JEN NA PÁR QUESTŮ

Říkám si, jak moc mám litovat svého pošetilého nápadu z oné noci. Kolik hranic jsem asi překročila – nemám přehled. Vzpomínáš na ten opojný večer na horách? Jistěže. Byť by tě tisíc holek pobavilo více, žádná v tobě nedrnká na tuhle hrubou strunu.

Zima, ledový fičák, a my dva v dřevěné chajdě, v teple za praskotu dříví v kamnech, decentním světle dvou svic a něžné péči alkoholu. A dokonale o samotě. Snad by jiný pár prosouložil celou noc. To bychom ale nemohli být my dva.

Nezastírej, oba nás stokrát napadlo, že by se to mohlo stát, myslel sis, že bych tě mohla začít svádět. Poznala jsem tohle tvoje téma, ty nastražené smysly, zachytit každičký náznak a už v zárodku ho odrazit. Ne! Nenechala bych se tak hloupě ponížit – nedotkla bych se tě a kdyby ses mě dotknul ty, byl bys odmítnut. Ne, v těchto sférách jsme měli oba dokonale jasno, až to zdravé nebylo. A možná proto jsme podcenili sféry jiné. Temnější. Lákavější. A přece se něco muselo stát – něco velkého – zákonitě. Ani jeden z nás neplýtvá příležitostmi – naše největší ctnost!

„Začínám o tebe mít strach, Agnes,“ tváříš se nádherně vážně. Co asi stálo na začátku – nějaké moje provokační řeči? Copak já si vzpomínám?

Přihnu si z té velké petky – já přece normálně nepiju tvrdé, že. Zvrátils hlavu a opřel temeno o stěnu. „Jsi tu se mnou sama a nevíš, s čím si zahráváš.“

„A třeba to vím a nemůžu si pomoct,“ přisadím si, no samozřejmě. Ještě a ještě, a víc. Díváš se na mě zpříma pohledem až nevkusně střízlivým. Přece mě musíš varovat, „Mám upito, jsem ozbrojený. Agnes, přestaň.“

Předkloním se dramaticky, snad se lem trička trochu sveze a uvidíš mi do výstřihu. „A já tě chci dráždit, máš to rád! Představuješ si, co všechno by se mohlo stát,“ líbí se mi, jak ti jiskří v očích, „vydráždit to v sobě ještě víc – a nakonec se ovládnout – hm, ta hrdost – zabiják se užuž probouzí, a ty ho zase úspěšně uspíš, znova, znova, pokaždé tak…“

„Agnes…“

„Jenom pubertální hrátky, S., už vidím, jak sbíráš odvahu do mě bodnout – třeba jen do ruky, he!“

Místo odpovědi se natáhneš pro lahev. Chuť v tobě roste. Hlavou se ti honí modlitby v pradávných jazycích.

„Tvůj strach je směšný, příteli,“ odtáhnu se a taky opírám tělo o zeď, koukáme jeden na druhého ve slastném napětí, „nanejvýš mi trochu pochroumáš tělo. Ale od toho je živé, aby se zas dalo dohromady.“ Zvrátím hlavu a pravou nohou vyklepávám neslyšitelnou rockovou melodii.

Náhle vstaneš – co záleží na zámince – zkontrolovat kamna, žár ti dýchne do obličeje. Jít se trochu nadýchat vzduchu, poradit se s rozumem, dokud ještě vnímá, obouváš si boty s náročným šněrováním, hm, nenechám tě vydechnout, „Couváš. Pokaždé couvneš. Zbytečně brzo,“ aniž k tobě natočím hlavu.

Vracíš se, lze čekat, že nasadíš banální téma jakože odnikud, a ejhle – tentokrát ne, snad jsem uvízla drápkem?

„Co navrhuješ?“

Děláš mi radost, okamžik vrním jako kočka se zavřenýma očima, „Tak třeba hru. Trochu větší odvaz než obvykle,“ prudce proměním polohu a zas se nakláním k tobě – té teatrálnosti – „bojíš se krve? Bojíš se bolesti?“

„Ne. O co jde?“ Tvé tělo tak ležérně poskládané, lokty opíráš o kolena, v dlaních hrnek čaje, no ano, nakonec chceš mít věci pod kontrolou, jsem uchvácena.

„Jen na pár questů. Na střídačku,“ usmívám se bezelstně, „dokud alkohol působí. A prohrává ten, kdo to první vzdá. Že na to nemá žaludek nebo odvahu nebo tak,“ kroutím hlavou jak kočandy v nízkorozpočtových filmech. „Bojíš se znechucení, S.?“

Stiskneš rty a zvedneš hlavu: „Dáma začíná.“

Chceš to slyšet, krčím rameny, budu nelítostná (však já dobře vím, k čemu používám alkohol). „Uchop svůj oblíbený nůž,“ pronáším prostě, „a řízni se do předloktí.“

Mlčíš, bez výrazu. To mi tvrď, žes to ode mě čekal!

„Poctivě, ať teče krev!“ Snad už ze mě mluví ten rum? „Tak šesticentimetrový zářez může stačit,“ a nevinný úsměv. Máš pravdu – vím já vůbec, s čím si zahrávám?

Rozmýšlíš se zlomek vteřiny. Na táhneš se pravou rukou daleko přes tělo, ostří se ti blýskne v prstech a krátká čepel už trne očekáváním. Jeden pohled na mě a chvíle prohlížení své levé ruky s vyhrnutým rukávem. Vybral sis svrchní rotor – teď trnu já – snad přece ne!

A přece ano – řízneš se do svalu jistě a snadno, s lehkostí, jak bys v meziřečí zakrojil do pečiva.

Už teče krev v pramíncích, zírám vytřeštěnýma očima na ten úkaz, v duši divnou zámlku a niterné zděšení. Tohle jsem snad nechtěla – vždyť víš, jak někdy kecám – cítím se poražena, už znovu nenajdu odvahu podívat se ti do obličeje.

„Stačí?“ řekl jsi tiše, věcně a tak suše. Je mi stydno, schoulila bych se pod přikrývku někam tisíce mil daleko od tohoto místa, od tvé cynické přítomnosti. Dovedeš být tak nelidsky chladný – proč jsi to udělal?? Proč ses nechal vyprovokovat? Uposlechl hloupý výmysl? Do očí mi stoupají slzy a tváře hoří, mám před očima rudo. To proto, že ti pořád koukám na ránu, z níž prýští krev a rychle odkapává dolů do tmy. Hustá, černá, skutečná, ne jak moje fantazie, bezstarostné a náramně důstojné.

„Takže teď…,“ pravou rukou lovíš v batohu cestovní lékárničku (jak bys byl před odjezdem tušil, že jí bude zapotřebí).

„Vzdávám to,“ vydechnu pohnutě, a všechnu sílu mi pohlcuje zadržovaný pláč.

Co bylo potom? Děsná bolest hlavy a dojem pádu kamsi. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že tě toho večera přehraju?

Pět měsíců klid. Jak milosrdná je tvoje vlastnost leccos přejít mlčením. Ne že bychom si nepsali vůbec, nebo se nesetkávali (jediný pohled na tu jizvu mi v dubnu stačil a málem jsem se rozbrečela znova), ale k tématu nic. A přece ode mě bylo naivní mít tu událost za skončenou.

V červnu jsi mi napsal zprávu:

                Eolla, Agnes,

nad tímhle obsahem jsem přemýšlel docela dlouho a nakonec došel k výsledku: nemůžeš hru vzdát, dokud jsi nevyslechla zadání questu.

Takže na souřadnicích xxxyyy bude zítra mezi 22:00 a 24:00 hořet světlo. Ano, je to za městem, to už asi tušíš, o co jde. Dobře si to rozmysli, jestli přijdeš. Možná to zní divně, ale pokud se nedostavíš, budu radši.

Dobrou noc, S.

Měla jsem čekat trest? Příležitost ke katarzi? Jasně že se dostavím. Byť by mě tam měla šelma hryznout do zátylku!

Po desáté bylo v tom jinak zcela nezajímavém lesíku solidní šero. Na zemi mezi porostem a porostem hoří jednoduchá lampa mihotavým sirým světlem. Vedle ní postavena plechová krabice. Rozhlížím se v naději, že za mnou přijdeš, než mi dojde, že tentokrát ne. Nadarmo není na krabici moje jméno. A přesto se nemůžu zbavit dojmu, že tam ve tmě někde jsi a pozoruješ mě. Jak by sis to mohl nechat ujít?

Otevřu krabici – v ní sbírka drobností a dopis.

Dnes tu s Tebou nebudu, jen tahle krabice a lampa.

Takže, Agnes,

kvůli Tvému rozmaru jsem cedil krev, teď je řada na Tobě. Otázka je jednoduchá - Ještě na mě čekáš?

Odpověď napiš sem pod tuto zprávu, místa je myslím dost. Přiložil jsem všechno, co je třeba – kovové pero, svíčku, zápalky, nádobku, desinfekci… O inkoustu se zmiňovat nemusím, že.

Až budeš hotova, vše ulož zpátky do krabice a lampu zhasni.

S.

Sotva dočítám řádky, je mi mdlo. Pak hrabu v těch věcech – uchopím pero a těžce z toho dosedám, tak mě opouštějí síly. „Dobrýbože, to ne,“ dámská špička, drobná a ostrá jak špendlík ze starých poctivých časů, vsazená do zánovní dřevěné násadky. „To neudělám!“ Chvíli tisknu bezděčně dlaně k obličeji, pak si přece prohlížím ruce u světla. Pěkné hřbety se sametovou pokožkou a žilkami tak něžně vkomponovanými. „Tolik jsem ti ublížila, že se mi musíš mstít?“ Zkoumám své dlaně, bledé a milé, nic o mně nevíš, když si myslíš, že bych byla tak šílená! A na zápěstí pod levou dlaní – řečiště hned pod tenkou kůží, tak viditelné, tak nápadné, až vyzývavé. Naposledy ne! Však jsi dobře věděl, proč sis tu na mě nepočkal! Zkoumám deltu na levém zápěstí ukazováčkem pravé ruky. Bolelo by to hodně? Nesnesu krev.

Přece jsem ti nikdá nezůstala dlužna odpověď! Jenže tohle není jak smočit špičku jehly, copak nevíš, jak hluboko do inkoustu se musí pero ponořit!?

Jdi k čertu, S., chci ti toho napsat docela dost! A přiložena i malá kovová miska a tvůj nůž – ten sakra znám!

Můj zrychlený dech a slzy v očích – zas se rozhlížím na všecky strany. Eh, záchrana na poslední chvíli, to není jeho styl. Nechá mě to vypít do dna.

Budiž tak. Už se mi nechce brečet. A co jsem vlastně chtěla? Co jsem tehdy na počátku, tehdy v zimě, vlastně chtěla???! Copak já to vím? Nechť dílo započne – a neodejdu, dokud ho nedotáhnu, i kdybych to měla vydýchávat celou noc!

Kletě, S., uznávám, že tahle potřeštěná krvavá hra byl můj nápad. A je mi fakt upřímně líto – že je tak

skvostně OPOJNÁ

A ŽE CHCI VÍC!