PŘÍPAD ISIDORA BOJKOVIČE II

„Pánové, prosím vás, nezdržujme,“ jal se předseda vnést do shromáždění řád, „je třeba projednat následující záležitost. Zde,“ ukázal v rozporu se svým vychováním prstem, „náš nejmladší člen, pan Bojkovič, přednesl nezvyklou žádost…“ Odkrajoval slova jako poslanec na schůzi sněmovny, ta zapadala v šumění svátečně vyoblékaných těl a hukotu ledabylých hlasů v dusné atmosféře zatuchlého salónu. „Pokud jsem správně porozuměl a mohu tlumočit, žádá nás, celé plénum společenstva,“ vědom si toho, že je mu nasloucháno jen mimochodem, sňal bezmyšlenkovitě z nosu brýle, „o zproštění přísahy, chce vystoupit z klubu.“

Náhle se rozhostilo naprosté ticho a všecky zraky se k němu upřely.

„Chce vystoupit z klubu,“ potvrdil věcně do prostoru naplněného pozorností.

Dvacatero očí se obrátilo na Isidora.

„Je to tak,“ pronesl mladík skromně, pohodlně usazený ve starém křesle, „zbavte mě závazku, chci zrušit členství.“

Několik úst se otevřelo naprázdno, z jiných vyšel krátký sten.

„Neslýchané!“ vyjádřil atmosféru přísný stařec, člen zasloužilý a vážný, vytočený na své židli bokem k plénu. „Neslýchané!“ zopakoval a udeřil holí o parkety.

„Tady si někdo nezapamatoval pravidla…“ „Z klubu vede jediná cesta, aha!“ Poznámky se nasčítaly ve všeobecný rozruch. Předseda si sklesle čistil skla běloskvoucím kapesníkem, Zlatan Radujko kroutil udiveně hlavou doprava doleva. Isidor zavřel oči. Připadal si jako ponořený do vody.

„A že by nám laskavě řekl, co je příčinou toho nápadu?!“ přehlušil stařec s holí vlnu pohoršení.

Isidor otevřel oči do ticha. „Nic moc zvláštního,“ doznal popravdě, „potkal jsem dívku. Život mi poprvé ukázal svou radostnější tvář. Jsem zasnouben, pánové.“

Na takový argument nepřišla žádná hlasitá reakce, jen mlčení. Isidor si prohlížel jednoho člena po druhém, obézní i pohublé, rysy tvrdé i rozteklé, hlavy vzpřímené i k zemi skloněné, druha za druhem, příběh za příběhem, a každou tu figuru prosil v duchu zvlášť. Vposledku se zastavil u nováčka.

„Není to dobrý precedens,“ ozvalo se z nejzazšího koutu, „ale já bych mu to povolil.“

Vousatý komisař nakročil do prostoru. „A kam bychom s takovou přišli, pane? Když si sem bude každý docházet a odcházet dle libosti, to můžeme klub taky rozpustit rovnou!“ ujal se role oponenta vůči brýlatému muži s předkusem, jenž zde doposud platil za příkladného introverta.

„Ať s námi dnes ještě hraje,“ pokračoval introvert emancipovaně ze svého zákoutí, „dnes naposled. Kdo jsme my, abychom rozhodovali o jeho životě? Toliko osud, pánové. Toliko osudu bych ponechal ten soud.“

Isidor poděkoval tím směrem pokývnutím. Takový kompromis by byl jeho největší nadějí. Návrh rezonoval místností. Pro svou velkorysost nemohl být snadno odmítnut. Mohl být jedině hlasován.

A tak plénum hlasovalo v případu Isidora Bojkoviče. Pozdní večer, půl dvanácté. Nikdo již neupíjel ze skleničky, po desáté hodině byl alkohol zapovězen. Nálada ponurá, ještě ponuřejší než jindy, ba skoro nepřátelská. Hlasovalo se o jediné výjimce z pravidel. A odhlasována byla, v původním znění, výraznou většinou. Snad se slitovali nad jeho mládím, snad drželi ještě v úctě svobodnou vůli jednotlivce, či snad se rozhodli dopřát bližnímu milosrdenství, jež by sobě nedopřáli ani omylem. Mladík byl vděčný. Velmi vděčný. Dnes naposledy bude s nimi hrát. Padne-li mu karta, dostojí svým členským závazkům. Plně a se ctí. Nepadne-li, jak byl zažil již dvanáctkrát, bude zproštěn přísahy, členství, vázán jen mlčenlivostí. Už nikdy sem nevkročí. Pro členy klubu přestane existovat a oni přestanou existovat pro něj. Dá navždy sbohem téhle ponuré zábavě, odumře v očích těchto lidí, litovat nebude. Nadto slíbil, že se odstěhuje z města.

Vyvržen z klubu vyvrženců. Propuštěn opuštěnými. Otupělý a podivně chladný zasedl o půlnoci s ostatními k velkému bytelnému stolu. Byli tu, pravda, poněkud natěsnáni, stůl nebyl zas až tak prostorný pro dvacet karetních hráčů, k jejich účelu však podmínky dostačovaly. Nešlo o to přehrát soupeře, což ani v této hře nebylo možné. Mohli přece také nakrásně tahat sirky nebo losovat z klobouku. Nehráli jeden s druhým, pokoušeli osud, pokoušeli ho pravidelně každou třetí sobotu v měsíci. Nikdá se tady nevtipkovalo, ale tentokrát dýchala atmosféra skleslostí obzvlášť nepříjemnou. Isidor zachytil zrakem toho kloubnatého hocha s ironický jménem, seděl opodál. Jak se mu pořád chvějí prsty, jimiž zvedá první karty. Krátce ještě myslel na svou snoubenku. Pak se odevzdal Osudu.

Ach, Osud. Ta poslední instance rezignované vůle. Vůle Života, hlubiny, jež čeří hladinu našich dní. Svěřit se Osudu, svěřit se Prozřetelnosti. Sebeodevzdání vyšší moci.  Snad ani není přiléhavější slovo pro sílu, jež si pro tentokrát  s Isidorem zahrála, než Ironie. Dýchla mu do tváře. Rozuměl tomu závanu jen vzdáleně a neurčitě, soudě podle toho, jak dlouho zůstal zírat na pikovou dámu, jež mu zůstala v ruce. Civěl na ni dobré dvě minuty, nehybný, jako uštknutý, než ji pomalu položil na stůl potažený ubrusem s barvě ostrého chromoxidu. Ostatní měli všecky karty složeny a neměli tedy co přiznat, kromě brýlatého introverta, onoho dobrodince, jenž vyložil všem na oči kárové eso.

Atmosféru nad stolem opanovala zvláštní pieta, nikdo ani nehlesnul. Dlouho, celé minuty. Nakonec si vzal slovo předseda, odhadnuv, že se to od něj očekává. Začal krátkým odkašláním, pak navázal.:

„Pane Isidore Bojkoviči, i přes své mládí jste zkušeným členem našeho klubu a pravidla znáte. Zde pan účetní,“ chtěl dobrodince označit jménem, ale zapomněl se, „je vaší pojistkou. Kdybyste… nenašel odvahu, pomůže vám. To víte.“

Mladík seděl strnule, konečně odtrhnul vyděšené oči od karty na stole a bloudil jimi po postavách v tmavých oblecích, jako by hledal zachránce. Zdály se cizí, nezúčastněné, nedosažitelné. A všechny stejné.

Předseda pokračoval: „Za normálních okolností bych vám pogratuloval a připili bychom na váš úspěch, však víte… náš klub je povznesen nad tragédie vnějšího světa a… ostatně, proto jsme přece všichni tady, abychom… pokoušeli náhodu a přiklonili si ji na svou stranu. Tentokrát si vybrala vás a já se přiznám… vzhledem k žádosti, již jste prve přednesl a o níž jsme hlasovali.. přece jen bych vám měl pogratulovat, myslím.“ Rozhlédl se po ostatních tvářích, setkal se s několikerým lehkým, leč povzbudivým přikývnutím.

„Pane Bojkoviči,“ promluvil tentokrát tišeji upřímným, přitom laskavým tónem, nejlaskavějším, jakého může být schopen vážný muž, „udělali jsme pro vás, co jsme mohli. Snad není nic, co byste nám mohl mít za zlé. Znám vás, jste spravedlivý a čestný džentlmen.“

Isidor, hledě před sebe do nepřítomna, na ta slova pokýval a hluboce se nadechl. S tím nádechem se narovnal a rysy v obličeji mu ztvrdly.

„Je řada na vás,“ doplnil předsedu stařec s holí.

„Spolehněte se, pánové,“ pronesl Isidor pevně, však tiše a tónem, v němž nebylo lze skrýt pohnutí.

Nálada v klubu byla ten večer opravdu prachmizerná. Kdykoli jindy se upřímně slavilo, bouchlo se šampaňské (však vstupní taxa nebyla tak vysoká zbůhdarma), šťastlivci s pikovou dámou se připíjelo a potřásalo pravicí jako nějakému oslavenci. Taky se s ním všichni loučili po džentlmensku a objímali ho po jihoslovansku a pilo se po nekřesťansku. Předseda mu pak nabídl „služební“ pistoli a oslavenec se ujednával se svou pojistkou nad podrobnostmi. Vše v dobrém, přátelském rozpoložení, okázale povzneseném nad móresy lidových mas a všeobecné představy o hodnotách.

Tentokrát se nikomu do zapíjení nechtělo a ač jeden každý člen podal Isidorovi ruku, podobaly se ty rituály ponejvíc smutečním kondolencím. Předseda mu nabídl pistoli, chlapec ji odmítl s tím, že má připravenu vlastní. Introvertní „pojistka“ se s oslavencem uradil jediným  hlubokým pohledem do očí a prodlouženým stiskem.

„Věřte, hned bych s vámi měnil,“ utrousil rozpačitě nováček, pan Zlatan Radujko, když svíral kolegovi dlaň. Ale pro Isidora byla ta slova vzdálená jak všecky tyhle figury, bezkrevné a snové, jako by měly splynout se zdí. Nepochybně hovořil pravdu. Měnili by s ním všichni.

Večírek se rozpustil velmi záhy. Vlastně ještě dřív, než začal. V té bídné náladě neměl žádný z pánů motivaci se více zdržovat. Také vyvolenec osudu opustil řídnoucí společnost brzy, kolem jedné. Vypadl z vily do lehkým oparem nasáklé ulice, do oranžové záře pouličních lamp. Vstrčil ruce do kapes černého flaušového kabátu a volnou, jakoby nekontrolovanou chůzí se vydal doprava. Nezašel ještě ani za pravý roh, když byl zezadu hlasitě osloven jménem.

„Tak, kruci, Isidore, počkejte!“ jeho vrstevník chvátal, jako by se bál, že mu ten zaživa pohřbený  chodec někam uteče.

Oslovený se otočil, aniž by vytáhl ruce z kapes.

„Poslyšte,“ spustil Zlatan svižně a pološeptem, jakoby spiklenecky, „jestli pomýšlíte na útěk, mám ještě nějaké peníze uspořeny, mohly by se vám hodit…“

Isidor si ho změřil od hlavy k patě a pak ho provrtal pohledem skoro nepřátelským. „Urážíte mě, pane!“

„Ach, to jsem nechtěl,“ jak srdečný a chlapecky přímý byl ten hoch, kde se, u čerta, vzal v klubu sebevrahů? „ale myslel jsem, že vaše snoubenka… a vy sám…“

„Podle sebe soudím tebe?“ rýpl si Isidor, „tak jste se spletl, nejsem jako vy. Hazarduju se životem, dělám to, u všech ďasů, pravidelně. Ale se svou ctí si nezahrávám nikdy.“

Nováček, čerstvě zasvěcený první hrou, nedokázal a nechtěl rozumět. „Ale přece pro lásku…“

Vyvolenec osudu se mu naposledy zahleděl do očí. Dlouze a majestátně. Jako nesmrtelný na smrtelníka, jako spočinuvší pohřbený na pachtění trpícího, jako vědoucí na novice.

„Sbohem, pane Zlatane Radujko, nebylo nám dáno poznat se blíže. Ale já toho nelituju. Už nelituju ničeho. Sbohem.“

Lze ještě něco dodat k tak výmluvnému závěru? Nelze a ještě jednou nelze. Beznadějně živý zůstal stát na chodníku, ne málo ohromen, a sledoval vzdalující se postavu v černém kabátě. Jen chvíli, jen tak krátce, dokud nadějně mrtvý neodbočil doprava a nezmizel za rohem domu s oprýskanou secesní fasádou.

A tady, za té málo  sychravé a docela málo mlžné, zato dosti tiché noci, se končí případ Bojkovič. Zbývá dodat, že se mladík zastřelil ve svém pronajatém pokoji vlastní zbraní. Byl nalezen až ráno, mrtev, ve vystydlé, ba sedlé kaluži krve. Tím dostál své cti a svým klubovým závazkům natolik, že pojistka, nesmělý pan účetní, neměla ve své vylosované funkci žádnou práci. Isidorova snoubenka byla se spolky svého nastávajícího obeznámena a udala klub sebevrahů slovinské policii. Od té doby uplynulo dobrých šedesát let. Spousta času. Celý kus dějin Vůle – k vlastní Smrti.

PŘÍPAD ISIDORA BOJKOVIČE I

Sotva Isidor vstoupil do předsíně,  otevřely se protilehlé dveře předsedovy pracovny a z nich vyšel cizí mladík.

                „Jen zde posečkejte, komise se o vašem případu krátce poradí,“ doprovázel ho bělovlasý předseda tónem laskavým až nemístně. „A vy počkejte rovněž, pane Bojkoviči,“ přihodil pro úplnost. Krátce ještě zamžoural malými očky přes kulaté brýle a zmizel za dveřmi.

                Neznámý mladík chvíli postával, prohlížel si výzdobu na potemnělých stěnách a poněkud nesvůj mačkal kloubnatými prsty elegantní klobouk. Isidor usedl na židli, rozložil své dlouhé nohy do prostoru a ruce si zasunul do kapes. Neměl nejmenší chuť si povídat. Ať je ten člověk kdokoli, patrně se stejně už víckrát nesetkají.

                „Také se ucházíte o členství?“ začal cizinec zdvořile. Ach, tihle nováčci, hovorní jak v čekárně u doktora.

                „Ne,“ odpověděl Isidor prohlížeje si tazatele bez většího zájmu. Mohli být tak stejně staří. Oba tmavé vlasy a sirá pleť Středoevropana z vyšší střední třídy.

                „Máte pěkný oblek,“ nehodlal se nováček vzdát konverzace usedaje na židli naproti, „jsem vlastně rád, že tu nejsou samí, jak to říct, abych neurazil, no, samí zasloužilí džentlmeni. Opravdu rád, pane.“ Naklonil se přes uličku a podávaje kolegovi ruku, představil se jako Zlatan Radujko, jménem směšným, ba až ironickým.

                Protivník, ač nerad, zdvořile gesto opětoval, natáhl se a sevřel nabízenou dlaň, udivilo ho, jak teplou, „Isidor Bojkovič. Máte nezvyklé jméno.“

             „Nezvyklé a docela hloupé, ale co člověk nadělá, že. Jste dlouho členem?“

„Dvanáct měsíců,“ odvětil Isidor a poprvé pocítil, jak velký chlad stojí za tím údajem. Celý rok, dvanáct her.

Viditelně to nováčka udivilo. „A jak dlouho… by mě zajímalo, rozumíte… jak dlouho tak obvykle členství trvá?“ vysoukal nejistě a pověsil se na kolegovu tvář očima zvláštně rozšířenýma.

„To se nedá předem odhadnout,“ konstatoval mladík zkušeně, „když je stabilně nějakých dvacet hráčů… je ta šance vždycky jedna ku dvaceti. Může to vyjít napoprvé, i to už jsem viděl. Nebo  až po letech. Nebo taky nikdy…“ poslední slova takřka spolkl, protože ve dveřích stanul jeden z komisařů, vážný člověk s pěstěným plnovousem, aby uchazeči pogratuloval k přijetí.

Pracovna předsednictva byla místnost nevelká a příkladně ponurá. Vysmahlá zeleň na zádumčivých tapetách a tmavé lakované dřevo nábytku měly připomínat vznešenost staroanglických pánských klubů, jejich konzervativní snobství a ono pověstné zatuchlé bezčasí. Každý tenhle krám, pomyslel si Isidor prohlížeje stolní lampu a majestátní slovníky v knihovně, je tu dýl než my všichni dohromady. Pomíjíme jako hmyz. Scházíme se v téhle hrobce a doufáme, že pomineme rychle.

Když sedě v křesle přednesl svou žádost klidným a jistým hlasem, předsedovi div nespadly obroučky z nosu, jak se podivil. Ne, jistojistě za celé tři roky, co je v klubu předsedou, nezaslechl tak troufalý návrh! Rázem zapomněl na svou laskavou noblesu, jíž si byl funkci získal, a peskoval Isidora jako zpovykaného školáka.

„Uvědomte si laskavě,“ láteřil rozpálen málem do běla, „že společenstvo má, zatraceně, svoje pravidla! Že jste na ně přísahal! Kde si myslíte, že jste?!“ Rychle a zlostně argumentoval historií klubu, jeho ctí a závažností poslání. Mladík seděl nehybně, mlčky sledoval předsedův výklad a čekal, až se vlna přežene.  Zatím se nedělo nic, co by nebyl předpokládal.

„A rád bych vám taky připomenul,“ pokračoval komisař logicky, „jak moc se za vás museli loni pánové přimlouvat! Odhlasovali jsme kvůli vám výjimku, pro těch vašich zatracených čtyřiadvacet let!!“ zakončil s výdechem zjevně vyčerpán. „A teď si sem nakráčíte, člověče nešťastná… jak vy si to vlastně představujete,“ mluvil už s unaveným klidem, „to nemáte v těle ani kapku cti?“ Náramně litoval, že zbyl na takové sousto sám, proč jen si tu neponechal celou komisi. No což, stejně se musí záležitost probrat v plénu. Sklouzl pohledem  na starožitné sloupkové hodiny. Skoro deset. Hra začne o půlnoci. Tolik věcí je třeba přichystat, hlavně nováčka zasvětit, a ještě tohle! Snad ho dneska musí uštvat?

Kdyby se Isidorovi chtělo přepočítávat přítomné v kuřárně, zjistil by, že jsou tu všichni s výjimkou tříčlenného předsednictva, jež teď patrně předjednávalo strategii tohoto neslýchaného precedentu, případu Bojkovič. Maně pozoroval dění u kulečníku, kouřil tenké cigarety, v duši zvláštní klid a jistotu vlastní neústupnosti. Malé skupinky džentlmenů rozprávěly pozvolna a nápadně tiše, důstojní jak orchestr na smuteční hostině, decentní jak hosté v domě oběšencově. Nemusel ani naslouchat, aby poznal, o čem teče řeč. Poklesy akcií, vyhlídky národního průmyslu, dostihy, dokonce fotbal. K hlavnímu tématu samozřejmě nic. Nepsané pravidlo. Mladý pan Zlatan Radujko, na nějž se poněkud pozapomnělo, neobdržev žádného průvodce, toto pravidlo neznal. Ba ani intuicí na něj nepřipadl. Vyhlídl si Isidora, snad že postával stranou u stěny, snad že ho pro stejně mladý věk hodlal považovat za spojence.

„Mohu se k vám přidat? Dovolíte?“

Isidorovi připadal ten člověk velmi vzdálený, jak mu čile pulzovala žilami krev. Jako neskutečný. Nepatřičný v tomto místě s tou svojí viditelnou trémou. Nepochopitelně čerstvý. Pokrčil rameny a připálil mu.

„Víte, zajímalo by mě,“ tázal se novic bezelstně, „když jste sem loni přišel, také jste platil čtyři tisíce dinárů?“

Ten dotaz byl podivně zarážející. „No ano,“ odvětil dotázaný, „čtyři. Za vstup do společenstva čtyři tisíce. To je pevná taxa, řek bych. Naprostá většina mých tehdejších úspor.“

„Eh, nerad bych vypadal jako držgrešle, rozumíte mi,“ krátce se zasmál konverzačním, přitom upřímným smíchem, jaký v klubu snad nikdá neslyšeli, několik zádumčivých džentlmenů se po něm otočilo, „inu, výše částky hovoří o cti, že. Jen jsem si říkal, jestli se to nezvedlo s inflací.“

Společník povytáhl pravé obočí, výraznějšího projevu překvapení nebyl ve svém rozpoložení schopen. „Nezvedlo se to s inflací.“

„Nesmíte se na mě hněvat, příteli, dostalo se mi jen kusých informací, rád bych se u vás trochu dovzdělal,“ s patrnou nervozitou zhášel špičku cigarety o skleněný popelník, „jde tedy o pikovou dámu a kárové eso, tak? Pravidla jsem, myslím, pochopil správně, ostatně jsou prostá…“

Isidor ho přerušil: „Nezlobte se vy, pane, ale vyzvídáte jako fízl.“

Hovorný novic zaraženě zmlkl.

„Řek bych, že jste tu docela špatně,“ típl zručně svoji cigaretu, dveřmi již vcházeli komisaři a zvali všechny členy do herny ke zvláštní plenární poradě.

„Myslíte příliš mlád?!“ dotaz pronesen tónem přímým a závažným, se zjevným nádechem bojovnosti.

Naposledy mu Isidor zajel svým ledovým zrakem do obličeje. „Příliš živý.“

JEN NA PÁR QUESTŮ

Říkám si, jak moc mám litovat svého pošetilého nápadu z oné noci. Kolik hranic jsem asi překročila – nemám přehled. Vzpomínáš na ten opojný večer na horách? Jistěže. Byť by tě tisíc holek pobavilo více, žádná v tobě nedrnká na tuhle hrubou strunu.

Zima, ledový fičák, a my dva v dřevěné chajdě, v teple za praskotu dříví v kamnech, decentním světle dvou svic a něžné péči alkoholu. A dokonale o samotě. Snad by jiný pár prosouložil celou noc. To bychom ale nemohli být my dva.

Nezastírej, oba nás stokrát napadlo, že by se to mohlo stát, myslel sis, že bych tě mohla začít svádět. Poznala jsem tohle tvoje téma, ty nastražené smysly, zachytit každičký náznak a už v zárodku ho odrazit. Ne! Nenechala bych se tak hloupě ponížit – nedotkla bych se tě a kdyby ses mě dotknul ty, byl bys odmítnut. Ne, v těchto sférách jsme měli oba dokonale jasno, až to zdravé nebylo. A možná proto jsme podcenili sféry jiné. Temnější. Lákavější. A přece se něco muselo stát – něco velkého – zákonitě. Ani jeden z nás neplýtvá příležitostmi – naše největší ctnost!

„Začínám o tebe mít strach, Agnes,“ tváříš se nádherně vážně. Co asi stálo na začátku – nějaké moje provokační řeči? Copak já si vzpomínám?

Přihnu si z té velké petky – já přece normálně nepiju tvrdé, že. Zvrátils hlavu a opřel temeno o stěnu. „Jsi tu se mnou sama a nevíš, s čím si zahráváš.“

„A třeba to vím a nemůžu si pomoct,“ přisadím si, no samozřejmě. Ještě a ještě, a víc. Díváš se na mě zpříma pohledem až nevkusně střízlivým. Přece mě musíš varovat, „Mám upito, jsem ozbrojený. Agnes, přestaň.“

Předkloním se dramaticky, snad se lem trička trochu sveze a uvidíš mi do výstřihu. „A já tě chci dráždit, máš to rád! Představuješ si, co všechno by se mohlo stát,“ líbí se mi, jak ti jiskří v očích, „vydráždit to v sobě ještě víc – a nakonec se ovládnout – hm, ta hrdost – zabiják se užuž probouzí, a ty ho zase úspěšně uspíš, znova, znova, pokaždé tak…“

„Agnes…“

„Jenom pubertální hrátky, S., už vidím, jak sbíráš odvahu do mě bodnout – třeba jen do ruky, he!“

Místo odpovědi se natáhneš pro lahev. Chuť v tobě roste. Hlavou se ti honí modlitby v pradávných jazycích.

„Tvůj strach je směšný, příteli,“ odtáhnu se a taky opírám tělo o zeď, koukáme jeden na druhého ve slastném napětí, „nanejvýš mi trochu pochroumáš tělo. Ale od toho je živé, aby se zas dalo dohromady.“ Zvrátím hlavu a pravou nohou vyklepávám neslyšitelnou rockovou melodii.

Náhle vstaneš – co záleží na zámince – zkontrolovat kamna, žár ti dýchne do obličeje. Jít se trochu nadýchat vzduchu, poradit se s rozumem, dokud ještě vnímá, obouváš si boty s náročným šněrováním, hm, nenechám tě vydechnout, „Couváš. Pokaždé couvneš. Zbytečně brzo,“ aniž k tobě natočím hlavu.

Vracíš se, lze čekat, že nasadíš banální téma jakože odnikud, a ejhle – tentokrát ne, snad jsem uvízla drápkem?

„Co navrhuješ?“

Děláš mi radost, okamžik vrním jako kočka se zavřenýma očima, „Tak třeba hru. Trochu větší odvaz než obvykle,“ prudce proměním polohu a zas se nakláním k tobě – té teatrálnosti – „bojíš se krve? Bojíš se bolesti?“

„Ne. O co jde?“ Tvé tělo tak ležérně poskládané, lokty opíráš o kolena, v dlaních hrnek čaje, no ano, nakonec chceš mít věci pod kontrolou, jsem uchvácena.

„Jen na pár questů. Na střídačku,“ usmívám se bezelstně, „dokud alkohol působí. A prohrává ten, kdo to první vzdá. Že na to nemá žaludek nebo odvahu nebo tak,“ kroutím hlavou jak kočandy v nízkorozpočtových filmech. „Bojíš se znechucení, S.?“

Stiskneš rty a zvedneš hlavu: „Dáma začíná.“

Chceš to slyšet, krčím rameny, budu nelítostná (však já dobře vím, k čemu používám alkohol). „Uchop svůj oblíbený nůž,“ pronáším prostě, „a řízni se do předloktí.“

Mlčíš, bez výrazu. To mi tvrď, žes to ode mě čekal!

„Poctivě, ať teče krev!“ Snad už ze mě mluví ten rum? „Tak šesticentimetrový zářez může stačit,“ a nevinný úsměv. Máš pravdu – vím já vůbec, s čím si zahrávám?

Rozmýšlíš se zlomek vteřiny. Na táhneš se pravou rukou daleko přes tělo, ostří se ti blýskne v prstech a krátká čepel už trne očekáváním. Jeden pohled na mě a chvíle prohlížení své levé ruky s vyhrnutým rukávem. Vybral sis svrchní rotor – teď trnu já – snad přece ne!

A přece ano – řízneš se do svalu jistě a snadno, s lehkostí, jak bys v meziřečí zakrojil do pečiva.

Už teče krev v pramíncích, zírám vytřeštěnýma očima na ten úkaz, v duši divnou zámlku a niterné zděšení. Tohle jsem snad nechtěla – vždyť víš, jak někdy kecám – cítím se poražena, už znovu nenajdu odvahu podívat se ti do obličeje.

„Stačí?“ řekl jsi tiše, věcně a tak suše. Je mi stydno, schoulila bych se pod přikrývku někam tisíce mil daleko od tohoto místa, od tvé cynické přítomnosti. Dovedeš být tak nelidsky chladný – proč jsi to udělal?? Proč ses nechal vyprovokovat? Uposlechl hloupý výmysl? Do očí mi stoupají slzy a tváře hoří, mám před očima rudo. To proto, že ti pořád koukám na ránu, z níž prýští krev a rychle odkapává dolů do tmy. Hustá, černá, skutečná, ne jak moje fantazie, bezstarostné a náramně důstojné.

„Takže teď…,“ pravou rukou lovíš v batohu cestovní lékárničku (jak bys byl před odjezdem tušil, že jí bude zapotřebí).

„Vzdávám to,“ vydechnu pohnutě, a všechnu sílu mi pohlcuje zadržovaný pláč.

Co bylo potom? Děsná bolest hlavy a dojem pádu kamsi. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že tě toho večera přehraju?

Pět měsíců klid. Jak milosrdná je tvoje vlastnost leccos přejít mlčením. Ne že bychom si nepsali vůbec, nebo se nesetkávali (jediný pohled na tu jizvu mi v dubnu stačil a málem jsem se rozbrečela znova), ale k tématu nic. A přece ode mě bylo naivní mít tu událost za skončenou.

V červnu jsi mi napsal zprávu:

                Eolla, Agnes,

nad tímhle obsahem jsem přemýšlel docela dlouho a nakonec došel k výsledku: nemůžeš hru vzdát, dokud jsi nevyslechla zadání questu.

Takže na souřadnicích xxxyyy bude zítra mezi 22:00 a 24:00 hořet světlo. Ano, je to za městem, to už asi tušíš, o co jde. Dobře si to rozmysli, jestli přijdeš. Možná to zní divně, ale pokud se nedostavíš, budu radši.

Dobrou noc, S.

Měla jsem čekat trest? Příležitost ke katarzi? Jasně že se dostavím. Byť by mě tam měla šelma hryznout do zátylku!

Po desáté bylo v tom jinak zcela nezajímavém lesíku solidní šero. Na zemi mezi porostem a porostem hoří jednoduchá lampa mihotavým sirým světlem. Vedle ní postavena plechová krabice. Rozhlížím se v naději, že za mnou přijdeš, než mi dojde, že tentokrát ne. Nadarmo není na krabici moje jméno. A přesto se nemůžu zbavit dojmu, že tam ve tmě někde jsi a pozoruješ mě. Jak by sis to mohl nechat ujít?

Otevřu krabici – v ní sbírka drobností a dopis.

Dnes tu s Tebou nebudu, jen tahle krabice a lampa.

Takže, Agnes,

kvůli Tvému rozmaru jsem cedil krev, teď je řada na Tobě. Otázka je jednoduchá - Ještě na mě čekáš?

Odpověď napiš sem pod tuto zprávu, místa je myslím dost. Přiložil jsem všechno, co je třeba – kovové pero, svíčku, zápalky, nádobku, desinfekci… O inkoustu se zmiňovat nemusím, že.

Až budeš hotova, vše ulož zpátky do krabice a lampu zhasni.

S.

Sotva dočítám řádky, je mi mdlo. Pak hrabu v těch věcech – uchopím pero a těžce z toho dosedám, tak mě opouštějí síly. „Dobrýbože, to ne,“ dámská špička, drobná a ostrá jak špendlík ze starých poctivých časů, vsazená do zánovní dřevěné násadky. „To neudělám!“ Chvíli tisknu bezděčně dlaně k obličeji, pak si přece prohlížím ruce u světla. Pěkné hřbety se sametovou pokožkou a žilkami tak něžně vkomponovanými. „Tolik jsem ti ublížila, že se mi musíš mstít?“ Zkoumám své dlaně, bledé a milé, nic o mně nevíš, když si myslíš, že bych byla tak šílená! A na zápěstí pod levou dlaní – řečiště hned pod tenkou kůží, tak viditelné, tak nápadné, až vyzývavé. Naposledy ne! Však jsi dobře věděl, proč sis tu na mě nepočkal! Zkoumám deltu na levém zápěstí ukazováčkem pravé ruky. Bolelo by to hodně? Nesnesu krev.

Přece jsem ti nikdá nezůstala dlužna odpověď! Jenže tohle není jak smočit špičku jehly, copak nevíš, jak hluboko do inkoustu se musí pero ponořit!?

Jdi k čertu, S., chci ti toho napsat docela dost! A přiložena i malá kovová miska a tvůj nůž – ten sakra znám!

Můj zrychlený dech a slzy v očích – zas se rozhlížím na všecky strany. Eh, záchrana na poslední chvíli, to není jeho styl. Nechá mě to vypít do dna.

Budiž tak. Už se mi nechce brečet. A co jsem vlastně chtěla? Co jsem tehdy na počátku, tehdy v zimě, vlastně chtěla???! Copak já to vím? Nechť dílo započne – a neodejdu, dokud ho nedotáhnu, i kdybych to měla vydýchávat celou noc!

Kletě, S., uznávám, že tahle potřeštěná krvavá hra byl můj nápad. A je mi fakt upřímně líto – že je tak

skvostně OPOJNÁ

A ŽE CHCI VÍC!