VYVOLENÍ II

Od včerejšího večera poprchávalo. Drobné kapénky páchnoucí vody hýčkaly starou dlažbu, jejíž holé kamenné hlavy čněly k hluchému nebi. Tmel ze spár mezi nimi dávno chyběl, rozežrán kyselými dešti. Na sever k horám mířila malá karavana. Pět mladých lidí, shrbených a zahalených do černých igelitových kápí. Tři táhli dvoukoláky naložené zbožím a batohy, zabalené v plachtách z PVC. Hle, jak smutné procesí stěhuje část nejdražšího jmění. Pomalu, rozvážně postupují dolů po cestě poseté shnilými krámy, vyhýbajíce se výmolům a hlubokým průrvám v žalostném dláždění.

Ze zvonice má člověk opravdu všechno jak na dlani. Agnes zapálila louč a zachumlala se do husté vlněné pleteniny. Pochmurná delegace se zvolna ztrácela za clonou jedovatého mžení, jež zvolna ustávalo. Saidé se vydal už před hodinou s menší skupinou do bludiště uliček. Vyhledat Koňského dědka a dojednat s ním zápůjčku aspoň jednoho z jeho valachů. Podle všeho dědek zase nad ránem šmejdil po městě. Saidému osobně by to bylo jedno, ale chlapi ze Stanice to viděli neradi. Jejich základna, jejich město, jejich teritorium.

„K čemu ty tajnosti, příteli,“ pronesla smírně ke schodišti, jež zaznívalo blížícími se kroky a polohlasým supěním. Sám velitel bezpečnosti, jak se rád tituloval. Prošel ztěžka kolem ní a zhasil louč.

„Zbláznila ses? Žádné světlo na zvonici! V noci ani ve dne!“
„A už vůbec ne otevřený oheň,“ doplnila ho.

Opřel se pravicí o zeď a nahnul se k oknu, před nímž seděla. „Kdyby bylo po mém,“ začal zvolna, hledě přitom do vlhké mlhy k horám, „vypadla bys ještě včera večer. Když už jsi ale tady,“ tón hlasu nezakrýval, jak mu její přítomnost pije krev, „taky si mákneš.“

Agnes polilo horko v očekávání něčeho neblahého.

„Pomůžeš ve skleníku nosit vodu. A to tak, že hned!“ natočil k ní masitý obličej s tetováním kolem očí v barvě usedlé krve umrlců. Na tuhle chvíli čekal bezmála dvanáct hodin. A dočkal se. Saidé je pryč, holce nezbude než poslechnout. Ostatně nevymyslel pro ni nic ponižujícího. Dolovat ze studny vodu a nosit ji do kuchyně a lázně byl dennodenní úkol na pár hodin. Z nějakého nikdy nevysloveného důvodu se voda považovala za ženskou starost, zatímco muži si brali za úkol obstarávat palivo.

„Mám ti to snad dát písemně!“

Agnes se zvedla a zamířila ze schodů. Vztek jí hnal krev do hlavy, ale vazoun si pro „donucovací prostředky“ nechodí daleko. To si stihla všimnout. Taky se bere děsně vážně. Dáš mu najevo, jak tě sere, a máš po srandě. Sestupoval hned za ní, aby si ohlídal, že splní, co jí uložil. Co teď? V horké hlavě se rychle klubaly zaječí úmysly. Pracovat teda rozhodně nebude! Nosit vodu… Chtějí z ní sedřít kůži? Nepatří k nim a rozhodně se nesníží na úroveň řadového člena Stanice. Bydlet s nimi? Jíst? Nosit vodu, chystat, uklízet, obstarávat, hlídat děti? Chodit na sběr? To byla vůbec nejoblíbenější činnost tady. Rabovat domácnost za domácností, kanceláře, obchody, univerzitu, nemocnici, dokonce galerie, budovu soudu, radnici a staré muzeum, prolízat domy od půdy po sklep, ulici za ulicí, vzít, co se hodí. Ne, nikdy se k nim nesníží! Ach, kdybyste jen věděli, vy pošetilí…

*  *  *

Jejich odhad nebyl úplně přesný. Městem nešmejdil Koňský dědek, nýbrž malý kluk, asi dvanáctiletý, kterého neznali. Postupoval pomalu, probíral se veteší zaplevelenou hlavní silnicí na jižním svahu a za uzdu vedl unaveného tažného koně, obtěžkaného velkými žlutými vaky, do nichž chlapec ukládal nalezené poklady. Sbíral snadno tvarovatelné dráty, nářadí, provazy a podobné krámy. Taky drogistické zboží, ale největším úlovkem byl perlový náhrdelník, jejž objevil ve velkém domě až úplně dole u staré tržnice. Zabalil ho do šátku a strčil do kapsy, ale neodolal a každou chvíli se zastavoval, aby se šňůrou lesklých kuliček znovu pokochal.

V jednom takovém okamžiku ho přepadla dvoučlenná hlídka. „Hej, kluku!“ V poslední chvíli se chlapec otočil, poděšen nechal otevřená ústa, v prstech sevřel perleťový poklad.

„Kdes vzal toho koně?!“ statný blonďák zmáčkl drobnou ručku, hošík sykl a udidlo pustil. Zíral na oba muže, sotva dvojnásobného věku, než byl sám, ale neodpověděl. Ten druhý se k němu shýbl. „Neumíš mluvit, co,“ uchopil dětskou bradu, chlapec ucukl, mužská ruka hmátla po útlé paži, dítě se rozkřičelo. Sytý řev brzy přešel ve vzlykot, žádné artikulované zvuky, ani náznak.

„Nemluví, parchant jeden,“ zacloumal blonďák mimoděk uzdou. Apatický valach jen zafrkal.

„Hele ho, zloděje,“ škubnul ten druhý perlami, které se do drobné hrsti už nevešly. Děcko ale nepustilo, škubnul znovu, nit se přetrhla, kuličky se rozsypaly, většina se rozutekla dolů po hrbolaté cestě. Nářek ustal, všichni tři zůstali na okamžik zírat na tu perlovou spoušť.

Mladík vytáhl kolt.

„Neblbni, je to malej kluk!“

„Je to zloděj koní! Zajímalo by mě, odkud přitáhl, „hej, synku – ztrať se,“ namířil na něj zajištěnou zbraní. Kluk začal couvat, pak se otočil a úprkem se pustil dolů po silnici.

„Ven z města!“ doprovázel ho blonďákův hlas, „nebo skončíš –“

Za jejich zády stanul Saidé s dvoučlenným doprovodem. „To se mi snad zdá. To už okrádáme i toulavá děcka?!“

„Čorka,“ odplivl blonďák za prchající postavičkou, „tenhle valach patří Koňskému dědkovi. A to nemluvím o těch krámech, co tu sbíral.“

Saidé popošel ke koni a poplácal ho po mohutné šíji. Pak nahlížel do jednoho ze žlutých vaků. „Asi jo, ale jak víš, že k dědkovi nepatří i ten kluk?“

„Nesmysl! Dědek žije sám. Byl jsem u něho stokrát, žádné děcko jsem tam neviděl.“

Stočili se zpátky ke Stanici. Cestou vedli úvahu, jaké opatření by jim pomohlo udržet si trvalý přehled o všech obyvatelích Jižních svahů. Co takhle plošný registr obyvatel a občanské průkazy? Ha ha, ovšem pomyšlení, že by mohli vládnout nad celým územím, vydávat závaznou legislativu a fakticky regulovat život všech bytostí v okolí Stanice, mělo svůj omamný rozměr. Místo výměnného obchodu je třeba zdanit? Vytyčit hranice, vydávat zákony, zajistit bezpečnost, svrchovanost, suverenita, ustálená jurisdikce… vlastní stát, Saidé?

Cizí kluk, hm, ze západu na východ až k horizontu se táhne Spáleniště. Obrovské, smrtonosné, prokleté. Tak kde se tu vzal?

*  *  *

Ačkoli se na první pohled vztahy na Stanici tvářily rovnoprávně, vládla tu samozvaná hierarchie. V kuchyni poroučela paní Magda. Pětačtyřicetiletá žena, výrazně nejstarší jedinec na základně. Před Pohromou šéfovala závodní kuchyni, v čemž ani teď nehodlala ustat. Měla se za všeobecně oblíbenou a uznávanou, každý čin sledoval její osobní důležitost. Vynutila si do své komůrky starý šlapací šicí stroj a přiměla kluky, aby jí ho rozchodili. Po večerech se na něm „dřela“, i když snad neexistoval textilní výrobek, jejž by neměli v zásobě na dobrých dvacet let dopředu. Paní Magda byla pracovnice svědomitá a Saidého či Esovo slovo u ní bylo svaté. Mezi ženami však toužila po statutu z jejího věku vyplývajícím. Komandovala Agnes celé dopoledne, ta nosila další a další kanystry vody, mlčela a zuřila. Dobře míněná moudra paní vrchní kuchařky, že bez práce nejsou koláče a že komu se nelení… by vytočila i mrtvého. Proč ji Saidé u všech čertů nevzal s sebou ven?

Před obědem se konečně vytratila. Ještě tak poslouchat, že koho chleba jíš… Musela to vzít řádnou oklikou k úpatí. V troskách nádražní haly vyhledala své zásoby. Na zbytcích někdejšího nástupiště, oddělena od vyhlídky na město vysokou zdí, rozdělala maličký oheň. Znovu dlela ve svých maskáčových hadrech a vojenských botách, ve kterých byla přišla. Ale neměla už svou dýku, tu pořád zadržovala Esova Bezpečnostní jednotka.

Agnes se opřela zády o zavlhlý brizolit a koukala do plamenů. Snad si nevšimnou, že jim zmizelo něco dřeva, jež měli vyskládané v kapli vedle krbu. Žmoulala pět dní starý chleba. Nebylo jí do jídla, bylo jí do breku. Jaká budoucnost, Saidé? Na Stanici je těžký vzduch. Obyvatelé na sebe nevraží a tvůj velitel bezpečnosti si brousí zuby na místo absolutního vládce základny. Nevšiml sis? Kouká mu to z těch jeho podbarvených očí. Ráno jsi vyslal delegaci na Jižní svahy, obejdou chalupy, nakoupí maso. Ale jejich návrat tě nepotěší.

Za zdí zavrzal šrot, zakřupala suť, v posledních zachovalých zárubních se objevil Saidé.

„Nejsme zas tak hrozní, Agnes, na oběd jsi mohla zůstat.“

„Ovesná kaše s překvapením paní Magdy? Už jsem měla tu čest.“

Přisedl k ní na zelenou karimatku. „Pro tebe,“ otevřel jí dlaň a vložil do ní pár perleťových kuliček, jež nasbíral cestou. „A tady,“ vrátil jí dýku s dlouhou tenkou čepelí. Žádný úsměv ale v odpověď nepřišel.

„Skoro jako bys mě přišel vyprovodit.“

„Neblbni, počítá se s tebou k večeři. Za pár hodin se vrátí karavana, přiveze drůbež.“

Pak vyprávěl, jak koně provizorně umístili do skleníku, nažere se čerstvé trávy, zanechá nějaké hnojivo. A zítra se s ním osobně vypraví za Koňským dědkem, aby věc urovnal.

„Ty se fakt vyznáš. Nic ti nezkazí náladu,“ prohlížela si lesk největší perly.

„Stanice je na vzestupu,“ vzpomněl na požehnaný stav své dívky, „věci jdou dobře. Zásoby jídla minimálně na dva roky a pak… Na Jižních svazích je zdravá půda. Jehličí ji ochránilo. Jen aby taky někdy vylezlo slunce,“ zvedl oči k obloze, „ta věčná inverze mi leze krkem.“

„I Eso je dobrej, hraje frajera, ale je na něho celkem spoleh. Před pěti měsíci přišel o sestru. Prostě se v noci sebrala a odešla přes Spáleniště. Je z tebe trochu nervózní,“ zahleděl se jí do obličeje a další slova pronášel záměrně pomalu, „přišla jsi právě z toho směru.“

Řekla by mu, že Spáleniště je obrovské, jak sám tuší, zamořená krajina, kde raší toxický lišejník a prohánějí se divoké zrůdy, zbytky zubožených savců zaživa uhnilých. Ale není nekonečné, přejdeš ho za pár dní, jen musíš mít zásoby, odvahu a dost sil. Dávat pozor, kam šlapeš a vůbec se mít na pozoru. Nedopustit, aby se tvé naděje vpily do jedovaté půdy, aby ti kůži poleptal kyselý déšť a tvé svaly se rozpustily ve shnilých kalužích. Aby ti obličej rozežraly jehličky smrdutého popela, jenž přichází ve větrných poryvech, agresivní a lstivý. Několikadenní pouť, sebere ti slova. V obsažném mlčení pozorovali skomírající oheň a zaposlouchali se do dávno odeznělých zvuků nádraží.

*  *  *

Ke kostelu se vrátili právě v okamžiku, kdy tříčlenná Bezpečnostní jednotka vlekla neznámé mátožné tělo. Ze zahalených obličejů jim koukaly jen podezíravé oči.

„Co je tenhle zač?“

Muž asi třicetiletý, zanedbaného zjevu, ohromný jetý kabát, špinavé vlasy se mu lepily na tvář, měl nepřítomný pohled, a když ho lapli kousek odtud, sotva se vlekl.

„Tak mluv!“ pustili ho u schodiště. Těžce hekl a vrávoravě se obracel ke kamenným stupňům.

„Je zfetovanej.“

Saidé si přetáhl šátek přes obličej a vyměnil své kožené rukavice za žluté, gumové. Přiklekl k nečekanému hostu, uchopil jeho hlavu do obou rukou a natočil směrem k nebi. Reakce přítomných prozradily úlek. Muži sykli, z ženského hrdla vyšel krátký výkřik. Pískovcové sochy světců na římse kostela jako by se zachvěly odporem. Saidé se nepohnul, jen na moment zavřel oči. Muž měl ústa rozežraná až k bradě. Odhalená čelist bez rtů a všech předních zubů dala tušit zbytky jazyka ve svých útrobách.

„Nažral se toho slizkého lišejníku, idiot!“

„Kudy přišel?!“ Saidé zvýšil hlas.

Muži mlčeli a jaksi automaticky se všichni podívali na Agnes. Před jejich zraky pomalu couvla. Všimli si, ach, moc dobře si všimli, jak se na cizince prvně dívala.

„Neznám ho,“ pronesla tiše v posvátné hrůze z živoucí mrtvoly.

Chlapi se po sobě významně podívali. Pak promluvil blonďák. Pevně a rozvážně: „Přes půl roku jsme tu sami. Žádná návštěva. Ani noha. A teď najednou,“ přecházel očima z Agnes na Saidého, „za poslední dva dny je tu už třetí. To se mi, kurva, nechce líbit.“