IMMORTAL I

Z chodby široké tak, že by v ní mohly parkovat dodávky, vedou desítky dveří do malých kamrlíků, trapně stejných. Dosud jsem teda žádný nenavštívil, ale dovedu si je zevnitř dost dobře představit: Telka chrlí reklamy, olezlé promáčknuté křeslo, sinalé přítmí začouzeného velkoměsta. V kuchyni ze zamaštěného sporáku hvízdá konvice, dědek se šourá z koupelny, a hned se tam zas vrací, že zapomněl spláchnout. Skrblivě zalívá už třikrát vylouhovaný pytlík čaje, vyšlapanou cestičkou v umělohmotným koberci si to sune do pokoje, šoupá bačkorami, jak se mu klepou ruce, hrnek rychle poťukává o podšálek.

Číslo pět set dvanáct, tady to je. Rázné zaklepání na dveře, hernajs, že by zas ta bába vod výtahu?! Čert vem tyhle staré fuchtle, jen tento tejden otravuje už potřetí. Znovu klepání, „Oh yeah, just a minute!“, přes splihlý béžový župan si uvazuje ten saténový, společenštější, dlaní ulízne zbytek vlasů (dříve bílých, teď přešel na šedou), trvá to dlouho, aby ne – v jeho věku. Baba je pěkně rozrajcovaná, znovu tluče (snad rovnou pěstí?) „Not deaf!“, staříkovi se zvedá tlak, rázem zapomene na veškerou belhavost a několika ráznými kroky jde zjednat pořádek. Sotva uchopí kulatou kliku, upamatuje se na seniorskou důstojnost a s pomalým výdechem otevírá dokořán.

Kdepak bába od výtahu… dvoumetrovej hrdlořez!

Jak mám rád tohle tělo, jeho výšku, sílu, spolehlivost… jen do šířky by mohlo být krapet rozložitější, jeden ale nemůže mít všecko, že. Původní barva kůže (jak snůška medu lesních včel) už mi poněkud zpopelavěla, zato z mýho hyspánskýho ksichtu slumem zocelenýho gaunera jde čirá hrůza. Však taky dědek rázem zbledne, mžik – zarve dveřmi, smůla! Velká bota s těžkou podrážkou dosedne za práh. Moje bota. Hostitel na mě valí oči, couvá, třese se jak rosolnatá houba, neschopen slova.

„Řek bych, že víš  přesně, kdo jsem,“ dneska mně invence nějak neslouží. Umím se uvést i zajímavějc. Ale zas si říkám, že je na místě trochu držet styl. K drsňácké vizáži jednoduchý slovník. Automaticky se pozvu dál a vychovaně za sebou zavírám, aniž bych ze svého hostitele spustil zrak. Vida, toť ukázkový exemplář, smrdí jak uhnívající zákopová noha a z vodnatých očí mu čouhá samo zoufalství. Přes sto let starý čtyřicátník. Nešťastný z vlastní dlouhověkosti. To se občas stává.

„N-n-nesmrtelný,“ odpoví se značným zpožděním, „j-já jsem věděl…“

Kývám chápavě hlavou. Stačí se porozhlídnout. Ne každej má nervy na to, aby mu šly roky jen kalendářně. Vrásčitá kůže, protenčený zbledlý vlas, stařecká třesavka, ledabylé šourání i příhody s inkontinencí. To všechno je fingované. Jako když si třináctky vycpávají prsa a patnáctiletí holí žiletkou beznadějně nahou bradu. Smutný je pohled na Provinilé zmučené svědomím. Kdybyste jen věděli, do čeho lezete, vy bláhoví.

„Pak aspoň nemusím nic vysvětlovat,“ prohodím, dva jednoduché chvaty, chlápek na moment ožije, v mžiku omládlé svalstvo se vypruží, ouha! Ještě se ta zaživa pohřbená bizarnost brání?! Držím ho pod krkem, maně vyjede špičatými prsty proti mému obličeji, ale to už ho usazuju do křesla.

„Mír,“ vyprovázím ho šeptem a myslím, že mě ještě slyší. Z hrudníku mu trčí třiceticentimetrový bajonet, jímž jsem se trefil krásně přímo do škvíry nad překladem cípů obou jeho županů, takže krev ani není vidět. Steče pod pyžamem a vpije se do křesla. Vida, vypadá skoro, jako by usnul u televize.

Nechám ho decentně krvácet a prohlídnu kuchyň. No jasně, v kredenci na horní polici, v krabici od vánočních ozdob. Narkomanova zásobárna. Materiál na tři solidní dávky. Cos to za cvoka, chlape? Jak dlouhos tu chtěl ještě strašit. Další dvě století?

„Jste existenciální feťáci,“ mudruju nad jeho nehybnou schránkou, zatímco čistím špičku své oblíbené zbraně, „kdybyste aspoň trochu,“ naposled se rozhlížím tím tuctovým brlohem, nezapomněl jsem na nic? Všecky ingredience spláchnuty do odpadu, „aspoň trochu domýšleli,“ takže tady jsme hotovi, „důsledky svejch činů.“

Přibouchnu za sebou ten vlčí kumbál a jdu si po svejch k požárnímu schodišti. Naproti výtahům stojí stará ženská a vejrá na mě, nelze ji minout.

„Poslyšte, vy!“ nasadí ježibaba kurážně. Chci ji ušetřit očního kontaktu, ať mě má třeba za tipaře, skloním hlavu, jak ji míjím.

„Nevlastní synovec, pani. Strejda usnul, nechce bejt rušenej,“ vypustím nenápadným polohlasem, jak bych skrytě uplivnul do květináče. Nehodlám se zastavovat, čeká mě seběh nějakejch devatenácti pater. Sotva zmizím z dohledu, půjde se baba dobývat přesně tam, odkud mě viděla vycházet. Hned potom zalarmuje sousedy, cajty, zásahovku, co já vím. To není moje věc. Je sice šeredná jak noc a její krček by v mých prstech křupnul tiše jak upečená kuřecí kostička, ale… Proč vlastně pouštím fantazii na špacír? O ty, co stárnou poctivě, se zásadně nezajímám.

Večerní město mě vítá otevřenou náručí, už zažehují lampy a já cítím solidní hlad. Ještě než se nechám pohltit spletí zapadlých uliček, dávám si naproti přes ulici hot dog – když už, tak rovnou tři, k smrti rád sytím tohle tělo, ani nepamatuju, že bych kdy narazil na výkonnější metabolismus, už jen sledovat, jak to dovnitř padá, je prima. A když jsem nasycený, jsem spokojený. Sousta kloužou širokým jícnem a kotel se rozpaluje, žilami se rozlije ohřátá krev, zalívám ten americkej blaf vodou z modré pet flašky, dva hlty dovnitř, ten třetí v předklonu ven!

„Kurva, chlape, seš magor?!“ Zpoza rohu se vynoří jediné tichounké policejní auto s blikajícím majáčkem a do maníka v teplákovce jako když kopne ďas – vyrazil jak závodní chrt a v úprku mě smetl pravým loktem, div jsem to nevzal hubou o chodník. Kdybych nebyl tak zaměstnán večeří, asi bych ho chlácholivě chytil za rukáv: „Jen klid, kámo, tihle jdou po mně, respektive: půjdou po mně za pár hodin, až se baba vykecá, až ohledají místo činu a projdou záznamy z kamer, až se sepíše protokol a vytiskne se k podpisu a okopíruje k archivaci a nadpraporčík se vychčije a všichni dědci v sousedství se k smrti vyděsej a státní návladní (či jak se tady ty funkce jmenujou) dá pokyn a šéf oddělení  někoho pověří a konečně vyhlásí pátrání…“ To stihnu ještě jeden chod, tak na cestu, říkám si a stavím se znova do malé frontičky. Prodavač se mile usměje, sypnu mu hrst drobných a zvolna se můj večer, tak slibně rozjetý, začíná kazit.

„Are you OK?“ ptá se bez špetky zájmu, asi dost křivím obličej, napadá mě. Řek bych mu popravdě, že mě pálí žáha, ale nevzpomínám si, jak se to řekne anglicky, tak jen malý úšklebek místo pozdravu a jdu si po svejch.

Hernajs, levou rukou ohmatávám přes kapsu kožené bundy svoje žebra, docela fascinován, neschopen se rozhodnout, jestli je tohle tělo v podstatě živé, či mrtvé, leč oživlé… nebo jaké vlastně. Být zombie, tak se asi necpu párkem v rohlíku, pravou rukou přikrmuju odpadkový koš zbytkem své večeře. Zatraceně, ještě abych si nasadil nějakou dietu, nějaký ten zdravý životní styl, jak se teď říká. Rozvažuju, rozvažuju, takové a onaké myšlenky melu v hlavě, nesleduju ani pořádně, kam směřujou mé kroky, rovně vpravo vlevo, až mě v jednom tom streetu, abych se vyjádřil místně, praští do nosu ten notoricky známej zápach a nutí mě zahnout ostře doleva. „Ale hovno, tak tomu říkám kauf!“

Kousek přede mnou cupe rodinka, miláčci, jak ze starýho dobrýho filmu. Ona načesaná a vražená do fajnovýho kostýmku, střevíce na šteklích delších než můj prostřední prst, on je vedle ní o půl hlavy menší, vykračuje si v takových placatých mokasínách, či jak se teď ty módní trendy jmenujou, a špičky směřuje do stran tak příšerně… že ho hanba nefackuje, napadá mě. K tomu baloňák a koubouk  a nápadně velkej kufr; a malej capart, abychom byli úplní, může mi být vzrůstem asi po pás, kmitá nožičkama a vytáčí hlavu na krku jak churavej krocan – hrome, tak jestli tomuhle děcku není aspoň šedesát, tak ať visím! A už mě zmerčili – už se po mně otáčejí, zrychlí ťukání pánských podpatků i dámských jehel, pche, tos nečekal, co ti takhle při večeru dobrá víla nadělí – a hnedle trojdílný balíček! Chlápek má unylej profil, ona je kost jak z opožděnýho Playboje a kreatuře s dětským ksichtíkem hraje v očích stádo čerchmantů.

Zrychlím taky, co jste mysleli, že na vás nedojde? Asi dvě stě metrů stíhací hra na „třeba-je-to-omyl-hele“, pak už mě to nebaví, tři čtyři rychlé nášlapy a máme tu střet delikventů se strážcem zásvětí. Je to tak ohranej trik mejch milovanejch Evropanů snažit se ukrejt v Jú-es-ej, že se nestačím divit, jak se dovedou divit, když si sem pro ně dojdu. Pro každýho Provinilýho si časem dojdu, i pro tebe, ať jseš kdokoli, ženská či mužskej, jak se jednou zapíšeš na seznam mejch klientů… pach, kterej necítíš, tě prozradí. Nespěchám, k čemu taky, můj čas je neomezený, a ten tvůj ti hořkne v žilách, den ze dne je to horší; tvoje odpovědnost. Teď se dobře dívej, mám chuť se předvádět.

Padla krásná tma, stojíme na kraji bezvýznamnýho parčíku, plachá dvojice s pejsánkem se hledí rychle ztratit, zůstáváme jen my čtyři, na poslední tango akorát. Jdu si nejprv pro ni.

„Uteč!!“ sykne chlap, a děcko skáče do křoví a tam už se ani nehne. Co taky jiného? Že by přede mnou někdo vážně zdrhnul a pádil a pádil, dál a dál, to jsem ještě nezažil. Zato afekty, útoky, scény, slzy, třesy, sračky, děsy… nepočítaně. A kecy! Těch nejvíc.

Couvla ke stromu, kde se jí svezl střevíček po mokrém dřevě. Pravým předloktím se opírám o kmen nad její hlavou, strnula, nosem jí div nesetřu pudr, jak se k ní skláním.

„Zasmrádá ti krev, zlato, to ani chanel číslo pět nepřekryje,“ šeptám důvěrně, není kec, že má ta voňavka afrodiziakální účinky. Eh, jak máš jednou ve správě lidské tělo, musíš se o něj starat, to neosereš.  Její amant trne a tupě na nás čumí, říkám si, co by asi tak udělal, kdybych ji teď přefik.

„Jseš vážně moc krásná, kolik ti je?“ pokračuju v námluvách, chlap šermuje za zády s kufrem, nechci ani pomyslet, co tam loví.

„D-děvětatřicet,“ špitnou rudě natřené rtíky. Asi nám to tentokrát nevyjde, kotě, je to škoda.

„Devětatřicet,“ cvrlikám okouzleně, „a kolik dekád k tomu, maličká?“

„Ne, jen  patnáct let, přísahám,“ vážně škoda. Fakt.

„Nepřísahej. A nelži, nemám to rád,“ hrot bajonetu, jímž jí už chvíli objíždím švy na kabátku, zapichuju do kůžičky nad klíční kostí, zatím jen ten jeden milimetr, to víš, že si umím hrát. Nechtěj, abych tě trestal za školáckou chybku.

Dvakrát se rychle nadechne, „Ročník dvacet jedna.“ Víc slyšet nepotřebuju.

„Utekli jsme před válkou, nechápete to! Kdybyste byl na našem místě, taky…“ zmlkne, když ji vidí padat k zemi. Teď můj part.

„Utéct!“ dělám, dělám kázání, „co komu souzeno, tomu nemá co utíkat,“ čtyři myšky svázaný, „a jak tak čuchám tvoji člověčinu, tys dezertoval tak někdy za maršála Radeckýho, ne? O takovej exponát by se starožitníci porvali!“ přiletěl kos, „moh bych tě prodat do cirkusu naloženýho ve formaldehydu,“ ufik ti nos, „mohli by s tebou objíždět školy, kdepak drogy, dětičky,“ přihnal se ras, „tady máte vzorek z našeho preventivního programu a dobře se dívejte, jak končí ti, co si zahrávají s pravidly existence!!“ Zlomil ti vaz.

Popadnu ho za loket krapet teatrálně a zbytečně pomalu. Jeden plytký řez přes baloňák do břicha, druhým mu vylepšuju čelist.

„Tati!!!“ jo, to jsme potřebovali. Divadýlko.

Otáčím se po hlase, přitom chlápkovi drtím levačkou kůži za krkem tak precizně, že mu bolestí div nelezou švábi z dutin.

„A tomu má bejt jako kolik? Jedenáct, dvanáct? Namíchals ten dryják dvanáctiletýmu děcku?!!!“

Dělám svou práci s nasazením a dělám ji dlouho. Hodně dlouho. A světe div se, tu a tam mě některý klient přece jen dovede překvapit. Ne snad tím, že z kufříku vytáhne kolt. (Chceš střílet na Nesmrtelného? No, zkus to, frajere, takovejch masochistů už jsem taky pár řešil, a ejhle: litovali té pošetilosti nakonec všichni, až do morku svejch za plnýho vědomí rozjebanejch kostí.) A už vůbec ne srdceryvnýma prosbama a sáhodlouhým obviňováním, že já nechápu, já neznám, já nemám tušení, že si nedovedu představit to utrpení a příslib života věčného v ten moment… Jak bych se narodil snad včera. Přitom já toho pamatuju…  Viděl jsem vojáky v zákopech zřízené k nepoznání, jak chlemtali svou marnou naději z kaluže na dně kráteru. Viděl jsem matku, co to lila do hrdla dítěti, jemuž granát urval obě ruce. Měl jsem zákazníky s těžkou mentální retardací, zasloužilé vědátory, jak mastný papír průsvitné tuberačky i lepé holčiny, co se bály, že jim příliš stárne kůže. Trestal jsem mnichy oddané charitě, udřené tatíky, co se cítili odpovědní živit hromadu hladových dětí a děti jejich dětí, unavené chlapce, uznávané mistry řemesel i chasníky prožrané sifilídou. Mimina, dědky nad hrobem, ba i celé rodiny. Byl jsem xkrát přemlouván a uprošován nešťastníky, do nichž byl onen zázračný lomcovák vlit násilím, či se ho nalokali tak nějak omylem. Vyslech jsem kopy příběhů a fantastických dramat (ve výsledku jsou vlastně všechny stejně banální), ne že bych se o ně prosil. Jedním uchem, druhým uchem... Ovšem takovou bizarnost, kdy si děcko samo prodlouží dětství o celé století a tak nějak mimochodem hecne dvě své živé hračky, aby mu dělaly rodiče… nad tím jednomu zůstane rozum stát. Ale kdo jsem já, abych je soudil… Nic takovýho. Jsem jen voják s jednoduchým zadáním a toho si hledím, jak nejlíp dovedu.