VYVOLENÍ III

Drahnou dobu stáli, než našli řeč a začali řešit, co s příchozím. S tím vakem hnijícího masa, jemuž vévodil rozežraný obličej. To nedovedeš pochopit, Saidé, co je oběť Spáleniště, co je ten, jehož Vyvolení vyvrhnou ze svého středu. Co je smutek, který ti rozmáčí prsty na rukou a tkáň na chodidlech promění v hnízdo páchnoucích vředů. Nadopovaný halucinogenním lišejníkem patrně už o sobě neví. A skomírající zbytky vědomí? Copak tuší, kde teď je a že ji přece našel? Přeživší už z principu netruchlí po těch, o něž je připravila Pohroma. Agnes bledne, zírá před sebe a mlčí. A přece plody lidské zášti nelze odpustit.

Ještě chroptí, ale z města už se sám neodplazí.

„Já bych ho hodil do Jámy. Co jiného?“ blonďák si upravuje stylový plášť, sahá mu ke kotníkům, což trochu překáží při chůzi.

„Mrtvola k mrtvolám.“

Saidé stojí a mlčky hledí pod sebe. A jeho mlčení všem připomíná, že cizinec pořád dýchá. Ještě chvíli, pak se Eso narovná a prostým povelem rozhýbe svoje lidi.

Naložili ho na drátěnou káru, jen tak, jak byl, v tom jeho ohromném kabátě, aniž by mu podestlali. Agnes přihlížela a Saidé nakonec vytáhl nůž. Běž radši dovnitř, sejdeme se nahoře. A nikomu nic neříkej.

*  *  *

Odešli před čtvrt hodinou, za okny se šeří, ale tma nepřijde. Tak jako ve dne nepřichází světlo, Pohroma obé přetavila do hutných kouřů, jež bloudí po slepém nebi.

Agnes ryje nehty do masivních trámů a brání se křiku. Kdyby mu propadla, nebyl by k utišení. Z příchozího je odchozí. Už nežije, jeho tělo najde spočinutí v masovém hrobě. Saidé s nimi nešel, ukrátil cizinci trpné chvíle, pomohl naložit pytel vápna, tím jeho úkol končí. Pohřebiště znovu vidět nepotřebuje. Ani kazit náladu ostatním členům Stanice. Vlastně je vděčný, že má lidi, co se bez řečí chopí práce nedotknutelných, aby se vrchní velitel nemusel špinit. A vpravdě – Saidé má po krk lidského masa i krve i násilí i vzteku. Ale dorazit ho musel, to musíš chápat, Agnes, víš, Eso má své mouchy, je schopen překlopit tělo do Jámy a zasypat ho nehašeným vápnem ještě zaživa. Vlastně - je schopen i dalších věcí. Saidé zrychlil krok a schody na Zvonici bere po dvou. Nechce vzpomínat. Nebyl na Pohřebišti skoro rok a rozhodně mu to nechybí.

Najednou nevěděl, co by jí řekl. Žádné dědictví po panu Záhadném ti nenesu, v jediném svém zavazadle – jetém vojenském vaku – měl kočku. Docela černou a docela mrtvou. Ach, kolika z nás se ještě zmate rozum v hlavě? A já potřebuju vědět, kdo to byl a co ho sem přivedlo, a vím, že ty to víš, ale nechci být netaktní.

Obrátila se k němu, ale hledí stranou na tělo krajního zvonu.

„Nemáš mi to za zlé, doufám.“

Přivře oči a zavrtí hlavou, v prstech drtí třísku odloupnutou z dřevěného nosníku. Pak k němu vzhlédne. „Viděla jsme to vaše Pohřebiště, příteli. Pěkná sbírka těl. I ženy. I děti,“ mluví bezbarvým hlasem, „taky tvoje práce?“

Snad špatně slyšel? Ona nemá ponětí, jakým peklem si prošli, než vybojovali město pro sebe! Mužským tělem se rozlije zvláštní živost. Co mu chce vyčítat?? Vypustit to z pusy někdo jiný, snad by ho praštil.

„Řekni mi, kdo to byl,“ tak studeným tónem k ní ještě nemluvil, „kdo byl ten chlap?“

Žádná odpověď. Opírá se o trám a ani se na něj nedívá, zírá průzorem mezi jeho ramenem a tělem zvonu severním oknem do dálky. Opřel se o tentýž trám z druhé strany.

„Poslyš, Agnes, až se to rozkecá po Stanici… nemůžu stát na tvé straně proti všem svým lidem.“

Šero vystupuje ze stěn a rozlévá se místností, prochází mezi trámy a těžkými těly zvonů, vstoupilo i mezi ně.

„Karavana se vrací.“

Otočil se ke špinavému sklu. Pět postaviček zabalených v igelitu táhne náklad k základně.

„Ta večeře platí.“

Scházel ze schodů, jak namáhavá a nekonečná je to chůze, cítil bílého hada, jenž se plíží ke Stanici, aby jí přinesl zkázu. Proces už se rozběhl. Zatím je příliš nejasný, úskočný a vzdálený a on, Saidé, mu nedovede vzdorovat. Poslední rozhovor s Agnes o samotě, další už Eso nepřipustí. A nedozvěděl se nic. Měl naléhat, prosit, přimáčknout ji ke zdi? Aspoň ji tam neměl nechat, zapálí další signální louč, velitel bezpečnosti bude zuřit, poštve členy Stanice proti jejich vůdci. A až se dostaví ten, jemuž Agnes kyne z naší vlastní zvonice, pak už budeme všichni vědět, na čem jsme. A já nechci hádat, kdo to je. A nechci věřit, že bys mě kdy zradila.

*  *  *

Žádná běžná večeře, nýbrž hostina. Vrchní kuchařka ohmatává těla mladých kachen, čtyři z nich už jsou vykuchané, potřené olejem, nacpané bylinami, mají zašité otvory a nohy svázané provázkem k sobě. Paní Magda by však radši viděla drůbež i s peřím. Jak má takhle vědět, že jsou skutečně čerstvě zaříznuté? Že je dědek někde nesušil kolik dní?

„Zas kachny,“ ušklíbá se hoch, jenž se svým věkem patnácti let zařazuje již hrdě mezi dospělé členy Stanice.

„Tak si dáš vajíčka, a nefrfněj,“ dívka si upraví vlasy sponkou a krájí zeleninu. Saidé sedí u stolu a maně sleduje svou milou, tvary jejího těla, oblé bříško pod bílou zástěrou. Kouká na ty přípravy, na ten kuchyňský frmol a marně vzpomíná, proč je dnes hostina a co že se vlastně oslavuje. Snad nějaké výročí? Asi že jsou na Stanici všichni zdraví a šťastní, pche. Tak sedí, ze cviku přebrušuje čepel svého největšího nože a hádka dětí u malého stolečku pod oknem mu projede hlavou jak vítr po dálnici. Blonďák stojí ve dveřích a chce mu něco důvěrného. Saidému těžknou nohy, když vychází na chodbu, podivuje se tvarům kamenné dlažby.

Všechno se sere. Ten zatracenej kůň pošel! Leží ve skleníku a je kompletně tuhej.

Saidé zatne pěst a stiskne zuby. „Ve skleníku?!! Jak se to, kurva, mohlo stát!!“

Taková kardinální blbost zavést tam neprověřené zvíře. Studna, tráva, jabloně, záhony…. Kurva! A to tam nechtěl onehdy dovolit dětem ani přinést papouška v kleci. Teď nechápe, jak mohl nevidět tak velké riziko. Osmisetkilové! V žilách mu vaří krev, když táhne za masivní kliku těžkých dveří. V hlavě se mu ozve její ironie „Ty se fakt vyznáš.“

*  *  *

Tabule bohatě obložená, osazenstvo nazdobené a navoněné. Kdo si dal tu zatracenou práci s tím zasedacím pořádkem? V kapli jsou teď všechny stoly seřazené do jediné dlouhé nudle pokryté olivově zeleným suknem. A doslova přetékají. Drůbeží pečeně, spousta vařených vajec, omáčky, sušené ovoce a ovšem i čerstvé. Jak by snad už neměl nastat zítřek. A samozřejmě místo pro velitele Stanice je včele toho všeho. A jistě – en face zakotvil šéf Bezpečnostní jednotky, obklopen svými věrnými od nejoddanějších, přes pouhé sympatizanty, po chladnější přívržence. Pak sedí plejáda „vlažných“ a následuje protivníkův fanklub. Z jídel stoupá pára, avšak Saidé by se raději viděl v hlavní lodi před zabaleným oltářem než před zraky dvaadvaceti hlav a hlaviček. Po levé straně sedí jeho dívka. Vlasy má vyčesané do důmyslného pleteného útvaru, na krku vykrajovaný náhrdelník z bílého zlata. Jednou rukou si nalévá sirup a druhou hladí pod stolem jeho prsty. Je svátek. Vždyť i on sám má na sobě sváteční košili, ale jaký, to pustil z hlavy hned potom, co mu to před hodinou připomněli.

Už se začalo jíst. Trhají se porce masa a do lžiček nabírají syté žloutky, zvolna se vedou řeči stále nevázanější, nad stolem těžkne vzduch. Někdo ale chybí. Nu ovšem, židle po jeho pravé ruce je jediná prázdná. Eso si ho měří z druhé strany stolu, aby nezapomněl, kdo se nakonec musel postarat o tu mršinu ve skleníku, hlavně nenápadně, ať se to nedozvědí děti, že koníček umřel. Saidému to nejde z hlavy, Koňský dědek měl vždycky zdravá zvířata. Nejen koně. (Na římsách ve stojanech hoří svíce.) Taky drůbež. (Takhle pospolu se všichni sesedli naposled…. Naposled tehdy, co mladá dívka opustila jejich řady, a zapíjel se smutek.) A taky kočky.

Bouchnutí dveří v kostele, ozvěna. Je tady. Agnes stojí ve dveřích navlečená do kostýmu z divadelní šatny. Je z ní černá kočka. Jak z muzikálu. Béčkového. Vlasy sčesané pod ušatý klobouček. Přiléhavý obleček s plyšovou sukýnkou, zpod níž vyrůstá dlouhý vycpaný ocas. Rukavice s drápky, nohy v černých kamaších.

Saidé si promne čelo, spánky a kořen nosu, v němž cítí mravenčení. Moc mi to neulehčuješ, holka. Chceš být vtipná? Nikdo se nesměje. V kapli je rázem ticho, že by se dalo namazat na chleba. Po dlažbě přeběhnou černé baletní střevíce. Členové Stanice koukají, jak si nadzvedla ocas a usedla po boku svého hostitele, a koukají na něho a on by měl asi povstat a promluvit, když ona ani nepozdravila, ale Saidé neví, co by měl říkat. Pohlédne jí do obličeje, na ty tlustě podmalované oči, a je ztracen.

Ticho prořízne jeho hlasitý smích. Hotový záchvat smíchu, musí se zachytit okraje desky, aby udržel rovnováhu, a chechtá se pod stůl. Další se začínají usmívat, pak vyprskne jedno z děvčátek, protrhnou se poslední zábrany a už se směje celý sál. Paní Magda jen hýká a blonďák seká zvuky, jak by hrbatý padal ze schodů. Smějí se a smějí, jeden přes druhého, chytají se vzájemně za ramena, sklánějí hlavy a otřásají se záplavou, která je pohltila a která dusí. Není to pranic příjemného. Nelidský a svévolně jedovatý je ten smích, spíš křeč, spíš záchvat, nepochopitelné škubání jdoucí odkudsi zevnitř. Nákaza, univerzální nákaza, jež se rozlezla kaplí tak rychle a pohlcuje stolovníky jednoho za druhým. Už je má, už je svírá pod krkem a tluče jim do mozků neviditelnými klacky. Je to směšné? Snad poslední záchvěv sebedůstojnosti nás nutí obracet tragédie v žerty. Záškuby na způsob smíchu. Jako když nás někdo ze zachmuření chce vyvést sprostým lechtáním. Nejdřív jen tázavě mlčíme, pak sebou kůže cukne, pak znova, tělo se podvolí v panické reakci, pak jsme ztraceni. Hromadné šílenství.

Jen dvě postavy sedí vzpřímeně a rozhlížejí se po afektované společnosti. A ne, není jim do smíchu. Zatímco ostatní propadají démonu dávivé křeče. Jak těla začínají malátnět, dva muži upadli na zem, jeden rázem, druhý se svezl postupně, svíjí se na podlaze, děti už se po sobě válí dávno a začínají kašlat. Patnáctiletého kluka smích přešel, hned jak prohlédl jeho lživost, vyskočil na židli a křičí ze všech sil. Agnes a Eso koukají na tu spoušť, mladík po vazounově pravé ruce se prudce odsunul i se židlí a zvrací pod sebe. Několik malátných hlav leží na stole, Agnes lomcuje svým hostitelem.

Podívá se po ní opilýma očima a jeho tvář zvolna tuhne v novém prozření. Zapře se dlaněmi o stůl a s námahou se zvedne. Trochu se mu točí hlava. Sotva pohledem zachytí svou dívku, rázem vystřízliví.

Kolem sváteční tabule stojí dvanáct vyděšených, však zjevně použitelných postav, zbytek se válí po místnosti v zajetí dušnosti, kašle, chroptění a hekavých vzdechů. Nastávající maminka je mimo sebe, její tělo uvízlo hlavou v talíři, po zlatém náhrdelníku kane řídká omáčka.

Co to ksakru… Saidé se zhluboka nadechne, tasí nůž, natáhne se a z výšky ho zabodne do jediné ještě netknuté kachny, jež trůní na lesklém podnose. Zarve rukojetí, tělo praskne a pružně se rozevře, cosi drobného vyskočilo na ubrus a skutálelo se pod jeden z talířů. Saidé hrábne ptákovi do útrob a vynese obsah na světlo.

Listí medvědího česneku, jehličí šalvěje a – chomáč slizkého lišejníku velký jako dlaň.

S chutí by zařval, ale nestačí mu dech. Ostatně jsou teď důležitější věci. Chůze schopnější odnášejí ty pohybu neschopné z kaple. Saidé se sehne k tělu své milé, je jak panenka z mokrých hadrů. Agnes stojí a mlčí a nebrání se, když k ní přistoupí velitel bezpečnosti a chytne ji za zápěstí. Otec ohrožené rodiny jistě nemá čas starat se o kutálející se kuličky. Ale Eso je zvyklý vidět všechno, zvlášť když ví, kterým směrem se koukat. Smáčkne ženské prsty, jen sykla, z kočičí rukavice vyklouzne měňavá drobnost do nastavené chlapské pazoury. Uchopí ji mezi dva prsty a postaví ušpiněnou perlu před Saidého oči s razancí, jak by střelcem dával šach.

Saidé už má dívčí hlavu na svém rameni, jen zlomek času věnuje kuličce, bez zájmu přehlídne oba obličeje, pak zvedne svou snoubenku do náruče a odnáší ji křížovou chodbou.

*  *  *

Už dvakrát byl dávit. Žaludek na vodě, slizké svinstvo, snažil se to zajíst zgumovatělým chlebem. Tohle instantní, dávno prošlé, moučné cosi má jen málo společného s pečivem, jež jídal před Pohromou. Ale slíbil si, že nebude tesknit po tom, co bývalo. Bolí ho v krku a má vztek.

Pětkrát si vyslechl, že bude všechno zase dobré. Holka, která je na Stanici za zdravotnici, protože před katastrofou nedostudovala medicínu, ho opakovaně ujišťovala, že dávka byla přece jednorázová a zhusta převařená, respektive přepečená. A Saidé jí nechce kontrovat popisem, jak vypadal chřtán toho přivandrovalce.

A ovšem děti jsou na tom nejhůř. Děvčátko zvrací a zvrací z těžké otravy, oba chlapci upadli do stavu mezi hlubokým spánkem a mrazivým dechem Smrti. Jeho láska přišla k sobě, než usnula, zvracela a mluvila z cesty, teď spí klidným spánkem silných a unavených lidí, ale s ohledem na její stav…

Saidé spěchá dlouhou chodbou. Někomu tady rozbít hubu. Patnáctkrát už slyšel spekulace, která že bestie se rozhodla, že Stanici vyhladí otrávenou drůbeží. V kapli zůstal nepořádek, opuštěný, jak ho zanechali, tichý a výsměšný stůl obložený plnými talíři a nedopitými sklenicemi, po zemi špína, převržené židle a samozřejmě ani noha.

Šest lidí rozjímá v černém kostele. Obloženi spacáky a peřinami usadili se tu jak bezdomovci a plameny svíček prosí o svátost smíření. Uprostřed lodi založili malý ohníček, pálí v něm třísky z přední desky starožitné zpovědnice, stáhli se k němu, hadí se v jeho falešné záři a serou na všechna pravidla. Vrchní kuchařka, nejsádelnatější bytost na základně, brečí a nasává kyselý ryzlink z litrové lahve. Šéf bezpečnosti si zapálil doutník tlustý jak dětská pažní kost. Celá loď už čpí tím ostrým tabákem, jak si potáhne, přes ksicht mu přeběhne vlna spokojenosti.

Je tohle předzvěst zániku tak pracně zbudované základny? Tak jisté, bezpečné a hrdé? Prošli Pohromou, táhlým bojem o město, o místo k přežití, svorně, ba bratrsky oddaní společné myšlence, vzývavše křehkou naději v lepší budoucnost, a teď je má zlomit tohle? Co se tu ksakru povalují, proč nikdo není na hlídce – už půl dne dlabou na rizika venku, jejichž blízkost nelze netušit, všichni svorně zalezlí v brlohu, hrajou si s koňskou mršinou, cpou se, chlastají a – to všechno za dozoru svého vládce a jeho apatie.

„To ten svinskej dědek, mstí se nám za toho chcípáckého koně,“ hořekuje baba škytajíc pláčem a pokročilou opičkou. Šestnáctkrát. Saidé už to nechce poslouchat. Přijde k ní a sebere jí láhev z ruky.

„A ten bordel vedle se nebude uklízet?!“ koukají, jak by v něm viděli možnou příčinu své nynější bídy, a ani slovo v odpověď. Vazoun s tetováním kolem očí klidně kouří tučný tabákový smotek, blonďák típá o zem cigaretu a podezřele se kření. A kde je uvšechvšudy…

„Tvá přítelkyně vzala roha,“ Eso nezakryje v hlase uspokojení, Saidé mimochodem zvažuje, kam s tou flaškou, „abych pravdu řek,“ pokračuje pořízek, „docela mě mrzí, že jsem ji nechal pláchnout.“

Odešla do pobledlé noci. Černá kočka. Saidé se obrátí k východu.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ otočí se po hlase. Blonďaté štěně si troufá na vůdce celé smečky? To je odvahy ve stínu mnohem těžšího kalibru. Z toho se zježí chloupky vzadu na krku a obou pažích. Zuby se zatnou a přísné oči sledují, jak se zvedá Eso, plešatá samozvaná autorita, jak si sebevědomě nakročí, o hlavu menší, o tři roky starší, o třicet kilo těžší.

„Já ti řeknu co,“ se slovy se z hrdla dere řídký dým, „teď půjdeš za ní, přivedeš ji sem a osobně ji strčíš pod zámek!“ Saidému planou zraky posvátným plamenem. „Jinak ti garantuju, že jsi býval velitelem téhle Stanice!“

Už stojí nadosah. Pět svědků přihlíží hozené rukavici. Saidé se dívá do potetovaného ksichtu, čeká, až si pořízek znovu potáhne a – V ten mžik přijde o svůj tučný doutník, je stržen kupředu, cosi mu podebralo nohy, teď letí lebkou rovnou o dlažbu, až zaduněla. Je obrácen, hrudník mu přišije tvrdé koleno ke studenému mramoru, Saidé ho drží jednou rukou pod krkem, druhou mu zháší ten jeho tabákový klacek o rozevřenou dlaň. Bolí to, kčertu, vyzyvatel tu leží, otřesený, krátí se mu dech, ale slyší dobře.

„Nebudeš mi říkat, co mám dělat!“

Vládce prokletého království se narovná. A než se odebere k odchodu, ukáže na blonďáka: „Ty pojď se mnou, máme práci!“