„Pánové, prosím vás, nezdržujme,“
jal se předseda vnést do shromáždění řád, „je třeba projednat následující
záležitost. Zde,“ ukázal v rozporu se svým vychováním prstem, „náš
nejmladší člen, pan Bojkovič, přednesl nezvyklou žádost…“ Odkrajoval slova jako
poslanec na schůzi sněmovny, ta zapadala v šumění svátečně vyoblékaných
těl a hukotu ledabylých hlasů v dusné atmosféře zatuchlého salónu. „Pokud
jsem správně porozuměl a mohu tlumočit, žádá nás, celé plénum společenstva,“
vědom si toho, že je mu nasloucháno jen mimochodem, sňal bezmyšlenkovitě
z nosu brýle, „o zproštění přísahy, chce vystoupit z klubu.“
Náhle se rozhostilo naprosté
ticho a všecky zraky se k němu upřely.
„Chce vystoupit z klubu,“
potvrdil věcně do prostoru naplněného pozorností.
Dvacatero očí se obrátilo na
Isidora.
„Je to tak,“ pronesl mladík
skromně, pohodlně usazený ve starém křesle, „zbavte mě závazku, chci zrušit
členství.“
Několik úst se otevřelo
naprázdno, z jiných vyšel krátký sten.
„Neslýchané!“ vyjádřil atmosféru
přísný stařec, člen zasloužilý a vážný, vytočený na své židli bokem
k plénu. „Neslýchané!“ zopakoval a udeřil holí o parkety.
„Tady si někdo nezapamatoval
pravidla…“ „Z klubu vede jediná cesta, aha!“ Poznámky se nasčítaly ve všeobecný
rozruch. Předseda si sklesle čistil skla běloskvoucím kapesníkem, Zlatan
Radujko kroutil udiveně hlavou doprava doleva. Isidor zavřel oči. Připadal si
jako ponořený do vody.
„A že by nám laskavě řekl, co je
příčinou toho nápadu?!“ přehlušil stařec s holí vlnu pohoršení.
Isidor otevřel oči do ticha. „Nic
moc zvláštního,“ doznal popravdě, „potkal jsem dívku. Život mi poprvé ukázal
svou radostnější tvář. Jsem zasnouben, pánové.“
Na takový argument nepřišla žádná
hlasitá reakce, jen mlčení. Isidor si prohlížel jednoho člena po druhém, obézní
i pohublé, rysy tvrdé i rozteklé, hlavy vzpřímené i k zemi skloněné, druha
za druhem, příběh za příběhem, a každou tu figuru prosil v duchu zvlášť.
Vposledku se zastavil u nováčka.
„Není to dobrý precedens,“ ozvalo
se z nejzazšího koutu, „ale já bych mu to povolil.“
Vousatý komisař nakročil do
prostoru. „A kam bychom s takovou přišli, pane? Když si sem bude každý
docházet a odcházet dle libosti, to můžeme klub taky rozpustit rovnou!“ ujal se
role oponenta vůči brýlatému muži s předkusem, jenž zde doposud platil za
příkladného introverta.
„Ať s námi dnes ještě
hraje,“ pokračoval introvert emancipovaně ze svého zákoutí, „dnes naposled. Kdo
jsme my, abychom rozhodovali o jeho životě? Toliko osud, pánové. Toliko osudu
bych ponechal ten soud.“
Isidor poděkoval tím směrem
pokývnutím. Takový kompromis by byl jeho největší nadějí. Návrh rezonoval místností.
Pro svou velkorysost nemohl být snadno odmítnut. Mohl být jedině hlasován.
A tak plénum hlasovalo
v případu Isidora Bojkoviče. Pozdní večer, půl dvanácté. Nikdo již
neupíjel ze skleničky, po desáté hodině byl alkohol zapovězen. Nálada ponurá,
ještě ponuřejší než jindy, ba skoro nepřátelská. Hlasovalo se o jediné výjimce
z pravidel. A odhlasována byla, v původním znění, výraznou většinou.
Snad se slitovali nad jeho mládím, snad drželi ještě v úctě svobodnou vůli
jednotlivce, či snad se rozhodli dopřát bližnímu milosrdenství, jež by sobě
nedopřáli ani omylem. Mladík byl vděčný. Velmi vděčný. Dnes naposledy bude
s nimi hrát. Padne-li mu karta, dostojí svým členským závazkům. Plně a se
ctí. Nepadne-li, jak byl zažil již dvanáctkrát, bude zproštěn přísahy,
členství, vázán jen mlčenlivostí. Už nikdy sem nevkročí. Pro členy klubu
přestane existovat a oni přestanou existovat pro něj. Dá navždy sbohem téhle
ponuré zábavě, odumře v očích těchto lidí, litovat nebude. Nadto slíbil,
že se odstěhuje z města.
Vyvržen z klubu vyvrženců.
Propuštěn opuštěnými. Otupělý a podivně chladný zasedl o půlnoci
s ostatními k velkému bytelnému stolu. Byli tu, pravda, poněkud
natěsnáni, stůl nebyl zas až tak prostorný pro dvacet karetních hráčů, k jejich
účelu však podmínky dostačovaly. Nešlo o to přehrát soupeře, což ani
v této hře nebylo možné. Mohli přece také nakrásně tahat sirky nebo
losovat z klobouku. Nehráli jeden s druhým, pokoušeli osud, pokoušeli
ho pravidelně každou třetí sobotu v měsíci. Nikdá se tady nevtipkovalo,
ale tentokrát dýchala atmosféra skleslostí obzvlášť nepříjemnou. Isidor
zachytil zrakem toho kloubnatého hocha s ironický jménem, seděl opodál.
Jak se mu pořád chvějí prsty, jimiž zvedá první karty. Krátce ještě myslel na
svou snoubenku. Pak se odevzdal Osudu.
Ach, Osud. Ta poslední instance
rezignované vůle. Vůle Života, hlubiny, jež čeří hladinu našich dní. Svěřit se
Osudu, svěřit se Prozřetelnosti. Sebeodevzdání vyšší moci. Snad ani není přiléhavější slovo pro sílu,
jež si pro tentokrát s Isidorem zahrála,
než Ironie. Dýchla mu do tváře. Rozuměl tomu závanu jen vzdáleně a neurčitě,
soudě podle toho, jak dlouho zůstal zírat na pikovou dámu, jež mu zůstala v ruce.
Civěl na ni dobré dvě minuty, nehybný, jako uštknutý, než ji pomalu položil na
stůl potažený ubrusem s barvě ostrého chromoxidu. Ostatní měli všecky
karty složeny a neměli tedy co přiznat, kromě brýlatého introverta, onoho
dobrodince, jenž vyložil všem na oči kárové eso.
Atmosféru nad stolem opanovala
zvláštní pieta, nikdo ani nehlesnul. Dlouho, celé minuty. Nakonec si vzal slovo
předseda, odhadnuv, že se to od něj očekává. Začal krátkým odkašláním, pak
navázal.:
„Pane Isidore Bojkoviči, i přes
své mládí jste zkušeným členem našeho klubu a pravidla znáte. Zde pan účetní,“
chtěl dobrodince označit jménem, ale zapomněl se, „je vaší pojistkou. Kdybyste…
nenašel odvahu, pomůže vám. To víte.“
Mladík seděl strnule, konečně
odtrhnul vyděšené oči od karty na stole a bloudil jimi po postavách v tmavých
oblecích, jako by hledal zachránce. Zdály se cizí, nezúčastněné, nedosažitelné.
A všechny stejné.
Předseda pokračoval: „Za
normálních okolností bych vám pogratuloval a připili bychom na váš úspěch, však
víte… náš klub je povznesen nad tragédie vnějšího světa a… ostatně, proto jsme
přece všichni tady, abychom… pokoušeli náhodu a přiklonili si ji na svou
stranu. Tentokrát si vybrala vás a já se přiznám… vzhledem k žádosti, již
jste prve přednesl a o níž jsme hlasovali.. přece jen bych vám měl
pogratulovat, myslím.“ Rozhlédl se po ostatních tvářích, setkal se s několikerým
lehkým, leč povzbudivým přikývnutím.
„Pane Bojkoviči,“ promluvil
tentokrát tišeji upřímným, přitom laskavým tónem, nejlaskavějším, jakého může
být schopen vážný muž, „udělali jsme pro vás, co jsme mohli. Snad není nic, co
byste nám mohl mít za zlé. Znám vás, jste spravedlivý a čestný džentlmen.“
Isidor, hledě před sebe do
nepřítomna, na ta slova pokýval a hluboce se nadechl. S tím nádechem se
narovnal a rysy v obličeji mu ztvrdly.
„Je řada na vás,“ doplnil
předsedu stařec s holí.
„Spolehněte se, pánové,“ pronesl
Isidor pevně, však tiše a tónem, v němž nebylo lze skrýt pohnutí.
Nálada v klubu byla ten
večer opravdu prachmizerná. Kdykoli jindy se upřímně slavilo, bouchlo se
šampaňské (však vstupní taxa nebyla tak vysoká zbůhdarma), šťastlivci s pikovou
dámou se připíjelo a potřásalo pravicí jako nějakému oslavenci. Taky se s ním
všichni loučili po džentlmensku a objímali ho po jihoslovansku a pilo se po
nekřesťansku. Předseda mu pak nabídl „služební“ pistoli a oslavenec se ujednával
se svou pojistkou nad podrobnostmi. Vše v dobrém, přátelském rozpoložení,
okázale povzneseném nad móresy lidových mas a všeobecné představy o hodnotách.
Tentokrát se nikomu do zapíjení
nechtělo a ač jeden každý člen podal Isidorovi ruku, podobaly se ty rituály
ponejvíc smutečním kondolencím. Předseda mu nabídl pistoli, chlapec ji odmítl s tím,
že má připravenu vlastní. Introvertní „pojistka“ se s oslavencem uradil
jediným hlubokým pohledem do očí a
prodlouženým stiskem.
„Věřte, hned bych s vámi měnil,“
utrousil rozpačitě nováček, pan Zlatan Radujko, když svíral kolegovi dlaň. Ale pro
Isidora byla ta slova vzdálená jak všecky tyhle figury, bezkrevné a snové, jako
by měly splynout se zdí. Nepochybně hovořil pravdu. Měnili by s ním všichni.
Večírek se rozpustil velmi záhy. Vlastně
ještě dřív, než začal. V té bídné náladě neměl žádný z pánů motivaci
se více zdržovat. Také vyvolenec osudu opustil řídnoucí společnost brzy, kolem
jedné. Vypadl z vily do lehkým oparem nasáklé ulice, do oranžové záře
pouličních lamp. Vstrčil ruce do kapes černého flaušového kabátu a volnou,
jakoby nekontrolovanou chůzí se vydal doprava. Nezašel ještě ani za pravý roh,
když byl zezadu hlasitě osloven jménem.
„Tak, kruci, Isidore, počkejte!“
jeho vrstevník chvátal, jako by se bál, že mu ten zaživa pohřbený chodec někam uteče.
Oslovený se otočil, aniž by
vytáhl ruce z kapes.
„Poslyšte,“ spustil Zlatan svižně
a pološeptem, jakoby spiklenecky, „jestli pomýšlíte na útěk, mám ještě nějaké
peníze uspořeny, mohly by se vám hodit…“
Isidor si ho změřil od hlavy k patě
a pak ho provrtal pohledem skoro nepřátelským. „Urážíte mě, pane!“
„Ach, to jsem nechtěl,“ jak
srdečný a chlapecky přímý byl ten hoch, kde se, u čerta, vzal v klubu sebevrahů?
„ale myslel jsem, že vaše snoubenka… a vy sám…“
„Podle sebe soudím tebe?“ rýpl si
Isidor, „tak jste se spletl, nejsem jako vy. Hazarduju se životem, dělám to, u
všech ďasů, pravidelně. Ale se svou ctí si nezahrávám nikdy.“
Nováček, čerstvě zasvěcený první
hrou, nedokázal a nechtěl rozumět. „Ale přece pro lásku…“
Vyvolenec osudu se mu naposledy
zahleděl do očí. Dlouze a majestátně. Jako nesmrtelný na smrtelníka, jako
spočinuvší pohřbený na pachtění trpícího, jako vědoucí na novice.
„Sbohem, pane Zlatane Radujko,
nebylo nám dáno poznat se blíže. Ale já toho nelituju. Už nelituju ničeho. Sbohem.“
Lze ještě něco dodat k tak výmluvnému
závěru? Nelze a ještě jednou nelze. Beznadějně živý zůstal stát na chodníku, ne
málo ohromen, a sledoval vzdalující se postavu v černém kabátě. Jen chvíli,
jen tak krátce, dokud nadějně mrtvý neodbočil doprava a nezmizel za rohem domu
s oprýskanou secesní fasádou.
A tady, za té málo sychravé a docela málo mlžné, zato dosti
tiché noci, se končí případ Bojkovič. Zbývá dodat, že se mladík zastřelil ve
svém pronajatém pokoji vlastní zbraní. Byl nalezen až ráno, mrtev, ve vystydlé,
ba sedlé kaluži krve. Tím dostál své cti a svým klubovým závazkům natolik, že
pojistka, nesmělý pan účetní, neměla ve své vylosované funkci žádnou práci. Isidorova
snoubenka byla se spolky svého nastávajícího obeznámena a udala klub sebevrahů
slovinské policii. Od té doby uplynulo dobrých šedesát let. Spousta času. Celý kus
dějin Vůle – k vlastní Smrti.
Žádné komentáře:
Okomentovat