Po další skleničce už mě nějaký tvůj stín neoslovuje, nakonec zbylo jen trochu vzteku, který se snadno utopí na dně. Dan a Martin, už nevnímám, co se mluví. A s houstnoucí tmou ani nevidím jejich obrysy, zato velmi dobře prociťuji, jak čekají, co já. Že by? Čeká se na můj signál. Nějaký souhlas, stačil by jim v náznaku. Ale asi už nemám věk na nějaké naznačování.
„Ne, nikdo se tady už nechce bavit o motorkách, dáme sprchu, hm? Heble neřeš, vydrží tu do rána. Počkej, flašku berem!“ A v každém ze tří omámených mozečků se vaří nápady, jak co ještě vylepšit. Dan: světlo – nějaké intimčo! Smůla, v naší mizerné koupelně svítí bledá tyčová zářivka – a můžem být rádi, že vůbec funguje. Shání se po nějakých svíčkách, ale je příliš nedočkavý, než aby riskoval absenci v místě dění, když začínají být věci zajímavé. Martin: hudbu – nějakou prima atmošku! Ech, nemáme tu reprobedny, nemáme tu ani žádný signál, nakonec leží mobil na zrezlém umakartovém stolečku při zdi a z něho vřeští Korpiklaani. A já – já chci vodu – a ta je dokolaná, teplá a očistná. A v jejím proudu si naposledy pro tento večer připadám nekompromitovaná, když mi prsty kloužou po mládím napjaté kůži mužských ramen.
A zrcadla kolem stěn v mé majestátní ložnici se jim náhle moc líbí, toliko dát pozor, aby se nějaké neskoplo bosou nohou. Zrcadla jsou důležitá. A nově napočnutá flaška je důležitá. A powerspeed z mobilu a souhra stínů v odrazech; a měsíc už zase pouští nám do kaple svůj zvědavý prst a tak nám bohové kážou svou vůli – a měsíční kněžka rozumí tomu příkazu a sakra dobře ví, co má dělat. Na okamžik se zastaví můj portrét v jednom ze zrcadel, nu ano, mám tak plné rty a černé oči, mokré vlasy splývají po těle, dlaněmi nadzdvihávám si ňadra vysoko nad štíhlým pasem a tobě, Saidé, mohu říct jediné: „Ano, tvůj stín je zván, smí zůstat na prahu, tak jak tam stojí. Dívej se, dívej, spiklenci noci ti předvedou kus umění!“
Jsme trojice odevzdanců, kult Chtění nám poroučí. Schází-li odvaha, lijem si do těla přes hrdlo lahve další dávky. Chlapecké maso si počíná nejprve nejistě a chtivě, pak cíleně a zaujatě, nakonec se mlčky odevzdává Síle, námahou vyvstanou na kůži kapičky potu. Špatný metal ve špatné zvukové kvalitě je nám svědkem, že jsme to chtěli příliš… a až hlasitý dech nám pohltí vysílené mlčení, trochu si odpočinem, napijeme se. Pak chceme znovu. A až unavená těla spočinou rozvalená na matraci, naše odezvy v zrcadlech pokračují v napočatém díle, dokud Vůle opět nenabude vlády nad vysílenými údy. Jsme trojice odevzdanců – jedna bohyně se svými pátery, jest něco posvátného, že jsme se odevzdali, čertvíkdo nám předepsal scénář, neřeš, dělej, neřeš, napij se, pojď, dělej!Usnula jsem opilá a ošklivá, jak bývají vyžilé ženy. Jen nemluv, tys mě neviděl, já na sebe hleděla na záchodě při světle žárovky! Ještě větší rudé rty, ještě pichlavější oči, zarudlý nos a tváře nateklé… ale spokojená a zklidněná. Jak po katarzním rituálu. Uspokojená, řekl bys. Já bych řekla: vysoko nad tebou, můj Osudový, už nejsi víc než drobek ve mně, jejž vyplivnu jedinou porcí slin přímo do klozetu, pak spláchnu, dobrou noc!
Uberu z hromady nanošených přikrývek, pak pokryju
spící těla, jež vydechují tíži alkoholu, a ulehnu doprostřed, kde je mé místo.
A dlaně obou mých spolunocležníků hledí se naplnit mými tvary (ach, jak
nepohodlné musí být takové ležení), neboť jsou příležitosti, jimiž se neplýtvá.
Těžká mám víčka, točí se mi hlava, spíš pád do bezvědomí než usnutí mě nyní
čeká – tvůj stín stojí pořád u zdi, propouštím ho s výdechem, jenž by ti
určitě nevoněl. Smíš odejít.
Žádné komentáře:
Okomentovat