GROZAR II - REKTOR

III. díl novely (I. díl: PAK-NAKOR, II. díl: AKADEMIE)

               

                 Prorektor vyváděl psí kusy, aby ho zadržel. Vyhrožoval. Taky prosil. Varoval. Ale Grozarova zvědavost tím vším jen narůstala. Stejně by na to jednou přišlo – tak o co jde?

                „O co jde??!“ prorektor skoro řve, „No tak běž a podívej se! A já chtěl chránit zrovna tebe, zrovna tebe…“

                „Chceš mi něco říct, Udi,“ uhadoval protějšek s očima široce rozevřenýma.

                „Ani nevíš,“ klesla prorektorova hlava spolu s rameny, „byl jsi tehdy jako můj starší bratr. A když jsi potom odešel,“ užil ten nejjemnější eufemismus, „zůstal jsem sám. Úplně sám.“

                Grozar zpozorněl. O co, sakra, jde? A znovunalezený mladší bratr, muž dávno dospělý a v plné síle, nechce přestat s těmi pošetilými intimnostmi.

                „Expanze Temné říše, bojové koleje, temná armáda, pak mírová politika nové vlády… Nejprve povinnost, potom ty… jsem unavený, bratře, jsem už unavený! Nejvyšší dění jsem přestal sledovat hned tehdy, kdy mě poprvé nakrmili těmi „moudrostmi“. Že to prý právě my jsme ta ztracená generace, s níž se experimentovalo… že jsme neznali své rodiče a měli jsme sloužit celku s láskou, jakou mravencům dává jejich mraveniště…“

                „Jsi prorektor Zurag-narských kolejí, jsi ve službě!“ to se tu snad už všichni zbláznili?

                „Máš pravdu, dost nářků,“ snaží se Udi ze všech sil pochlapit, ačkoli má snad na krajíčku. „Ty jsi byl vždycky tak silný. Proto jsem tě obdivoval, proto jsem tě potřeboval… Jsem rád, že jsi zpátky,“ a pohlédl na Grozara pohledem tak upřímně dětským, že to v osloveném nemohlo nevyvolat nechuť.

                „Když jsi rád, můžeš pro mě něco udělat,“ řekl tvrdě.

                „A to?“ elf trnul.

                „Chci zpátky mezi eliandary. Tenkrát jsem školu nedokončil. Moh bych to zkusit znova.“

                „Ale ty…“

                „Ale! Prorektor to může zařídit, že!“

                Oslovený se zprvu nezmohl na odpor. Jen zbledl, vyskočil z křesla a chvíli přecházel tam a sem podél nejdelší zdi. Jaká pošetilost svěřovat se zrádci, kterého neviděl dvacet let.

                „Víš ty vůbec, co po mně chceš?!!“ zastavil se před Grozarem a zvedl k němu zachmuřený obličej, „to nestačí, že mě natáhli na tenhle skřipec?!“ a ukázal šikmo ke stolu.

                „Co činíš ty svému národu, bude ti vracet s úrokem.“

                Prorektor se hlasitě nadechl a znovu rozpochodoval, až se náhle zastavil u okna a pohlédl skrze lhostejné sklo dolů na cvičiště.

                „Narážíš na ty dva břídily – ti si svůj trest zasloužili. A když vidím, že se tu procházíš nadále ozbrojen, měl bych je dát zpráskat znovu…“ pravil kysele. Pak se otočil do místnosti, „po těch nekonečných letech tady už věřím jenom na ten bič, příteli,“ zadíval se na bratra přiznávaje nejniternější filosofii, „nenávidím to tady, Grozare, nenávidím! A když teče krev, podle mého rozkazu – pak aspoň trochu cítím… že jsem naživu.“ Znovu vpadl do hlubokého křesla, jakoby vysílen, jakoby vysát neviditelnými predátory.

                Grozar se otočil k odchodu.

                „Nechoď tam, prosím tě…“ zaslechl ještě sténání unaveného funkcionáře, když za sebou zavíral dveře.

-------------------------------------------------

                Hned první jeho kroky zamířily k rektorově pracovně. Jak jinak? Hlídají ho opravdu skvěle. Přede dveřmi se rozvaluje dvoučlenná stráž, dvě ceremoniální kopí opřená o zeď. Jak se přiblížil, vyvalili oči. Tenhle šlendrián, to je k vzteku, adepti asi závěrečného ročníku, ti už by mohli mít trochu smyslu pro povinnost – s takovou tu armádu můžem rovnou rozpustit!

                Ani nezpomalil, překročil jednu nohu, vzal za kliku a prošel dovnitř. Oba mladíci zprudka vyskočili, však jediné, co stihli: jeden za ním zvolal „Stát!“ a druhý jenom „s-“. A to má být vycvičená elfí elitka! Přibouchl jim před nosem, když za sebou svižně zavřel. Nakročil pro jistotu bokem – to kdyby za ním vtrhli, ale nic takového se nestalo. Zato tím, co spatřil před sebou, byl v mžiku paralyzován.

                Nevelká průchozí místnost zaskládaná těžkopádným nábytkem z tmavého ořechu tonula v mléčné mlze tvořené rozvířeným prachem v záplavě slunečního světla, jež sem pronikalo jediným vysokým oknem, proloženým kdysi snad skvostnou vitráží z matovaného skla. A u toho okna stála žena. Subtilní elfka ve vínově červených lněných šatech, jíž studené světlo laskalo už tak skoro bílou pleť. Trochu nesvá z nenadálé návštěvy sepjala prázdné ruce a natočila k němu tázavě svou tvrdou tvář.

                Nemoha uvěřit vlastním očím, Grozar pomalu pustil kliku a jako ve snách popošel k ní o tři kroky, aby si to zjevení prohlédl zblízka. A s každým tím krokem se na něj dívala víc dotčeně, a to ani nemusel vztáhnout ruce. Pravda, že by si i sáhl na ten zázrak, jímž snad kdosi zkouší jeho smysl pro nepříliš vkusný humor.

                „No to mě podrž,“ procedil místo pozdravu. V odpověď zle zasvítily její žlutozelené oči a obličej jí ledověl zlostí stisknutými zuby.

                „Co, ksakru, dělá ženská na zurag-narské bojové škole?“ vypustil pomalu, s přiškrceným výdechem; a to ještě nevěděl, jak dlouze bude muset na tuto fundamentální otázku hledat odpověď.

                Kočičí oči se otevřely dokořán a hleděly naň s podivnou nepřátelskou trpělivostí.

                Ne, na tu myšlenku bylo nemožné uvyknout, čeho je moc, toho je příliš, ještě je Akademie jeho domovem… a v Grozarovi se vypjala první vlna spravedlivého hněvu. „Tak hlava věhlasné instituce si sem přivede sekretářku,“ uvažuje nahlas měře si ji jako exotickou kořist, „a já si říkal, jakých zvráceností se tu můžu dočkat.“ Přistoupil k ní docela blízko a překvapení zvolna vystřídalo pohrdání. „Račte mě ohlásit, dámo, třetí pedelův poskok, jistý Grozar ze Zurag-naru, žádá ctěného rektora o audienci.“

                Kupodivu neucouvla ani poslušně nesklopila zrak, jen na něj dál studeně hledí, jak by mu nerozuměla.

                „Mám se snad uvést sám?!“ ilustračně hodil očima ke dveřím za jejími zády. ,Na tebe začínám být zvědavý, chlape,´ otevírá v hlavě dialog s tím tajemným funkcionářem, dosazeným prý snad samotným Patriarchou, ukrytým v posledním koutě prastaré budovy rektorátu, ,i kdybys tam měl být zamčený, jeden válečník dá s tebou vážnou řeč, a to ještě dneska!´

                „Tak bude to?!“ přisadil na důrazu a zakoulel očima. Konečně poslechla. Sklonila hlavu, do prstů uchopila záhyby své sukně a lehce proklouzla kolem něj. Zdvořile přitom uhnul, žel – jaký údiv – nezamířila k těm dveřím, jak čekal, nýbrž stanula u protilehlé zdi a filcovou paličkou udeřila do visutého gongu takovou silou, že zalehlo v uších i poslednímu hlodavci ve sklepě. Grozarovi se div neprotočily panenky; do pěti sekund tu byl prorektor a s ním ti dva strážní, jejichž službu je zbytečno komentovat, a v závěsu tři eliandaři, jež prvně potkal na chodbě. Kdo všechno ještě přiběhne, možno jen hádat, třeba celý areál, třeba i mrtvoly ze zásvětí.

                Přispěchavší shromáždění se rychle rozprostřelo do řady podél západní zdi. Ne snad přímo po vojensku, ale rozhodně hbitě a poslušně. Grozar jen zíral, sedm postav si ho teď měřilo a v každém obličeji četl všelijak podbarvený nepokoj.

                „Prorektore,“ promluvila konečně a oslovený ustrnul v neradostném očekávání, „odveďte si tohoto – muže,“ (vážně vložila před objekt kratičkou pauzu?) poručila, „rektor dnes nepřijímá.“ Slova se jí vylupovala z úst jak dlažební kostky z koženého měchu a ve vzduchu nebylo necítit jistou trapnost. Udi si neodpustil úšklebek na téma „proč si mě tak podávají, u všech čertů, co já jsem komu udělal“.  Oba mladí gardisté synchronně vykročili vpřed, dál už se na to vyděděnec dívat nechtěl, poslušně k nim došel a postavil se mezi ně. A nebylo mu necítit jistou nepatřičnost, že se tu přední temní bojovníci řadují, jak ženská káže.

                „A padesát ran bičem rozdělte mezi všechny tři,“ pokračovala, „pokud je nechcete nechat vysázet sobě, prorektore. Rozuměl jste?“

A prorektor submisivně sklonil hlavu, „Ano, honorabilis.“ Grozar se po něm udiveně podíval a žilami se mu rozlila podivná obojaká horkost, která tělo nabuzovala a paralyzovala zároveň. Co se tady, sakra, děje!? Co to tam v té pracovně za nezvykle nedobytnými dveřmi sedí za zvíře, že se tu z jeho konkubíny můžou všichni posrat?! Měl sto chutí zařvat, ale ona všeobecná rozpačitost, jíž to tu smrdělo, ho přiměla mlčet. Elfka je lehkým gestem pravé ruky propustila a celá vážná řada se hnula k východu.

„Prorektore,“ pozoruhodné, jak se některá slova pronesená sotva polohlasem dovedou zaříznout do mozku, „a dalších padesát ran mezi ty, kteří ho měli odzbrojit.“

Všech sedm mužů prošlo tiše chodbou, ejhle, jak hojně zalidněnou, skupiny eliandarů, služba ze sekretariátu, několik dalších funkcionářů, ti všichni přiběhli na ten jediný kovový povel; teď se rozestupovali, aby malý průvod mohl projít a kromě Grozara, jemuž hlava nebyla s to zpracovat tolik nečekaných podnětů, hleděli každý do země a tvářili se do jednoho účastně. Vzduch ztekutěl čistokrevným ponížením.

A těch sedm zbitých vlků šlo a šlo, až prošlo celým rektorátem do přízemí. Teprve v loubí při kraji seschlého trávníku se zastavili a mlčky na sebe vzájemně hleděli, dokonale zapomenuvše na všecku hierarchii a veškeré tenze, co mezi sebou kdy měli. Pro tu chvíli neexistoval čas a hranice mezi já a ty se rozpustila.  V sedmi kusech tu úpělo samo mužství a byla to krutá bolest, až hmatatelná, nejvíc v místech, o nichž se nemluví.

„Tak co ještě nevím?“ obrátil se Grozar na bratra, když se konečně vzpamatoval. Snad že přibyl teprve před třemi týdny, byl asi jediný, kdo ještě nekápnul na to, co zde bylo veřejným tajemstvím. A odpověď nepřicházela. Odevzdal své zbraně kadetovi s kulatým ksichtíkem, mladík je přijal nejistě.

„Udi?“

„Jdi mi z očí!“ hodil bratr úsečně a zlostná mrzutost ho znovu vtěsnala do role krutovládce, již si byl pro svou novou funkci předsevzal. Za pár vteřin už z něj byla slyšet jen povinnost, která rozkazuje a trestá.

A Grozarovi v hlavě odpověděla prorocká moudrost Druhého mistra: „Ještě hůř, můj chlapče, než myslíš. Ještě hůř.“

IMMORTAL II

Zatímco jsem si poctivě hleděl pilné práce, byl jsem okraden. Jak nějakej pitomej vtip. Tuhle smrdutou garsonku v srdci neblahé periférie jsem si vybral kvůli stylové tuctovosti. Omlácenej panelák plnej umouněných feťáků a zbitejch hysterek s mláďaty všech barev. Jeden gauner navíc se tu ztratí. Ne že by mě nenapadlo, že tyhle dveře už  byly otevřeny tucty vynalézavejch způsobů… Zvlášť jejich barva – řídký, jakoby vínový emajlový nátěr – bije do očí, v celým baráku asi jediný, jak velká cedule „tyhle dveře, vole!“ (ale snad právě ten mě tehdá před měsícem nadchnul). Myslel jsem, že když se sousedům nonšalantně předvedu v plné výšce, s kérkami na předloktí a zatvrzele nasraným ksichtem… odloží inventuru nejmíň o pár měsíců, kdy už budu pryč. Tak neodložili, eh, byl jsem naivní.

Chci odemknout, a dveře povolí hned při prvním doteku s lehounkým kovovým kliknutím. Ne že bych tu uchovával poklady… ale aspoň postel mohli nechat, šupáci! V koupelně urvané umyvadlo – visí na jediné konzoli, kurva, zkouším aspoň záchod – a ejhle, posvítit si můžu leda očima, ve své důslednosti vyšroubovali i žárovku. Kurva!! Přišel jsem o tašku s hadrama, nějaký papíry i holicí strojek.

To málo, co mi zbylo, jsem naházel do igelitky a přestěhoval se do hotelu. Žádnej Hilton, ale i tak jsem si polepšil snad o tři třídy. Jen na dnešní noc, recepční na mě příliš podezíravě čučí a tahle prácička, co mě čeká dneska, mě taky může nepěkně proslavit. Ještěže mi to tu pomalu končí, přijel jsem před čtyřmi týdny, pár dní, abych se zorientoval, snad dvacet dní mi trvalo vyhmátnout „jádro“, k tomu ta včerejší rodinka jako bonus. Obkroužil jsem, co se dalo, hlavní je zastavit distribuci, ovšem tady je celá situace poměrně čitelná, přijde mi. Do týdne odjedu, a bude to s vědomím, že po sobě nechávám město čisté. Stopa vede dále na jih, někam do Alabamy, budiž. V téhle branži jste, mí rozmilí, jaksi z podstaty věci napřed. Cestuju rád, až si jednou příležitostně vzpomenu, poděkuju.

V poledním slunci vypadá režné zdivo jak pohlednice z mé milované Evropy. Rád bych řek „jak z mého rodiště“, kdybych si jen trochu pamatoval, kde jsem se vlastně narodil. Myslím tehdá poprvé, jako mimino. Musí to bejt hodně dávno. Z dětství nevím zhola nic. A přece jsem musel mít nějaké dětství, přece mě neukuli někde na pekelné kovadlině, na to si připadám příliš lidsky rozměkle. Eh, dost filosofování, v tomhle maličkém, na místní poměry teda, sotva pětipatrovém baráčku čeká hnízdo distributorů a je mou milou povinností… je navštívit.

Ve skleněné výplni zkontroluju svůj před hodinou ne zrovna levně vylepšenej zevnějšek. Vlasy jsem dal zkrátit – z koňského ohonu na nějakejch sedm milimetrů, sněhobílá košile, pod ní v pouzdře ukrytý bajonet (ještěže jsem nikdá nezatoužil producírovat se po světě s něčím delším, kam bych to asi schoval, když špacírkám už definitivně odzvonilo?), z nosu sundávám brýle, co jsem znárodnil jednomu kravaťákovi ráno v kavárně. Nerad bych si je hned rozbil, vidím přes ně líp než normálně. Zní to asi úsměvně, ale copak mám čas obíhat s tímhle tělem doktory? Co by mi asi řek hned ten první, až by se dohmát, že mám za sebou už jeden učebnicový exitus? Vida, kdybych nebyl línej, moh jsem se zabývat medicínou. Byl by ze mě dobrý znalec smrti. Moh bych napsat věroučnou monografii o hranici mezi světy živých a neživých. Jo, na smrt by ze mě byla fundovaná kapacita. Kdybych nebyl línej. Kdybych uměl psát.

Ach, krásné slunečné poledne. S poslíčkem nějaké restaurace jsme si podali dveře. Zkontroloval jsem ho čichem, poslední človíček, jehož jsem nechal svobodně odejít.

„Bydlím tady nahoře,“ hodil jsem mu, když mě míjel, asi si toho ani nevšim, jak studoval displej se seznamem objednávek. Klaply za mnou dveře, stojím pod schodištěm a zhluboka saju zahuštěný vzduch. Jádro. Takových sedm kousků nejmíň. Jsem tu správně.

Za hodinu vstupuju do posledního bytu, nahoře v pátém patře. Dosavadní bilance: dvě ženské, jeden unavenej chlap a jedno individuum „na půli cesty“, co jsem vyrušil od oběda. Roztroušeni po pokojících, jak by mi je dobrá víla předpřipravila. Další tři jsem odsoudil v nepřítomnosti, počkám si na ně venku, do večera budem mít exekuce za sebou, zítra ráno to tu prohledám. Rutina, řeklo by  se, ale… něco se mi nechce líbit. Teď ještě tenhle byt… pach se táhne zpode dveří, doufám, že mě trochu pobavíte, velevážení, ťuky ťuk. Když jsem pobavený, jsem vděčný.

„Vida,“ říkám, sotva tam vlezu. Bytelný jídelní stůl plný lahviček – výběr jak v apatyce a u kuchyňské linky stojí žena. Těžko říct, jestli mladá, ale rozhodně tak vypadá.

„Success at last,“ objevil jsem várnu. Jak v počítačové hře, nezasloužím aspoň plus deset expů? Jdu ledabyle k ní, levou rukou rozhrnu světle žlutý závěs nalevo, zakrýval dětskou postýlku, v ní vrní nemluvně a poněkud nepřirozeně sebou ve spánku škube.

„Zlé sny?“ pronáším nad ním měkce, blondýna stojí bez hnutí, snad pochopila, že mluvím k ní.

„Ty jsi ta můra,“ odpovídá německy, což lahodí mým uším.

Nasazuju si brýle, ač obnaženy, přežily v kapse bez újmy, přesto bych si na ně měl koupit futrál, tak tady si to prohlídnu zblízka. Tebe i ten vercajk. „Takže se známe,“ beru do ruky jednu nádobku za druhou, otvírám je a obsah liju lehce a samozřejmě na dřevěnou podlahu. Stojí tam furt jak přimražená, jen v jediném momentu popadne zašpuntovanou lahvinku, tak ochranitelsky si ji přivine k hrudi, aby ji ušetřila osudu těch druhých, co už jsem stihl vyprázdnit. Nechávám to bez reakce, fakt se vám divím, přece nemůžete bejt tak vylízaní, že byste netušili, co riskujete. Nemluvně za subtilní mřížkou se probírá a začíná pokňourávat. Zaujala mě sklenička s šupinkami hydroxidu – ten nazelenalý, smaragdově plísňový nádech, žádní amatéři, přinejmenším nadvakrát obohacený. Podívám se na ni, hledíme si do očí. Tak prostě, jakoby mimo čas. Co to na mě hraješ, holka? Nejsme si rovni. Mrštím tou sklínkou o stěnu metr za ní. Úlek jí škubne rameny, děcko se rozeřve, střípky hydroxidu, které na podlaze přistály v kalužích, tiše pění.

Že prej dětský pláč hněte jen lidi nervozní. Nevím, kdy mi to kdo řek, ale chci si dokázat, jak hluboký je můj klid, selektivní ignorace, mažu ten jekot a špicluju uši na všecky ostatní zvuky v domě. Snad si příliš nefandím, když mám dojem, že slyším tlouct ženské srdce, teď už jen nějakýho půl metru před sebou.

„A tohle ti mám vylít na hrob?“ měřím si ji po intelektuálsku přes horní obroučky.

„Říká se, že vraždíš jenom ty, co se už napili,“ šeptá opatrně.

„Popravuju,“ v některejch výrazech neumím nebýt puntičkář, „a odsoudit tě můžu i za nedokonaný pokus. Nebo za držení, když víš, co držíš,“ kdybych jen v tom smradu, jímž to tu čpí bezkonkurenčně, dovedl poznat, jak moc je v tom namočená tahle, ale cítím spíš jen feromony, cigaretovej kouř a jakýsi deodorant, „a to ty víš, že.“

V ten moment předmět doličný upustila, reflektivně jsem trhnul pravou rukou, zbytečně. Tenké sklo se rozlítlo na střepy, po lakované podlaze se rozstříkne kaluž s hnědavým zákalem. Rázem je ticho. I mimino nastraží ouška, jak by snad mohlo něčemu rozumět.

Proč si všichni pořád myslíte, že mě nějak dovedete přechytračit? Jsem snad smrtka z lidových vyprávěnek, že bych se dal obehrát v kartách? Nenosím po kapsách úpisy podepsané krví, nepřipíjím štamprlí na vaše zdraví, nedám se uvěznit (aspoň ne na dlouho), vydírat, skřípnout v pasti na medvědy, podplatit… a to hlavně proto, že nemáte nic, co byste mi mohli nabídnout. Chápu, že to prostě musíte donekonečna zkoušet, ale podívejte se na věc taky někdy z druhý stránky… fakt mě tím unavujete. Mám normálně chuť zmáčknout ten teplý ženský krček, dozdobený černou šňůrkou, a zabývat se jinýma záležitostma. Obědem například.

„Ještě máš nějakou čest, Bezejmenný,“ říká do ticha, přiznám, že se mi líbí ta kolínská výslovnost, neslyšel jsem ji hodně dlouho.

Pomalu se projdu přes kaluž k oknu, to ať nevidí, jak mi v ksichtě hraje úsměv. „A tvoje jméno, plavovlasá?“ Sahám do škvíry mezi linkou a obvodovou zdí, hned za balíkem dětských plen, „Heleme se, co já všecko nenajdu.“

„Agnes,“ chvěje se jí hlas. Zřejmě tuší.

„A jaké důvody ti velí hrát o čas, andílku, vidina věčného mládí?“ Jediným vzmachem uklízím stůl, a jsem důsledný – o parkety skleněné krupobití, asi jen ty dvě kameninové misky to podle zvuku přežily. Na desku pokládám kufr, zámky mi poslušně klapnou v prstech – a? Čekám další nával pláče, ale kupodivu hrobové ticho.

„Leukémie,“ slyším po malé prodlevě, oba civíme na součástky destilačního přístroje uloženého v pěkně tvarovaném pouzdře.

„Hm, hezké,“ říkám tak pro sebe, přiklopím víko, rozhrnu záclony, otočím klikou. Vypadal jak starožitný, asi škoda, už leží na dvorku dole za plotem, rozcáplý na pár kusů.

„Samé přitěžující okolnosti, princezno,“ zavírám okno a zas dělám kázání, „jestli něco vážně nesnáším, jste to vy,“ že mě to furt baví, připisuju své vitální optimistické povaze, „co se nalokáte té dračí vody ve snaze vyhnout se chorobě,“ rakovina krve, ty vole, to mě má dojmout?, „smrtelné, bolestivé, nevyléčitelné chorobě, která se vleče jak chromej somrák.“ A kruci, vidím, jak se chodníkem vrací ten poslíček, to se mi nechce líbit.

„Potupnému rozkladu zaživa, beznaději, tomu pitomému umírání, co tak hrozně bolí?“

Otočím se po ní tázavě. „Sám bych to neřekl líp.“ Sáhnu pod košili pro bajonet, zíráš, hm? Trochu zamazaný krví Provinilých. Přes šprušle postýlky zírá i to mimino. Ještěže tak malé děti mají hovno rozum a kulové si pamatujou. Ideální nástroje nevinnosti, myslím. Ale co s tebou, holka, teď fakt váhám a sere mě, že to vidíš. Asi už to tak bude, musím za úkoly, co spěchají víc.

„Napít se znamená odsoudit se,“ házím jí na rozloučenou.

Už mířím ke dveřím, když se musím otočit za podivným tupým žuchnutím. Padla na kolena? Vidím ji klečet nad tou kaluží, vidím její odevzdanou siluetu proti záplavě slunečních paprsků, jež se teď opřely do oken.

„Přijď za mnou pozítří, budu tě čekat,“ pronáší hlasitě k té kaluži.

Jasně, imperativů už jsem si taky vyslech nepočítaně. Neodpovím nic, tady jsme protentokrát hotovi. Bohužel pro nás oba, andílku. Vy jste si zvolili, že pro vás přijdu. Ale nerozhodujete o tom, kdy.

Už stojím na chodbě a dveře jsem zavřel umně bez hlesu a za nimi se dítě znova rozeštkalo. Dole u vchodu tuším několik lidí. Eh, komplikace. Jenom je roztřídit dá fušku, budu rád, když stihnu večeři. Fakt že nerad po sobě zanechávám resty, hlavně proto, že mě nebaví si to všecko pamatovat a furt to držet v patrnosti. Rád bych si odškrtnul tohle město, kompletně, a to do konce týdne. Že bys mi zrovna ty překazila plány? Ruku na srdce, nemáš koule, abys mě napínala celé roky, než tě pach zhybernované krve spolehlivě prozradí. Přimáčknu tě ke zdi, doznáš se rychle. A budeš mít k čemu, o tom nepochybuju. Leukémie, pche. Jestli jsi v tuhle chvíli ještě čistá, tak do rána nebudeš. Hrdinka jak z románu, číháš na můj odchod, abys to svinstvo vylízala z podlahy. No, ať ti chutná špína z mých podrážek, krasavice, já o vás dávno nemám iluze.

Víte hovno, co je důstojnost.

IMMORTAL I

Z chodby široké tak, že by v ní mohly parkovat dodávky, vedou desítky dveří do malých kamrlíků, trapně stejných. Dosud jsem teda žádný nenavštívil, ale dovedu si je zevnitř dost dobře představit: Telka chrlí reklamy, olezlé promáčknuté křeslo, sinalé přítmí začouzeného velkoměsta. V kuchyni ze zamaštěného sporáku hvízdá konvice, dědek se šourá z koupelny, a hned se tam zas vrací, že zapomněl spláchnout. Skrblivě zalívá už třikrát vylouhovaný pytlík čaje, vyšlapanou cestičkou v umělohmotným koberci si to sune do pokoje, šoupá bačkorami, jak se mu klepou ruce, hrnek rychle poťukává o podšálek.

Číslo pět set dvanáct, tady to je. Rázné zaklepání na dveře, hernajs, že by zas ta bába vod výtahu?! Čert vem tyhle staré fuchtle, jen tento tejden otravuje už potřetí. Znovu klepání, „Oh yeah, just a minute!“, přes splihlý béžový župan si uvazuje ten saténový, společenštější, dlaní ulízne zbytek vlasů (dříve bílých, teď přešel na šedou), trvá to dlouho, aby ne – v jeho věku. Baba je pěkně rozrajcovaná, znovu tluče (snad rovnou pěstí?) „Not deaf!“, staříkovi se zvedá tlak, rázem zapomene na veškerou belhavost a několika ráznými kroky jde zjednat pořádek. Sotva uchopí kulatou kliku, upamatuje se na seniorskou důstojnost a s pomalým výdechem otevírá dokořán.

Kdepak bába od výtahu… dvoumetrovej hrdlořez!

Jak mám rád tohle tělo, jeho výšku, sílu, spolehlivost… jen do šířky by mohlo být krapet rozložitější, jeden ale nemůže mít všecko, že. Původní barva kůže (jak snůška medu lesních včel) už mi poněkud zpopelavěla, zato z mýho hyspánskýho ksichtu slumem zocelenýho gaunera jde čirá hrůza. Však taky dědek rázem zbledne, mžik – zarve dveřmi, smůla! Velká bota s těžkou podrážkou dosedne za práh. Moje bota. Hostitel na mě valí oči, couvá, třese se jak rosolnatá houba, neschopen slova.

„Řek bych, že víš  přesně, kdo jsem,“ dneska mně invence nějak neslouží. Umím se uvést i zajímavějc. Ale zas si říkám, že je na místě trochu držet styl. K drsňácké vizáži jednoduchý slovník. Automaticky se pozvu dál a vychovaně za sebou zavírám, aniž bych ze svého hostitele spustil zrak. Vida, toť ukázkový exemplář, smrdí jak uhnívající zákopová noha a z vodnatých očí mu čouhá samo zoufalství. Přes sto let starý čtyřicátník. Nešťastný z vlastní dlouhověkosti. To se občas stává.

„N-n-nesmrtelný,“ odpoví se značným zpožděním, „j-já jsem věděl…“

Kývám chápavě hlavou. Stačí se porozhlídnout. Ne každej má nervy na to, aby mu šly roky jen kalendářně. Vrásčitá kůže, protenčený zbledlý vlas, stařecká třesavka, ledabylé šourání i příhody s inkontinencí. To všechno je fingované. Jako když si třináctky vycpávají prsa a patnáctiletí holí žiletkou beznadějně nahou bradu. Smutný je pohled na Provinilé zmučené svědomím. Kdybyste jen věděli, do čeho lezete, vy bláhoví.

„Pak aspoň nemusím nic vysvětlovat,“ prohodím, dva jednoduché chvaty, chlápek na moment ožije, v mžiku omládlé svalstvo se vypruží, ouha! Ještě se ta zaživa pohřbená bizarnost brání?! Držím ho pod krkem, maně vyjede špičatými prsty proti mému obličeji, ale to už ho usazuju do křesla.

„Mír,“ vyprovázím ho šeptem a myslím, že mě ještě slyší. Z hrudníku mu trčí třiceticentimetrový bajonet, jímž jsem se trefil krásně přímo do škvíry nad překladem cípů obou jeho županů, takže krev ani není vidět. Steče pod pyžamem a vpije se do křesla. Vida, vypadá skoro, jako by usnul u televize.

Nechám ho decentně krvácet a prohlídnu kuchyň. No jasně, v kredenci na horní polici, v krabici od vánočních ozdob. Narkomanova zásobárna. Materiál na tři solidní dávky. Cos to za cvoka, chlape? Jak dlouhos tu chtěl ještě strašit. Další dvě století?

„Jste existenciální feťáci,“ mudruju nad jeho nehybnou schránkou, zatímco čistím špičku své oblíbené zbraně, „kdybyste aspoň trochu,“ naposled se rozhlížím tím tuctovým brlohem, nezapomněl jsem na nic? Všecky ingredience spláchnuty do odpadu, „aspoň trochu domýšleli,“ takže tady jsme hotovi, „důsledky svejch činů.“

Přibouchnu za sebou ten vlčí kumbál a jdu si po svejch k požárnímu schodišti. Naproti výtahům stojí stará ženská a vejrá na mě, nelze ji minout.

„Poslyšte, vy!“ nasadí ježibaba kurážně. Chci ji ušetřit očního kontaktu, ať mě má třeba za tipaře, skloním hlavu, jak ji míjím.

„Nevlastní synovec, pani. Strejda usnul, nechce bejt rušenej,“ vypustím nenápadným polohlasem, jak bych skrytě uplivnul do květináče. Nehodlám se zastavovat, čeká mě seběh nějakejch devatenácti pater. Sotva zmizím z dohledu, půjde se baba dobývat přesně tam, odkud mě viděla vycházet. Hned potom zalarmuje sousedy, cajty, zásahovku, co já vím. To není moje věc. Je sice šeredná jak noc a její krček by v mých prstech křupnul tiše jak upečená kuřecí kostička, ale… Proč vlastně pouštím fantazii na špacír? O ty, co stárnou poctivě, se zásadně nezajímám.

Večerní město mě vítá otevřenou náručí, už zažehují lampy a já cítím solidní hlad. Ještě než se nechám pohltit spletí zapadlých uliček, dávám si naproti přes ulici hot dog – když už, tak rovnou tři, k smrti rád sytím tohle tělo, ani nepamatuju, že bych kdy narazil na výkonnější metabolismus, už jen sledovat, jak to dovnitř padá, je prima. A když jsem nasycený, jsem spokojený. Sousta kloužou širokým jícnem a kotel se rozpaluje, žilami se rozlije ohřátá krev, zalívám ten americkej blaf vodou z modré pet flašky, dva hlty dovnitř, ten třetí v předklonu ven!

„Kurva, chlape, seš magor?!“ Zpoza rohu se vynoří jediné tichounké policejní auto s blikajícím majáčkem a do maníka v teplákovce jako když kopne ďas – vyrazil jak závodní chrt a v úprku mě smetl pravým loktem, div jsem to nevzal hubou o chodník. Kdybych nebyl tak zaměstnán večeří, asi bych ho chlácholivě chytil za rukáv: „Jen klid, kámo, tihle jdou po mně, respektive: půjdou po mně za pár hodin, až se baba vykecá, až ohledají místo činu a projdou záznamy z kamer, až se sepíše protokol a vytiskne se k podpisu a okopíruje k archivaci a nadpraporčík se vychčije a všichni dědci v sousedství se k smrti vyděsej a státní návladní (či jak se tady ty funkce jmenujou) dá pokyn a šéf oddělení  někoho pověří a konečně vyhlásí pátrání…“ To stihnu ještě jeden chod, tak na cestu, říkám si a stavím se znova do malé frontičky. Prodavač se mile usměje, sypnu mu hrst drobných a zvolna se můj večer, tak slibně rozjetý, začíná kazit.

„Are you OK?“ ptá se bez špetky zájmu, asi dost křivím obličej, napadá mě. Řek bych mu popravdě, že mě pálí žáha, ale nevzpomínám si, jak se to řekne anglicky, tak jen malý úšklebek místo pozdravu a jdu si po svejch.

Hernajs, levou rukou ohmatávám přes kapsu kožené bundy svoje žebra, docela fascinován, neschopen se rozhodnout, jestli je tohle tělo v podstatě živé, či mrtvé, leč oživlé… nebo jaké vlastně. Být zombie, tak se asi necpu párkem v rohlíku, pravou rukou přikrmuju odpadkový koš zbytkem své večeře. Zatraceně, ještě abych si nasadil nějakou dietu, nějaký ten zdravý životní styl, jak se teď říká. Rozvažuju, rozvažuju, takové a onaké myšlenky melu v hlavě, nesleduju ani pořádně, kam směřujou mé kroky, rovně vpravo vlevo, až mě v jednom tom streetu, abych se vyjádřil místně, praští do nosu ten notoricky známej zápach a nutí mě zahnout ostře doleva. „Ale hovno, tak tomu říkám kauf!“

Kousek přede mnou cupe rodinka, miláčci, jak ze starýho dobrýho filmu. Ona načesaná a vražená do fajnovýho kostýmku, střevíce na šteklích delších než můj prostřední prst, on je vedle ní o půl hlavy menší, vykračuje si v takových placatých mokasínách, či jak se teď ty módní trendy jmenujou, a špičky směřuje do stran tak příšerně… že ho hanba nefackuje, napadá mě. K tomu baloňák a koubouk  a nápadně velkej kufr; a malej capart, abychom byli úplní, může mi být vzrůstem asi po pás, kmitá nožičkama a vytáčí hlavu na krku jak churavej krocan – hrome, tak jestli tomuhle děcku není aspoň šedesát, tak ať visím! A už mě zmerčili – už se po mně otáčejí, zrychlí ťukání pánských podpatků i dámských jehel, pche, tos nečekal, co ti takhle při večeru dobrá víla nadělí – a hnedle trojdílný balíček! Chlápek má unylej profil, ona je kost jak z opožděnýho Playboje a kreatuře s dětským ksichtíkem hraje v očích stádo čerchmantů.

Zrychlím taky, co jste mysleli, že na vás nedojde? Asi dvě stě metrů stíhací hra na „třeba-je-to-omyl-hele“, pak už mě to nebaví, tři čtyři rychlé nášlapy a máme tu střet delikventů se strážcem zásvětí. Je to tak ohranej trik mejch milovanejch Evropanů snažit se ukrejt v Jú-es-ej, že se nestačím divit, jak se dovedou divit, když si sem pro ně dojdu. Pro každýho Provinilýho si časem dojdu, i pro tebe, ať jseš kdokoli, ženská či mužskej, jak se jednou zapíšeš na seznam mejch klientů… pach, kterej necítíš, tě prozradí. Nespěchám, k čemu taky, můj čas je neomezený, a ten tvůj ti hořkne v žilách, den ze dne je to horší; tvoje odpovědnost. Teď se dobře dívej, mám chuť se předvádět.

Padla krásná tma, stojíme na kraji bezvýznamnýho parčíku, plachá dvojice s pejsánkem se hledí rychle ztratit, zůstáváme jen my čtyři, na poslední tango akorát. Jdu si nejprv pro ni.

„Uteč!!“ sykne chlap, a děcko skáče do křoví a tam už se ani nehne. Co taky jiného? Že by přede mnou někdo vážně zdrhnul a pádil a pádil, dál a dál, to jsem ještě nezažil. Zato afekty, útoky, scény, slzy, třesy, sračky, děsy… nepočítaně. A kecy! Těch nejvíc.

Couvla ke stromu, kde se jí svezl střevíček po mokrém dřevě. Pravým předloktím se opírám o kmen nad její hlavou, strnula, nosem jí div nesetřu pudr, jak se k ní skláním.

„Zasmrádá ti krev, zlato, to ani chanel číslo pět nepřekryje,“ šeptám důvěrně, není kec, že má ta voňavka afrodiziakální účinky. Eh, jak máš jednou ve správě lidské tělo, musíš se o něj starat, to neosereš.  Její amant trne a tupě na nás čumí, říkám si, co by asi tak udělal, kdybych ji teď přefik.

„Jseš vážně moc krásná, kolik ti je?“ pokračuju v námluvách, chlap šermuje za zády s kufrem, nechci ani pomyslet, co tam loví.

„D-děvětatřicet,“ špitnou rudě natřené rtíky. Asi nám to tentokrát nevyjde, kotě, je to škoda.

„Devětatřicet,“ cvrlikám okouzleně, „a kolik dekád k tomu, maličká?“

„Ne, jen  patnáct let, přísahám,“ vážně škoda. Fakt.

„Nepřísahej. A nelži, nemám to rád,“ hrot bajonetu, jímž jí už chvíli objíždím švy na kabátku, zapichuju do kůžičky nad klíční kostí, zatím jen ten jeden milimetr, to víš, že si umím hrát. Nechtěj, abych tě trestal za školáckou chybku.

Dvakrát se rychle nadechne, „Ročník dvacet jedna.“ Víc slyšet nepotřebuju.

„Utekli jsme před válkou, nechápete to! Kdybyste byl na našem místě, taky…“ zmlkne, když ji vidí padat k zemi. Teď můj part.

„Utéct!“ dělám, dělám kázání, „co komu souzeno, tomu nemá co utíkat,“ čtyři myšky svázaný, „a jak tak čuchám tvoji člověčinu, tys dezertoval tak někdy za maršála Radeckýho, ne? O takovej exponát by se starožitníci porvali!“ přiletěl kos, „moh bych tě prodat do cirkusu naloženýho ve formaldehydu,“ ufik ti nos, „mohli by s tebou objíždět školy, kdepak drogy, dětičky,“ přihnal se ras, „tady máte vzorek z našeho preventivního programu a dobře se dívejte, jak končí ti, co si zahrávají s pravidly existence!!“ Zlomil ti vaz.

Popadnu ho za loket krapet teatrálně a zbytečně pomalu. Jeden plytký řez přes baloňák do břicha, druhým mu vylepšuju čelist.

„Tati!!!“ jo, to jsme potřebovali. Divadýlko.

Otáčím se po hlase, přitom chlápkovi drtím levačkou kůži za krkem tak precizně, že mu bolestí div nelezou švábi z dutin.

„A tomu má bejt jako kolik? Jedenáct, dvanáct? Namíchals ten dryják dvanáctiletýmu děcku?!!!“

Dělám svou práci s nasazením a dělám ji dlouho. Hodně dlouho. A světe div se, tu a tam mě některý klient přece jen dovede překvapit. Ne snad tím, že z kufříku vytáhne kolt. (Chceš střílet na Nesmrtelného? No, zkus to, frajere, takovejch masochistů už jsem taky pár řešil, a ejhle: litovali té pošetilosti nakonec všichni, až do morku svejch za plnýho vědomí rozjebanejch kostí.) A už vůbec ne srdceryvnýma prosbama a sáhodlouhým obviňováním, že já nechápu, já neznám, já nemám tušení, že si nedovedu představit to utrpení a příslib života věčného v ten moment… Jak bych se narodil snad včera. Přitom já toho pamatuju…  Viděl jsem vojáky v zákopech zřízené k nepoznání, jak chlemtali svou marnou naději z kaluže na dně kráteru. Viděl jsem matku, co to lila do hrdla dítěti, jemuž granát urval obě ruce. Měl jsem zákazníky s těžkou mentální retardací, zasloužilé vědátory, jak mastný papír průsvitné tuberačky i lepé holčiny, co se bály, že jim příliš stárne kůže. Trestal jsem mnichy oddané charitě, udřené tatíky, co se cítili odpovědní živit hromadu hladových dětí a děti jejich dětí, unavené chlapce, uznávané mistry řemesel i chasníky prožrané sifilídou. Mimina, dědky nad hrobem, ba i celé rodiny. Byl jsem xkrát přemlouván a uprošován nešťastníky, do nichž byl onen zázračný lomcovák vlit násilím, či se ho nalokali tak nějak omylem. Vyslech jsem kopy příběhů a fantastických dramat (ve výsledku jsou vlastně všechny stejně banální), ne že bych se o ně prosil. Jedním uchem, druhým uchem... Ovšem takovou bizarnost, kdy si děcko samo prodlouží dětství o celé století a tak nějak mimochodem hecne dvě své živé hračky, aby mu dělaly rodiče… nad tím jednomu zůstane rozum stát. Ale kdo jsem já, abych je soudil… Nic takovýho. Jsem jen voják s jednoduchým zadáním a toho si hledím, jak nejlíp dovedu.