Sotva Isidor vstoupil do
předsíně, otevřely se protilehlé dveře
předsedovy pracovny a z nich vyšel cizí mladík.
„Jen
zde posečkejte, komise se o vašem případu krátce poradí,“ doprovázel ho
bělovlasý předseda tónem laskavým až nemístně. „A vy počkejte rovněž, pane
Bojkoviči,“ přihodil pro úplnost. Krátce ještě zamžoural malými očky přes
kulaté brýle a zmizel za dveřmi.
Neznámý
mladík chvíli postával, prohlížel si výzdobu na potemnělých stěnách a poněkud
nesvůj mačkal kloubnatými prsty elegantní klobouk. Isidor usedl na židli,
rozložil své dlouhé nohy do prostoru a ruce si zasunul do kapes. Neměl nejmenší
chuť si povídat. Ať je ten člověk kdokoli, patrně se stejně už víckrát
nesetkají.
„Také
se ucházíte o členství?“ začal cizinec zdvořile. Ach, tihle nováčci, hovorní
jak v čekárně u doktora.
„Ne,“
odpověděl Isidor prohlížeje si tazatele bez většího zájmu. Mohli být tak stejně
staří. Oba tmavé vlasy a sirá pleť Středoevropana z vyšší střední třídy.
„Máte
pěkný oblek,“ nehodlal se nováček vzdát konverzace usedaje na židli naproti,
„jsem vlastně rád, že tu nejsou samí, jak to říct, abych neurazil, no, samí
zasloužilí džentlmeni. Opravdu rád, pane.“ Naklonil se přes uličku a podávaje
kolegovi ruku, představil se jako Zlatan Radujko, jménem směšným, ba až
ironickým.
Protivník,
ač nerad, zdvořile gesto opětoval, natáhl se a sevřel nabízenou dlaň, udivilo
ho, jak teplou, „Isidor Bojkovič. Máte nezvyklé jméno.“
„Nezvyklé
a docela hloupé, ale co člověk nadělá, že. Jste dlouho členem?“
„Dvanáct měsíců,“ odvětil Isidor
a poprvé pocítil, jak velký chlad stojí za tím údajem. Celý rok, dvanáct her.
Viditelně to nováčka udivilo. „A
jak dlouho… by mě zajímalo, rozumíte… jak dlouho tak obvykle členství trvá?“
vysoukal nejistě a pověsil se na kolegovu tvář očima zvláštně rozšířenýma.
„To se nedá předem odhadnout,“
konstatoval mladík zkušeně, „když je stabilně nějakých dvacet hráčů… je ta
šance vždycky jedna ku dvaceti. Může to vyjít napoprvé, i to už jsem viděl.
Nebo až po letech. Nebo taky nikdy…“
poslední slova takřka spolkl, protože ve dveřích stanul jeden z komisařů,
vážný člověk s pěstěným plnovousem, aby uchazeči pogratuloval
k přijetí.
Pracovna předsednictva byla
místnost nevelká a příkladně ponurá. Vysmahlá zeleň na zádumčivých tapetách a
tmavé lakované dřevo nábytku měly připomínat vznešenost staroanglických
pánských klubů, jejich konzervativní snobství a ono pověstné zatuchlé bezčasí.
Každý tenhle krám, pomyslel si Isidor prohlížeje stolní lampu a majestátní
slovníky v knihovně, je tu dýl než my všichni dohromady. Pomíjíme jako
hmyz. Scházíme se v téhle hrobce a doufáme, že pomineme rychle.
Když sedě v křesle přednesl
svou žádost klidným a jistým hlasem, předsedovi div nespadly obroučky
z nosu, jak se podivil. Ne, jistojistě za celé tři roky, co je
v klubu předsedou, nezaslechl tak troufalý návrh! Rázem zapomněl na svou
laskavou noblesu, jíž si byl funkci získal, a peskoval Isidora jako zpovykaného
školáka.
„Uvědomte si laskavě,“ láteřil
rozpálen málem do běla, „že společenstvo má, zatraceně, svoje pravidla! Že jste
na ně přísahal! Kde si myslíte, že jste?!“ Rychle a zlostně argumentoval
historií klubu, jeho ctí a závažností poslání. Mladík seděl nehybně, mlčky
sledoval předsedův výklad a čekal, až se vlna přežene. Zatím se nedělo nic, co by nebyl
předpokládal.
„A rád bych vám taky připomenul,“
pokračoval komisař logicky, „jak moc se za vás museli loni pánové přimlouvat!
Odhlasovali jsme kvůli vám výjimku, pro těch vašich zatracených čtyřiadvacet
let!!“ zakončil s výdechem zjevně vyčerpán. „A teď si sem nakráčíte,
člověče nešťastná… jak vy si to vlastně představujete,“ mluvil už
s unaveným klidem, „to nemáte v těle ani kapku cti?“ Náramně litoval,
že zbyl na takové sousto sám, proč jen si tu neponechal celou komisi. No což,
stejně se musí záležitost probrat v plénu. Sklouzl pohledem na starožitné sloupkové hodiny. Skoro deset.
Hra začne o půlnoci. Tolik věcí je třeba přichystat, hlavně nováčka zasvětit, a
ještě tohle! Snad ho dneska musí uštvat?
Kdyby se Isidorovi chtělo
přepočítávat přítomné v kuřárně, zjistil by, že jsou tu všichni
s výjimkou tříčlenného předsednictva, jež teď patrně předjednávalo
strategii tohoto neslýchaného precedentu, případu Bojkovič. Maně pozoroval dění
u kulečníku, kouřil tenké cigarety, v duši zvláštní klid a jistotu vlastní
neústupnosti. Malé skupinky džentlmenů rozprávěly pozvolna a nápadně tiše,
důstojní jak orchestr na smuteční hostině, decentní jak hosté v domě
oběšencově. Nemusel ani naslouchat, aby poznal, o čem teče řeč. Poklesy akcií,
vyhlídky národního průmyslu, dostihy, dokonce fotbal. K hlavnímu tématu samozřejmě
nic. Nepsané pravidlo. Mladý pan Zlatan Radujko, na nějž se poněkud
pozapomnělo, neobdržev žádného průvodce, toto pravidlo neznal. Ba ani intuicí
na něj nepřipadl. Vyhlídl si Isidora, snad že postával stranou u stěny, snad že
ho pro stejně mladý věk hodlal považovat za spojence.
„Mohu se k vám přidat?
Dovolíte?“
Isidorovi připadal ten člověk
velmi vzdálený, jak mu čile pulzovala žilami krev. Jako neskutečný. Nepatřičný
v tomto místě s tou svojí viditelnou trémou. Nepochopitelně čerstvý.
Pokrčil rameny a připálil mu.
„Víte, zajímalo by mě,“ tázal se
novic bezelstně, „když jste sem loni přišel, také jste platil čtyři tisíce
dinárů?“
Ten dotaz byl podivně zarážející.
„No ano,“ odvětil dotázaný, „čtyři. Za vstup do společenstva čtyři tisíce. To
je pevná taxa, řek bych. Naprostá většina mých tehdejších úspor.“
„Eh, nerad bych vypadal jako
držgrešle, rozumíte mi,“ krátce se zasmál konverzačním, přitom upřímným
smíchem, jaký v klubu snad nikdá neslyšeli, několik zádumčivých džentlmenů
se po něm otočilo, „inu, výše částky hovoří o cti, že. Jen jsem si říkal,
jestli se to nezvedlo s inflací.“
Společník povytáhl pravé obočí,
výraznějšího projevu překvapení nebyl ve svém rozpoložení schopen. „Nezvedlo se
to s inflací.“
„Nesmíte se na mě hněvat,
příteli, dostalo se mi jen kusých informací, rád bych se u vás trochu
dovzdělal,“ s patrnou nervozitou zhášel špičku cigarety o skleněný
popelník, „jde tedy o pikovou dámu a kárové eso, tak? Pravidla jsem, myslím,
pochopil správně, ostatně jsou prostá…“
Isidor ho přerušil: „Nezlobte se
vy, pane, ale vyzvídáte jako fízl.“
Hovorný novic zaraženě zmlkl.
„Řek bych, že jste tu docela
špatně,“ típl zručně svoji cigaretu, dveřmi již vcházeli komisaři a zvali
všechny členy do herny ke zvláštní plenární poradě.
„Myslíte příliš mlád?!“ dotaz
pronesen tónem přímým a závažným, se zjevným nádechem bojovnosti.
Naposledy mu Isidor zajel svým
ledovým zrakem do obličeje. „Příliš živý.“
Žádné komentáře:
Okomentovat