,“ už se s ní nechce zdržovat, myšlenky se mu stáčejí k nadcházejícímu střetu, „jižnímu městu se vyhni, bude tam pěkně horko.“

Vykročí ke schodišti, za světlem, za svobodou, už zdolává první stupně – mohlo by to být opravdu naposled?? – už se třetím schodem se jí stáhne hrdlo. Otočí se na něj. Teď je to ona, komu není vidět do tváře.

„Já – my jsme tě přece nepřišli zadávit – když pořád nechápeš, proč jsme tady – tak tě asi opravdu není žádná škoda.“

Vyběhla z poustevny se slzami v očích.

*  *  *

Čekal, dokud nebouchnou ohromná vrata kostela. Pak rychle na denní světlo a jeho kroky se samy stočily ke dveřím ložnice, jakmile však sáhl po klice, odvaha ho opustila. Před oči se mu vnutil obraz pokoje napěchovaného dusivým kouřem, to hoří její tělo spásným ohněm bez plamenů. Lehkým škubnutím se vzpamatoval, dveře však neotevřel. Tohle bujení Smrti, co začalo před dvěma dny, je děsivé. Ale ne jako při Pohromě. Tehdy zděšení překonával věcností a prostým pragmatismem. Nyní jak kdyby se mu vysmívala. Aby zaměstnal nervózní prsty, začal se šacovat a hledat klíče. Nepochopitelně zajel nejprve do zadních kapes, přičemž věděl, že tam nic nenosí. Jak kdyby jeho nejvroucnějším přáním bylo, aby prohledávání trvalo co nejdéle.

Na dně levé kapsy zas nahmatal jednu z těch pitomých perleťových kuliček. No ano, ještě tohle. Čertví co bude za hodinu. A tolik je toho třeba zařídit. Nahledal klíč od ložnice a zamkl v ní svou minulost. Ještě ani nevysunul klíč ze zámku, když mu celou bytostí projelo ono dávno umořené BUCH BUCH. Protentokrát ho ale poznal. Boj se blíží a volá tě do akce, válečníku. Stanice je prázdná. Všechny živé vyzbrojil a poslal na jižní město. Vyběhl ze základny, z té posvěcené márnice, na hlavní. Po notné chvíli zatočil do příkré ulice vpravo, prošel rozbitým sklem ve dveřích zpustlé kavárny, pak po schodech nahoru do druhého patra, kde určil stanoviště vrchní kuchařce.

Masitá žena, obtěžkaná břemenem vší té ohromné zodpovědnosti, co si přisuzovala, vězela tady příkladně zakleknutá na smotaném koberci u vymláceného okna a seřizovala hledí lovecké pušky. Ohlédla se po něm a její první výraz ho ujišťoval „spolehněte se, já jsem připravená, tohle znovu zvládnem“. Teprve když ucítila, že se na ni stále mlčky dívá, zapřela se jednou dlaní o parapet a s námahou se postavila. Stáli naproti sobě jak svázaní a koukali jeden na druhého. Brzy pochopila a hlava jí ztěžkla, oči sklouzly na podlahu plnou zaprášených střepů. A z ukrutné dálky se kůží vpíjí slabé dvojité zadunění.

„Někdy se mi tak zdá,“ zvolna rozhodila rukama jak holčička, „že jsme tohle všechno zažili už mockrát,“ poklesla v ramenou, „že se to jako tak ňák pořád opakuje.“

Saidé stojí a mlčí a hledí na ni. A vrchní kuchařka maličko zavrávorá a chytí se volnou rukou okenní špalety. „Možná jsme to _ jsem si říkala, že možná _ nějak ať to skončí.“ Po předčasně zestárlé tváři skanou první slzy. „Chtěla jsem _ jen jsem chtěla…aby to už skončilo.“

„Otrávila jste všechny děti, paní Magdo,“ konstatuje tiše a hlavou prolítne pár bolestných záblesků, „včetně mého nenarozeného.“

Mohutné tělo se otřese náhlou slabostí, „já vím, pane Saidé, já vím…“

Přistoupí k ní, aby ji podepřel, zbraň jí vezme z ruky.

„Je mi to líto,“ sklání hlavu zostuzena, že pláče před ním, tučnou pěstí si otírá oči.

„Jste unavená, paní Magdo,“ vede ji k zachovalému křeslu, kam může klesnout.

„Ano,“ nabírá jak bezmocné děvčátko, „jsem moc unavená.“

Ještě ráno zašel překontrolovat ty tři nejmenší. Spaly hlubokým spánkem zbaveny všech starostí. Našel je překryté křehkými bílými pokrývkami přetaženými přes hlavičku. Přidřepl u jejích nohou, aby pátral v těch nezáludných očích znovu tak plně odevzdaných, naplněných slzami a smutnou beznadějí.

„Je mi to tak líto,“ zkřiví zčervenalý obličej, „tak je mi těch maličkých líto_ i to-ho koníka je mi l-líto _ takový byl hod-hodný _ posluš-ný_“ propadá pláči a smrká do hadrů, co tahá z kapsy.

Saidé se narovná a chvíli zírá na ten přírodní úkaz. Jak zvládla baba otrávit tak statné zvíře, navíc býložravce, který snad nepozře kdejaké svinstvo jak člověk otupělý dlouhým strádáním?

„Jen seďte, paní Magdo, musíte si odpočinout,“ blábolí měkce, „jen seďte, já se o všechno postarám.“ Kuchařka vzlyká, už se nezmůže na odpověď.

Vezme zbraň a ve dveřích se po ní naposledy ohlédne. Baba brečí a vedle hadrů vyhrabe taky malou flašku zpola prázdnou.

„Mínus jedna,“ utrousí Saidé pro sebe. Puška je docela těžká, vytočí ji ve vzduchu, až mu přistane na pravém rameni. Domem se rozlítne vzdálený zvuk motoru, jde se na věc.

*  *  *

Líp už to vymyslet nešlo. Alespoň v návaznosti na informace, které jim Agnes nakonec ve slabé chvilce přepustila. Pětice mužů stojí pevně na první barikádě dole v hlavní třídě, rozryté rýhami po vytrhaných tramvajových kolejích. Deset sniperů, rozesetých po okolních domech, čeká na povel. Ostatní přístupy do města z jihu střeží narychlo rozmístěné výbušné pasti.

Stejně je velitel zneklidněn, vsadili všechno na jedinou kartu – čekají silový nápor od nádraží, jenž započne ihned po druhém (a taky posledním) vyjednávání. Ani plukovník Alfa ani jeho doprovod už odsud bohužel živí neodejdou. Není to sice úplně čestné, ale co jejich drtivá přesila – stovka mužů s armádní výbavou proti této skromné domobraně, to taky není zrovna na férovku.

Jejich zdroj jim v noci důvěrně prozradil, že Vyvolení neplýtvají municí na takhle malé ryby. Když se nechceš vzdát, a nepadneš, můžeš ještě utéct. Nebudou tě pronásledovat.

Saidého však nepřestávají sžírat pochybnosti. Jak to sakra můžem vědět, že zaútočí zrovna takhle? Zatím tomu, pravda, všechno nasvědčovalo. Přes zmrtvělé pole se hlemýždím tempem šinou desítky pěšáků prokládané necivilními vozidly s jakýms neidentifikovatelným nákladem, asi deseti. Zatím vskutku drží směr „nádraží“. Ale stejně se mu to nechce líbit. Řeklas mi do očí, že pomáhat nám nebudeš. Že by v tobě trochu vody otočilo směrovku, tomu může věřit Eso. Já tě znám příliš dlouho. Triedry putují z ruky do ruky a v jeho lidech roste napětí a v něm samotném – dvě rány jak malé přidušené výbuchy.

A záložní plán? Ksakru, ten je tak pitomý, že by se jeden styděl. Rozhlídne se po barikádě. Vazoun má obličej zaplněný válečným malováním a jistě mu teď v duchu vyčítá, že nevyužili těch dlouhých měsíců k vybudování nějaké vychytané strategie k obraně města. Blonďák se vyoblíkal jak na svůj poslední medieval-večírek. A ty? Zeptej se sám sebe, jestli had se blíží z čela, když ho cítíš v zádech. Po tvé levé ruce patnáctiletý hoch ostří dalekohled. Jediný, kdo si tu za celé dopoledne slovem nepostěžoval. Od západu táhnou temné oblaky napité nelítostným jedem. Kletě, na tohle jsi taky zapomněl, jak to spustí, jste bez ochrany. Ach, tady to nedopadne dobře.

Konvoj se zastavil.

„To jsou oni!“

Do popředí vystoupila čtyřčlenná skupinka, na vás právě čekáme. I pouhým okem poznávám plukovníka v jejich středu. Jenže skupinka se nehýbe. Zůstala trčet mezi svými, asi jako my. Tak tu stojíme a čučíme na sebe a trneme, kdy už ksakru hnou svým zadkem, a mně je náhle jasné, že oni jím nehnou. Gesto vyčkávání je poslední výzva. Kurva, na jejich místě bych to udělal stejně.

„Jsou ti zmrdi chytřejší, než jsme doufali,“ v Esově hlase slyším zklamání a úzkost.

Na takovou dálku žádný z mých ostřelovačů nic netrefí. Uvízli jsme ve vlastní pasti. Kdo by snad přece jen složil zbraň a vydal se k Vyvoleným, dostane kulku do zad. Neměl bych jak tomu zabránit. Tak krutá jsou pravidla solidarity, závisti, vzteku a strachu, ty nesnesou zrádce. Jak kdybych na sobě cítil tvůj pohled. Ale přece nevelím vojákům. Vpravdě je to jen tlupa větších dětí, jejichž šílenství jsem asi podcenil.

Stojíme bez hnutí celou věčnost. Pak vidím, jak se plukovník nakloní k muži nalevo, ten dává znamení, jeho lidi se v mžiku srotí do několika skupin a vzápětí nám jižní oblast zasypou sérií zápalných střel. Jak vidím ty mohutné projektily ne nepodobné hořícím želvám, zařvu ze všech sil.

„Spálená kašeee!!!“ nouzový signál. Seskočíme z barikády, snipeři popadnou pušky do náručí a všichni prcháme na základnu. Dám si záležet, abych byl poslední, pak zdrhám taky. Do toho spustí liják slizké kyseliny, není, kurva, na co čekat. V běhu si plášť přetahuju přes hlavu, a když se nahoře otočím – Celé jižní město se plní hustým dýmem a nepřítel nám posílá další a další polibky, organizovaně, plánovitě, sérii za sérií vždy blíž a blíž ke Stanici a naše obranná strategie je definitivně v prdeli. Měl bych zuřit. Místo toho se mi žilami rozlévá unavená lhostejnost. Skoro se nepoznávám, mám stále větší chuť jít od válu.

*  *  *

Stáhli se na základní stanoviště, zalezli do té své modlitebny ověšené dlouhými černými hadry. Všech sedmnáct se shluklo do spontánního kruhu k poslední poradě před samotným oltářem. Nervozita je znát v každém mrknutí, v každém pohybu nejistota, čemu teď vlastně věřit.

„Co budeme sakra dělat?“

Jaksi automaticky se všechny hlavy obrátily na velitele. Ten sedí docela klidně na židli a prohlíží si mramorem vykládanou podlahu. Odpoví: „Co myslíte vy?“ Projde očima jejich obličeje, teď koukají na šéfa bezpečnosti, jenž mu stojí po levé ruce. A jsme doma. Kdyby nešlo o řádku životů, dal by se do smíchu. Vazoun stále váhá, musíš začít ty, ve jménu starých pořádků.

„Navrhuju evakuovat,“ pronese Saidé prostě a sebejistě, až nepatřičně, „popadnem, co unesem, a padáme na sever – v chalupách na Jižních svazích berem azyl, až Vyvolení odtáhnou, uvidíme, co po nich zbude –“

„A nechat padnout Stanici?!“ vystřelí z mladého hrdla.

„Ta už padla,“ tečkou za jeho slovy je zahřmění další série výbuchů – jsou teď kratší a řidší. Vykouří nás jako vosy z dutého kmene.

Osazenstvo sedí zaraženě, vysoko nad jejich hlavami se agresivní déšť snaží udolat plechovou střechu.

„Ne! Kurva, na to zapomeň!!!“ Z divoce podbarvených očí čiší zlé zoufalství, „Opevníme se tady!!!“ Oči části posluchačů se rozšířily – copak můžem odolat takovému náporu? Za chvíli nás podpálí!

„Seru na oheň!!!“ Eso udělá pár kroků do prostoru a gesto pravou rukou (z levé nepustí kulovnici), „Přijde oheň – uhasíme oheň, to zvládnou i ženské… až tu vzplanou tyhle fakt chytré hadry,“ píchne očima do svého soka, (tebe si pohlídám, nechals pláchnout tu prolhanou couru), „obsadíme ochozy, a kdo se přiblíží – zemře.“

„Dávám hlasovat! Kdo je pro evakuaci k Jižním svahům?“ dodá Saidé a pohotově zvedne ruku.

Zaváhali, ale několik loktů už leze nahoru, zatímco hlavy se stahují mezi ramena a oči bloudí zleva doprava. Osm pro a devět proti. Saidé si je v duchu počítá po svém – můj fanklub proti tvému, mí „optimisti“ proti tvým „informovaným“. Bezpečáci a celá obchodní karavana samozřejmě dobře vědí, proč jsou roztomilé chaloupky v horách tabu.

„Jasné,“ pokračuje Saidé věcně, „takže osm nás odchází –“

„Ne!!“ Eso mu přetrhne nit, „NIKDO Stanici neopustí, jak jsem řek!“ To už si dovolil trochu moc, než stihl vytočit svou těžkopádnou zbraň, zaslechl CVAK – v ten mžik strnul. Strnuli všichni. Saidého kolt ústí pár centimetrů před zbytnělým mužstvím jeho šéfa Bezpečnostní jednotky. Jak? Inu nestrávil velitel tolik času na Zvonici zbůhdarma. Když je obzor celé hodiny pořád stejný a zvony němé, musíš se nějak zabavit.

Plukovník měl pravdu, postřílíme se tu navzájem a nebudeme potřebovat ani celý rok.

„Teď mě necháš odejít. Mě a všechny, kteří chtějí. Pak je Stanice tvoje. Braň ji, když cítíš naději, bratře. Já to balím.“

Zvedne se a ihned odchází. Ohromení vydrží pár sekund, pak bude pozdě. Na konci lodi se naposledy ohlédne. Patnáctiletý chlapec vyběhl za ním, pak váhavě vstává několik postav – pět nebo šest – kruci, to je na Esa příliš mnoho zrádců.

Ze vrat vyšel důstojně, sotva jim zmizel z očí, prudce to stočil doprava kolem zdi, za vteřinu vyběhl chlapec, popadl ho a skočili za roh. Za mohutným rohovým pilířem se přilepili na zeď – pod pískovcová těla soucitných světců. V pravý čas. Z útrob kostela vyšli ještě další – živí a bláhoví – zmámeni příslibem nové naděje, nedošli však než pár metrů. V zádech jim stanul nový vůdce základny a se vzteklým kurvováním je na pár hřmotných ran sejmul jak kuželky.

Liják zatím přešel v drobné jehličky. Jaká cesta zbývá? Propuštěnci si vyměnili pohled, povytáhli šátky přes obličeje a vydali se na hlavní ulici a po ní poslední anabází na jih, skryti v bludišti šedivého kouře, jenž sem vlastně úplně bezvadně zapadá.

*  *  *

Rada rozhodla, že tábor se sbalí v poledne a počne další díl putování v nekonečném seriálu, jehož jednotvárnost se vsákla do nohou tažných zvířat stejně jako do lidí. Když se teď Saidé rozhlížel po té věhlasné armádě, prohlížel ty figury a obličeje, jeho dřívější znechucení se vytrácelo. Neviděl než lidi, kteří se nehloučkují o nic víc, než by jejich druhu náleželo. Dokonce se obejdou bez výstředních kostýmů, jimž tak rádi propadali obyvatelé Stanice. Kde jsou ty zrůdy, jichž se děti tolik bály? Kde je špína a primitivní vlečky a hrubé hnědé hadry, jak to znal z filmů? A proč si nikdo z Vyvolených neprohlíží jeho?

Plukovník Alfa odvelel komando siláků do města. Tam už druhý den pečlivě rabují Stanici. Znovu a znovu se vracejí naložené vozy, rachocení benzínových motorů se rozléhá Spáleništěm. Jak jsme si vůbec mohli myslet, že my jsme civilizace a že těm primitivům odoláme? Ale Saidého už přešel vztek. Dost možná byly jeho zemědělské plány jen vzdušnými zámky. Že jeho základna bude expandovat, že se podaří rozšířit zdroje vody a domy ve městě zas ožijí spokojenými lidskými hlasy. Zatím mu hynuli pod rukama, kteréž toto hynutí dokázaly akorát prodlužovat do vleklejší agónie.

Usedl na jakýsi pahýl, jenž býval stromem, a hledí ke svému bývalému útočišti. Nevěří svým novým druhům o nic víc, než je považuje za své druhy, ale co – kdyby se rozhodli, že ho podříznou – celý velký tábor mají vyložený vychytanou podlahovou krytinou, již za chvíli pomůže balit, neboť ho dost zajímá, jak jsou ty pláty přimknuty k sobě – dávno by to udělali. Pět tisíc jich teda není, to si plukovník tahal triko, bude jich tak osmnáct devatenáct stovek.

Spal vydatně, ale ta zvláštní otupělost ho neopouští. Má vzpomínat na všechny své lidi ze Stanice? Má tesknit po přátelích, po dětech (na něž se pořád a pořád musely brát ve všem ohledy, takže žily ve světě dvojnásobně neskutečném), má zuřit, že se Eso utrhl z řetězu (když to byla v podstatě jen šelma, co jde za krví) a vrchní kuchařce že hráblo (baba nikdy nebyla moc chytrá, nakonec ji dostihlo zoufalství) a – na tělo své dívky docela zapomněl – nechal ji tam v koutě studených stěn, jak by vězeň zůstal opuštěn na dně kamenného žaláře. Má si rvát vlasy? Rozběhnout se Spáleništěm jak štvanec před psí smečkou, klopýtat o ztvrdlé mršiny a konečně to zalomit do smradlavé kaluže, kde se dostatečně naloká jedu? Je to s ním asi smutné, velmi, velmi smutné, ale není mu jich líto. Poslední události zamíchaly kartami a nakonec už asi nezbylo o co hrát. Sám by byl rád, kdyby na odchodnou vzplanul sám skleník, v němž leží srovnaná těla patnácti jeho hrdých budovatelů. Snad aby jakéhos zbloudilce nenapadlo založit si kolem studny další osobní peklo. Zbyla únava.

Pak dojí pečivo od snídaně. Kvašený chléb z mobilní pekárny. Sakra… pro kus žvance… Řekli mu, že teď je jedním z nich, je Vyvolený. Ta slova po něm sklouzla jak déšť po hladké skále. Ale je tu jiná věc, která mu zaměstnává hlavu.

Před půlhodinou přišel člověk a poklepal mu na rameno. Hleděl na Saidého, jak hledíváme na mládežníky, když je chceme vyznamenat a naznačit, že je bereme jako sobě rovné. Už je to tak, čekali do rána, dokud se velitel bývalé základny (mimochodem obdivuhodně vybudované a spravované, věčná jí škoda) nesebere a nenabude sil. Dále zaujal Vyvolené svou chladnokrevností a smyslem pro přiměřenost, a tak se rozhodli – zkrátka obdržel pozvání do Rady. Zprvu myslel, že se přeslech. Ale ne, hlavní výkonný orgán odhlasoval své rozšíření o třináctého člena. Jakže? Má z něj být něco jako hlavoun přes logistiku… Kdo tu má náladu na frapantní žerty? Jen ať si to nechá projít hlavou. Mno. Ostatně je milé, že aspoň někdo tady dovede ocenit kus poctivé práce, a pak námitka, že talentů je málo a nemá se jimi plýtvat, je vcelku správná. Když na to myslí, nezvyklým způsobem se mu zvedá nálada.

Saidé zvedl hlavu. A nebyl sám, snad každá živá bytost v oblasti ustala ve své činnosti a natočila tvář k nebi. Mračna se v jednom místě protrhla a poprvé od Pohromy ---- vysvitlo slunce.

Byť na malou chvíli.

A ještě jedno tajemství zvěděl – nad ránem se k Vyvoleným znovu připojila Agnes.

Zatím však nemá odvahu přijít mu na oči.

VYVOLENÍ IV

Oba sestupují úzkou zakřivenou uličkou. Je plná nahnědlých stínů a kamení odpadlého ze zvětralých podezdívek. Těžké odhodlané kroky odměřují, je-li vzdálenost od základny již dostatečná. Blonďák klopýtá vzadu. Kam teda jdeme? Co se jako bude dělat? Míjejí kapli zasvěcenou jakémus místnímu mučedníkovi z osmnáctého století, obehnanou vysokou kroucenou mříží. Tady! Velitel hmátne za sebe, mrskne chlapcovým tílkem o zdobené kování. Řinčivě zakvílelo pod tím nečekaným náporem. Blonďák zahýkl, kácí se, Saidé ho chytí za límec a přimáčkne o nerovnou zeď.

„Kde je ten němej kluk?!“

„Ne – eh, ne - ne…“

Saidému vyletí pravé koleno, až narazí o kožený pásek stylového úboru. Znovu se shýbne pro svíjející se tělo, aby ho opět energicky opřel o starou stěnu.

„Máš mě za idiota!!? Co jste udělali s tím němým děckem?!“

Údiv v chlapcově obličeji už přechází v úzkost, oči těkají, brada se třese, tu a tam unikne vzdech a nějaká tichá slabika. Další ránu už nechce, vyšetřovatel se má co hlídat, aby mu nevyletěla pěst. Že neví. Že ho viděli naposled přece spolu. Vyhnali ho z města. Lži a lži. Saidé by si rád potvrdil pár hypotéz, zrají mu v hlavě delší dobu, zatím se mu však nechtělo v tom vrtat. Teď zašly věci trochu daleko.

„Takže jdeme!“ chytne kluka za paži a vleka ho s sebou, rázuje dolů ke křižovatce.

„Jako kam?“ oběť se nemá k aktivnímu odporu, levou rukou se drží za břicho.

„Na inspekci Pohřebiště!“

Zatím nebyl v situaci, že by potřeboval brát někoho ze svých lidí za rukojmí. Zamkne blonďatého bezpečáka v jednom z baráků dole ve městě, vrátí Esovi šach. Bude se s ním líp vyjednávat. Spěchají. Chce být zpátky na Stanici co nejdřív, aniž by přímo tušil, co ho žene. Rád by taky věděl, kam se zašila Agnes.

Oba jsou zadýchaní, Saidému hoří hlava. Opuštěné domy, podřené, polámané, ovšem i zázrakem netknuté výhružně trčí proti nebi. Tupému, ucpanému nebi – poklopu, jímž je neznámý Bůh odřízl od naděje. Drží je jak červy v hrnci, jsou tu snad už příliš dlouho, ztratili přehled, co se děje venku. Jejich svět je tohle zbídačené, nepoužitelné město, ruiny civilizace, obehnané smrtonosnou plání, jíž se plíží dech Zmaru. Uvízli mimo prostor a ani čas jim není dopřán ve svém pravém řádu. Zde není noc a není den, stmívá se krátce po poledni a rozbřesk se táhne celé hodiny. A světelný rozdíl je jak mezi kraválem a menším kraválem. Kličkují mezi shnilými krámy a výmoly v dlažbě, je po půlnoci, a viditelnost nijak neutrpěla. Lepkavé mlhy vystoupí až nad ránem, teď vidíš až k obzoru –

Saidé se náhle zastavil. Ustrnul. Ostří zrak, prohlíží si krajinu před sebou, hrudí mu projíždějí elektrické jehly.

„Co je_?“

„Vidíš to, co já?“ procedí tiše staženým hrdlem.

Nejsou dost vysoko, došli už téměř k úpatí, už minuli poslední vysoké domy, před nimi leží zbytky nádraží. Chlapec natahuje krk, ale nevidí víc než jakoby černou čáru na obzoru.

„Co je to? Saidé? Saidé! Je to nějaký stín?“

 „Stín to není.“

Vůdce přeživších nestrávil na zvonici stovky hodin zíráním do krajiny zbůhdarma, poznává bílého hada, jenž je tedy konečně tady. Náhle takový pocit, jakoby mu zezadu někdo dýchl na krk. Saidé se obrátí k městu.

„A kurva!“

Na balkónech v horních patrech prvních činžáků hoří snad dvanáct ohňů. Žádného dýmu si nevšimli, žádný praskot nedolehl k jejich uším, a přece tu hoří ohně. Tak tiché a samozřejmé. Městské průčelí září v živých plamenech, ohnivé souhvězdí viditelné jen zepředu.

Oba muži sprintují k základně. Jestli teď něco krutě schází, je to čas.

*  *  *

Pět chlapů se vysoukalo nahoru na ochoz, víc se jich sem ani nevejde. Další bojovníci vyspávají po nečekaně náročné večeři. Jak foukne nezdravý vítr, pohne se několik břidlicových desek na střeše. Jeden triedr putuje z ruky do ruky, druhý svírá sám velitel a hledí jím daleko za obzor současnosti, jak by bylo možné prohlédnout hutnou clonou, jež nás dělí od věcí nadcházejících. 

„To mě poser,“ při obzoru táboří hloučky živých lidí, hotové kočovné městečko, roky neviděli tolik těl pohromadě.

„Co jsou zač?“ blonďákovi se třese hlas.

„Hádej,“ Saidé uchopí volnou rukou starou obrubu, jak by se chtěl přesvědčit, že věž dosud stojí, nedrolí se, nepraská a nesype, že ho jen jímá dočasná závrať, „která banda se s klídkem usadí uprostřed bažiny, kde se ti v kaluži rozpustí celej pes i s chlupama?“

Ta, která má na to vybavení. Takže?

„Vyvolení!“

V každém z nich to škublo.

„Hovno!!“ velitel bezpečnosti vyškrabuje slova ze dna své víry, „Vyvolení odtáhli na západ. Už loni. Vydali se přes oceán.“

„Jak víš?“ Saidé se poprvé otočí na své souvěrce.

„Vím. Doufám.“

Chvíli je ticho, dokud nepřijde malý studený závan, jenž pronikne do skulin mezi obklady. Dokud se dva nejmladší nezačnou ošívat.

„Jsou to oni,“ připustí nakonec Eso, předá dalekohled a mne si popálenou dlaň. Ne, není pochyb. Zneklidněná srdce tlukou jak ve strachu před náhlou paralýzou. Vyvolení jsou prokletí kraje. Armáda přeživších, paraziti, hůř, kobylky, invaze a teror, jenž za sebou nezanechá než spálenou zemi. Jakoby dech Pohromy nebyl již dostatečnou zkázou. Příliš mnoho hladových krků pohromadě, pohltí, na co přijdou. Když se jim postavíš, sežerou i tebe. Loni se protáhli mnoho mil od základny. Zlá zvěst dolétla až k Jižním svahům a odtud ke Stanici. Už tehdy jich byly stovky a stovky. Možná i přes tisíc.

„Třeba si nás nevšimnou. Chápeš, jen projdou kolem.“

Saidé zavře oči, taky by si rád dovolil takhle snít a šťastně blouznit, kdyby mu bylo patnáct. Nebyl by velitelem. Nemusel by čelit bezednému Zmaru. Hledět do očí jisté zkáze.

„Tihle jdou po nás, bratře,“ promluví blonďák jistým hlasem, snad se vším smířený. Kolik smutku je v těch slovech. A v dávno nepoužitém oslovení. Jsou znovu ve válce. Bílý had už leze po zdi, zaškrtí tuto pyšnou stavbu se všemi obyvateli a jejich bláhovými sny.

„Co budeme dělat?“ všechny zraky se obrátí na svého vůdce. Tytam jsou pokusy o vzpouru. Když ne ty, tak kdo? Rozhodni a my půjdeme s tebou.

„Budeme bojovat. Stanice je … nenecháme ji padnout.“

Znovu se chopili triedrů. Už ne hrstka předem poražených, nýbrž bitevní stratégové.

„To je, kurva, přesila… Fakt mají armádní zbraně?“

Eso opráší zkušenosti válečníka. Tetování kolem očí nemá pro srandu. A rituální jámu naplnil slušnou řádkou obětí. Nejsme bezbranní.

„Saidé, kolik jich je? Saidé!“

Oslovený se ušklíbne: „Jak to mám sakra vědět, kolik jich je, vidím to, co ty.“

Vazoun ho náhle uchopí za rameno. Tady přece končí sranda.

„Dva dny si tu pěstuješ jejich špeha, a nemáš informace?!“

Má počertech pravdu. Kde je ta, jíž byl věřil jako sobě? Její signální ohně spálily naivní mlhu, jež mu ležela na mozku ve jménu starého přátelství.

„Bacha, vysílají předvoj!“ hlásí chlapec, Eso mu vyškubne dalekohled z ruky. Spáleništěm se valí tři černí jezdci.

„Vyjednavače, ty předvoji, posla s doprovodem… to mě podrž… mají motorky!“

Jakže? Tak to jsou tady do patnácti minut! Jdeme!! Řítí se dolů schodištěm, Saidé horečně udílí pokyny. Musíme se s posly střetnout na ulici, nepustit je k samotné základně, aniž by hned zjistili, kde přesně ve městě leží. Jen malý strach, že to stejně už všechno dopodrobna vědí od Agnes. Do prdele! V duchu se aspoň rychle pochválí za prozíravost, s níž zakázal uklidit z hlavních tahů zbytky barikád. Ta veteš a vachrlaté dláždění je trochu zdrží.

*  *  *

Opuštěnými ulicemi se rozléhá řev tří motorů. Dávno tu neslyšeli takový rachot. Střetnou se s jezdci na hlavní cestě mezi poštou a starým muzeem. Saidé stojí uprostřed tahu a z dlouhé chvíle si prohlíží zachovalé fasády historických budov. Další čtyři jeho lidi se postavili za něj. Dva kluci po stranách svírají kulovnice. Ať aspoň trochu uděláme dojem. Kvílivé drnčení otřásá kamením pod nohama, benzínoví frajeři vjíždějí do výhledu.

Sám vyjednavač je zralý padesátník v uniformě. (Saidému je rázem jasné, kde vzali Agnes i ten její polomrtvý ctitel ty vojenské krámy.) Jediný si sundal brýle i zelený kokosák. Jako doma, kamaráde. Sleze z motorky, snad ho učili, že vyjednávat se má ve stoje.

S dobráckým výrazem nám oznámil, že do našeho města zavítala armáda přeživších, pak představil své druhy a sebe. Plukovník Alfa, velitel Kontaktní jednotky. S Esem jsme si vyměnili pohled, tak Kontaktní jednotku jsme teda ještě nezavedli, to nás zatím nenapadlo. Jak mluvil, v jednom z oken za ním se zahýbaly vertikály. Snad jsem si toho všiml jenom já. S chutí bych tam vběhl a nafackoval jí.

„Jak vidím, jste v obraze,“ prohlíží si nás znalecky, „takže víte, proč jsme tady.“

„Jistě,“ moje první slova, „vaše pověst vás předchází.“

Teď si pohledy vyměnili oni, „Ta pověst je plná lží, mladý veliteli.“

Jeho bledé oči jako bych už někde viděl. Eso jím ale není okouzlen: „Říkalo se, že jste odpluli přes oceán.“

Plukovník pokýval. „Ukázalo se, že to není možné. Dlouhé vysvětlování. Teď jsme tady, pro vás dobrá zpráva. Nyní i vy budete Vyvolení.“

Blonďák si odplivl: „Leda bradou vzhůru.“

„Základnu vám nevydáme,“ říkám měkce a dost lituju, že mi není aspoň šedesát, „hodně jsme se nadřeli. A hodně obětovali. To musíte chápat, plukovníku.“

„Já chápu. Ale jak si to tu představujete vy? Hrstka statečných. Bez boha, bez zákona, v izolaci. Jeden den jako druhý. Do roka a do dne se tu vzájemně povraždíte.“

„To se nestane!“ náš nejmladší skoro vykřikne. Ach, kdyby věděl to, co já.

„To se nestane,“ kontruje uniformovaný vyjednavač, „protože zítra se přidáte k nám. Správu nad vaší základnou převezmou Vyvolení.“

Vazoun už kypí vztekem: „Řekni to ještě jednou, a ustřelím ti koule, zmrde!“

Poslova ochranka zvedla hlavy, koukli po sobě, jediný pohyb, a z mého velitele bezpečnosti zbudou cáry. Snad mu to taky dojde. Oba, i plukovník i já uděláme naráz stejné pohotové gesto pravou rukou, klid, hoši, klid.

Vyjednavač chvíli mlčí a kouká po zemi, pak pomalu pokračuje: „Víte všichni stejně jako já, že obrana je zbytečná. Nás je na pět tisíc duší, vás nějakých dvaadvacet. Co máte – policejní kolty a zbraně z lověny,“ tají se v nás dech, „ale je to vaše volba. Dám vám půl dne na rozmyšlenou. Poraďte se a zvažte rizika. Pokud se rozhodnete bojovat, část z vás padne. Zbytečně. Vyvolení nejsou vaši nepřátelé.“ Teď mi hledí do obličeje, abych pochopil, že promlouvá do mého svědomí. „Naše nabídka trvá. Kdykoli se rozhodnete vzdát, jste vítáni mezi námi.“

Pak už nemá na co čekat. Když si pod bradou uvazuje kokosák, ozve se ještě Eso. Aspoň že si tentokrát hlídá slovní zásobu. „Ta holka i ten – člověk –  přitáhli od vás, že?“

Poslové už obrátili motorky. Plukovník naposled otočí hlavu: „Však od vás taky přitáhla holka.“

Stojíme jak opaření, nehnem se, dokud jim nevidíme záda. Jak bouří motory, maně si vzpomenu, že máme ve skladišti nějaké zbytkové zásoby benzínu.

*  *  *

Jsou vzhůru už dvaadvacet hodin. Ani pomyšlení na odpočinek, vzájemně se hlídají, aby nezívali. Ruku k dílu přiloží dalších pět probuzených. Snášejí arzenál do černého chrámu, jenž se jim už dříve osvědčil co strategické bitevní stanoviště. Saidé prohlíží hlavně dávno netknutých loveckých pušek, se budou Vyvolení ještě divit, můžeme vybavit i dvanáct sniperů. Rozmístit po městě řádku náloží. Přijdou k užitku i staré sklapovací pasti?

Patnáctiletý hoch se rozhlíží po lodi, snad ztrácí víru?

„Ty myslíš, že je můžem…“

Dodáš mu naději, Saidé? „Můžem je odrazit,“ kýváš na něj s otcovským výrazem, „je to jen hromada hladových lidí. Rakety snad s sebou nevozí.“

Pomohlo by znát blíže jejich možnosti, vedle siláckých keců taky skutečnou sílu. Co mají, co jsou s to proti městu nasadit, jaké ztráty si tolerujou, kolik padlých je přinutí útok vzdát. Taky přesně vědět, co jim na pobřeží zabránilo se nalodit. Hodily by se informace, ksakru.

Při obnaženém ostění zasvitlo chladné světlo. Bledá dívka putuje bosky po leštěném mramoru. Hle, jaká z ní smutná nevěsta, shrbená, ruce vepředu přitisknuté dlaněmi na tělo chrání, co bývalo jejich živým společným snem. Jaký přízrak z dříve tak kvetoucí lásky, bezradné tělo ve splývavém nočním úboru, jakoby z bílé pleti dýchal svit dávno ztraceného Měsíce. A černá plátna, co tu visí ze dna klenby, mlčí a přihlížejí. Proto jsi je přece nechal vyvěsit, aby přikryla pokrytecké kýče barokní výzdoby, aby tlumila výsměch pýchy, jež tak ráda zapomíná, aby i ten poslední pošetilec viděl, že Smrt tu stále bydlí s námi.

Dotkneš se její křehké ruky, vtom vchodem nakráčí čtyři páry těžkých bot. Ozbrojená pátrací četa.

„Proboha, Saidé, tak kde je?!“

*  *  *

Mladý muž sedí v posledním baráku na konci ulice a čeká, až ji přivedou. Budeš se divit, že jsem místo sebe poslal svalnatou eskortu. Býval to hotel, však by sis ještě vzpomněla, jak se jmenoval. Znáš to tady, pobývalas ve městě dávno před Pohromou. Snad tě trochu překvapí, jak jsme to tu předělali. Ty víš, válka je nelítostná. Pak každá společnost má takovéhle nepřívětivé místo. Nevím, cos myslela, že si budeš hrát na třetí stranu, která neexistuje. Přivedlas nám zkázu, Agnes, muselas vědět, co riskuješ. A mě fakt mrzí, že se naše přátelství skončí zrovna tady.

Je usazený v semišovém křesle, u nohou mu co věrní psi sedí pětilitrové kanystry plné vody. Snad přímo té, kterou Agnes včera ráno nanosila. Jak plynou minuty, vtírá se mu do těla únava. Zavře oči a vidí Stanici, o níž si ještě v poledne myslel, že vzkvétá, že rozlet jeho království už nic nezastaví. Hořký omyl. Tak si démon s námi hraje, abychom se znovu a znovu prostřízlivěli do kocoviny. Teď vidí skleník a krev po nešťastném zvířeti. Pak zahradu zachvacují plameny. Tráva černá, bělá, byliny se kroutí v křeči a oheň polyká větve nízkých jabloní a olizuje plexisklo, jež počíná pouštět smrdutý dým a ronit horké slzy.

Škubnutím se probere. Není s to vládnout svůj mozek vůlí. Opře hlavu do dlaně a vidí černé mračno, jež se valí krajem. On stojí v kaluži daleko na Spáleništi, chřtán Pohromy zadáví město, chroupe a polyká dům za domem, rozbije ulici za ulicí, zbytky barikád mizí v černém víru. Stojí tu, neschopen pohybu a neschopen lítosti. A plukovník Alfa zde stojí s ním, pokládá mu širokou dlaň na rameno, „Vidíš, chlapče, říkal jsem ti ---“ Probudily ho zvuky v útrobách chodby. Promne si oči a pravý trapéz.

Měla ses vrátit k Vyvoleným, dokud to šlo.

*  *  *

Hoří tu tři louče, protože bývalý hotelový pokoj má teď beznadějně zabedněná okna. Všech pět mužů kouří cigarety, mlha se vznáší vzduchem v houstnoucích vrstvách, snad je to jakýs jejich výslechový rituál přiotrávit vězně nikotinem? Odklepávají popel na špinavou podlahu, Eso propletl prsty a drtí jeden o druhý. Slíbil Saidému, že ji nebude bít. A má se co držet. Agnes vypráví, proč se Vyvolení nevydali přes oceán. Nezajímavá historka. Na pobřeží zbyla jen dvě přístaviště, obě ovládá mafie. Zaplatíš majlant, aby tě nechali nalodit, a opodál tě hodí přes palubu. Rada rozhodla, že se anabáze stočí zpátky do vnitrozemí.

„Kam táhnou teď?“ Saidé pokládá otázky, usmyslela si, že bude mluvit jen k němu a koukat jen na něho, protože vazouna by musela poslat do prdele.

„Na východ. Dokud nenajdou úrodnou půdu, kde se usadí.“

„Za hranicí budou miliony uprchlíků,“ přemítá velitel.

„Myslíme si, že ne. Každopádně sem se už nevrátíme.“ Při tom plurálu se někteří pohnuli.

„Vy?“ zapojí se blonďák.

„Vyvolení, já i vy.“

Koukli na svého vůdce.

„My zůstáváme na Stanici, Agnes. Teď mi řekni, jak je odsaď nejsnáze vylifrovat.“

Nefalšovaný údiv. „To je sebevražda, Saidé! Neblázni, tady není nad čím váhat, Vyvolení mají zásoby, léky, zbraně, vybavení, zkušenosti, pravidla, mají budoucnost! Alternativa ne-existuje –“

Proud slov zastavila blonďákova noha, kopl do židle, k níž ji připoutali. Lekla se. Nadávku zbrzdily Saidého přísné oči a hluboko nasazený tón: „Agnes? Na co jsem se tě ptal?“

Zavřela oči. Je to horší, než byla myslila.

„S tím já ti pomáhat nebudu, příteli.“

Saidé pomalu vstává, uchopí jeden z kanystrů a postaví ho na stůl. „To se uvidí.“

Nejmladší chlapec to ještě zkouší po svém, přidřepne před ni: „Víš, kdyby to byl tvůj domov, taky bys ho přece bránila.“

„Vy tu ale nemáte domov. Jste ve vězení.“

Někdo za ní hlasitě vzdychl. Už cítí čísi pazoury, jak jí vzadu kroutí náramky na zápěstí, zvedá se Eso s nasraným výrazem, v prstech stále hořící nedopalek, a blonďák se narovnal, až v něm zakřupalo, ne, to mi neuděláš!

„Saidé, to ne,“ on přece jen odchází (!), „nenechávej mě tu!“ Nemůžeš mě tu nechat s těmi hrdlořezy, „Saidé!!!“

Může. Bez výčitek. Vrací se dlážděnou uličkou na Stanici. Urvat aspoň trochu spánku.