Za pár hodin je pozdní ráno,
slunce se majestátně vlévá do „kaple“, kde procitám (na gumové matraci bez
přikrývky) a mých tisíc já v zrcadlech kolem stěn se mnou. Hlava bolí, jak
by mě kdosi udeřil přes oči, a zvenku zcela zřetelně zní hovor neznámých mužských
hlasů. A náhle vím, jako šíp letí mi hlavou myšlenka, tak jasně a palčivě vím:
že jsi mě zradil hned dvakrát.
Měla bych se bát? Dva mladí kluci
se rozvalují po nákladové rampě (naší terase) jako dvojice, která čeká, a
probírají nějaké technické téma. Když odemykám dveře, synchronně vykročí.
Dan, Martin (oba mladí, urostlí a
nelíbí se mi ani jeden) mi poslušně hlásí, že heslo je „Jebat fíkus“.
Ach, můj výjimečný příteli,
co jsi mi to sem poslal za
dáreček?! Ten první s nakrčeným obličejíkem jak by vypadl
z historických fotek hitlerjugend, jeho kolega by naopak zapadl mezi
frajery z cyklistických stájí (přijeli sice společně na motorce, ale nějak
si od něj nedovedu odmyslet sportovní kolo). A proč, proč vlastně, k čemu mi
mají být dobří?!
Zamýšlel jsi snad pro mě tělesnou
stráž? Ach, od kdy Ty se staráš o mou bezpečnost! Zatím se chovají dost
opovrhovačně, pověsili na kmen našeho majestátního javoru pistolový terč a
střílejí do něj z tvé nové kuše, chtěla jsem se s ní taky naučit, ale
myslíš, že by mě nechali? Pche, že prý mám uvařit oběd. A tak vařím, zatímco
oni střílejí a jásají, jak se jim postupně zlepšuje záměrná. A já čistím šupiny
z lososa a skřípu zuby.
Či prostě jen, abych si měla
s kým povídat a jednoduše nebyla sama? Nemohl ses zmýlit víc! Když se
najedli, vykoupali v jezeře a nachytali leže na trávníku dostatek bronzu,
prošmejdili celý náš příbytek a zdupli mě hned dvakrát: nejprve za „ty krámy
natahané do sklepní tělocvičny“ (a ať to do zítřka vynosím nějak pryč, kdyby se
jim náhodou zachtělo cvičit), následně za „příšerný kurva-smrad“ v laboratoři,
kam jsem se uklidila na většinu odpoledne. Nakonec ode mě bylo ještě prozíravé
topit zde v benzínu trhaný polystyren – páchne to skutečně strašně, ale
když chceš, uvykneš rychle, konečně aspoň někde mám svůj klid a můžu si
nerušeně experimentovat s podvažováním nábojů – a deset litrů napalmu se
přece může vždycky hodit, že. Řeč s nimi rozhodně kloudná není. Veškerá
komunikace se omezuje na vyslovování požadavků a komentovanou kontrolu.
Anebo jsi pro mě chtěl dva
schopné společníky, kteří mi budou k ruce? Ha, ha, ha! Smích mě přešel
hned po obědě, když chtěli kafe. A sladký dezert. Později pivo. A svačinu
(koupáním vyhládne). Něco odnést, uklidit, nějak přeprat v mělčině
vyválený ručník, „A hele, fakt se to páře, kurva, to je nové tričko!“ – „Zkus
říct jí, však ženské si s hadrama vždycky umí nějak poradit.“ – „Poslyš,
nemohla bys…?“ – nakonec hledím střídavě na dvacet centimetrů vypárané spodní
nitě dolního lemu, jehož oprava by zabrala nejméně dvě hodiny ručního šití, a
do upřímných modrých očí blonďatého tazatele. Kurva, kurva, Saidé!! Tos mi sem
vážně musel nasáčkovat chlapce o patnáct let mladší, co se ke mně chovají jak
k matce?!!
Večer mám všeho tak akorát. Ty mě
normálně zkoušíš! A já obstojím. „Večeři si zrobte sami, lednička je plná
kdečeho. A oběd zítra vaříte vy, ať se to férově střídá. Až klesne teplota,
můžem ta zrcadla vynosit společně, jestli překážejí. Kávovar poznáš, kafe je ve
skříňce nad ním, já teď jdu plavat, ale jestli tak udělej i pro mě – do hrnku
málo kafe, hodně mléka a žádný cukr, dík.“ Obstojím! „Nemohla, je to na dvě tři
hodiny trpělivé práce, kterou mi nezaplatíš. Ale jestli chceš, naučím tě, jak
se to dělá, a můžeš si to sešít sám.“ Obstojím!!! Připíchnu na javor terč pro
střelecký výcvik policajtů, odkrokuju nějakých pětadvacet metrů a posílám jednu
šipku za druhou do kresleného útočníka, jenž sráží na kolena bílou figuru nahé
ženy. Kuši mám sice v rukou prvně, ale ono to není až tak těžké, když si
předem nastuduješ návod. Jdou se ze zvědavosti podívat, a zásahy do šedých
trojúhelníků reprezentujících srdce, hlavu a klín neoděného teroristy je
přesvědčí, že odteď bude nejlepší trénovat společně.
Vyznívá to jako malá letní
idylka, ne? Poslals mi mladé mužské maso, dychtivé po dobrodružství rozkoše a
zkoušíš mě, jestli se do něj zakousnu. A když konečně padne noc a všichni tři
máme po teplém večeru na terase popito, dva v křeslech vyložení koloušci
jsou pořád ještě cizí lidé přišedší odnikud. Sedím tu s nimi a mlčím, mdle
naslouchám jejich řečem o motorce, zbraních, plánech na zbytek léta, nakonec
trendech ve vývoji počítačových her. A v tom bezstarostném tlachání slyším
vzlykat její hlas. Sedím a mlčím a před sebou v houstnoucí tmě vidím tvůj
stín, jak bys vážně stál u stolu a hleděl na mě a usmíval se šibalsky, „Tak co
říkáš, Agnes, na můj dárek, líbí? Co s ním uděláš?“
Žádné komentáře:
Okomentovat