IMMORTAL II

Zatímco jsem si poctivě hleděl pilné práce, byl jsem okraden. Jak nějakej pitomej vtip. Tuhle smrdutou garsonku v srdci neblahé periférie jsem si vybral kvůli stylové tuctovosti. Omlácenej panelák plnej umouněných feťáků a zbitejch hysterek s mláďaty všech barev. Jeden gauner navíc se tu ztratí. Ne že by mě nenapadlo, že tyhle dveře už  byly otevřeny tucty vynalézavejch způsobů… Zvlášť jejich barva – řídký, jakoby vínový emajlový nátěr – bije do očí, v celým baráku asi jediný, jak velká cedule „tyhle dveře, vole!“ (ale snad právě ten mě tehdá před měsícem nadchnul). Myslel jsem, že když se sousedům nonšalantně předvedu v plné výšce, s kérkami na předloktí a zatvrzele nasraným ksichtem… odloží inventuru nejmíň o pár měsíců, kdy už budu pryč. Tak neodložili, eh, byl jsem naivní.

Chci odemknout, a dveře povolí hned při prvním doteku s lehounkým kovovým kliknutím. Ne že bych tu uchovával poklady… ale aspoň postel mohli nechat, šupáci! V koupelně urvané umyvadlo – visí na jediné konzoli, kurva, zkouším aspoň záchod – a ejhle, posvítit si můžu leda očima, ve své důslednosti vyšroubovali i žárovku. Kurva!! Přišel jsem o tašku s hadrama, nějaký papíry i holicí strojek.

To málo, co mi zbylo, jsem naházel do igelitky a přestěhoval se do hotelu. Žádnej Hilton, ale i tak jsem si polepšil snad o tři třídy. Jen na dnešní noc, recepční na mě příliš podezíravě čučí a tahle prácička, co mě čeká dneska, mě taky může nepěkně proslavit. Ještěže mi to tu pomalu končí, přijel jsem před čtyřmi týdny, pár dní, abych se zorientoval, snad dvacet dní mi trvalo vyhmátnout „jádro“, k tomu ta včerejší rodinka jako bonus. Obkroužil jsem, co se dalo, hlavní je zastavit distribuci, ovšem tady je celá situace poměrně čitelná, přijde mi. Do týdne odjedu, a bude to s vědomím, že po sobě nechávám město čisté. Stopa vede dále na jih, někam do Alabamy, budiž. V téhle branži jste, mí rozmilí, jaksi z podstaty věci napřed. Cestuju rád, až si jednou příležitostně vzpomenu, poděkuju.

V poledním slunci vypadá režné zdivo jak pohlednice z mé milované Evropy. Rád bych řek „jak z mého rodiště“, kdybych si jen trochu pamatoval, kde jsem se vlastně narodil. Myslím tehdá poprvé, jako mimino. Musí to bejt hodně dávno. Z dětství nevím zhola nic. A přece jsem musel mít nějaké dětství, přece mě neukuli někde na pekelné kovadlině, na to si připadám příliš lidsky rozměkle. Eh, dost filosofování, v tomhle maličkém, na místní poměry teda, sotva pětipatrovém baráčku čeká hnízdo distributorů a je mou milou povinností… je navštívit.

Ve skleněné výplni zkontroluju svůj před hodinou ne zrovna levně vylepšenej zevnějšek. Vlasy jsem dal zkrátit – z koňského ohonu na nějakejch sedm milimetrů, sněhobílá košile, pod ní v pouzdře ukrytý bajonet (ještěže jsem nikdá nezatoužil producírovat se po světě s něčím delším, kam bych to asi schoval, když špacírkám už definitivně odzvonilo?), z nosu sundávám brýle, co jsem znárodnil jednomu kravaťákovi ráno v kavárně. Nerad bych si je hned rozbil, vidím přes ně líp než normálně. Zní to asi úsměvně, ale copak mám čas obíhat s tímhle tělem doktory? Co by mi asi řek hned ten první, až by se dohmát, že mám za sebou už jeden učebnicový exitus? Vida, kdybych nebyl línej, moh jsem se zabývat medicínou. Byl by ze mě dobrý znalec smrti. Moh bych napsat věroučnou monografii o hranici mezi světy živých a neživých. Jo, na smrt by ze mě byla fundovaná kapacita. Kdybych nebyl línej. Kdybych uměl psát.

Ach, krásné slunečné poledne. S poslíčkem nějaké restaurace jsme si podali dveře. Zkontroloval jsem ho čichem, poslední človíček, jehož jsem nechal svobodně odejít.

„Bydlím tady nahoře,“ hodil jsem mu, když mě míjel, asi si toho ani nevšim, jak studoval displej se seznamem objednávek. Klaply za mnou dveře, stojím pod schodištěm a zhluboka saju zahuštěný vzduch. Jádro. Takových sedm kousků nejmíň. Jsem tu správně.

Za hodinu vstupuju do posledního bytu, nahoře v pátém patře. Dosavadní bilance: dvě ženské, jeden unavenej chlap a jedno individuum „na půli cesty“, co jsem vyrušil od oběda. Roztroušeni po pokojících, jak by mi je dobrá víla předpřipravila. Další tři jsem odsoudil v nepřítomnosti, počkám si na ně venku, do večera budem mít exekuce za sebou, zítra ráno to tu prohledám. Rutina, řeklo by  se, ale… něco se mi nechce líbit. Teď ještě tenhle byt… pach se táhne zpode dveří, doufám, že mě trochu pobavíte, velevážení, ťuky ťuk. Když jsem pobavený, jsem vděčný.

„Vida,“ říkám, sotva tam vlezu. Bytelný jídelní stůl plný lahviček – výběr jak v apatyce a u kuchyňské linky stojí žena. Těžko říct, jestli mladá, ale rozhodně tak vypadá.

„Success at last,“ objevil jsem várnu. Jak v počítačové hře, nezasloužím aspoň plus deset expů? Jdu ledabyle k ní, levou rukou rozhrnu světle žlutý závěs nalevo, zakrýval dětskou postýlku, v ní vrní nemluvně a poněkud nepřirozeně sebou ve spánku škube.

„Zlé sny?“ pronáším nad ním měkce, blondýna stojí bez hnutí, snad pochopila, že mluvím k ní.

„Ty jsi ta můra,“ odpovídá německy, což lahodí mým uším.

Nasazuju si brýle, ač obnaženy, přežily v kapse bez újmy, přesto bych si na ně měl koupit futrál, tak tady si to prohlídnu zblízka. Tebe i ten vercajk. „Takže se známe,“ beru do ruky jednu nádobku za druhou, otvírám je a obsah liju lehce a samozřejmě na dřevěnou podlahu. Stojí tam furt jak přimražená, jen v jediném momentu popadne zašpuntovanou lahvinku, tak ochranitelsky si ji přivine k hrudi, aby ji ušetřila osudu těch druhých, co už jsem stihl vyprázdnit. Nechávám to bez reakce, fakt se vám divím, přece nemůžete bejt tak vylízaní, že byste netušili, co riskujete. Nemluvně za subtilní mřížkou se probírá a začíná pokňourávat. Zaujala mě sklenička s šupinkami hydroxidu – ten nazelenalý, smaragdově plísňový nádech, žádní amatéři, přinejmenším nadvakrát obohacený. Podívám se na ni, hledíme si do očí. Tak prostě, jakoby mimo čas. Co to na mě hraješ, holka? Nejsme si rovni. Mrštím tou sklínkou o stěnu metr za ní. Úlek jí škubne rameny, děcko se rozeřve, střípky hydroxidu, které na podlaze přistály v kalužích, tiše pění.

Že prej dětský pláč hněte jen lidi nervozní. Nevím, kdy mi to kdo řek, ale chci si dokázat, jak hluboký je můj klid, selektivní ignorace, mažu ten jekot a špicluju uši na všecky ostatní zvuky v domě. Snad si příliš nefandím, když mám dojem, že slyším tlouct ženské srdce, teď už jen nějakýho půl metru před sebou.

„A tohle ti mám vylít na hrob?“ měřím si ji po intelektuálsku přes horní obroučky.

„Říká se, že vraždíš jenom ty, co se už napili,“ šeptá opatrně.

„Popravuju,“ v některejch výrazech neumím nebýt puntičkář, „a odsoudit tě můžu i za nedokonaný pokus. Nebo za držení, když víš, co držíš,“ kdybych jen v tom smradu, jímž to tu čpí bezkonkurenčně, dovedl poznat, jak moc je v tom namočená tahle, ale cítím spíš jen feromony, cigaretovej kouř a jakýsi deodorant, „a to ty víš, že.“

V ten moment předmět doličný upustila, reflektivně jsem trhnul pravou rukou, zbytečně. Tenké sklo se rozlítlo na střepy, po lakované podlaze se rozstříkne kaluž s hnědavým zákalem. Rázem je ticho. I mimino nastraží ouška, jak by snad mohlo něčemu rozumět.

Proč si všichni pořád myslíte, že mě nějak dovedete přechytračit? Jsem snad smrtka z lidových vyprávěnek, že bych se dal obehrát v kartách? Nenosím po kapsách úpisy podepsané krví, nepřipíjím štamprlí na vaše zdraví, nedám se uvěznit (aspoň ne na dlouho), vydírat, skřípnout v pasti na medvědy, podplatit… a to hlavně proto, že nemáte nic, co byste mi mohli nabídnout. Chápu, že to prostě musíte donekonečna zkoušet, ale podívejte se na věc taky někdy z druhý stránky… fakt mě tím unavujete. Mám normálně chuť zmáčknout ten teplý ženský krček, dozdobený černou šňůrkou, a zabývat se jinýma záležitostma. Obědem například.

„Ještě máš nějakou čest, Bezejmenný,“ říká do ticha, přiznám, že se mi líbí ta kolínská výslovnost, neslyšel jsem ji hodně dlouho.

Pomalu se projdu přes kaluž k oknu, to ať nevidí, jak mi v ksichtě hraje úsměv. „A tvoje jméno, plavovlasá?“ Sahám do škvíry mezi linkou a obvodovou zdí, hned za balíkem dětských plen, „Heleme se, co já všecko nenajdu.“

„Agnes,“ chvěje se jí hlas. Zřejmě tuší.

„A jaké důvody ti velí hrát o čas, andílku, vidina věčného mládí?“ Jediným vzmachem uklízím stůl, a jsem důsledný – o parkety skleněné krupobití, asi jen ty dvě kameninové misky to podle zvuku přežily. Na desku pokládám kufr, zámky mi poslušně klapnou v prstech – a? Čekám další nával pláče, ale kupodivu hrobové ticho.

„Leukémie,“ slyším po malé prodlevě, oba civíme na součástky destilačního přístroje uloženého v pěkně tvarovaném pouzdře.

„Hm, hezké,“ říkám tak pro sebe, přiklopím víko, rozhrnu záclony, otočím klikou. Vypadal jak starožitný, asi škoda, už leží na dvorku dole za plotem, rozcáplý na pár kusů.

„Samé přitěžující okolnosti, princezno,“ zavírám okno a zas dělám kázání, „jestli něco vážně nesnáším, jste to vy,“ že mě to furt baví, připisuju své vitální optimistické povaze, „co se nalokáte té dračí vody ve snaze vyhnout se chorobě,“ rakovina krve, ty vole, to mě má dojmout?, „smrtelné, bolestivé, nevyléčitelné chorobě, která se vleče jak chromej somrák.“ A kruci, vidím, jak se chodníkem vrací ten poslíček, to se mi nechce líbit.

„Potupnému rozkladu zaživa, beznaději, tomu pitomému umírání, co tak hrozně bolí?“

Otočím se po ní tázavě. „Sám bych to neřekl líp.“ Sáhnu pod košili pro bajonet, zíráš, hm? Trochu zamazaný krví Provinilých. Přes šprušle postýlky zírá i to mimino. Ještěže tak malé děti mají hovno rozum a kulové si pamatujou. Ideální nástroje nevinnosti, myslím. Ale co s tebou, holka, teď fakt váhám a sere mě, že to vidíš. Asi už to tak bude, musím za úkoly, co spěchají víc.

„Napít se znamená odsoudit se,“ házím jí na rozloučenou.

Už mířím ke dveřím, když se musím otočit za podivným tupým žuchnutím. Padla na kolena? Vidím ji klečet nad tou kaluží, vidím její odevzdanou siluetu proti záplavě slunečních paprsků, jež se teď opřely do oken.

„Přijď za mnou pozítří, budu tě čekat,“ pronáší hlasitě k té kaluži.

Jasně, imperativů už jsem si taky vyslech nepočítaně. Neodpovím nic, tady jsme protentokrát hotovi. Bohužel pro nás oba, andílku. Vy jste si zvolili, že pro vás přijdu. Ale nerozhodujete o tom, kdy.

Už stojím na chodbě a dveře jsem zavřel umně bez hlesu a za nimi se dítě znova rozeštkalo. Dole u vchodu tuším několik lidí. Eh, komplikace. Jenom je roztřídit dá fušku, budu rád, když stihnu večeři. Fakt že nerad po sobě zanechávám resty, hlavně proto, že mě nebaví si to všecko pamatovat a furt to držet v patrnosti. Rád bych si odškrtnul tohle město, kompletně, a to do konce týdne. Že bys mi zrovna ty překazila plány? Ruku na srdce, nemáš koule, abys mě napínala celé roky, než tě pach zhybernované krve spolehlivě prozradí. Přimáčknu tě ke zdi, doznáš se rychle. A budeš mít k čemu, o tom nepochybuju. Leukémie, pche. Jestli jsi v tuhle chvíli ještě čistá, tak do rána nebudeš. Hrdinka jak z románu, číháš na můj odchod, abys to svinstvo vylízala z podlahy. No, ať ti chutná špína z mých podrážek, krasavice, já o vás dávno nemám iluze.

Víte hovno, co je důstojnost.