pondělí 8. srpna 2016

VYVOLENÍ IV

Oba sestupují úzkou zakřivenou uličkou. Je plná nahnědlých stínů a kamení odpadlého ze zvětralých podezdívek. Těžké odhodlané kroky odměřují, je-li vzdálenost od základny již dostatečná. Blonďák klopýtá vzadu. Kam teda jdeme? Co se jako bude dělat? Míjejí kapli zasvěcenou jakémus místnímu mučedníkovi z osmnáctého století, obehnanou vysokou kroucenou mříží. Tady! Velitel hmátne za sebe, mrskne chlapcovým tílkem o zdobené kování. Řinčivě zakvílelo pod tím nečekaným náporem. Blonďák zahýkl, kácí se, Saidé ho chytí za límec a přimáčkne o nerovnou zeď.
„Kde je ten němej kluk?!“
„Ne – eh, ne - ne…“
Saidému vyletí pravé koleno, až narazí o kožený pásek stylového úboru. Znovu se shýbne pro svíjející se tělo, aby ho opět energicky opřel o starou stěnu.
„Máš mě za idiota!!? Co jste udělali s tím němým děckem?!“
Údiv v chlapcově obličeji už přechází v úzkost, oči těkají, brada se třese, tu a tam unikne vzdech a nějaká tichá slabika. Další ránu už nechce, vyšetřovatel se má co hlídat, aby mu nevyletěla pěst. Že neví. Že ho viděli naposled přece spolu. Vyhnali ho z města. Lži a lži. Saidé by si rád potvrdil pár hypotéz, zrají mu v hlavě delší dobu, zatím se mu však nechtělo v tom vrtat. Teď zašly věci trochu daleko.
„Takže jdeme!“ chytne kluka za paži a vleka ho s sebou, rázuje dolů ke křižovatce.
„Jako kam?“ oběť se nemá k aktivnímu odporu, levou rukou se drží za břicho.
„Na inspekci Pohřebiště!“
Zatím nebyl v situaci, že by potřeboval brát někoho ze svých lidí za rukojmí. Zamkne blonďatého bezpečáka v jednom z baráků dole ve městě, vrátí Esovi šach. Bude se s ním líp vyjednávat. Spěchají. Chce být zpátky na Stanici co nejdřív, aniž by přímo tušil, co ho žene. Rád by taky věděl, kam se zašila Agnes.
Oba jsou zadýchaní, Saidému hoří hlava. Opuštěné domy, podřené, polámané, ovšem i zázrakem netknuté výhružně trčí proti nebi. Tupému, ucpanému nebi – poklopu, jímž je neznámý Bůh odřízl od naděje. Drží je jak červy v hrnci, jsou tu snad už příliš dlouho, ztratili přehled, co se děje venku. Jejich svět je tohle zbídačené, nepoužitelné město, ruiny civilizace, obehnané smrtonosnou plání, jíž se plíží dech Zmaru. Uvízli mimo prostor a ani čas jim není dopřán ve svém pravém řádu. Zde není noc a není den, stmívá se krátce po poledni a rozbřesk se táhne celé hodiny. A světelný rozdíl je jak mezi kraválem a menším kraválem. Kličkují mezi shnilými krámy a výmoly v dlažbě, je po půlnoci, a viditelnost nijak neutrpěla. Lepkavé mlhy vystoupí až nad ránem, teď vidíš až k obzoru –
Saidé se náhle zastavil. Ustrnul. Ostří zrak, prohlíží si krajinu před sebou, hrudí mu projíždějí elektrické jehly.
„Co je_?“
„Vidíš to, co já?“ procedí tiše staženým hrdlem.
Nejsou dost vysoko, došli už téměř k úpatí, už minuli poslední vysoké domy, před nimi leží zbytky nádraží. Chlapec natahuje krk, ale nevidí víc než jakoby černou čáru na obzoru.
„Co je to? Saidé? Saidé! Je to nějaký stín?“
 „Stín to není.“
Vůdce přeživších nestrávil na zvonici stovky hodin zíráním do krajiny zbůhdarma, poznává bílého hada, jenž je tedy konečně tady. Náhle takový pocit, jakoby mu zezadu někdo dýchl na krk. Saidé se obrátí k městu.
„A kurva!“
Na balkónech v horních patrech prvních činžáků hoří snad dvanáct ohňů. Žádného dýmu si nevšimli, žádný praskot nedolehl k jejich uším, a přece tu hoří ohně. Tak tiché a samozřejmé. Městské průčelí září v živých plamenech, ohnivé souhvězdí viditelné jen zepředu.
Oba muži sprintují k základně. Jestli teď něco krutě schází, je to čas.
*  *  *
Pět chlapů se vysoukalo nahoru na ochoz, víc se jich sem ani nevejde. Další bojovníci vyspávají po nečekaně náročné večeři. Jak foukne nezdravý vítr, pohne se několik břidlicových desek na střeše. Jeden triedr putuje z ruky do ruky, druhý svírá sám velitel a hledí jím daleko za obzor současnosti, jak by bylo možné prohlédnout hutnou clonou, jež nás dělí od věcí nadcházejících. 
„To mě poser,“ při obzoru táboří hloučky živých lidí, hotové kočovné městečko, roky neviděli tolik těl pohromadě.
„Co jsou zač?“ blonďákovi se třese hlas.
„Hádej,“ Saidé uchopí volnou rukou starou obrubu, jak by se chtěl přesvědčit, že věž dosud stojí, nedrolí se, nepraská a nesype, že ho jen jímá dočasná závrať, „která banda se s klídkem usadí uprostřed bažiny, kde se ti v kaluži rozpustí celej pes i s chlupama?“
Ta, která má na to vybavení. Takže?
„Vyvolení!“
V každém z nich to škublo.
„Hovno!!“ velitel bezpečnosti vyškrabuje slova ze dna své víry, „Vyvolení odtáhli na západ. Už loni. Vydali se přes oceán.“
„Jak víš?“ Saidé se poprvé otočí na své souvěrce.
„Vím. Doufám.“
Chvíli je ticho, dokud nepřijde malý studený závan, jenž pronikne do skulin mezi obklady. Dokud se dva nejmladší nezačnou ošívat.
„Jsou to oni,“ připustí nakonec Eso, předá dalekohled a mne si popálenou dlaň. Ne, není pochyb. Zneklidněná srdce tlukou jak ve strachu před náhlou paralýzou. Vyvolení jsou prokletí kraje. Armáda přeživších, paraziti, hůř, kobylky, invaze a teror, jenž za sebou nezanechá než spálenou zemi. Jakoby dech Pohromy nebyl již dostatečnou zkázou. Příliš mnoho hladových krků pohromadě, pohltí, na co přijdou. Když se jim postavíš, sežerou i tebe. Loni se protáhli mnoho mil od základny. Zlá zvěst dolétla až k Jižním svahům a odtud ke Stanici. Už tehdy jich byly stovky a stovky. Možná i přes tisíc.
„Třeba si nás nevšimnou. Chápeš, jen projdou kolem.“
Saidé zavře oči, taky by si rád dovolil takhle snít a šťastně blouznit, kdyby mu bylo patnáct. Nebyl by velitelem. Nemusel by čelit bezednému Zmaru. Hledět do očí jisté zkáze.
„Tihle jdou po nás, bratře,“ promluví blonďák jistým hlasem, snad se vším smířený. Kolik smutku je v těch slovech. A v dávno nepoužitém oslovení. Jsou znovu ve válce. Bílý had už leze po zdi, zaškrtí tuto pyšnou stavbu se všemi obyvateli a jejich bláhovými sny.
„Co budeme dělat?“ všechny zraky se obrátí na svého vůdce. Tytam jsou pokusy o vzpouru. Když ne ty, tak kdo? Rozhodni a my půjdeme s tebou.
„Budeme bojovat. Stanice je … nenecháme ji padnout.“
Znovu se chopili triedrů. Už ne hrstka předem poražených, nýbrž bitevní stratégové.
„To je, kurva, přesila… Fakt mají armádní zbraně?“
Eso opráší zkušenosti válečníka. Tetování kolem očí nemá pro srandu. A rituální jámu naplnil slušnou řádkou obětí. Nejsme bezbranní.
„Saidé, kolik jich je? Saidé!“
Oslovený se ušklíbne: „Jak to mám sakra vědět, kolik jich je, vidím to, co ty.“
Vazoun ho náhle uchopí za rameno. Tady přece končí sranda.
„Dva dny si tu pěstuješ jejich špeha, a nemáš informace?!“
Má počertech pravdu. Kde je ta, jíž byl věřil jako sobě? Její signální ohně spálily naivní mlhu, jež mu ležela na mozku ve jménu starého přátelství.
„Bacha, vysílají předvoj!“ hlásí chlapec, Eso mu vyškubne dalekohled z ruky. Spáleništěm se valí tři černí jezdci.
„Vyjednavače, ty předvoji, posla s doprovodem… to mě podrž… mají motorky!“
Jakže? Tak to jsou tady do patnácti minut! Jdeme!! Řítí se dolů schodištěm, Saidé horečně udílí pokyny. Musíme se s posly střetnout na ulici, nepustit je k samotné základně, aniž by hned zjistili, kde přesně ve městě leží. Jen malý strach, že to stejně už všechno dopodrobna vědí od Agnes. Do prdele! V duchu se aspoň rychle pochválí za prozíravost, s níž zakázal uklidit z hlavních tahů zbytky barikád. Ta veteš a vachrlaté dláždění je trochu zdrží.
*  *  *
Opuštěnými ulicemi se rozléhá řev tří motorů. Dávno tu neslyšeli takový rachot. Střetnou se s jezdci na hlavní cestě mezi poštou a starým muzeem. Saidé stojí uprostřed tahu a z dlouhé chvíle si prohlíží zachovalé fasády historických budov. Další čtyři jeho lidi se postavili za něj. Dva kluci po stranách svírají kulovnice. Ať aspoň trochu uděláme dojem. Kvílivé drnčení otřásá kamením pod nohama, benzínoví frajeři vjíždějí do výhledu.
Sám vyjednavač je zralý padesátník v uniformě. (Saidému je rázem jasné, kde vzali Agnes i ten její polomrtvý ctitel ty vojenské krámy.) Jediný si sundal brýle i zelený kokosák. Jako doma, kamaráde. Sleze z motorky, snad ho učili, že vyjednávat se má ve stoje.
S dobráckým výrazem nám oznámil, že do našeho města zavítala armáda přeživších, pak představil své druhy a sebe. Plukovník Alfa, velitel Kontaktní jednotky. S Esem jsme si vyměnili pohled, tak Kontaktní jednotku jsme teda ještě nezavedli, to nás zatím nenapadlo. Jak mluvil, v jednom z oken za ním se zahýbaly vertikály. Snad jsem si toho všiml jenom já. S chutí bych tam vběhl a nafackoval jí.
„Jak vidím, jste v obraze,“ prohlíží si nás znalecky, „takže víte, proč jsme tady.“
„Jistě,“ moje první slova, „vaše pověst vás předchází.“
Teď si pohledy vyměnili oni, „Ta pověst je plná lží, mladý veliteli.“
Jeho bledé oči jako bych už někde viděl. Eso jím ale není okouzlen: „Říkalo se, že jste odpluli přes oceán.“
Plukovník pokýval. „Ukázalo se, že to není možné. Dlouhé vysvětlování. Teď jsme tady, pro vás dobrá zpráva. Nyní i vy budete Vyvolení.“
Blonďák si odplivl: „Leda bradou vzhůru.“
„Základnu vám nevydáme,“ říkám měkce a dost lituju, že mi není aspoň šedesát, „hodně jsme se nadřeli. A hodně obětovali. To musíte chápat, plukovníku.“
„Já chápu. Ale jak si to tu představujete vy? Hrstka statečných. Bez boha, bez zákona, v izolaci. Jeden den jako druhý. Do roka a do dne se tu vzájemně povraždíte.“
„To se nestane!“ náš nejmladší skoro vykřikne. Ach, kdyby věděl to, co já.
„To se nestane,“ kontruje uniformovaný vyjednavač, „protože zítra se přidáte k nám. Správu nad vaší základnou převezmou Vyvolení.“
Vazoun už kypí vztekem: „Řekni to ještě jednou, a ustřelím ti koule, zmrde!“
Poslova ochranka zvedla hlavy, koukli po sobě, jediný pohyb, a z mého velitele bezpečnosti zbudou cáry. Snad mu to taky dojde. Oba, i plukovník i já uděláme naráz stejné pohotové gesto pravou rukou, klid, hoši, klid.
Vyjednavač chvíli mlčí a kouká po zemi, pak pomalu pokračuje: „Víte všichni stejně jako já, že obrana je zbytečná. Nás je na pět tisíc duší, vás nějakých dvaadvacet. Co máte – policejní kolty a zbraně z lověny,“ tají se v nás dech, „ale je to vaše volba. Dám vám půl dne na rozmyšlenou. Poraďte se a zvažte rizika. Pokud se rozhodnete bojovat, část z vás padne. Zbytečně. Vyvolení nejsou vaši nepřátelé.“ Teď mi hledí do obličeje, abych pochopil, že promlouvá do mého svědomí. „Naše nabídka trvá. Kdykoli se rozhodnete vzdát, jste vítáni mezi námi.“
Pak už nemá na co čekat. Když si pod bradou uvazuje kokosák, ozve se ještě Eso. Aspoň že si tentokrát hlídá slovní zásobu. „Ta holka i ten – člověk –  přitáhli od vás, že?“
Poslové už obrátili motorky. Plukovník naposled otočí hlavu: „Však od vás taky přitáhla holka.“
Stojíme jak opaření, nehnem se, dokud jim nevidíme záda. Jak bouří motory, maně si vzpomenu, že máme ve skladišti nějaké zbytkové zásoby benzínu.
*  *  *
Jsou vzhůru už dvaadvacet hodin. Ani pomyšlení na odpočinek, vzájemně se hlídají, aby nezívali. Ruku k dílu přiloží dalších pět probuzených. Snášejí arzenál do černého chrámu, jenž se jim už dříve osvědčil co strategické bitevní stanoviště. Saidé prohlíží hlavně dávno netknutých loveckých pušek, se budou Vyvolení ještě divit, můžeme vybavit i dvanáct sniperů. Rozmístit po městě řádku náloží. Přijdou k užitku i staré sklapovací pasti?
Patnáctiletý hoch se rozhlíží po lodi, snad ztrácí víru?
„Ty myslíš, že je můžem…“
Dodáš mu naději, Saidé? „Můžem je odrazit,“ kýváš na něj s otcovským výrazem, „je to jen hromada hladových lidí. Rakety snad s sebou nevozí.“
Pomohlo by znát blíže jejich možnosti, vedle siláckých keců taky skutečnou sílu. Co mají, co jsou s to proti městu nasadit, jaké ztráty si tolerujou, kolik padlých je přinutí útok vzdát. Taky přesně vědět, co jim na pobřeží zabránilo se nalodit. Hodily by se informace, ksakru.
Při obnaženém ostění zasvitlo chladné světlo. Bledá dívka putuje bosky po leštěném mramoru. Hle, jaká z ní smutná nevěsta, shrbená, ruce vepředu přitisknuté dlaněmi na tělo chrání, co bývalo jejich živým společným snem. Jaký přízrak z dříve tak kvetoucí lásky, bezradné tělo ve splývavém nočním úboru, jakoby z bílé pleti dýchal svit dávno ztraceného Měsíce. A černá plátna, co tu visí ze dna klenby, mlčí a přihlížejí. Proto jsi je přece nechal vyvěsit, aby přikryla pokrytecké kýče barokní výzdoby, aby tlumila výsměch pýchy, jež tak ráda zapomíná, aby i ten poslední pošetilec viděl, že Smrt tu stále bydlí s námi.
Dotkneš se její křehké ruky, vtom vchodem nakráčí čtyři páry těžkých bot. Ozbrojená pátrací četa.
„Proboha, Saidé, tak kde je?!“
*  *  *
Mladý muž sedí v posledním baráku na konci ulice a čeká, až ji přivedou. Budeš se divit, že jsem místo sebe poslal svalnatou eskortu. Býval to hotel, však by sis ještě vzpomněla, jak se jmenoval. Znáš to tady, pobývalas ve městě dávno před Pohromou. Snad tě trochu překvapí, jak jsme to tu předělali. Ty víš, válka je nelítostná. Pak každá společnost má takovéhle nepřívětivé místo. Nevím, cos myslela, že si budeš hrát na třetí stranu, která neexistuje. Přivedlas nám zkázu, Agnes, muselas vědět, co riskuješ. A mě fakt mrzí, že se naše přátelství skončí zrovna tady.
Je usazený v semišovém křesle, u nohou mu co věrní psi sedí pětilitrové kanystry plné vody. Snad přímo té, kterou Agnes včera ráno nanosila. Jak plynou minuty, vtírá se mu do těla únava. Zavře oči a vidí Stanici, o níž si ještě v poledne myslel, že vzkvétá, že rozlet jeho království už nic nezastaví. Hořký omyl. Tak si démon s námi hraje, abychom se znovu a znovu prostřízlivěli do kocoviny. Teď vidí skleník a krev po nešťastném zvířeti. Pak zahradu zachvacují plameny. Tráva černá, bělá, byliny se kroutí v křeči a oheň polyká větve nízkých jabloní a olizuje plexisklo, jež počíná pouštět smrdutý dým a ronit horké slzy.
Škubnutím se probere. Není s to vládnout svůj mozek vůlí. Opře hlavu do dlaně a vidí černé mračno, jež se valí krajem. On stojí v kaluži daleko na Spáleništi, chřtán Pohromy zadáví město, chroupe a polyká dům za domem, rozbije ulici za ulicí, zbytky barikád mizí v černém víru. Stojí tu, neschopen pohybu a neschopen lítosti. A plukovník Alfa zde stojí s ním, pokládá mu širokou dlaň na rameno, „Vidíš, chlapče, říkal jsem ti ---“ Probudily ho zvuky v útrobách chodby. Promne si oči a pravý trapéz.
Měla ses vrátit k Vyvoleným, dokud to šlo.
*  *  *
Hoří tu tři louče, protože bývalý hotelový pokoj má teď beznadějně zabedněná okna. Všech pět mužů kouří cigarety, mlha se vznáší vzduchem v houstnoucích vrstvách, snad je to jakýs jejich výslechový rituál přiotrávit vězně nikotinem? Odklepávají popel na špinavou podlahu, Eso propletl prsty a drtí jeden o druhý. Slíbil Saidému, že ji nebude bít. A má se co držet. Agnes vypráví, proč se Vyvolení nevydali přes oceán. Nezajímavá historka. Na pobřeží zbyla jen dvě přístaviště, obě ovládá mafie. Zaplatíš majlant, aby tě nechali nalodit, a opodál tě hodí přes palubu. Rada rozhodla, že se anabáze stočí zpátky do vnitrozemí.
„Kam táhnou teď?“ Saidé pokládá otázky, usmyslela si, že bude mluvit jen k němu a koukat jen na něho, protože vazouna by musela poslat do prdele.
„Na východ. Dokud nenajdou úrodnou půdu, kde se usadí.“
„Za hranicí budou miliony uprchlíků,“ přemítá velitel.
„Myslíme si, že ne. Každopádně sem se už nevrátíme.“ Při tom plurálu se někteří pohnuli.
„Vy?“ zapojí se blonďák.
„Vyvolení, já i vy.“
Koukli na svého vůdce.
„My zůstáváme na Stanici, Agnes. Teď mi řekni, jak je odsaď nejsnáze vylifrovat.“
Nefalšovaný údiv. „To je sebevražda, Saidé! Neblázni, tady není nad čím váhat, Vyvolení mají zásoby, léky, zbraně, vybavení, zkušenosti, pravidla, mají budoucnost! Alternativa ne-existuje –“
Proud slov zastavila blonďákova noha, kopl do židle, k níž ji připoutali. Lekla se. Nadávku zbrzdily Saidého přísné oči a hluboko nasazený tón: „Agnes? Na co jsem se tě ptal?“
Zavřela oči. Je to horší, než byla myslila.
„S tím já ti pomáhat nebudu, příteli.“
Saidé pomalu vstává, uchopí jeden z kanystrů a postaví ho na stůl. „To se uvidí.“
Nejmladší chlapec to ještě zkouší po svém, přidřepne před ni: „Víš, kdyby to byl tvůj domov, taky bys ho přece bránila.“
„Vy tu ale nemáte domov. Jste ve vězení.“
Někdo za ní hlasitě vzdychl. Už cítí čísi pazoury, jak jí vzadu kroutí náramky na zápěstí, zvedá se Eso s nasraným výrazem, v prstech stále hořící nedopalek, a blonďák se narovnal, až v něm zakřupalo, ne, to mi neuděláš!
„Saidé, to ne,“ on přece jen odchází (!), „nenechávej mě tu!“ Nemůžeš mě tu nechat s těmi hrdlořezy, „Saidé!!!“
Může. Bez výčitek. Vrací se dlážděnou uličkou na Stanici. Urvat aspoň trochu spánku.

Žádné komentáře:

Okomentovat