Dům u jezera VII

 Víš, to se vždycky stane. Strašná, strašná kocovina.

„Ty vole…“ chlapci přebrali. Euforie tatam a nyní je čeká bolestný detox. Povalují se na šedé nafukovačce půl dopoledne, a že došly nápady, chtějí jen kafe „smrťák“, které stejně nepijou. Pokud jde o mě: nikdy do sebe nedostanu až tolik alkoholu, že bych se přiotrávila, proto neznám ono slavné utrpení. Ale to zdaleka neznamená, že by mi bylo hej. Celé ráno se procházím lesem – protože se pro nával myšlenek nemohu rozběhnout. Je mi zle, k smrti zle, to se mužům nedá vysvětlit. Natož jejich stínům. A když vidím ty dva borce, jak se potácejí jejich jinak pevná těla… Jak už zase jsou všechna jejich témata tak banální… Ne, to se nedá vypovědět tomu, kdo se stará zásadně o sebe.

Prokletý mám dar, příteli můj. Chtěla bych být jako ty: Rebelem bez příčiny, který je vždycky „nad věcí“, který zbožňuje adrenalinové zábavy a málokdy si s něčím dělá starosti.

Když se mladíci konečně vypotácejí na světlo boží, tak vidím tu bídu. Vezmi dva průměrné kousky z nějaké house-party, navlíkni je do sepraných tepláků, hlavy omoč v rosolu pitomosti a trochu protřepej. Jeden by se styděl… Může být pravda, že jsem s tímhletím někdy vlezla do postele?! Odklízím ze stolu, zatímco z mobilu nám drsný raper sděluje své politické názory, a blonďák mi nonšalantně přiloží dlaň na pozadí. A jak se otočím, pokouší se laškovně mrknout pravým okem, úsilí mu však pouze pokroutilo výraz. Před obličejem mi pohupuje nedopitou lahví bourbonu. Jeho kolega zakotvil na okraji rampy, spustil dolů jednu nohu, pak se svalil na záda a skučí. Tím hlasitěji, čím víc si myslí, že ho slyšíme. Někde mezi tím si stihl zapálit cigaretu. Volnou rukou si kasá tričko a snad si hraje s bradavkami, pokud právě neurovnává rozkrok. Zápach by se dal krájet. Chápeš tu scénu – co myslíš, že udělám?

Tohle zlatavé svinstvo se dobře pije! Rychle, rychle se mi do žil vrací včerejší šelma, která urvala kus masa – a jen tak ho nepustí! Čas nám přátelsky plyne a jako laskavý lékař odnáší z našich těl starou žluč. Tak se paří, když je ti dvacet.

„Vypni toho kokota a pusť tam tu blonďatou diskošku, hej! Jebat fííííkúúús…!“ V poledne už můžem i chodit, odpoledne blbnout a večer… Však scénář znáš. Jen už nejsme tak opatrní jako včera. Člověk se brzy otrká, nejdřív si přeje, pak si řekne, pak si poručí, nakonec si bere bez ptaní. Asi takhle: vyhledej libovolný pornoweb, pak klikej na videa – chvíli tohle, chvíli tamto – hned jak to začne být nezajímavé, klik, klik, pak gradace, něco míň obyčejného, něco víc extra, klik, klik, klik… Až z toho vznikne v těle pořádný guláš, tak jseš u cíle. A nezapomeň podlívat alkoholem.

No. Jestli jsme včera ráno byli na sračky, tak nevím, co za hnojiště je z nás dneska. Jsme všichni tři znovu na terase – z podlahy je jeden velký popelník, z lidí přepocená klubíčka jedu. Piju. Taky kouřím a nechce se mi oblékat. Nevolnosti preventivně zajídám ibalginem.

„Hele, schválně: kdyby sem přišel Saidé, myslíte, že by se přidal?“ Blonďák se zasněně usmívá, jak se mu rozeběhne fantazie.

„Pochválil by nás, vole, he he. Že jsme si vystačili s chlastem a jen dvěma krabičkami,“ Martin opět leží na okraji s nohou dole, rozvážlivě nasaje z poslední cigarety a natočí hlavu ke mně, „a přitom jsme se o tu jeho samičku postarali prvotřídně, což? Uspokojená, madam?“

Jeho řeči mi nejsou po chuti ani za mák, „Brzdi, gigolo. Saidé se vrátí zítra, to znamená, že vypadnete ještě dneska večer, ať stihnu uklidit.“

Čekám, že bude protestovat, ale překvapí mě: „Myslím, že se vrátí už dneska. Říkal pátek, že, Danek?“

„Jo jo, pátek odpoledne,“ přitaká mu parťák.

„V sobotu,“ kontruju hlasem stále nejistějším a oči mi sjíždějí z jednoho na druhého.

Oba synchronně kroutí hlavou. A kurva!!! „Si děláte prdel.“

Kroucení hlavami pokračuje.

Exploduje ve mně ukázková panika. Vyskočím na nohy, „To, kurva, ne!“

„Už to tak bude, kotě. Volal mi ještě, když jsme stáli na benzínce na cestě sem.“

Dům u jezera VI

     

     „Víš, to se vždycky stane,“ šeptám ti nazdařbůh.     „Já vím. Jsem rád, že se bavíš,“ tvůj stín mi odpovídá.     „Nejsi. Já taky ne. Nejde o rozkoš, ale o špínu, již nelze smýt.“     „Předsudky hoď za hlavu. Nikdo tě nebude soudit.“     „Bude, Saidé. My dva přece. Budu to na sebe vědět. A ty… jediný pohled na mě, a budeš to vědět taky.“

     Po další skleničce už mě nějaký tvůj stín neoslovuje, nakonec zbylo jen trochu vzteku, který se snadno utopí na dně. Dan a Martin, už nevnímám, co se mluví. A s houstnoucí tmou ani nevidím jejich obrysy, zato velmi dobře prociťuji, jak čekají, co já. Že by? Čeká se na můj signál. Nějaký souhlas, stačil by jim v náznaku. Ale asi už nemám věk na nějaké naznačování.

     „Ne, nikdo se tady už nechce bavit o motorkách, dáme sprchu, hm? Heble neřeš, vydrží tu do rána. Počkej, flašku berem!“ A v každém ze tří omámených mozečků se vaří nápady, jak co ještě vylepšit. Dan: světlo – nějaké intimčo!  Smůla, v naší mizerné koupelně svítí bledá tyčová zářivka – a můžem být rádi, že vůbec funguje. Shání se po nějakých svíčkách, ale je příliš nedočkavý, než aby riskoval absenci v místě dění, když začínají být věci zajímavé. Martin: hudbu – nějakou prima atmošku! Ech, nemáme tu reprobedny, nemáme tu ani žádný signál, nakonec leží mobil na zrezlém umakartovém stolečku při zdi a z něho vřeští Korpiklaani. A já – já chci vodu – a ta je dokolaná, teplá a očistná. A v jejím proudu si naposledy pro tento večer připadám nekompromitovaná, když mi prsty kloužou po mládím napjaté kůži mužských ramen.

     A zrcadla kolem stěn v mé majestátní ložnici se jim náhle moc líbí, toliko dát pozor, aby se nějaké neskoplo bosou nohou. Zrcadla jsou důležitá. A nově napočnutá flaška je důležitá. A powerspeed z mobilu a souhra stínů v odrazech; a měsíc už zase pouští nám do kaple svůj zvědavý prst a tak nám bohové kážou svou vůli – a měsíční kněžka rozumí tomu příkazu a sakra dobře ví, co má dělat. Na okamžik se zastaví můj portrét v jednom ze zrcadel, nu ano, mám tak plné rty a černé oči, mokré vlasy splývají po těle, dlaněmi nadzdvihávám si ňadra vysoko nad štíhlým pasem a tobě, Saidé, mohu říct jediné: „Ano, tvůj stín je zván, smí zůstat na prahu, tak jak tam stojí. Dívej se, dívej, spiklenci noci ti předvedou kus umění!“

     Jsme trojice odevzdanců, kult Chtění nám poroučí. Schází-li odvaha, lijem si do těla přes hrdlo lahve další dávky. Chlapecké maso si počíná nejprve nejistě a chtivě, pak cíleně a zaujatě, nakonec se mlčky odevzdává Síle, námahou vyvstanou na kůži kapičky potu. Špatný metal ve špatné zvukové kvalitě je nám svědkem, že jsme to chtěli příliš… a až hlasitý dech nám pohltí vysílené mlčení, trochu si odpočinem, napijeme se. Pak chceme znovu. A až unavená těla spočinou rozvalená na matraci, naše odezvy v zrcadlech pokračují v napočatém díle, dokud Vůle opět nenabude vlády nad vysílenými údy. Jsme trojice odevzdanců – jedna bohyně se svými pátery, jest něco posvátného, že jsme se odevzdali, čertvíkdo nám předepsal scénář, neřeš, dělej, neřeš, napij se, pojď, dělej!Usnula jsem opilá a ošklivá, jak bývají vyžilé ženy. Jen nemluv, tys mě neviděl, já na sebe hleděla na záchodě při světle žárovky! Ještě větší rudé rty, ještě pichlavější oči, zarudlý nos a tváře nateklé… ale spokojená a zklidněná. Jak po katarzním rituálu. Uspokojená, řekl bys. Já bych řekla: vysoko nad tebou, můj Osudový, už nejsi víc než drobek ve mně, jejž vyplivnu jedinou porcí slin přímo do klozetu, pak spláchnu, dobrou noc!

      Uberu z hromady nanošených přikrývek, pak pokryju spící těla, jež vydechují tíži alkoholu, a ulehnu doprostřed, kde je mé místo. A dlaně obou mých spolunocležníků hledí se naplnit mými tvary (ach, jak nepohodlné musí být takové ležení), neboť jsou příležitosti, jimiž se neplýtvá. Těžká mám víčka, točí se mi hlava, spíš pád do bezvědomí než usnutí mě nyní čeká – tvůj stín stojí pořád u zdi, propouštím ho s výdechem, jenž by ti určitě nevoněl. Smíš odejít.

Dům u jezera V

   Za pár hodin je pozdní ráno, slunce se majestátně vlévá do „kaple“, kde procitám (na gumové matraci bez přikrývky) a mých tisíc já v zrcadlech kolem stěn se mnou. Hlava bolí, jak by mě kdosi udeřil přes oči, a zvenku zcela zřetelně zní hovor neznámých mužských hlasů. A náhle vím, jako šíp letí mi hlavou myšlenka, tak jasně a palčivě vím: že jsi mě zradil hned dvakrát.

     Měla bych se bát? Dva mladí kluci se rozvalují po nákladové rampě (naší terase) jako dvojice, která čeká, a probírají nějaké technické téma. Když odemykám dveře, synchronně vykročí.

     Dan, Martin (oba mladí, urostlí a nelíbí se mi ani jeden) mi poslušně hlásí, že heslo je „Jebat fíkus“.

     Ach, můj výjimečný příteli,

     co jsi mi to sem poslal za dáreček?! Ten první s nakrčeným obličejíkem jak by vypadl z historických fotek hitlerjugend, jeho kolega by naopak zapadl mezi frajery z cyklistických stájí (přijeli sice společně na motorce, ale nějak si od něj nedovedu odmyslet sportovní kolo). A proč, proč vlastně, k čemu mi mají být dobří?!

     Zamýšlel jsi snad pro mě tělesnou stráž? Ach, od kdy Ty se staráš o mou bezpečnost! Zatím se chovají dost opovrhovačně, pověsili na kmen našeho majestátního javoru pistolový terč a střílejí do něj z tvé nové kuše, chtěla jsem se s ní taky naučit, ale myslíš, že by mě nechali? Pche, že prý mám uvařit oběd. A tak vařím, zatímco oni střílejí a jásají, jak se jim postupně zlepšuje záměrná. A já čistím šupiny z lososa a skřípu zuby.

     Či prostě jen, abych si měla s kým povídat a jednoduše nebyla sama? Nemohl ses zmýlit víc! Když se najedli, vykoupali v jezeře a nachytali leže na trávníku dostatek bronzu, prošmejdili celý náš příbytek a zdupli mě hned dvakrát: nejprve za „ty krámy natahané do sklepní tělocvičny“ (a ať to do zítřka vynosím nějak pryč, kdyby se jim náhodou zachtělo cvičit), následně za „příšerný kurva-smrad“ v laboratoři, kam jsem se uklidila na většinu odpoledne. Nakonec ode mě bylo ještě prozíravé topit zde v benzínu trhaný polystyren – páchne to skutečně strašně, ale když chceš, uvykneš rychle, konečně aspoň někde mám svůj klid a můžu si nerušeně experimentovat s podvažováním nábojů – a deset litrů napalmu se přece může vždycky hodit, že. Řeč s nimi rozhodně kloudná není. Veškerá komunikace se omezuje na vyslovování požadavků a komentovanou kontrolu.

     Anebo jsi pro mě chtěl dva schopné společníky, kteří mi budou k ruce? Ha, ha, ha! Smích mě přešel hned po obědě, když chtěli kafe. A sladký dezert. Později pivo. A svačinu (koupáním vyhládne). Něco odnést, uklidit, nějak přeprat v mělčině vyválený ručník, „A hele, fakt se to páře, kurva, to je nové tričko!“ – „Zkus říct jí, však ženské si s hadrama vždycky umí nějak poradit.“ – „Poslyš, nemohla bys…?“ – nakonec hledím střídavě na dvacet centimetrů vypárané spodní nitě dolního lemu, jehož oprava by zabrala nejméně dvě hodiny ručního šití, a do upřímných modrých očí blonďatého tazatele. Kurva, kurva, Saidé!! Tos mi sem vážně musel nasáčkovat chlapce o patnáct let mladší, co se ke mně chovají jak k matce?!!

     Večer mám všeho tak akorát. Ty mě normálně zkoušíš! A já obstojím. „Večeři si zrobte sami, lednička je plná kdečeho. A oběd zítra vaříte vy, ať se to férově střídá. Až klesne teplota, můžem ta zrcadla vynosit společně, jestli překážejí. Kávovar poznáš, kafe je ve skříňce nad ním, já teď jdu plavat, ale jestli tak udělej i pro mě – do hrnku málo kafe, hodně mléka a žádný cukr, dík.“ Obstojím! „Nemohla, je to na dvě tři hodiny trpělivé práce, kterou mi nezaplatíš. Ale jestli chceš, naučím tě, jak se to dělá, a můžeš si to sešít sám.“ Obstojím!!! Připíchnu na javor terč pro střelecký výcvik policajtů, odkrokuju nějakých pětadvacet metrů a posílám jednu šipku za druhou do kresleného útočníka, jenž sráží na kolena bílou figuru nahé ženy. Kuši mám sice v rukou prvně, ale ono to není až tak těžké, když si předem nastuduješ návod. Jdou se ze zvědavosti podívat, a zásahy do šedých trojúhelníků reprezentujících srdce, hlavu a klín neoděného teroristy je přesvědčí, že odteď bude nejlepší trénovat společně.

     Vyznívá to jako malá letní idylka, ne? Poslals mi mladé mužské maso, dychtivé po dobrodružství rozkoše a zkoušíš mě, jestli se do něj zakousnu. A když konečně padne noc a všichni tři máme po teplém večeru na terase popito, dva v křeslech vyložení koloušci jsou pořád ještě cizí lidé přišedší odnikud. Sedím tu s nimi a mlčím, mdle naslouchám jejich řečem o motorce, zbraních, plánech na zbytek léta, nakonec trendech ve vývoji počítačových her. A v tom bezstarostném tlachání slyším vzlykat její hlas. Sedím a mlčím a před sebou v houstnoucí tmě vidím tvůj stín, jak bys vážně stál u stolu a hleděl na mě a usmíval se šibalsky, „Tak co říkáš, Agnes, na můj dárek, líbí? Co s ním uděláš?“